Berlínská zeď ještě neexistovala, a do východního Německa proto od nás utíkaly tisíce lidí. Jakási „odlehčená podoba“ železné opony do roku 1963 tedy oddělovala i dvě socialistické země.

Životy Moniky Simchen, Marianne Kreul a Gerharda Tschunka byly v minulosti poznamenány přítomností ostnatého drátu, který odděloval jejich rodiny a domovy.

Vzpomínky na strach a touhu po svobodě se v nově vzniklém dokumentu „Život na dohled hranice / Leben in Sichtweite der Grenze“ prolínají s popisy přísné hraniční kontroly.

Pohled z Hainbergu

Lidé se často chodí kochat na vyvýšená místa pohledem do otevřené krajiny. Podívat se na západ slunce, načerpat sílu. Jenže malé Monice Simchen tehdy výstup na horu Hainberg potěšení nepřinesl. Vždyť pohled z kopce přezdívaného balkon Ebersbachu rozplakal celou její rodinu.

„Tak blízko k hranici se vlastně ani nesmělo,“ říká Monika. „Kdyby nás tam chytli, bylo by zle. Moji rodiče se ale dozvěděli, že se v Jiříkově bude bourat rodný dům mámy, byl to velký dům. Vzpomínám, že z jedné strany kamenný, ze druhé hrázděný. Tu hrázděnou část zbourali a prostě spálili. Celé příbuzenstvo tam stálo a dívalo se dolů, všichni dospělí brečeli,“ vryl se do paměti Monice Simchen rozené Toepl emocemi nabitý moment.

Její maminka Gertruda to těžce nesla. Své dceři v první polovině 50. let svůj první domov zblízka ukázat nemohla, přestože pěšky by k němu z Ebersbachu došly za normálních okolností za chvilku. Jenže Monika se narodila v roce 1949. A to u hranic Československa ovládaného komunisty už vládl zcela jiný režim, než na jaký byla Gertruda rozená Just jako mladá zvyklá.

Pokud jste ve 30. letech bydleli v pohraničním okrese u hranic s Německem alespoň čtvrt roku, mohli jste získat průkaz. Díky němu pak bylo možné na maximálně na šest dnů do přeshraničního okresu cestovat. A kdo za hranicemi třeba obdělával půdu či tam působil jako lékař, směl překročit hranici i mimo oficiální přechody.

Marianne Kreul při natáčení pro Paměť národa, rok 2024, Zdroj: archiv Paměti národa, se souhlasem Paměť národa

Život s ostnatým drátem

„Jako malá jsem často jezdila do Liberce,“ pamatuje si například Marianne Kreul, která se narodila v roce 1927 v německé Žitavě. Do tehdejšího Reichenbergu se vydávala za babičkou a dalšími příbuznými.

„To jsme tady v Žitavě ještě musívali na celnici. Hranicemi jsme mohli projít a tehdy se na nich i kontrolovalo. Museli jsme otevírat kufry, prohledávali je…“ vybavuje si Marianne Kreul. Její teta měla ve městě pod Ještědem krámek.

Vše úplně změnila druhá světová válka. „Pak přišla doba, na kterou nikdy nezapomenu. Najednou moje babička a liberecká teta se dvěma dětmi stály před našimi dveřmi. A pak se do svého bytu v Liberci už nikdy nesměly vrátit ,“ konstatuje Marianne Kreul. Hranice se uzavřely.

Rodný dům v Georgswalde počeštěném po válce na Jiříkov musela opustit i Gertruda, maminka Moniky Simchen. S manželem se ale usadila nedaleko v Ebersbachu, nad kterým se tyčil již zmíněný Hainberg.

Bylo to jen pár stovek metrů od rodné vsi, ovšem vlastně taky nekonečně daleko. Obě obce oddělil ostnatý drát.

„Hranice tak ovlivnila celý můj život, bydleli jsme totiž přímo na ní. Mezi Ebersbachem a Jiříkovem byl plot z ostnatého drátu. Dvojitý plot a nad ním srolovaný drát, jako školačka jsem chodila okolo. Plot byl aspoň dva metry vysoký, možná víc, s tím ostnatým drátem jsme vyrůstali. Na druhé straně jsme nikoho nevídali, na hranici se nikdo nesměl scházet. I kdybychom tam někoho znali, nesměli bychom s nimi mluvit. U hranice pořád chodily hlídky, byla přísně střežena,“ pamatuje si Simchen.

„Hranici tvořilo takzvané bezpečnostní pásmo,“ vzpomíná Monika. „Byl tam natažený drát a pětimetrový pás nasypaného písku kvůli stopám. Před ním pěšina, kudy chodila pohraniční stráž, „péesáci“ se psy. A někdy tam byl i drátěný zátaras. Ne všude byly ostnaté dráty, ale většinou ano,“ popisuje hranici Gerhard Tschunko.

Osm pamětníků z Česka i Saska se potkalo na premiéře filmu „Život na dohled hranice / Leben in Sichtweite der Grenze” v Žitavě, Zdroj: Paměť národa Severní Čechy, se souhlasem Paměť národa

Svobodní lezci neznali hranic

Narodil se v roce 1935. Po válce žil Gerhard Tschunko v Jeníkově a protože propadl horolezectví, toužil lézt i na skály za hranicemi. Vždyť pískovce byly na dohled! Lezecká vášeň byla silnější než zákazy.

„Ve tři hodiny ráno jsme zalehli do křoví. Samozřejmě jsme přesně věděli, kdy projde hlídka, protože chodili dost pravidelně. Celí jsme se posypali pepřem, aby nás nevyčuchal pes. Přešla hlídka a my jsme se proplížili. Přešli jsme pískový pás, zametli za sebou stopy. Přelezli drátěný zátaras a byli jsme ‚v zemi nikoho,‘“ vypráví Tschunko o výpravě lezecké party, příznačně si říkali „Svobodní lezci“. Když se pak na vrcholu kamarádi rozhlédli po okolí, zkoprněli.

„Dole daleko od nás se u hraniční boudy začali rojit ‚péesáci‘. Viděli nás dalekohledem asi už ve chvíli, kdy jsme lezli. Nejspíš vyhlásili poplach a několik skupin se psy se vydalo směrem k nám.“

Gerhard Tschunko s ostatními bleskově slanil. A pádili pryč jinou cestou, než pod stěnu přišli. „Propletli jsme se mezi skalami, kde dráty nebyly. Přeběhli jsme pás písku, seběhli na silnici a byli jsme za hranicí. Potom jsme viděli, jak tam nahoře pobíhají, ale to už jsme byli dávno v Tisé v hospodě a oslavovali výstup,“ líčí šťastný únik.

Na houbách ve vyšetřovně

Ne každý ale skončil s úsměvem u piva. Když babička Moniky Simchen jednou šla na houby jen pár metrů za hranice s Československem, sebrali ji a odvezli na vyšetřovnu do Rumburku. „Musela vypovídat, proč ‚narušila hranici‘. To ji tehdy hrozně vzalo. Pak jsem se ve škole ptala: proč? Byly jsme přece dvě socialistické země, východní Německo a Československo. „Proč mezi našimi zeměmi musí stát tenhle obrovský ostnatý plot?“ ptala se učitele. Smysluplné odpovědi se nedočkala.

Jedním z důvodů přísných opatření bylo zabránit v útěku lidem, kteří v 50. letech často utíkali z totalitního Československa přes východní Německo do svobodného Západního Berlína. Se stavbou Berlínské zdi v roce 1961 tento důvod ovšem pominul.

„Do roku 1963 byly u hranice tři pole ostnatého drátu. Byly tam i signální stěny a světlice, ale nebylo jich tolik jako na hranicích se západním Německem,“ vybavuje si Tomáš Schreier. Sice se narodil v roce 1948 v německé Žitavě (Zittau) ve smíšeném česko-německém manželství, ale už po roce rodina přesídlila do Československa do Hrádku nad Nisou. Každou neděli brali dvoukolák a jezdili do lesa k „čáře“ pro dříví.

„Dost často jsme tam potkali pohraničníky, kteří nám jako klukům jednou ukazovali, jak se třeba rozebírá puška. Měli tam stanoviště, na stromě byla zásuvka na polní telefon… Ale v roce 1963 soudruzi uznali, že plot už není potřeba, protože se už stejně nedá do Západního Berlína utéct. Když začali balit ostnatý drát, chodil jsem do deváté třídy. A s kamarádem jsme se šli pěšky poprvé podívat do Žitavy, jak to tam vypadá,“ vypráví Tomáš Schreier.

Postupné uvolňování

V 60. letech začalo být cestování mezi socialistickými zeměmi snazší, přeshraniční styk s NDR byl uvolněn na konci léta 1967.

„O mně říkali, že Čechy snad znám líp než Německo, protože jsme tam pořád jezdili na dovolenou. I v srpnu 1968 jsme tam byli v Doksech u Máchova jezera. Jeli jsme s rodinou našich německých kamarádů, kterým jsme Čechy vždycky vychvalovali. Vpád ruských vojsk do Československa jsme tehdy zažili z bezprostřední blízkosti. Táta z té druhé německé rodiny říkal, že už se zase máme proč stydět, že jsme Němci. Zázemí pro celu invazi totiž bylo v Německu,“ poznamenává Marianne Kreul.

Frank Richter při natáčení pro Paměť národa, rok 2024. Zdroj: archiv Paměti národa, se souhlasem Paměť národa

Za normalizace bylo cestování mezi socialistickými zeměmi mnohem volnější, zcela svobodné ale nebylo. „K hranici jsme chodili ‚se staženou zadnicí‘, poznali jste ji podle hraničních patníků. Člověk se plížil tak trochu jako indián, a když nikdo nebyl poblíž, tak šup rychle přes hraniční čáru a ochranné pásmo a byl jste na druhé straně,“ líčí Frank Richter (* 1949).

Tomáš Schreier při natáčení pro Paměť národa, 2023. Zdroj: archiv Paměti národa, se souhlasem Paměť národa

Často se přes hranice pašovalo nejrůznější zboží. Richterův kamarád, lyžařský instruktor ze Žitavy, si v Československu koupil sjezdovky. „A pak jel k českým kamarádům do Hrádku, protože se bál je převézt přes hranici, u pana Schreiera si tedy lyže i další věci schoval. Domluvili se, že si všechno předají na hranici,“ popisuje Richter.

Jenže se špatně domluvili a na smluveném místě se nesetkali. Tomáš Schreier zaimprovizoval a lyže nakonec doručil kamarádovi až domů. Jenže na zpáteční cestě ho kontroloval český policista, jemuž neprozřetelně prozradil své jméno. „U nás jsem pak byl předvolán před komisi veřejného pořádku a za ‚narušení hranice‘ jsem musel zaplatit pokutu pět set korun, a to tehdy byla polovina měsíčního příjmu,“ zdůrazňuje Tomáš Schreier.

Monika Simchen při natáčení pro Paměť národa, rok 2024. Zdroj: archiv Paměti národa, se souhlasem Paměť národa

K na začátku zmíněným pozůstatkům po rodném domě maminky se nakonec chodila dívat i Monika Simchen.

„Později postupně zbořili i druhou, kamennou část domu, lidé si ty kameny asi rozebrali. A pak, když jsme tam už mohli chodit, vídali jsme ještě modřín, který rostl před domem, a taky velký základní kámen ze schodiště. Nakonec zmizel i ten, ale zůstal tam dlouho!“ vzpomínala Monika Simchen ve studiu Paměti národa v únoru 2024.

Úplné zrušení hraničních kontrol společně se zavedením volného pohybu osob vstoupily v platnost v roce 2007, tři roky po vstupu České republiky do Evropské unie.

Autor textu Hynek Preisler působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.