Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Ludvík Armbruster. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

„Za protektorátu jsme lhát museli, abychom přežili. Ale proč dnes?“ ptal se Čechů jezuita

Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval po nuceném odchodu z Československa prestižní univerzity, čtyři desetiletí strávil v Japonsku. Když se po roce 1990 vrátil, popsal proměnu české společnosti takto: „Lhaní se tu stalo něčím normálním.“ Zemřel na konci roku 2021 ve věku 93 let.

Ludvík Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, po dědečkovi z otcovy strany rodina pocházela z Rakouska. Doma se mluvilo česky a Ludvík se cítil být Čechem, přesto mu zůstalo rakouské občanství, které ho jako jezuitského novice v osudové chvíli v roce 1950 zachránilo před dlouholetou internací a možným vězněním.

Rodina se mu smála: „Svatý muž!“

Ludvík Armbruster jako středoškolský student, 1945. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Rodina nechodila do kostela. Pocházím z takového postkřesťanského prostředí. Dětství jsem prožíval v nuselském údolí, kousek od sv. Ignáce, Karlova náměstí, Emauz. Vztah k církvi jsem začal prožívat jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, páterem Františkem Kubíčkem,“ začíná vyprávění Armbruster.

Faráře Kubíčka protektorátní úřady internovaly, při loučení svému žáku doporučil čtyřicetiletého kněze, jezuitu od pražského sv. Ignáce, Františka Vlka, aby s ním pokračoval v rozhovorech o víře a modlitbách. I tohoto kněze v roce 1944 zatklo gestapo a pravděpodobně ve vyšetřovně umlátilo. Přišlo pak úřední oznámení, že na Pankráci zemřel na zápal plic.

Patnáctiletý Ludvík Armbruster chápal svoji víru jako vzdor a protest proti nacistům. „Bouřil jsem se tímto způsobem proti nevěřícím, proti nacisty ovládané společnosti. Bylo to podobné tomu, jako když za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak,“ vysvětluje Armbruster, který tenkrát například ostentativně, když jel v plné tramvaji kolem kostela, se otočil, sklonil hlavu směrem ke kostelu a smekl čepici.

Lidé se prý až pohoršovali nad takovou zbožností. Jeho bratr i rodiče se mu smáli, říkali mu „svatý muž“.

Držte prach v suchu!

Po válce se Ludvík Armbruster radoval ze svobody krátce: „Naivně jsme si mysleli, že to půjde, ale rychle nám došlo, že to tak snadné nebude.“ Katolická církev veřejně odmítala komunisty hlásaný vědecký ateismus, považovala ho rozporný se základními pravdami víry:

Zprava Ludvík Armbruster při své první mši, Alexander Heidler, Karel Fořt, Offenbach (Německo) 1959. Foto: se souhlasem Post Bellum

„V septimě a oktávě na gymnáziu zavedli vyučování marxismu-leninismu ve filozofii. Dělali jsme obstrukce: Hlásili jsme se ke slovu a vyvraceli ho. Kvalitní literaturu k tomu jsme dostávali od jezuitů. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, bylo jasné, že to nebude snadné.“

Ludvík Armbruster, ještě než se uchýlil do ticha a soustředěného studia teologie do kláštera na Velehradě a pak v jezuitském filozofátu v Děčíně, setkával se na modlitbách a přednáškách v sakristii kostela sv. Ignáce v Praze s faráři, kteří bojovali na frontách nebo s duchovními, kteří přežili koncentrační tábory a prošli gestapáckým mučením.

Přednášel jim například letec RAF, páter Boček, koncentráčník, jezuita, kněz a šéfredaktor nejčtenějšího křesťanského časopisu Katolík Adolf Kajpr, kterého komunisté měsíc před Akcí K odsoudili na dvanáct let vězení. Tito katoličtí intelektuálové vedli studenty k obezřetnosti a varovali je před přicházející komunistickou totalitou.

Jezuité se přestali stříhat

„Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Nečetli jsme ani noviny. Jenom nám páter Zgarbík při ohlašování denní instrukce oznámil: ,Tak chlapci, včera padla vláda. Možná že budeme muset utíkat‘.“

Proto se prý od té chvíle jezuité přestali stříhat dohola, aby nebyli nápadní. „Na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Jezuiti do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství,“ vysvětluje profesor Armbruster, který v Děčíně na koleji v noci ze 13. na 14. dubna 1950 zažil hromadné zatčení během Akce K.

Zleva Ludvík Armbruster, P. S. Širajanagi, tehdejší rakouský velvyslanec, Tokio 1982. Foto: se souhlasem Post Bellum

Během celé Akce K (K jako kláštery) bylo do internace zatčeno 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. V červenci a srpnu pokračovala policejní operace tzv. Akcí Ř zaměřenou proti ženským řeholím.

Akce K začala bušením na vrata a křikem. Policisté ponižovali rozespalé řeholníky, kopali je a fackovali. Do děčínského jezuitského domu vstoupili ozbrojení muži s takzvaným zákonným zmocněncem, který prohlásil, že nyní budou všichni obyvatelé domu shromážděni, svršky hodí před sebe na zem a budou podrobeni tělesné prohlídce:

„Jak nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a ohlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se právě teď sebrat a jít domů. Mlčeli jsme. Nikdo se nepřihlásil. Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst,“ vypráví Armbruster, který zmocněnci oznámil, že je rakouským občanem.

StB zavelela: „Rakušák se spakuje!“

„Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství a ti se zase obrátili na ministerstvo zahraničí. Jednoho dne se v klášteře objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat! Za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky,“ popisuje Armbruster, který se během asi 24 hodin ocitl ve vlaku s doprovodem tajného policisty. Ten ho odvezl na hranice.

Armbruster pokračoval až do Vídně, kde vyhledal rakouské jezuity. Ti se postarali, aby se okamžitě dostal do Říma k nejvyššímu provinciálovi. Ten na základě této detailní zprávy o průběhu Akce K vydal takzvaný privilegis, který umožňoval českým jezuitům tajně přijímat věřící do noviciátu a vést řeholní formaci i v katakombálních podmínkách věznic, pracovních lágrů, vojenských jednotkách PTP a v civilních povoláních nejčastěji na stavbách, tedy právě tam, kam komunistický režim řeholníky zahnal.

V Římě Ludvík Armbruster dokončil filozofická studia, během kterých se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska. To po druhé světové válce otevřelo po několika staletích své hranice křesťanské misii, čehož se ujal hlavně jezuitský řád.

Jezuita Armbruster doputoval po měsíční plavbě do Jokohamy, kde jezuité vybudovali z ponorkových doků školu. Dva roky studoval jazyk. „Víte, lidé se mě ptají, jak dlouho mi trvalo naučit se japonsky. Odpovídám jim, že prvních pětadvacet let to bylo těžké,“ směje se profesor Armbruster, který říká, že vše – tak jako jazyk – je v Japonsku vzdálené evropské kultuře.

Čtyřicet let v Japonsku

„Jejich národní povaha je, že jsou uzavření. Těžko navazují horizontální vztahy. Ty vertikální fungují – nadřízení a podřízení. Někdy se říká princip jízdního kola. Nahoře se hrbit, dole na podřízené dupat. Tak to jim jde. Ale ty vztahy horizontální, například rodina – oni tak jako my mezi sebou nekomunikují. Že by se někdo otevřel? To ne. Oni jsou každý pro sebe,“ popisoval Armbruster, který ovšem vypráví, že v Japonsku nalezl mnoho velmi blízkých a drahých přátel.

Ludvík Armbruster při přednášce na mezinárodním semináři, Fukushima 1984. Foto: se souhlasem Post Bellum

K lidem se prý misionáři přicházející po druhé světové válce dostávali skrze vzdělávání. „Zakládali jsme školy. Dnes tam máme jedenáct prestižních univerzit. Zakládali jsme školky. Když se staráte o jejich děti, tak jejich rodiče s vámi mluví a zajímají se o vás,“ vysvětluje Ambruster.

Říká, že se v Japonsku žije velmi příjemně, protože za nejvyšší ctnost se považuje zdvořilost. „Hřích, který se v Japonsku neodpouští v tomto ani v příštím životě, je nezdvořilost. Vidíte, tady je to opak. Velmi to kultivuje veřejný prostor, v politice se lidé k sobě chovají zdvořile, nikdo nikoho nepodráží, můžete se na ně spolehnout.

Ale nemyslete si, že jste se dostali za tu jejich masku. Oni ji nosí ve dne v noci. Jako v tom jejich tanci No, na jevišti si nasazují usměvavou masku. Japonsko vám drahé dělá jen několik opravdu blízkých lidí, na které se můžete naprosto spolehnout, a to je krásné. Jejich veřejný život probíhá opravdu příjemně bez třenic, ale chybí jim ten vztah. Holt každý máme to svoje,“ vypráví s úsměvem jezuita a kněz Ludvík Armbruster o svém čtyřicetiletém působení v Japonsku.

Ve stínu války

Do Japonska jezuita Armbruster přicestoval v době, kdy země procházela nesmírně těžkým obdobím vyrovnávání se s minulostí. Dosud nikdy v historii neporažený národ byl tvrdě sražen na kolena nevídanou zbraní hromadného ničení – atomovou bombou svrženou Spojenými státy na města Nagasaki a Hirošima, kde zahynulo přes 200 tisíc lidí.

Ludvík Armbruster na výletě s diecézními seminaristy (studenti pamětníka), buddhistický chrám Kamakura, začátek 60. let. Foto: se souhlasem Post Bellum

Japonci jakožto spojenci nacistického Německa prohráli válku. Následující léta vycházela před světovou veřejností najevo zvěrstva, kterých se japonští vojáci dopouštěli na bojištích, v táborech na vězních, masakry civilních obyvatel v zemích, které Japonci okupovali. Například nepředstavitelných zločinů se Japonci dopouštěli v čínském Nankingu v roce 1937, kdy povraždili na 300 tisíc civilistů.

Uvádí se, že v důsledku japonské okupace Číny zahynulo až 15 milionů obyvatel, Japonci za války ztratili kolem dvou milionů svých obyvatel. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo až 15. srpna 1945, pár dní po svržení atomových bomb.

„Oni jim to pořád vyčítají. Jak Korejci, Číňani, Filipínci: ‚Chceme to slyšet!‘ Chtějí, aby se pokořili. Pěkně na kolena. Oni to po nich vyžadují, ale Japonci na to neodpovídají, nemají se k tomu. Já jsem pracoval těch čtyřicet let na univerzitě, akademicky. Měl jsem své japonské kolegy, vyučovali jsme filozofii. Ten, který vedl oddělení filozofie na univerzitě, kde jsem i já přednášel, to byl takový starý pán, o generaci starší než já a on všechnu tu válku prožil. Hodný, pokorný, otevřený. On nám to vysvětloval, říkal: ‚Víte, my jsme šli do války, aby mohly naše děti žít,‘“ popisoval japonské vyrovnávání se s minulostí Armbruster.

Naučili jsme se lhát

Profesor Ludvík Armbruster přednášel filozofii na univerzitě v Tokiu, vedl kněžský seminář, působil jako ředitel centrální knihovny univerzity Sophia. Po roce 1990 se na prosbu českých jezuitů vrátil zpět domů.

Osm let vedl jako děkan Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a působil jako kněz u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí, nedaleko míst, kde prožil své dětství.

Ludvík Armbruster. Foto: se souhlasem Post Bellum

Lidé se ho prý často ptali, jak se česká společnost podle něj proměnila: „Můj dojem je, že jsme tu zesurověli a že jsme se naučili lhát. Za protektorátu jste museli, abyste přežili, od rána do večera lhát. Nikdo nesměl říci, co si opravdu myslí. To trvalo pět let a to se dá dát do pořádku.“

„Ale po čtyřiceti letech komunismu? Mě to opravdu zlobí, když se s někým bavíš, a on ti řekne: ‚Hele, když se tě budou ptát na tohle, řekni jim tak a tak, bude to pro tebe lepší.‘ Co tě to napadá! Buďto jim řeknu pravdu nebo jim neřeknu nic, ale přeci jim nebudu vyprávět pohádky. Lhaní se tu stalo něčím normálním,“ popisoval českou společnost na nahrávce Paměti národa z roku 2016 profesor Armbruster.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí. Redakčně kráceno.

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře