„Za protektorátu jsme lhát museli, abychom přežili. Ale proč dnes?“ ptal se Čechů jezuita
Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval po nuceném odchodu z Československa prestižní univerzity, čtyři desetiletí strávil v Japonsku. Když se po roce 1990 vrátil, popsal proměnu české společnosti takto: „Lhaní se tu stalo něčím normálním.“ Zemřel na konci roku 2021 ve věku 93 let.
Ludvík Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, po dědečkovi z otcovy strany rodina pocházela z Rakouska. Doma se mluvilo česky a Ludvík se cítil být Čechem, přesto mu zůstalo rakouské občanství, které ho jako jezuitského novice v osudové chvíli v roce 1950 zachránilo před dlouholetou internací a možným vězněním.
Rodina se mu smála: „Svatý muž!“
Ludvík Armbruster jako středoškolský student, 1945. Foto: se souhlasem Post Bellum
„Rodina nechodila do kostela. Pocházím z takového postkřesťanského prostředí. Dětství jsem prožíval v nuselském údolí, kousek od sv. Ignáce, Karlova náměstí, Emauz. Vztah k církvi jsem začal prožívat jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, páterem Františkem Kubíčkem,“ začíná vyprávění Armbruster.
Faráře Kubíčka protektorátní úřady internovaly, při loučení svému žáku doporučil čtyřicetiletého kněze, jezuitu od pražského sv. Ignáce, Františka Vlka, aby s ním pokračoval v rozhovorech o víře a modlitbách. I tohoto kněze v roce 1944 zatklo gestapo a pravděpodobně ve vyšetřovně umlátilo. Přišlo pak úřední oznámení, že na Pankráci zemřel na zápal plic.
Patnáctiletý Ludvík Armbruster chápal svoji víru jako vzdor a protest proti nacistům. „Bouřil jsem se tímto způsobem proti nevěřícím, proti nacisty ovládané společnosti. Bylo to podobné tomu, jako když za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak,“ vysvětluje Armbruster, který tenkrát například ostentativně, když jel v plné tramvaji kolem kostela, se otočil, sklonil hlavu směrem ke kostelu a smekl čepici.
Lidé se prý až pohoršovali nad takovou zbožností. Jeho bratr i rodiče se mu smáli, říkali mu „svatý muž“.
Držte prach v suchu!
Po válce se Ludvík Armbruster radoval ze svobody krátce: „Naivně jsme si mysleli, že to půjde, ale rychle nám došlo, že to tak snadné nebude.“ Katolická církev veřejně odmítala komunisty hlásaný vědecký ateismus, považovala ho rozporný se základními pravdami víry:
Zprava Ludvík Armbruster při své první mši, Alexander Heidler, Karel Fořt, Offenbach (Německo) 1959. Foto: se souhlasem Post Bellum
„V septimě a oktávě na gymnáziu zavedli vyučování marxismu-leninismu ve filozofii. Dělali jsme obstrukce: Hlásili jsme se ke slovu a vyvraceli ho. Kvalitní literaturu k tomu jsme dostávali od jezuitů. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, bylo jasné, že to nebude snadné.“
Ludvík Armbruster, ještě než se uchýlil do ticha a soustředěného studia teologie do kláštera na Velehradě a pak v jezuitském filozofátu v Děčíně, setkával se na modlitbách a přednáškách v sakristii kostela sv. Ignáce v Praze s faráři, kteří bojovali na frontách nebo s duchovními, kteří přežili koncentrační tábory a prošli gestapáckým mučením.
Přednášel jim například letec RAF, páter Boček, koncentráčník, jezuita, kněz a šéfredaktor nejčtenějšího křesťanského časopisu Katolík Adolf Kajpr, kterého komunisté měsíc před Akcí K odsoudili na dvanáct let vězení. Tito katoličtí intelektuálové vedli studenty k obezřetnosti a varovali je před přicházející komunistickou totalitou.
Jezuité se přestali stříhat
„Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Nečetli jsme ani noviny. Jenom nám páter Zgarbík při ohlašování denní instrukce oznámil: ,Tak chlapci, včera padla vláda. Možná že budeme muset utíkat‘.“
Proto se prý od té chvíle jezuité přestali stříhat dohola, aby nebyli nápadní. „Na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Jezuiti do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství,“ vysvětluje profesor Armbruster, který v Děčíně na koleji v noci ze 13. na 14. dubna 1950 zažil hromadné zatčení během Akce K.
Zleva Ludvík Armbruster, P. S. Širajanagi, tehdejší rakouský velvyslanec, Tokio 1982. Foto: se souhlasem Post Bellum
Během celé Akce K (K jako kláštery) bylo do internace zatčeno 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. V červenci a srpnu pokračovala policejní operace tzv. Akcí Ř zaměřenou proti ženským řeholím.
Akce K začala bušením na vrata a křikem. Policisté ponižovali rozespalé řeholníky, kopali je a fackovali. Do děčínského jezuitského domu vstoupili ozbrojení muži s takzvaným zákonným zmocněncem, který prohlásil, že nyní budou všichni obyvatelé domu shromážděni, svršky hodí před sebe na zem a budou podrobeni tělesné prohlídce:
„Jak nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a ohlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se právě teď sebrat a jít domů. Mlčeli jsme. Nikdo se nepřihlásil. Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst,“ vypráví Armbruster, který zmocněnci oznámil, že je rakouským občanem.
StB zavelela: „Rakušák se spakuje!“
„Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství a ti se zase obrátili na ministerstvo zahraničí. Jednoho dne se v klášteře objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat! Za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky,“ popisuje Armbruster, který se během asi 24 hodin ocitl ve vlaku s doprovodem tajného policisty. Ten ho odvezl na hranice.
Armbruster pokračoval až do Vídně, kde vyhledal rakouské jezuity. Ti se postarali, aby se okamžitě dostal do Říma k nejvyššímu provinciálovi. Ten na základě této detailní zprávy o průběhu Akce K vydal takzvaný privilegis, který umožňoval českým jezuitům tajně přijímat věřící do noviciátu a vést řeholní formaci i v katakombálních podmínkách věznic, pracovních lágrů, vojenských jednotkách PTP a v civilních povoláních nejčastěji na stavbách, tedy právě tam, kam komunistický režim řeholníky zahnal.
V Římě Ludvík Armbruster dokončil filozofická studia, během kterých se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska. To po druhé světové válce otevřelo po několika staletích své hranice křesťanské misii, čehož se ujal hlavně jezuitský řád.
Jezuita Armbruster doputoval po měsíční plavbě do Jokohamy, kde jezuité vybudovali z ponorkových doků školu. Dva roky studoval jazyk. „Víte, lidé se mě ptají, jak dlouho mi trvalo naučit se japonsky. Odpovídám jim, že prvních pětadvacet let to bylo těžké,“ směje se profesor Armbruster, který říká, že vše – tak jako jazyk – je v Japonsku vzdálené evropské kultuře.
Čtyřicet let v Japonsku
„Jejich národní povaha je, že jsou uzavření. Těžko navazují horizontální vztahy. Ty vertikální fungují – nadřízení a podřízení. Někdy se říká princip jízdního kola. Nahoře se hrbit, dole na podřízené dupat. Tak to jim jde. Ale ty vztahy horizontální, například rodina – oni tak jako my mezi sebou nekomunikují. Že by se někdo otevřel? To ne. Oni jsou každý pro sebe,“ popisoval Armbruster, který ovšem vypráví, že v Japonsku nalezl mnoho velmi blízkých a drahých přátel.
Ludvík Armbruster při přednášce na mezinárodním semináři, Fukushima 1984. Foto: se souhlasem Post Bellum
K lidem se prý misionáři přicházející po druhé světové válce dostávali skrze vzdělávání. „Zakládali jsme školy. Dnes tam máme jedenáct prestižních univerzit. Zakládali jsme školky. Když se staráte o jejich děti, tak jejich rodiče s vámi mluví a zajímají se o vás,“ vysvětluje Ambruster.
Říká, že se v Japonsku žije velmi příjemně, protože za nejvyšší ctnost se považuje zdvořilost. „Hřích, který se v Japonsku neodpouští v tomto ani v příštím životě, je nezdvořilost. Vidíte, tady je to opak. Velmi to kultivuje veřejný prostor, v politice se lidé k sobě chovají zdvořile, nikdo nikoho nepodráží, můžete se na ně spolehnout.
Ale nemyslete si, že jste se dostali za tu jejich masku. Oni ji nosí ve dne v noci. Jako v tom jejich tanci No, na jevišti si nasazují usměvavou masku. Japonsko vám drahé dělá jen několik opravdu blízkých lidí, na které se můžete naprosto spolehnout, a to je krásné. Jejich veřejný život probíhá opravdu příjemně bez třenic, ale chybí jim ten vztah. Holt každý máme to svoje,“ vypráví s úsměvem jezuita a kněz Ludvík Armbruster o svém čtyřicetiletém působení v Japonsku.
Ve stínu války
Do Japonska jezuita Armbruster přicestoval v době, kdy země procházela nesmírně těžkým obdobím vyrovnávání se s minulostí. Dosud nikdy v historii neporažený národ byl tvrdě sražen na kolena nevídanou zbraní hromadného ničení – atomovou bombou svrženou Spojenými státy na města Nagasaki a Hirošima, kde zahynulo přes 200 tisíc lidí.
Ludvík Armbruster na výletě s diecézními seminaristy (studenti pamětníka), buddhistický chrám Kamakura, začátek 60. let. Foto: se souhlasem Post Bellum
Japonci jakožto spojenci nacistického Německa prohráli válku. Následující léta vycházela před světovou veřejností najevo zvěrstva, kterých se japonští vojáci dopouštěli na bojištích, v táborech na vězních, masakry civilních obyvatel v zemích, které Japonci okupovali. Například nepředstavitelných zločinů se Japonci dopouštěli v čínském Nankingu v roce 1937, kdy povraždili na 300 tisíc civilistů.
Uvádí se, že v důsledku japonské okupace Číny zahynulo až 15 milionů obyvatel, Japonci za války ztratili kolem dvou milionů svých obyvatel. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo až 15. srpna 1945, pár dní po svržení atomových bomb.
„Oni jim to pořád vyčítají. Jak Korejci, Číňani, Filipínci: ‚Chceme to slyšet!‘ Chtějí, aby se pokořili. Pěkně na kolena. Oni to po nich vyžadují, ale Japonci na to neodpovídají, nemají se k tomu. Já jsem pracoval těch čtyřicet let na univerzitě, akademicky. Měl jsem své japonské kolegy, vyučovali jsme filozofii. Ten, který vedl oddělení filozofie na univerzitě, kde jsem i já přednášel, to byl takový starý pán, o generaci starší než já a on všechnu tu válku prožil. Hodný, pokorný, otevřený. On nám to vysvětloval, říkal: ‚Víte, my jsme šli do války, aby mohly naše děti žít,‘“ popisoval japonské vyrovnávání se s minulostí Armbruster.
Naučili jsme se lhát
Profesor Ludvík Armbruster přednášel filozofii na univerzitě v Tokiu, vedl kněžský seminář, působil jako ředitel centrální knihovny univerzity Sophia. Po roce 1990 se na prosbu českých jezuitů vrátil zpět domů.
Osm let vedl jako děkan Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a působil jako kněz u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí, nedaleko míst, kde prožil své dětství.
Ludvík Armbruster. Foto: se souhlasem Post Bellum
Lidé se ho prý často ptali, jak se česká společnost podle něj proměnila: „Můj dojem je, že jsme tu zesurověli a že jsme se naučili lhát. Za protektorátu jste museli, abyste přežili, od rána do večera lhát. Nikdo nesměl říci, co si opravdu myslí. To trvalo pět let a to se dá dát do pořádku.“
„Ale po čtyřiceti letech komunismu? Mě to opravdu zlobí, když se s někým bavíš, a on ti řekne: ‚Hele, když se tě budou ptát na tohle, řekni jim tak a tak, bude to pro tebe lepší.‘ Co tě to napadá! Buďto jim řeknu pravdu nebo jim neřeknu nic, ale přeci jim nebudu vyprávět pohádky. Lhaní se tu stalo něčím normálním,“ popisoval českou společnost na nahrávce Paměti národa z roku 2016 profesor Armbruster.
Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí. Redakčně kráceno.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
26 komentářů
Je mi velice líto. Samo křesťanství je založeno na podvodech a hlásání lží. Takže měl s křesťanskou pokorou držet ústa.
Jezuita Ambruster sám klame. Není pravda, že se Češi naučili lhát za protektorátu. V každé společnosti se prosazuje násilím přímým nebo nepřímým tlakem „správná pravda“. Zásada podřizování se vrchnosti a zájmům i osobnímu prospěchu má hodně staré kořeny. Ostatně jezuitský řád byl založen k prosazování jediné, tedy „římskokatolické“ pravdy. A rekatolizace zemí Koruny české po Bílé hoře probíhala na základě diktátu a přímého násilí i nátlaku, kdy i za výrazné pomoci jezuitského řádu bylo přinuceno 90 procent obyvatelstva přejít od kališnictví zpět k „jediné pravdě“ římskokatolické církve. Byli tedy přinuceni začít lhát, že nejsou nekatolíci. Dodnes římskokatolická církev klamně staví na tom, že „jediná správná víra“ je cestou ke spáse. Válka, kterou papež Pius XII vyhlásil ve čtyřicátých letech 20. století i československým nevěřícím a nově vládnoucím „ateistickému“ režimu, byla pokračováním té klamavé „pravdy“ římskokatolické církve, že ke spáse lze dojít jen cestou „správné“ víry, tedy římskokatolické víry, či víry v božskou bytost. Ale on to jistě Ludvík Ambruster nemyslí zle, je to dobrý člověk, jen si projektuje vlastní přání a představy a výklady a jimi posuzuje či odsuzuje jiné bez nějakého motivu jim ublížit a bez vědomého úmyslu klamat.
Dobrý den Radomíre,
jen několik poznámek k vašemu příspěvku.
„V každé společnosti se prosazuje násilím přímým nebo nepřímým tlakem „správná pravda“.“
Pokud chcete relativizovat pravdu, respektive na ní naprosto rezignovat, můžete si být jist, že se ve společnosti prosadí názory a jevy, které se mohou stát osudné i Vám.
„Ostatně jezuitský řád byl založen k prosazování jediné, tedy „římskokatolické“ pravdy.“
A nejen to, dokonce i byl založen i k sociální činnosti, prosadil se ale také i v oblasti vědy a vzdělávání. Myslíte, že by bylo lepší kdyby řád šířil mnoho pravd, nebo dokonce lži? jakou jedninou pravdu chcete prosazovat? I vy zde prosazujete pravdu, jak ji vidíte vy – což je naprosto v pořádku.
„A rekatolizace zemí Koruny české po Bílé hoře probíhala na základě diktátu“ – bohužel, zde máte pravdu, ovšem viděno v historickém kontextu, opačná strana by se chovala podobně, ne-li stejně.
„Dodnes římskokatolická církev klamně staví na tom, že „jediná správná víra“ je cestou ke spáse.“
Nic takového Katolická církev netvrdí, a když (podle Vás) – tak oponujte katechismem. Trochu napovím 😉 katechismus §847, který ovšem vaše tvrzení popírá.
„Válka, kterou papež Pius XII vyhlásil ve čtyřicátých letech 20. století i československým nevěřícím a nově vládnoucím „ateistickému“ režimu, byla pokračováním té klamavé „pravdy““
Nikoliv, bylo ty vyhlášení války nelidsky krutému režimu, který prosazoval zvrácené hodnoty a neváhal k tomu požívat teroru.
„Ale on to jistě Ludvík Ambruster nemyslí zle, je to dobrý člověk, jen si projektuje vlastní přání a představy a výklady a jimi posuzuje či odsuzuje jiné bez nějakého motivu jim ublížit a bez vědomého úmyslu klamat.“
Ludvík Ambruster byl (zemřel, jste nepozorný čtenář :-)) takový PRÁVĚ PROTO, že ho formovalo křesťanství a Jezuitský řád. On nebyl nějakou anomálií, nebo úchylkou systému, on byl výsledkem toho co křesťanství, potažmo KC učí. na základě toho si také dovolím zpochybnit Vaše tvrzení, že on (jak mylně píšete) odsuzoval jiné. Soudit může jen Bůh (opět dle učení KC).
Doporučuji Vám, se dovzdělat – a pokusit se trochu objektivně nahlédnout na to, co KC ve světě udělala špatného/dobrého. Možná by jste viděl, že takových jako Ludvík Ambruster nebylo málo.
S přáním pohodového dne
J.C.
Prostě, jezuitský řád se choval jako komunistická strana o něco později. I ta financovala vědu (a to daleko efektivněji, než ti jezuité).
A, když půjdeme do důsledků, komunistická morálka se od té křesťanské zase až tak moc neliší.
Milý pane Civíku, poznal jsem mnoho upřímných křesťanů mezi katolíky, byť by měli své lidské chyby. Ale poznal jsem mezi katolíky i dost ateistů. V dějinách katolické církve bohužel často rozhodující slovo měli ti katoličtí ateisté, kteří v rouše papežů, prelátů, kněží bojovali za své zájmy a jako záminku si brali boha ke svým masovým vyhlazovacím, loupežným a jiným výpravám a tažením. Připisovat Piovi XII skutečně křesťanské smýšlení a pohled na svět dost dobře nelze, je z těch, kdo ve jménu církve, ale fakticky ve své nekřesťanském zájmu vyhlazovali nevěřící a exkomunikovali, tedy duchovně vyhlazovali věřící, kteří se nepodřídili jejich představám a zájmům. Objektivně třeba nahlédnou dobré skutky i zlé.
Souhlas. Jen si dovoluji explicitně doplnit, že i osobně slušný člověk se může stát součástí zločinné mašinérie. Případně, že někdo, kdo se v běžném životě jeví jako slušný, může být současně naprostý netvor (Heydrich, jeden z „otců holokaustu“ byl údajně pečlivým a obětavým manželem a otcem, příjemným společníkem a skvělým klavíristou). Řada mafiánu byla a je oporami občanské společnosti a štědrými mecenáši.
češi pokud desetkrát deně nezalžou,neudají jednou deně,neukradnou jednou deně,nepodvedou kohokoliv tak jim nechutná večeře!! mají velký vzor v politicích,senátu!!
Za to takový vědecký komunismus, to je čistá esence pravdy 🙂
Jezuita Ambruster má jistě pravdu. Naučili jsme se lhát a lži se nám líbí a mnohým imponují. Pravda zajímá jen málo koho. Při volbách pak volíme Babiše, Okamuru, Zemana a jim podobné. Kolik čtenářů pak považuje Parlamentní listy, Sputnik, Aeronet a další za písmo svaté. Z článku bohužel nevyplývá, zda si jezuita Ambruster povšiml, že i nejvyšší představitel české katolické církve asi před dvěma nebo třemi lety ve slovenské katolické televizi Lux vychvaloval Rusko, které je největším producentem lží u nás šířených. Zajímal by mě jeho názor na tuto záležitost. Nebo se snad jezuita Ambruster vyslovil na toto téma a mně jeho názor unikl?
Čtenáři, obávám se, hledí na vámi jmenované weby (a jim podobné), jako se hledělo před listopadem 1989 na vysílání Svobodné Evropy a podobných „podvratných a lživých“ (dnes by se řeklo „desinformačních“) stanic.
Jistěže se i tam najdou nesmysly nebo mystifikace, ale je jich tam podstatně méně než v „nedesinformačních“ médiích. A dozví se tam člověk věci, které se ním soudruzi všech barev snaží zamlčet. Jakmile vím, co hledám, lze to zpravidla ověřit nalezením (a zhodnocením) původního zdroje. Pokud nevím, že něco takového je, tak to prostě nevím. A opravdu nemám čas na slepo prohledávat internet stylem „chci to, nevím co, ani kde“. Na rozdíl od redakcí uvedených „desinformačních“ webů.
Jinak křesťané asi Puťku mají dost rádi, protože umožnil obnovu církve v Rusku.
Čtení textu vám činí Pergille potíže. Napsal jsem zcela zřetelně, že by mě zajímal názor jezuity Ambrustera. Protože jezuita Ambruster mi už svůj názor nesdělí, očekával jsem, že se ozve někdo z jeho okolí, kdo jeho názory znal. Vy jste do okolí jezuity Ambrustera nepatřil, jeho názory neznáte, tudíž mě váš názor vůbec nezajímá. Ostatně vaše názory se kterými se na stránky HP vtíráte, jsou dobře známé.
Skeptiku, ten dotaz na „desinformační weby“ jste napsal ještě před onou otázkou na soudruha jezuitu. A spíš se dá interpretovat jako dotaz na jejich čtenáře.
Jinak názory těchto soudruhů s křížem se dají vcelku jasně vydedukovat z toho známého „účel světí prostředky“. Přičemž ten jimi prosazovaný účel byl vždy zločinného charakteru.
Viz můj příspěvek výše: vaše názory mě vůbec nezajímají a neptal jsem se na ně.
Skeptiku, možná ještě k tomu lhaní: Byla zde poměrně dlouhá období, kdy lidé museli své skutečné názory skrývat. A podíleli se na nich i „okřížkovaní soudruzi“ z jezuitského řádu. Z toho důvodu mě také míjí „utrpení“ řádů a kněží za komunistů, protože dokud oni (resp. jejich předchůdci) byli u moci, dělali to samé (pokud ne něco ještě horšího).
A tak jsem se holt naučili lhát, protože bez toho bychom nepřežili ani christianizaci, ani náboženské války, vč. rekatolizace, ani vládu Habsburků, ani německou okupaci, ani komunisty. A teď se nám tyhle znalosti a dovednosti zase začínají hodit. Bohužel.
Lež tady zavedl Beneš v roce 1919 a surovost prosadil v roce 1945.
Tak tohle už musí být za honorář,protože tak vymaštěněj nikdo být nemůže!
Má pravdu.
Tedy koukam ze si to pan profesor az prilis zjednodusil, prej „bud jim reknu pravdu a nebo jim nereknu nic?“. No to by se to mohlo opravdu strasne ale strasne malo, kdyby se mohla rikat jenom prokazana pravda. To by totiz nemohl hlasat ani to sve nabozenstvi,kazdej by mu rekl az dokaze ze buh doopravdy existuje jinak at mlci.
Ale pokud by snad chtel rict ze kazdy smi rikat svuj nazor, at je jakykoliv, a ani za to nikdo ani stat nemuze nijak trea.stat persekuovat ci omezovat, tak by mel pravdu. Ale s takovou pravdou by nepochodil ani v te sve cirkvi..
Je mi záhadou,kde ti boží aktivisti berou přesvědčení,že jen oni hlásají pravdu. Co když boží pravda je jiná a oni páchají šířením nepravd smrtelný hřích? Vždyť ta kniha knih je jen opis opisu opisu opisu a tak zákonitě musí obsahovat spoustu nechtěných (někdy i chtěných) nepřesností,omylů a jiných výkladů.
Dobrý den Horymíre,
výborný postřeh. Rád bych jako katolík konfrontoval.
„Je mi záhadou,kde ti boží aktivisti berou přesvědčení,že jen oni hlásají pravdu.“
Určitě si nemyslíme, že JEN MY máme pravdu, vaše tvrzení je hojně rozšířený omyl. Už z logiky věci, v náboženských otázkách je nutné dát v mnohém za pravdu také židům, budhistům, muslimům a jiným…
Vůbec otázka pravdy je zajímavá – jak Vy jste nabyl přesvědčení, že Váš (evidentně nepravdivý výrok) je pravdivý?
Jinak se zbytkem „Vždyť ta kniha knih je jen opis opisu“ samozřejmě musím souhlasit. Právě proto je nutné Bibli (ve skutečnosti to není kniha knih, ale spíše knihovna) vědecky zkoumat, dávat si otázky a hledat odpovědi…
S pozdravem J.C.
Dobrý den pane Civíku.
Já ale netvrdím,že musím mít pravdu. Já nejsem majitel pravdy a nehlásám neomylné boží slovo. Nikdy bych nikoho za jiný názor nenechal upálit ani exkomunikovat z lidské společnosti. Nikomu nevykládám co si přeje Bůh a nevyhrožuji věčným zatracením,když v něj někdo nebude věřit.
To lidé si stvořili bohy,nikoli bohové lidi. Bohové umírají,když v ně lidé přestanou věřit. Už hodně bohů odešlo do věčného zapomnění.
Náboženství jsou různá,ale v jednom se shodují : kdo nevěří v (jakéhokoli)Boha zasluhuje smrt , protože nepotřebuje vykladače boží vůle.
Ano,je potřeba vědecky bádat a nalézat odpovědi,ale nejen v biblické knihovně.Co objevného přinesla třeba vrcholně vědecká disputace církevních otců na téma : kolik andělů se vejde na špičku jehly? Mám pocit,že bez konečné odpovědi na tento kardinální problém se lidstvo asi obejde.
Nebýt církevních dogmat a potlačování vědy,tak by dnes lidstvo možná cestovalo mezi hvězdami.Možná!
Úloha víry by se neměla přeceňovat. Ale ani podceňovat!
Dobrý den,
jen se pokusím reagovat stručně, omylů Váš příspěvek obsahuje hodně, tak jen některé uvedu na pravou míru a pokusím se Vás přivést k zamyšlení, nad některými tématy.
„Nikdy bych nikoho za jiný názor nenechal upálit ani exkomunikovat z lidské společnosti.“ – To ani já ne, zakazuje mě to 5. přikázání (konkrétně to upálení). S termínem exkomunikace pracujete nesprávně. Z lidské společnosti církev nikoho neexkomunikovala. Zřejmě (jen vyvozuji) netušíte co to exkomunikace je. Dovzdělat!
„To lidé si stvořili bohy,nikoli bohové lidi. Bohové umírají,když v ně lidé přestanou věřit.“
Tak zde jste vytvořil dogma par par excellence. Nic proti tomu, respektuji Vaši víru, ale pak nevyčítejte dogmata nikomu jinému.
„Náboženství jsou různá,ale v jednom se shodují : kdo nevěří v (jakéhokoli)Boha zasluhuje smrt , protože nepotřebuje vykladače boží vůle.“
Hlavní (většinové proudy) v nejrozšířenějších světových náboženstvích nic takového nepraktikují, křesťanství a budhismus to výslovně zakazují! Doporučuji libovolnou učebnici religionistiky…
„Co objevného přinesla třeba vrcholně vědecká disputace církevních otců na téma : kolik andělů se vejde na špičku jehly?….“
Tak zde už předvádíte opravdu argumentační zoufalství. Zmiňovaná disputace se nikdy nevedla, jde o protischolastickou satiru ze začátku novověku. Pokud by jste se chtěl ze scholastických témat něco (i pro Vás) přínosného dozvědět zkuste důkazy Boží existence Tomáše Akvinského. Nebojte, nejde o to, abych se Vás tím pokusil přesvědčit, ale spíše nasměrovat k zajímavým otázkám… co se Akvinského týká, v principu předběhl poznání kosmogeneze o stovky let a astronomie mu spolehlivě od poloviny 20. století nahrává (velký třesk, reliktní záření)….
„Nebýt církevních dogmat a potlačování vědy,tak by dnes lidstvo možná cestovalo mezi hvězdami.Možná!“ Dost možná taky ne, jiné nábožensky/kulturní části světa za křesťanským světem zaostávali… dost možná bychom bez křesťanství tak daleko nebyli – vezmu-li v úvahu Aristotelskou logiku, která by bez křesťanství upadla v zapomnění – tak nemáme nic, ani ten pitomý počítač a internet kterým si tady disputujeme 🙂
„Úloha víry by se neměla přeceňovat. Ale ani podceňovat!“
No, víra je to nejpodstatnější co v životě člověka existuje (a teď mluvím zcela bez náboženských konotací!). Naprosto určuje Vaší, i moji životní orientaci a hodnotový systém.
Jak je pro Vás důležitá víra v naději, v pravdu, ve váš mravní a hodnotový systém (ať už jej ve Vašem případě určuje kdokoliv/cokoliv) v životního partnera, rodinu, přátele, ve vědu, v IZS, zdravotnictví atd., atd.?
Víra (vnitřní přesvědčení o pravdivosti, vztah důvěry, bez možnosti to verifikovat) je nedocenitelná, naprosto nás jako lidské bytosti určuje.
Děkuji Vám za reakci na můj značně zkratkovitý příspěvek,pane Civíku,ale zde je nutno vyjadřovat se úsporně.
Rovněž teologie není můj obor a moje skepse ve víru v Boha je spíše skepsí v církev Svatou (církve ,sekty,různé proudy v náboženstvích) vyplývající z poznatků,jak se náboženské skupiny chovaly v historii,ve které se orientuji o poznání lépe.
Termín exkomunikace jsem použil ve zkratce,abych nemusel vysvětlovat,že ve středověku vyloučení z církve bylo nejtěžším církevním trestem a v tehdejší době se opravdu prakticky jednalo o vyloučení z lidské společnosti.Tedy pokud jste nebyl třeba panovník a i u toho to bylo na pováženou.Papežové se dlouho,možná dodnes,cítili býti nadřazeni světským panovníkům. Ani se mi nechce domýšlet,jak to bylo s vírou v Boha u tehdejší církevní vrchnosti,když posílali na smrt někoho,o kom věděli (nebo aspoň tušili) že je nevinný a že za tu vraždu je Bůh potrestá.Mám neodbytný pocit,že pro ně byl Bůh jen skvělý obchodní produkt.
Nevím,co přesně jaké poznatky o kosmu měl Tomáš Akvinský (pokusím se to nastudovat), zato vím jak dopadl Bruno,jak Galileo raději odvolal a Koperník musel postupovat hodně,hodně opatrně.
Církev se chválí,jak pečovala o vzdělanost.Pravda ale je,že církev pečovala především o svůj monopol na vzdělanost.Církev i panovníky měla raději negramotné.Chytré děti si stáhla do klášterů,kde je indoktrinovala a teprve když se osvědčili věrností,tak jim poskytla i jiné informace než pouhé memorování a opisovaní svatých textů.
Promiňte mi,že jsem v té rychlosti zaměnil víru jako takovou,za víru v Boha.Říkáte,že můj názor,že lidé si stvořili bohy,je také dogma.To by pak dogma byl jakýkoli názor.Dogma je něco , o čem se nepochybuje.Bůh je věčný,všemohoucí a vševědoucí.Co ale dělal těch 13 miliard let,než si pro zábavu stvořil člověka?Zdá se,že se Bůh vyvíjí v závislosti na vývoji myšlení lidí.Vy ale přece máte původní Boží pravdu,která je věčná a neměnná,tedy se nemůže zdokonalovat.
Poněkud se mýlíte.
Spor o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly byl skutečně veden. Nicméně nešlo o nějaké konkrétní číslo, ale o to, zda je tento počet konečný nebo nekonečný. Pokud by byl ten počet nekonečný, znamenalo by to, že se anděl do našeho světa promítá jako pouhý hmotný bod a nemůže v něm vykonávat žádnou mechanickou práci. (Se všemi teologickými důsledky.)
Vzhledem k tomu, že před přijetím křesťanství byla antika na prahu průmyslové revoluce, je velmi pravděpodobné, že bychom měli v současnosti stálé základny na Marsu, Měsíci a snad i na asteroidech a Jupiterových měsících. Křesťanství vrhlo Evropu civilizačně o půl tisíciletí a ještě brzdilo její rozvoj, takže na srovnatelnou civilizační úroveň se Evropa dostala až někdy za renesance.
Mimo jiné tato regrese znamenala, že byla rozsáhlá území původně patřící k naší civilizaci dobyta a zplundrována islámem, zatímco pokud by Mohamed narazil na vojska +- odpovídající napoleonským válkám, nebo dokonce (vzhledem k rychlejšímu vývoji) první světové, tak by se historie vyvíjela zcela jinak.
Jenže to vaše přiznání, že nemáte monopol na pravdu, bylo vynuceno drastickým násilím.
Bez přibíjení kněží za Velké Francouzské revoluce na vrata kostelů, bez komunistických gulagů a uranových lágrů pro křesťanské duchovní, řeholníky i aktivisty, by se tu snad ještě upalovaly čarodějnice.
Stačí příklad sousedního Polska, kde tyto procesy neproběhly tak, jak měly, a kvůli tomu, že jakýsi odpad věří na Pánbíčka mají zákaz potratů i pro ženy, které na toho Pánbíčka nevěří.
Lhát se musí, jinak je liberální demokracie v koncích. Už Havlíček Borovský psal:“ Nechceš-li si hubu spálit, musíš mlčet, nebo chválit.“ Platí v každém režimu a v současné době je to nutnost. Lhát lidem, respektive mít ten „jeden správný názor,“ upevňuje demokracii. To by byl průšvih, kdyby lidé začali samostatně a nezávisle myslet… Naštěstí máme média, které jsou v šíření „nepravdy“ naprosto dokonalá, viz: Forum 24.