V době nejtvrdšího stalinismu poskytli rodiče Márie Šidové útočiště knězi, který uprchl z vězení. Ona sama pak tajně doručovala jeho zprávy řeholním sestrám. Letos 17. listopadu převezme Cenu Paměti národa.

„U nás doma měli vždy otevřené dveře lidé, kteří potřebovali pomoc,“ vypráví Mária Šidová. „Každý byl u nás vítán. Žebrák, pocestný, účastníci Slovenského národního povstání i lidé, které v pozdějších letech pronásledoval komunistický režim.“ Za války takto ukrývali svého židovského přítele Alfréda Wixe z ružomberské pily. Pomocnou ruku podali také Jánu Hutyrovi, knězi Misijní společnosti sv. Vincenta de Paul.

Na cestě s tajnými zprávami

Máriini rodiče Alexander a Mária Almássyovi vedli hospodářství v Liptovské Štiavnici. Dva synové jim zemřeli, zůstala jen dcera Mária s mladší sestrou Klárou. V době kolektivizace zemědělství na sebe pracovitá a věřící rodina upozornila, když roku 1955 odmítla se svými polnostmi vstoupit do JZD. Stigma „kulaků“ se podepsalo i na Máriiných vyhlídkách do budoucna – stěží ji nechali odmaturovat a na vysněné studium medicíny se už nedostala.

Mária Šidová (vpravo) s mladší sestrou Klárou, 50. léta. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Místní komunisté a tajní ale netušili, že rodina Almássyových dělá proti totalitnímu režimu ještě mnohem víc. Již roku 1952, v období nejtvrdší perzekuce duchovních a řeholníků, poskytla útočiště pronásledovanému knězi.

Páter Ján Hutyra v té době uprchl z vězení v Belušských Slatinách a vstoupil do ilegality. Almássyovi ho ukrývali střídavě ve svém domě v Ružomberku a na statku v Liptovské Štiavnici. Mária Šidová vzpomíná, jak na dálku vedl viceprovincii Misijní společnosti a formaci sester kongregace Dcery křesťanské lásky: „Moje matka a později i já se sestrou jsme řeholnicím doručovaly jeho tajné zprávy a pokyny.“

S těmito zprávami cestovaly na vzdálená místa, často až do Čech. Protože ukrývání Jána Hutyry trvalo řadu let, policie se domnívala, že utekl za hranice, a dále po něm nepátrala.

Jednoho dne prostě zmizela

Řeholním sestrám se však roku 1957 obsah jednoho z doručených kufrů ztratil. Tak se státní moc dovtípila, že páter Hutyra je stále v Československu. Policie zatkla jeho švagra a podrobila ho brutálnímu třídennímu výslechu, na jehož následky zemřel. Následovaly týdny plné úzkosti: „Smyčka se kolem nás postupně začínala utahovat. S informacemi, které měli, bylo jen otázkou času, kdy si pro něj přijdou.“

Došlo k tomu 17. března 1958, kdy začal policejní výslech Máriiných rodičů. Pro ni samotnou si přišli vyšetřovatelé v dubnu 1958 na poštu, kde v té době pracovala. Odvezli ji do vyšetřovací vazby v pražské Ruzyni.

Dva roky po slavném Chruščovově projevu, který poukázal na některé „chyby“ stalinismu, už se vyšetřovatelé u výslechů nedopouštěli přímého fyzického násilí. Mária však byla vystavena jiným formám nátlaku, například spánkové deprivaci:

„Většinu času jsem strávila na samotce. Nebylo tam lůžko, jen tvrdá železná pryčna. Musela jsem ležet na zádech a do očí mi celou dobu svítila stowattová žárovka. Každou chvíli někdo kopl do dveří, aby mě zkontroloval. To kopání do železných dveří se ozývalo střídavě po celé chodbě,“ vzpomíná Mária Šidová.

Ve stavu permanentní nevyspalosti pak absolvovala celonoční výslechy, při nichž se snažila, aby nikomu z ostatních obviněných nepřitížila nebo nevrhla podezření na další lidi. Vyšetřovatelům říkala jen to, co už věděli. Nejtěžší na pobytu ve vazbě však byla izolace od rodiny. Rodiče o ní od zatčení neměli žádné zprávy. Jednoho dne jednoduše zmizela a nikdo nevěděl, jestli je vůbec naživu.

Sliby, výhružky i očerňování

Mária Šidová (uprostřed) se svými kolegyněmi z pošty, 50. léta. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Vyšetřovatelé se mezitím snažili Máriu zlomit také prostřednictvím falešných slibů. „Slibovali mi studium medicíny v Moskvě, protože zdravotnictví bylo v minulosti mým velkým snem, a jako nespolehlivá osoba jsem neměla šanci dostat se na lékařskou fakultu.“

Podmínkou bylo podepsat spolupráci a poskytovat informace o osobách ve svém okolí. Mária to odmítla. A když už vyšetřovatelé nevěděli, co dalšího proti ní použít, ukázali jí očerňující výpovědi jejích spolupracovnic z pošty: „Věděla jsem, že byly vyucené pod nátlakem. Že je to všechno jenom jejich hra, na kterou jsem odmítala přistoupit.“

Svou rodinu znovu spatřila až v září 1958, kdy se konal monstrproces s celou „skupinou“ okolo Jána Hutyry. Kněz byl odsouzen na deset let, Mária dostala za „napomáhání protistátní činnosti“ rok a půl. „V tom okamžiku jsem byla ráda, že už je to konečně za mnou. Všechny ty výslechy, výhrůžky a nátlak, který provázel vyšetřování.“ Šest měsíců trvalo, než se v Ruzyni dostala ze samotky na celu s dalšími vězeňkyněmi.

Po Novém roce ji však v důsledku vyčerpání postihla ledvinová kolika. Ve věznici v té chvíli nebyl žádný zdravotnický personál, a tak postupně upadala do bezvědomí. Nakonec Márii převezli do vězeňské nemocnice, kde strávila další tři měsíce. Vyšla z ní jako kost a kůže – vážila neuvěřitelných 34 kilogramů.

Říkaly jí „jeptiška“

Když se zotavila, požádala o přeložení do vězeňského pracovního tábora: „Věděla jsem, že každý den mé vazby něco stojí, a chtěla jsem nastoupit někam, kde je možné si tyto náklady odpracovat. Také mě ubíjela monotónnost života za vězeňskými zdmi.“

Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Na jaře 1959 tak Márii přesunuli do pracovního tábora v Želiezovcích. Zde ji ovšem čekaly nové útrapy: „Aby to politickým vězenkyním znepříjemnili, umisťovali je mezi pachatelky těžkých kriminálních zločinů. Dostala jsem se mezi skupinu vražedkyň a prostitutek. Říkaly mi ,jeptiško‘. Jedna z těch žen zavraždila vlastní dítě. Byla pomatená, několikrát mě v noci probudila a se šíleným výrazem své dítě hledala.“

„Byl to neustálý pocit ohrožení. V noci na barácích, což byly vlastně bývalé ovčíny, byla jsem stále ve střehu a usínala v nejistotě.“

Přes den je zase čekala otrocká práce na nekonečných lánech, které bylo nutné obdělávat ve vysokém tempu, aby se splnily tvrdě nastavené denní normy.

Muklové jako rodina

Na svobodu se Mária dostala na podzim 1959. Krátce poté potkala člověka, který ji provázel na další cestě životem. Bývalý politický vězeň Leopold Šida byl na jaře 1960 propuštěn na amnestii. Od roku 1952 byl vězněn v lágrech na Jáchymovsku, zažil nejstrašnější stalinistické metody výslechů. Rozsudek ho přitom původně poslal do vězení na pětadvacet let.

Mária a Leopold se svatbou neotáleli, záhy po seznámení se vzali. Jejich spěch měl dobrý důvod – ještě v prosinci 1960 přišel Leopoldovi povolávací rozkaz, a musel nastoupit na vojnu. Mária už v té době čekala jejich nejstaršího syna Michala, k němuž postupně přibyli ještě sourozenci Eva, Zuzana, Matěj a Tomáš.

Rodina žila v nemilosti režimu, rodiče se museli potloukat nekvalifikovanými profesemi. Státní bezpečnost je pořád měla na očích. Jak ale Mária poznamenává, i v těchto časech zůstala věrná tomu, co se naučila od rodičů, a za všech okolností nabízela útočiště a pohostinnost potřebným.

„Pro nás to byla rodina. Všichni ti muklové, se kterými se ostatní lidé báli mluvit, aby na sebe nevrhli stín podezření. U nás všichni měli dveře otevřené.“

„Pomáhali jsme si navzájem, podporovali se. Spojovalo nás přátelství, které překonalo všechna úskalí doby a vydrželo až do smrti. Na mnohé z nich, kteří nás už opustili, dodnes vzpomínám,“ říká Mária Šidová.

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.