V posledních letech se Josef Bartůšek snaží udržovat v dobré fyzické kondici. Dlouhodobou změnu ve své životosprávě vysvětluje lehce cynicky: „Soudím se už třicet let a dost možná to ještě nějaký čas trvat bude, tak abych vydržel.“ Jeho spor se státem patří mezi vůbec nejdelší v české justici a o tuzemských soudech a spravedlnosti to nic dobrého neříká.

Za ty roky se z Josefa Bartůška stal důkladný znalec soudní mašinerie. Jestli někdo opakovaně zažil, jak fungují všechny stupně tuzemské (ne)spravedlnosti, se všemi komplikacemi a neduhy, je to on.

„Při studiu jednotlivých na sebe navazujících rozhodnutí a rozsudků v celé této věci se nešlo ubránit dojmu, že v tomto příběhu naprosto ožil celý Kafkův Proces,“ říká advokátka Eva Zemanová z právní kanceláře Čalfa, Bartošík a partneři, jež se případem zabývala ve vztahu k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (k tomu více níže v textu).

„Všechny ve věci rozhodující orgány, a to jak správní úřady, tak soudy, se striktně řídily literou zákona a zcela rezignovaly – otázka je, zda záměrně, nebo nevědomky – na jeho smysl a účel. Tímto odtržením formy od účelu se pak vytvořila situace naprosté bezmoci. V konečném výsledku tak formálně správné postupy vedly k zásadní lidské nespravedlnosti,“ dodává Eva Zemanová.

Za svou praxi prý zažila jen jednotky sporů, které měly časově i náročností průběhu obdobný rozsah.

„Kauza Bartůšek“ je třicet let trvající právní bitva, která se nakonec de facto soustředila na jedinou zdánlivě prostou otázku: Byla chyba stavebního úřadu přímou příčinou zániku prosperující firmy, nebo by podnik zanikl i tak z jiných, vnitřních ekonomických důvodů?

A pak přišel 2. červenec

K pochopení problému i toho, jaký život Josef Bartůšek vede a jaký by naopak podle všeho vést mohl, je nutné se vrátit k počátkům budování českého kapitalismu, do 90. let minulého století.

Tehdy Josef Bartůšek v Pardubicích rozjel slibný byznys s drogistickým a kosmetickým zbožím: začalo se mu dařit a jeho podnik MOVA rychle expandoval.

Jak dokládá roky uchovávaným účetnictvím, znaleckými posudky i detailními grafy, měl úspěšný velkoobchod, smlouvy s nadnárodními koncerny jako je Gillette, Johnson & Johnson, BDF Beiersdorf a dalšími velkými značkami a začal pracovat na síti vlastních i spolupracujících prodejen.

Byl to šok na hranici kolapsu. Po dlouhodobém extrémním pracovním vypětí jsem očekával úlevu a radost nad bezproblémovým chodem nově vytvořeného podniku. A místo toho přijde úředník a de facto vám ukončí vaše podnikání.

„Jsem přesvědčen, že kdyby moje firma měla šanci dál podnikat a pokračovat v růstu, byl bych dnes třeba i na úrovni sítě drogerií Teta. Místo toho jsem již důchodce a přežívám na životním minimu.“

A co že se tedy stalo? V rámci rozvoje svého podnikání začal Bartůšek v roce 1994 v Pardubicích, na zakoupených stavebních pozemcích nedaleko areálu státního podniku Explosia, budovat vlastní moderní velkosklad a administrativní zázemí firmy.

Získal územní rozhodnutí, stavební povolení a začal stavět. „Bylo to náročné finančně, podnikatelsky i psychicky, získal jsem také rozhodnutí o předčasném užívání stavby cca od začátku roku 1996 do konce června 1996, mohl jsem tedy svůj podnik do částečně dokončené stavby přestěhovat a provozovat. V červnu 1996 bylo konečně téměř vše hotovo. A pak přišel 2. červenec 1996,“ vzpomíná Josef Bartůšek na okamžik, který předurčil celý jeho další život.

Velkosklad firmy Josefa Bartůška MOVA v době po dokončení. Foto: se svolením Josefa Bartůška

Od stavebního úřadu se při kolaudačním řízení vůbec poprvé dozvěděl, že s kolaudací nesouhlasí Obvodní báňský úřad: stavba je v nedovoleném pásmu výroby výbušnin státního podniku Explosia. V takovém, kde při případném výbuchu „hrozí totální destrukce budov a všem přítomným smrt“.

Pozoruhodné přitom je, že jen o tři měsíce dříve bez problémů získala kolaudaci vedlejší provozovna – dodnes fungující a prosperující – podnik Vapex.

Po Josefu Bartůškovi ale úřad nově požadoval klíčové povolení od Obvodního báňského úřadu – až poté, co byla stavba za desítky milionů korun povolena, postavena a dokončena a uvedena do provozu.

„V podstatě mi řekli, že moje stavba nemůže být nikdy zkolaudována. Byl to šok na hranici kolapsu. Po dlouhodobém extrémním pracovním vypětí jsem se těšil, očekával úlevu a radost nad bezproblémovým chodem nově vytvořeného podniku. A místo toho přijde úředník a de facto vám ukončí vaše podnikání.“

Špatné zprávy se začaly nabalovat. Nevyužité pozemky, jež Bartůšek plánoval prodat a měl na ně kupce, kvůli „nově objevenému“ bezpečnostnímu pásmu ztratily na hodnotě, možné problémy vycítili zaměstnanci i obchodní partneři, kterým přitom Josef Bartůšek do té doby řádně a včas platil.

Stavební úřad v oficiálním protokolu z jednání dne 2. července 1996 písemně přislíbil, že do vyřešení problému prodlouží povolení k předčasnému užívání stavby. Slib však nesplnil. Naopak dopisem z 10. října 1996 panu Bartůškovi sdělil, že stavbu užívat nesmí a povolení neprodlouží.

Úroky pořád rostly, logicky zejména nároky věřitelů včetně státu, a suma se zvyšovala. Dostal jsem se do fáze, kdy by spravedlnost byla pro stát už moc drahá.

Když hrozí příliš velká náhrada

„Zákon porušil v první řadě stavební úřad, když mi vydal stavební povolení. Já všechny podmínky stavebního povolení dodržel. Nesprávný úřední postup pak způsobil, že legální a kompletně fungující podnik náhle ztratil oprávnění užívat svůj hlavní výrobní prostředek, tedy kanceláře a sklady, pro svoji velkoobchodní činnost v oboru drogerie a kosmetika, což byl neřešitelný problém,“ shrnuje Josef Bartůšek.

Ze solventního podniku se rychle stala firma v problémech. „Dluhy mi zůstaly

za DPH, zdravotní a sociální pojištění, daň za poslední daňové období, za poslední dodávky zboží a z nedoplaceného investičního úvěru u Agrobanky. Všechny ale vznikly až po vynuceném ukončení podnikání,“ vyjmenovává Bartůšek.

A pak, zhruba rok poté, v říjnu 1997, kdy už byl podnik MOVA asi deset měsíců vynuceně zrušen, stavební úřad náhle rozhodl, že stavba kolaudaci získat může. Problém jako by nikdy nebyl…

„Stát se proto točí hlavně na tom, že jsem se proti této kolaudaci odvolal. Ona totiž stavba byla stále v nedovoleném bezpečnostním pásmu. A že jsem přece měl začít znovu podnikat.“

Soud později v odůvodnění jednoho z rozsudků dokonce přímo konstatoval, že si tedy Josef Bartůšek měl postavit sklad nový a do něj – v té době již neexistující – podnik přestěhovat.

„Jenže to je úplné sci-fi. V tom roce a půl jsem přišel o vše – o zákazníky, dodavatele, odběratele, zaměstnance, peníze. Souvislost s postupem úřadu je zcela zřetelná,“ dodává Bartůšek.

Žádný div, že se rozhodl začít soudit. Na samém počátku šlo vše ještě vyřešit i bez soudů. Stačilo, kdyby stavební úřad podle původního slibu prodloužil předběžné užívání stavby. „Moje škoda by pak dosáhla maximálně pár stovek tisíc,“ říká Bartůšek. Teď ale škodu i s letitými úroky počítá ve stovkách milionů korun. A v tom je podle něj problém.

„Celé ty roky mne dehonestují, před soudy se cítím jak obviněný z trestného činu, snaží se hodit problém na mne. Zpočátku mi soudy dávaly za pravdu, jenže někdy po roce 2000 se to otočilo. Úroky pořád rostly, logicky zejména nároky věřitelů včetně státu, a suma se zvyšovala. Dostal jsem se do fáze, kdy by spravedlnost byla pro stát už moc drahá,“ podotýká Josef Bartůšek.

Připouští, že v jednání před soudy mu nepomáhá jeho zdravotní stav, kdy v důsledku dlouhodobé psychické zátěže na nespravedlnost a lži reaguje až cholericky, což se úředníkům ani soudcům nelíbí. „Ale nechtějí si uvědomit, že sami tento stav způsobili,“ komentuje to.

Měl jste zase začít podnikat

Hlavní argument žalované strany, tedy státu zastoupeného Ministerstvem pro místní rozvoj, je, že „nebyla příčinná souvislost mezi chybou úřadu a vzniklou škodou“.

Žádný ze soudů se nepokusil poskytnout ochranu, respektive náhradu zřetelně slabšímu a poškozenému subjektu.

Posouzení toho, co je v této věci spravedlivé a co ne, je ale podle právničky Evy Zemanové lidsky poměrně jednoduché a jasné:

„Bylo patrné, že v době, kdy k samotnému základnímu problému a pochybení došlo, toto základní pochybení pan Bartůšek nezavinil. To, co bylo z hlediska následně rozhodujících správních orgánů (a poté i soudů ve věci náhrady vzniklé újmy) jeho údajnou „chybou“, bylo v podstatě to, že se dlouze pokoušel vzniklou situaci nějak napravit a zachránit podle svého původního podnikatelského záměru.“

Jak říká, nepřekvapuje ji, že se správní orgány zjevně následně snažily vyhnout vlastní odpovědnosti, překvapuje ji ale role soudů: „Žádný ze soudů se nepokusil poskytnout ochranu, respektive náhradu zřetelně slabšímu a poškozenému subjektu. Některá svá rozhodnutí soudy postavily výhradně na poučování o tom, jak měl podle nich pan Bartůšek jakožto podnikatel ,správně‘ jednat k zabránění vzniku škody.“

Jde podle ní o mentorování a rozhodování od stolu z tepla kanceláře s odstupem mnoha let, naprosto bez zohlednění reality života a enormního tlaku, kterému byl Josef Bartůšek v dané době vystaven. „Je to podle mého názoru projevem arogance moci a ztráty pokory,“ konstatuje Zemanová.

To ilustruje fakt, že například odvolací Městský soud v Praze si na jednání v komplikované kauze vyhradil pouhých třicet minut.

„Nechal si dokonce poslat asi jen pět procent spisu a nenechal mě ani vypovídat. Takhle se mnou zametl komunistický soudce, podle mne zločinec, Petr Hübner,“ konstatuje Josef Bartůšek, který si stěžuje mimo jiné i na to, že v soudních protokolech jsou jeho zcela překroucené výroky. „Na kvalitu protokolace i svévolné nakládání s důkazy jsem si stěžoval vícekrát, ale zbytečně.“

Spor pak přes dovolání k Nejvyššímu soudu doputoval k Ústavnímu soudu a nakonec i k Evropskému soudu pro lidská práva.

Tečkou za původním sporem (s počátkem v roce 1996) bylo právě podání k Evropskému soudu pro lidská práva, kde byla ale stížnost úředním rozhodnutím zamítnuta. A to za zvláštních okolností.

I když úředník soudu by měl posuzovat pouze splnění formálních náležitostí stížnosti (jako je velikost písma, řádkování, stanovená forma číslování příloh atd.), příslušná úřednice ESLP se zabývala i obsahem podání.

„Interpretovala a hodnotila uváděnou argumentaci. Své zamítnutí pak postavila na vlastním zhodnocení toho, který z argumentů a popisů pro věc podstatných okolností ona sama považovala za podrobnější rozvedení argumentace předchozí a který za argument ,nový‘, uvedený podle ní na nesprávném formálním místě textu stížnosti, což bylo – věcně nesprávnou – záminkou k zamítnutí stížnosti,“ vysvětluje právnička Eva Zemanová.

Nezávislý přezkum již možný nebyl: „Podle nás i v tomto případě došlo k účelové interpretaci, respektive dezinterpretaci a zneužití formálních procesních předpisů, kdy tímto účelem bylo očividně spíše ulevit přeplněné agendě ESLP.“

„Po opakované argumentaci advokátní kanceláře úřednice evropského soudu tu samou stížnost přijala, ovšem zaregistrovala ji záměrně pod novým číslem jednacím s novým datem. To logicky již po termínu možném po podání stížnosti a alibisticky ji předala nezávislému soudci k rozhodnutí,“ doplňuje Josef Bartůšek.

Uráží mne, že tam píší, že moje firma neměla kredit, neměla know-how, neměla smlouvy a že byla v záporném trendu od roku 1993. To prostě není pravda.

Stručná soudní geneze závěru kauzy Bartůšek

• Obvodní soud pro Prahu 1 (rozsudek z 28. 11. 2017): Zamítl žalobu v plném rozsahu. Jako hlavní důvod uvedl neprokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Své rozhodnutí opřel o závěry znaleckého posudku Masarykovy univerzity (ZPMU), a to přes předchozí rozsudek, kterým soud podstatnou část náhrady škody přiznal na základě naprosto opačného zdůvodnění.
• Městský soud v Praze (rozsudek z 14. 5. 2019): Potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu a ztotožnil se s jeho argumentací.
• Nejvyšší soud ČR (usnesení z 25. 2. 2020): Odmítl dovolání pana Bartůška jako nepřípustné. Uvedl, že námitky směřují proti hodnocení důkazů nižšími soudy, což není úkolem dovolacího soudu.
• Ústavní soud (usnesení z 23. 6. 2020): Odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, že není oprávněn přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
• Po vyčerpání všech dostupných vnitrostátních prostředků v civilním řízení pan Bartůšek podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Z formálních důvodů stížnost zamítnuta.
• Následně se Josef Bartůšek obrátil na orgány činné v trestním řízení. Podal trestní oznámení na soudce a další osoby pro podezření z trestných činů, jako je zneužití pravomoci úřední osoby, křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek.
• Státní zástupci (Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 a Městské státní zastupitelství v Praze) po formálním prošetření dospěli k závěru, že nebyl spáchán žádný trestný čin, a věc odložili.
• Ve svých vyrozuměních zdůraznili, že trestní řízení neslouží jako prostředek k přezkumu pravomocných rozhodnutí nezávislých civilních soudů. „Nespokojenost strany sporu s výsledkem řízení, ačkoliv je lidsky pochopitelná, není sama o sobě důvodem pro zahájení trestního stíhání.“ „Jenomže soudci permanentně porušovali svoje zákonné povinnosti při vedení soudních řízení“, dodává Josef Bartůšek.
• Josef Bartůšek se nyní snaží domoct náhrady škody za způsobené nemateriální újmy včetně škod na zdraví a poškození základních práv. Věc je nyní už u Ústavního soudu.
• Nově podal u Vrchního státního zastupitelství v Praze další trestní oznámení na neznámé pachatele mj. „pro zneužití pravomoci veřejné osoby s cílem zakrýt skutečnosti, kdy jiné veřejné osoby konaly ve skupině a vědomě tak, aby způsobily škodu velkého rozsahu“.

A náhradu zabavil exekutor

Josef Bartůšek je přesvědčen, že do jeho kauzy promlouvá politika, ovlivňování soudů i státních zástupců – zejména proto, že náhrada potenciální škody už přerostla do „pro stát nepřijatelných“ stamilionových řádů.

Rozsudky a odvolání dlouho putovaly na trase Obvodní soud pro Prahu 1 (protože účastníkem řízení bylo Ministerstvo pro místní rozvoj) – a již zmíněný Městský soud v Praze.

Za to, jak dlouho soudy jeho případ řešily, dostal už před deseti lety odškodnění od Ministerstva spravedlnosti ve výši 169 tisíc korun. „Zabavil je exekutor. Ale takovou směšnou a urážející částku bych stejně nepřijal,“ konstatuje Bartůšek lakonicky.

Dlouhý právní ping-pong nakonec vyústil v pravomocný rozsudek, že se žaloba zamítá.

„Přitom stejný Obvodní soud pro Prahu 1 už dříve rozhodl, že mi vznikla škoda v příčinné souvislosti s rozhodnutím stavebního úřadu. Městský soud to potvrdil, jenže stát se dovolal a Nejvyšší soud spor zase vrátil na začátek. Ale přitom Nejvyšší soud v roce 2003 konstatoval, že šlo o nesprávný úřední postup, na kterém já nenesu žádnou vinu,“ popisuje Josef Bartůšek.

I když tedy chybný postup úřadů soudy uznaly, odmítly jej jakkoli spojit s kolapsem Bartůškova byznysu. Opíraly se v tom o jediný znalecký posudek, který si soud ve sporu se státem zadal u státního znaleckého ústavu ZPMÚ u Masarykovy univerzity.

Pro Josefa Bartůška nevyšel vůbec příznivě, což dodnes vnímá i jako urážku na cti: „Uráží mne, že tam píší, že moje firma neměla kredit, neměla know-how, neměla smlouvy a že byla v záporném trendu od roku 1993. To prostě není pravda.“

Sám proto posudek svého podnikání zadal renomované auditorské společnosti Deloitte Advisory a postoupil jí své kompletní účetnictví. Závěry byly právě opačné: MOVA byla zdravá prosperující firma.

Soud k tomu však nijak nepřihlédl. Autory posudku z Deloitte soudce ani nepřipustil ke svědeckým výpovědím a revizní znalecký posudek odmítl zadat.

Rozpor znaleckých posudků

Soud vše uzavřel tak, že „má za prokázané“, že podnik Josefa Bartůška byl v úpadku již od konce roku 1993.

„Pak tedy nevím, jak jsem mohl navýšit obrat ze čtyř milionů v roce 1992 na padesát milionů v roce 1995 a třicetinásobně počet odběratelů z 50 v roce 1992 na 1500 kupních smluv v roce 1996,“ namítá Bartůšek s tím, že jeho podnik generoval prokazatelný zisk.

A klade i logickou otázku, zda by někdo, kdo byl údajně od roku 1993 na pokraji krachu, mohl v roce 1996 postavit a zaplatit novou velkoobchodní provozovnu.

Mám znalecký posudek, že veškeré zdravotní problémy mi vznikly v přímé souvislosti s tím, co jsem musel prožít. Celá situace má pochopitelně značný dopad i na celou rodinu.

V začarovaném kruhu nespravedlnosti

Ironickým vyústěním letité kauzy je fakt, že původně rizikové bezpečnostní pásmo v areálu jen kousek za plotem Explosie už žádnou roli nehraje. V prostoru bývalého velkoskladu podniku MOVA se živě podniká.

Objekt s pozemky (nyní pod názvem Semtín Park I) v exekuci před zhruba deseti lety za cenu z roku 1996 koupil dlouholetý pardubický politik, bývalý náměstek primátora a náměstek ministerstva pro místní rozvoj Michal Koláček.

„Nepochybuji, že ani tohle není náhoda,“ podotýká Josef Bartůšek s tím, že jak ministerstvo, tak město bylo dlouhodobě v tomto sporu zainteresováno.

Michal Koláček tvrdí, že koupě byla jen shodou okolností a využití nabídky v exekuční dražbě. „Ten případ je už strašně starý. Z politiky jsem odešel už v roce 2014. Provozovnu jsem koupil v dražbě, to už je určitě deset patnáct let. A je to zrovna necelý měsíc, co jsme to prodali,“ říká.

Potvrzuje každopádně, že v místě žádný problém s bezpečnostními pásmy Explosie není: „Ochranné pásmo je teď na hranici plotu Explosie.“ A přitom všechny problémy právě těmi bezpečnostními pásmy začaly…

„Stát mě zbavil majetku, práce, dokonce i schopnosti pracovat, zničil mi nevratně zdraví, donutil mě žít i rozhodovat se proti své vůli ve všech aspektech života, ale přesto s povinností plnit své další závazky. A z nynějšího mého starobního důchodu stát strhává peníze a nejméně do smrti strhávat bude v rámci exekuce až na životní minimum. A to vlastně za dluhy, které si sám zavinil,“ říká Bartůšek.

„Mám znalecký posudek, že veškeré zdravotní problémy mi vznikly v přímé souvislosti s tím, co jsem musel prožít. Celá situace má pochopitelně značný dopad i na celou rodinu.“

Podle svých slov se ocitl v začarovaném kruhu nespravedlnosti: „Ten se dá prolomit jen spravedlností. Tím, že mi stát zaplatí, co mi dluží. Soudím se o spravedlivou náhradu škody třicet let. To je samo o sobě strašlivé, i kdybych neměl pravdu. Jenže já ji mám.“