Cambridgeské dálkové studium v rámci bytových seminářů bylo v normalizačním Československu naprostým zjevením. „Turisté“, tedy hostující profesoři, ovšem přijížděli tajně. Nesměli mít na přednášky ani poznámky. Na semináře vzpomíná jejich organizátorka i účastník.

Jiří Schneider studoval v osmdesátých letech minulého století geodézii a kartografii na ČVUT v Praze. Nebyl to jeho vysněný obor, ale sám byl překvapen, že ho ke studiu vůbec pustili.

Jako syn protestantského pastora a někdejšího politického vězně Bohuslava Schneidera totiž neměl vhodný kádrový profil, a bratr Jan byl navíc aktivní chartista. Zeměměřičinu Jiří tehdy přesto přijal za svou, šlo alespoň o „svobodné povolání“.

Po maturitě na havířovském gymnáziu navíc uvítal příležitost žít v hlavním městě s jeho kulturní nabídkou. Patřila do ní i méně obvyklá možnost vzdělávat se na podzemních bytových přednáškách, kam ho přivedl starší bratr.

Pestrá společnost

„Já si uvědomuju, jak pro mě bylo důležité, když jsem se dostal na bytové semináře k lidem, jako byl Ladislav Hejdánek a další. Probíhala jich celá řada, byl jsem také účastníkem semináře v Templové ulici u Vodrážků, kde se střídali Milan Balabán, Egon Bondy a Milan Machovec. Byla to zajímavá, pestrá společnost. Člověk si tam uvědomil, jak moc toho neví, co všechno ještě stojí zato se dozvědět.“

Jak se mohl člověk na takový seminář „přihlásit“ a s jakou pravidelností se konaly?

„Vše bylo založeno na důvěře, to znamená, že vás tam někdo pozval, přivedl s sebou. To jinak ani nešlo. Nedalo se to avizovat.“

Britská spoluorganizátorka vyučování profesorů z Oxfordu na tajných bytových seminářích a milovnice Československa Barbara Dayová, 1968. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

„Byly pravidelné semináře u Hejdánků, myslím, že i u Trojanů, u Milana Balabána. A pak se objevovali hosté, to když si pozvali někoho zvenku. To přijížděli „turisté“ ze zahraničí, dařilo se zvát zajímavé filosofy, teology, kteří tady měli přednášky.

Často přiváželi nějakou literaturu, knihy, které tady nebyly dostupné. Ale hlavně přiváželi čerstvý pohled a dodávali účastníkům těch seminářů sebevědomí. Že někomu stojí za to sem přijet…“

Režimu se to samozřejmě nelíbilo, zahraniční přednášející pro něj totiž byli nebezpečnější než domácí. Atmosféra osmdesátých let byla sice již volnější, ještě v předchozí dekádě ale československá tajná policie s „hostujícími profesory“ rozhodně nejednala v rukavičkách.

Známý je případ francouzského filozofa Jacquese Derridy, kterému do kufru podstrčili drogy, vyslýchali ho, vydírali a propustili až po osobní intervenci prezidenta Mitteranda. Méně se ví o norském ekonomovi Thorolfovi Rafto, kterého po pražské přednášce tajní zbili tak, že si následky nesl do konce svého života. A nešlo přitom pouze o dva případy.

Nadace Jana Husa

Přednášející přijížděli z různých zemí, málokde k tomu ale přistupovali tak zodpovědně jako ve Velké Británii. Tam totiž okolo profesorů z oxfordské univerzity vznikla Nadace Jana Husa (Jan Hus Foundation), která měla jako svůj hlavní cíl právě podporu českých bytových seminářů.

Jiří Schneider v roce 2022. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Začalo to v roce 1979, a to kvůli dopisu Julia Tomina, jednoho z filozofů, které vyhodili z Karlovy univerzity po invazi roku 1968,“ vypráví Barbara Dayová, někdejší tajemnice nadace.

„Měl skupinu studentů, které vyučoval. A napsal dopis na čtyři univerzity – Heidelberg, Berlín, Harvard a Oxford. Žádal tamní profesory filosofie, aby přijeli do Prahy na semináře, které vedl. Podle všeho zareagoval jen Oxford. První filosofku vyslali o Velikonocích 1979, byla to Kathleen Wilkesová.“

Barbara Dayová tehdy ještě s oxfordskými filozofy nespolupracovala. Nadšenkyně do divadelní vědy měla úzké vazby na Československo už od šedesátých let, kdy tam absolvovala několik studijních pobytů a seznámila se s řadou osobností divadelní scény od Jana Grossmanna až po Václava Havla.

V Praze byla i během okupace v srpnu 1968, evakuovala ji ambasáda pomocí speciálního vlakového spoje. Po návratu do Británie protestovala před československou ambasádou, demonstrovala v Hyde Parku, dávala rozhovory do médií.

Československu zůstala věrná i v následujících dekádách. Tajemnicí Nadace Jana Husa se stala v roce 1985, a to díky známosti s brněnským divadelníkem a jedním z organizátorů tamní podzemní univerzity Petrem Oslzlým.

Vyhošťování a proškolování

„V Československu byl také Roger Scruton a pořád vyprávěl, jak ho právě vyhostili poté, co se v Brně setkal s pořadatelem seminářů Jiřím Müllerem. Musel si okamžitě zabalit, odvezli ho na hranici a dál už musel sám pěšky. Bylo to čerstvé, a byl toho plný,“ vzpomíná Barbara Dayová na první setkání s předním britským filozofem, se kterým měla následujících pět let intenzivně spolupracovat.

Barbara Dayová s Řádem britského impéria, 2002. Foto: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Psal se rok 1985 a sešli se v historickém mlýně poblíž Oxfordu, který patřil malířce a spisovatelce Jessice Douglas-Homeové. Zatímco tato manželka šéfredaktora Timesů byla duší nadace a Scruton její hlavou, většinu organizačních starostí od té chvíle měla na bedrech právě Barbara Dayová.

A to včetně bezpečnostního školení pro filozofující „turisty“ o tom, jak se chovat za železnou oponou, v hájemství tajných služeb.

„Nesměli mít na přednášku žádné psané poznámky, anebo naopak museli mít připravený důvěryhodný příběh, proč je s sebou mají.“

„Adresy nebo jména lidí si museli zapamatovat nebo nějak zakódovat. Když tam dorazili, nesměli se nikoho ptát na cestu, detailně jsme jim popisovali, jak se do bytů dostanou. Když jim prohledávali věci, nesměli u nich najít jméno nikoho z Prahy nebo Brna. Také pro ně bylo bezpečnější cestovat přes Vídeň, u přímého letu z Londýna by je mohli komunistické úřady snáze odchytit. Z Vídně jezdili autobusem do Brna nebo Bratislavy, to bylo nenápadné. Často přijeli a odjeli dřív než úřady zjistili, že se cesta chystá…“

Závazné studium

„Po nějaké době se začaly objevovat snahy to naše vzdělávání nějak systematizovat, pojmout to jako závazné studium,“ vybavuje si Jiří Schneider.

„Přednášelo se večer, lidé bývali po práci unavení, často usínali. Chyběla zodpovědnost.“

Úkolu se ujali lidé okolo Milana Balabána a Roger Scruton se tehdy nadchnul myšlenkou získat pro ucelený kurz akreditaci některé britské univerzity.

„Když jsme pojali nápad otevřít kurzy, které by vedly k získání titulu, dlouho jsme na západě hledali univerzitu ochotnou dát titul studentům, jejichž jména by zůstala v utajení,“ vybavuje si Barbara Dayová.

„To pro ty univerzity ale vůbec nepřicházelo v úvahu. O nápadu, že by studenti dělali zkoušky anonymně, o tom většinou rovnou odmítli diskutovat. Bylo to frustrující. Ale nakonec nám pomohl Andrew Lennox-Cunningham, jeden náš lektor, který se nebál ani pašovat knihy do SSSR. On působil na univerzitě v Cambridge a zasedal tam ve zkouškové komisi. A tak na sebe Cambridge tu zodpovědnost vzala.“

„Protože se v tom na obou stranách hodně angažovali religionisté, byl kurz zaměřen tímhle směrem,“ vysvětluje Jiří Schneider s odkazem na Balabána a Lennoxe-Cunninghama.

Kurz začal ve školním roce 1987/1988, na konci několikaletého studia pod vedením zahraničních lektorů měli úspěšní účastníci získat Cambridge Diploma in Relegious Studies. A obětovat pro něj museli opravdu hodně.

Barbara Dayová, 2020. Foto: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Ve svém volném čase si museli udělat čas na přednášky přímo v den, kdy přijel lektor. Jiří Schneider měl už v té době po vysoké škole, působil jako zeměměřič ve Frýdku-Místku, na přednášky dojížděl tedy pěknou dálku. Ty se přitom konaly pokaždé někde jinde v bytech pražských účastníků. „Byli jsme pestrá skupina, byl tam jaderný fyzik, astrolog, kabalista, tajný katolický kněz, kunsthistorička…“

Zjevení a doklad změn

Zkoušky probíhaly výhradně písemně a s ohledem na jazykovou vybavenost tehdejších studentů v jejich rodné češtině. Milan Balabán byl garantem toho, že zkoušení při vypracovávání odpovědí dodržují časový limit.

Všechny texty pak do angličtiny převáděl prověřený překladatel Miloš Calda. Do Anglie k examinátorům se přeložené texty dostávaly „zajištěnou cestou“, tedy nejspíš přes ambasádu.

Cambridgeské dálkové studium bylo v normalizačním Československu naprostým zjevením. Bylo ale také dokladem toho, že ve vzduchu už jsou zásadní změny. Nebylo jasné, zda komunistické úřady vůbec nechají kurz doběhnout do konce, ale nechali. Přišel totiž listopad 1989.

Jiří Schneider patřil k zakladatelům Občanského fóra ve Frýdku-Místku, roku 1990 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu. Stejně jako většina jeho spolužáků z kurzu sehrál důležitou roli při přechodu české společnosti z totalitní na demokratickou.

Podílel se na poklidném rozpadu Československa, působil v diplomacii. Přes všechnu svou vytíženost cambridgeská studia v roce 1991 dokončil. „Kdyby někdo tušil, co nás čeká, asi by bývalo bylo lepší ta studia zaměřit na práva nebo ekonomii spíš než na religionistiku. Ale já jsem rád. Získal jsem rozhled a znalosti, které jsem využil třeba jako velvyslanec v Izraeli.“

A Barbara Dayová? Ta se konečně mohla natrvalo přestěhovat do své milované Prahy. Aniž by se musela bát, že ji odsud vyženou tanky jako v srpnu 1968.

Autor textu Jan Blažek působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.