Po zaměstnancích státu v drtivé většině případů nikdo nevymáhá náhradu škody, kterou svým nesprávným či nezákonným postupem způsobili. Přitom jen za posledních pět let stát na odškodněních za nezákonný postup státu vyplatil lidem 1,2 miliardy korun, další miliardy úřady platily na pokutách.

HlídacíPes.org se zajímal o to, v kolika případech stát uplatnil takzvanou regresní náhradu vůči státním úředníkům, ale i státním zástupcům a soudcům, případně v jaké výši a s jakou úspěšností.

Stát má škodu vymáhat, ale nedělá to

„Data o regresech sledujeme od roku 2014, v současnosti je „živých“ 417 případů regresních náhrad, většinou po osobách exekutorů (údaje jsou k polovině letošního roku, pozn. red.) v celkové částce 150,6 milionu Kč. Z těchto věcí v běhu bylo prozatím vymoženo 3,4 milionu Kč. Úspěšným vymožením bylo ukončeno 110 případů regresu a získána tak částka 5,3 milionu Kč,“ shrnul Michal Pleskot z tiskového oddělení Ministerstva spravedlnosti.

To je v příkrém nepoměru k faktu, že jen za posledních pět let stát v mimosoudním odškodnění za nezákonný postup státu vyplatil lidem skoro 560 milionů korun, dalších 643,5 milionu na základě soudních rozhodnutí. A jen v loňském roce běželo proti státu více než dva tisíce dalších soudů o náhradu škody.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

„V režimu zákoníku práce platí, že pokud zaměstnanec způsobí škodu, je běžné po něm škodu vymáhat. Jenže v případě úředníků to stát prakticky vůbec nedělá, u soudců maximálně tak v rovině kárného řízení a následného snížení platu,“ říká partner ostravské právní kanceláře Forlex Ivan Barabáš.

Kupříkladu jen Ministerstvo obrany dostalo od začátku roku 2021 od Úřadu pro hospodářskou soutěž pokutu za chyby ve veřejných zakázkách v nebývalé výši 500 milionů korun – za chyby v tendru na nákup armádních vrtulníků za 17 miliard korun. Resort přitom žádného z chybujících úředníků neplánuje postihnout. Odkazuje se v tom na rozsudek Nejvyššího soudu z dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody.

To, že jde o dlouhodobý stav, dokazuje práce neziskové společnosti Kverulant.org. Ta se v roce 2019 na základě zákona o svobodném přístupu k informacím nakonec domohla podkladů o tom, zda stát po svých úřednících škody vymáhá.

„Zjistili jsme, že na náhradách škod a na pokutách zaplatilo 84 státních institucí, které nám odpověděly, celkem 944 milionů korun, ale od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %,“ shrnuje ředitel Kverulant.org Vojtěch Razima.

Jen mezi lety 2014 až 2018 zaplatily celkově české úřady na náhradách škod a pokutách celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem sice umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se na pochybeních podíleli, ale realita je jiná. Ve stejném období stát „sám na sobě“ vymohl jen 14 milionů korun.

Postižení za nezákonný postup? Nula

Řada škod, například za dlouholeté stíhání či nezákonnou vazbu, vzniká v rámci trestního řízení. Nedávným příkladem je soudně vymožené odškodnění ve výši 500 tisíc korun pro poslance ANO Pavla Růžičku za nezákonné trestní stíhání za údajně nevýhodný prodej domu v majetku města Postoloprty, kde byl radním. „Soud dospěl k závěru, že jeho nárok je oprávněný, neboť orgány činné v trestním řízení pochybily a nezákonným trestním řízením výrazně zasáhly do osobního života Růžičky,“ popsal server Česká justice.

Za svá pochybení však státní zástupci majetkovou odpovědnost zpravidla nenesou. „Jsem si jistý, že mezi státními zástupci nebyl nikdy nikdo postižen za nezákonný postup – ať už kárně nebo finančně. Jsou přitom i případy, kdy státní zástupce falšoval důkazy, pozměňoval přepisy odposlechů, vytrhával je z kontextu, dával jim opačný význam, nebo například zamlčoval znalecký posudek, který pro žalobu vyzníval nevýhodně. Promlčecí lhůty jsou navíc u těchto provinění velmi krátké,“ říká advokát Aleš Rozehnal.

Ondřej Šťastný, viceprezident Unie státních zástupců, na dotaz, zda Unie eviduje nějaké případy, kdy byli státní zástupci nějak finančně (případně kárně) postiženi za svůj nezákonný postup například v souvislosti s odškodněním za nezákonnou vazbu či trestní stíhání, odpovídá stručně: „Neevidujeme.“

„Obecně platí, že za škodu způsobenou orgány činnými v trestním řízení, tedy nejen státními zástupci, ale také policií a soudy, odpovídá stát. Vámi zmíněná možnost takzvaného regresu připadá v úvahu pouze v případech, kdy by pochybení konkrétního státního zástupce bylo konstatováno soudem v rámci kárného řízení,“ konstatuje Šťastný.

Mimochodem – ve výše zmíněném případu poslance Růžičky na dozorující lounskou okresní státní zástupkyni Radku Pavlišovou ministryně spravedlnosti Marie Benešová kárnou žalobu podala. Kárný senát ale Pavlišovou žaloby zprostil, přestože v odůvodnění konstatoval, že „její jednání bylo na samé hranici kárného provinění“. „Nikdo nechce střílet do vlastních řad,“ podotýká právník Ivan Barabáš.

Sérii textů k tématu náhrad za škody způsobené státem při výkonu veřejné moci podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.