ANALÝZA. Mléko je pro Česko strategickou komoditou s velkým dopadem na krajinu, tedy i prevenci povodní či sucha. Cílem České republiky je proto zvýšit počty přežvýkavců na horách a naopak snížit jejich počty v kravínech, tvrdí v článku pro HlídacíPes.org agrární analytik Petr Havel.

Čím je pro průmysl v ČR výroba aut, tím je pro naše zemědělství produkce mléka. Zhruba tak by se dal ve zkratce shrnout význam komodity, která je zásadní pro tvorbu cash-flow mnoha zemědělských podniků, a zároveň produktem s možným významným pozitivním dopadem na stav naší krajiny a tedy i prevenci rizik sucha nebo povodní.

V tomto smyslu se tak jedná o veskrze strategickou komoditu vyššího gardu, než je neustále připomínaná výroba vepřového masa.

Jen nižší daně to nespraví

Skutečně koncepční podpora tuzemské produkce mléka je proto důležitá, nelze jí ale zužovat pouze na další a další nalévání peněz do tohoto sektoru bez provázání s dalšími kroky. Včetně nejnovějšího plánu ministra zemědělství dočasně snížit producentům mléka či dalším našim zemědělcům v ekonomických problémech daně nebo osvobodit je od plateb za pojištění.

Zatím jde navíc o jeden z mnoha slibů ministra, aniž by byly ty předchozí v současné době již naplněny. I pokud ale naplněny budou, musí se zároveň zásadně změnit stávající systém podpor a celková jejich filosofie, a také struktura produkce mléka i jeho zpracování.

V ČR je produkce mléka založená především na dominantní produkci mléka prostřednictvím dojeného skotu (v kravínech ustájených dojnic), což není zřejmě optimální řešení. Minimálně ne v tak vysokém podílu, jako je tomu dnes.

Za to samozřejmě nemůže ministr Marian Jurečka – tento koncept byl přijat už v předlistopadových dobách, kdy se porušilo základní zemědělské pravidlo, podle kterého se v kopcovitém terénu, jakým disponuje ČR, pěstují v nižších nadmořských výškách plodiny, zatímco ve vyšších nadmořských výškách se chová dobytek, ovce, kozy a obecně taková hospodářská zvířata, která lze chovat pasteveckým způsobem.

Vzhledem k tehdejšímu politickému rozhodnutí pěstovat klíčové hospodářské plodiny také v horských a podhorských oblastech (bylo třeba plnit dodávky obilovin do Sovětského svazu) nezbylo na produkci hospodářských zvířat na horách místo, a ta se tak přesunula do oblastí, kde je optimální pěstovat hospodářské plodiny (je tam úrodnější půda), a do uzavřených kravínů.

České krávy ve světové špičce

ČR následně dosáhla značných úspěchů v užitkovosti dojnic – jedna kráva dokáže produkovat i více než 10 000 litrů mléka ročně, čímž patříme ke světové špičce, a naši producenti mléka na to také rádi poukazují.

Problém je, že vysoká užitkovost není zadarmo. Už samotná skutečnost, že produkce mléka v kravínech generuje vícenáklady v podobě údržby budov, plateb za pronájmy, nákladů na topení či svícení či transport chlévské mrvy mimo uzavřenou budovu, snižuje možný zisk producentů mléka.

K udržení vysoké užitkovosti jsou pak třeba doplňkové látky ve výživě zvířat, moderní nákladné technologie či náklady na udržení zdraví zvířat. Pokud se veškeré položky sečtou a postaví se proti dosaženým tržbám za mléko, velmi často to ekonomicky nevychází.

Oproti tomu jsou náklady na mléko produkované v chovech zvířat chovaných pasteveckým způsobem podstatně nižší, a i když je v takových případech také obvykle výrazně nižší užitkovost, vychází ekonomika nákladů a tržeb velmi často (samozřejmě že ne vždy) lépe.

To znamená, že minimálně část našich producentů mléka by se měla vrátit k extenzivní produkci této jinak strategické komodity, a z nich ještě další část k produkci mléka v kvalitě bio, za které lze utržit více peněz než za mléko konvenční. Když ne u nás, pak zcela jistě například v sousedním Rakousku nebo Německu.

Podle údajů družstva „České biomléko“ se aktuálně prodává biomléko k dalšímu zpracování za ceny téměř o 100 procent vyšší než klasické mléko, což v praxi znamená, že producenti na jeho výrobě neprodělávají. Bohužel jde značná část našeho biomléka na export, což je ovšem zase dáno tím, že tuzemský spotřebitel není ochoten platit za mlékárenské výrobky v biokvalitě vyšší ceny.

Mimochodem, ČR je i v současné době plně soběstačná v produkci mléka, neboť ta stále osciluje kolem při vstupu ČR vyjednané národní kvóty, která činila zhruba 2,7 miliardy litrů mléka ročně.

Spotřeba mléka a mlékárenských produktů v naší zemi přitom odpovídá produkci zhruba 2,5 miliardy litrů, takže část domácí výroby musíme vyvážet a tak se svým nepatrným dílem podílí i sama ČR na současném výrazném přebytku mléka na trzích EU, který činí kumulovaně asi 12 miliard litrů. To je základním důvodem propadu jeho cen.

Vysoká dotace. Bohužel jen opticky…

Zpět ale k potřebě zásadní restrukturalizace mlékárenského oboru. Ten je, stejně jako další oblasti zemědělské a potravinářské výroby, neúměrně sešněrován pravidly pro čerpání dotací a několikaletými závazky producentů, kteří tak nemohou operativně reagovat na jednotlivá komoditní rizika a výkyvy cen.

Produkce mléka a hovězího masa je v o to složitější pozici, že tam je skutečně operativní reakce fakticky nemožná. Pokud by byly skutečně využity Jurečkou navrhované nástroje typu odpouštění daní či navyšování dotací, pak je jediným oprávněním pro takové kroky skutečnost, aby byly využity jako přechodné období ke zmiňované restrukturalizaci.

Navíc, neúměrná byrokracie možný vliv dotací za současného stavu prakticky vynuluje.

Jak totiž konstatují sami zemědělci, dotace do sektoru mléka v ČR se ve výsledku mohou promítnout do ceny mléka maximálně korunou na litr, a takový dotační titul na podporu produkce kvalitnějšího mléka (Q mléka), i když ministerstvo zemědělství slibuje posílení příjmů zemědělců o další korunu na litr, představuje reálně po splnění všech administrativních povinností s čerpáním podpory spojených jen asi desetihaléř.

Opticky vysoké dotace tak producentům reálně zdaleka nepomáhají v tom, jak se to na první pohled zdá.

Naše země přitom udělala (z pohledu mléka) v minulosti více strategických chyb, než byla někdejší sázka na chov vysokoprodukčních dojnic v kravínech.

Například při vstupu ČR do EU zvolila naše země systém jednoduchých plateb na plochu (místo složitějšího a sofistikovaného systému podpor jednotlivých komodit), což v praxi znamenalo, že bylo mléko obětováno v zájmu obilí a dalších hospodářských plodin – tedy ve jménu rostlinné výroby.

K tomu nás nikdo nenutil, ale stalo se – a i proto je dnes živočišná produkce v permanentním útlumu a je tak trochu morální povinností jí pomoci.

Kdo si zaslouží podporu

Již bylo řečeno, že alespoň část produkce mléka by se měla přesunout na pastviny, což samozřejmě nelze ze dne na den. Je přitom potřeba vědět, že v jiných zemí EU se takto produkované mléko podílí na celkové výrobě mléka v mnohem větší míře než u nás, v řadě zemí je dokonce dominantní.

I v ČR dochází přitom k mírnému posunu, avšak tempo je ale zcela nedostačující. I když to jistě není všespasitelné, alespoň část produkce mléka – tedy větší podíl než v současné době, by také bylo možné produkovat v kvalitě bio. Reálný stav je ale takový, že zaměření dotačních titulů tímto směrem nejde.

Naopak na základě nařízení vlády 74/2015 Sb., o podmínkách poskytování dotací na opatření dobré životní podmínky zvířat jsou z těchto podpor ekologicky chovaná zvířata vyloučena s tím, že zvýšení standardy jsou pro ně povinné – to však není pravda, jak upozorňuje například svaz PRO-BIO ve své tiskové zprávě z prosince loňského roku.

Právě vytváření přidané hodnoty k primární zemědělské surovině je základní problém našeho zemědělství. V případě mléka se to týká všech kategorií producentů i zpracovatelů mléka, a je tak zřejmé, že struktura podpor musí být směrována také i tam.

I když současné vedení ministerstva zemědělství navýšilo objem podpor pro tyto subjekty zejména na podporu inovací, je na podporu potravinářů z rozpočtu ministerstva zemědělství dlouhodobě vyčleňováno zhruba jedno procento podpory v porovnání s dotacemi do zemědělství.

Je přitom zcela zřejmé, že pokud naši zpracovatelé neprodají na trhu produkci vyrobenou ze zemědělských surovin tuzemského původu, budou se odbytové možnosti našich zemědělců snižovat a klesat budou i ceny, za které jí budou prodávat. I když to tak tedy na první pohled nevypadá, je i dobře směrované podpora potravinářství důležitou, a někdy i nejdůležitější, podporou zemědělců.

Slušovice, model 2016

Především je ale nutné umožnit producentům mléka a v zásadě všem zemědělským subjektům dotovat v případě potřeby ztrátovou zemědělskou výrobu z jiných zdrojů. K tomu je vhodné připomenout, že v předlistopadovém období existovala prakticky v každém tehdejším JZD takzvaná přidružená výroba, což tuto možnost zcela cíleně poskytovalo.

Samozřejmě – mnohé z přidružených výrob byly spíše „výrobou pro výrobu“, byli však i tací, kteří se díky jiným aktivitám téměř přestali zemědělstvím zabývat – příkladem byl třeba mediálně známý Agrokombinát Slušovice.

To však není podstatné – důležitá je totiž sama myšlenka přidružených výrob, která byla strategicky správná, pouze poněkud nešťastně uchopená. „Přidružené výroby“ ostatně existují jako nedílná součást v řadě evropských zemědělských podniků – byť spíše těch menších, u nichž je často zvykem, že ze zemědělství nepochází ani zdaleka polovina příjmů jejich ekonomik.

Dnes se v této souvislosti hovoří o takzvané diverzifikaci výroby, případně o takzvaných systémech uzavřených hospodářských cyklů – vše, co se v hospodářství vyprodukuje, se buď prodá, nebo na místě spotřebuje.

I když se takový přístup do určité míry uplatňuje i u nás spíše u menších subjektů (například v rodinných farmách), je doplňující (diverzifikovaná) výroba také šancí i pro velké producenty mléka. Jednou z možností by mohla být i produkce energie z bioplynek, které budou zároveň „uklízet krajinu“ tím, že budou teplo vyrábět ze zemědělského nebo potravinářského odpadu.

Takové projekty už u nás fungují (třeba ZD Krásná Hora) a pro výrobce mléka každopádně znamenají významnou prevenci rizik poklesu jeho cen.

Bohužel jsou díky Energetickému regulačnímu úřadu v současné době podmínky nastaveny tak, že investice do bioplynek mají návratnost až 50 let, a tak se také jejich někdejší boom zastavil.

To ale proto, že úředníci ERÚ nebyli schopni pochopit rozdíl mezi bioplynkami polykající kukuřici a zhoršující stav životního prostředí a bioplynkami, které likvidují zemědělský a potravinářský odpad a bioodpad, čímž naopak přispívají ke snížení rozsahu skládkování a fakticky tak naplňují závazek ČR postupně od skládkování úplně odstoupit.

Z kravínů do hor

Z uvedených příkladů vyplývá, že produkce mléka a konkurenceschopnost zemědělců i zpracovatelů mléka je dána množstvím mezi sebou provázaných souvislostí, které nelze, jak již bylo řečeno, zužovat jen na dotace pro producenty mléka.

Navíc je jasné, že do celosvětového trhu začínají stále více promlouvat kdysi rozvojové země, které dokáží (dokáží to v určité míře i ty vyspělé – třeba Nový Zéland) vyrobit mléko levněji, než je tomu v zemích EU i u nás.

To znamená, že nejen naši, ale i evropští producenti mléka musí přemýšlet o tom, jak permanentně a cíleně poklesu cen mléka čelit. Platí přitom, že pomoci jim mohou ve značné míře programy, která přímo s výrobou mléka nesouvisí – souvisí ale třeba s veřejným zájmem údržby krajiny, adaptačními mechanismy na rizika sucha nebo třeba s produkcí obnovitelných zdrojů energie.

To souvisí se zmíněným pasteveckým způsobem chovu skotu, protože spásání luk a jejich údržba všemi druhy přežvýkavců přispívá ke snížení rizik sucha a povodní, protože se tak zlepšuje kvalita půdy a její schopnost zadržovat vodu.

I proto je strategickým cílem ČR zvýšit počty těchto zvířat na horách, a naopak snížit jejich počty v kravínech. Což ale zase znamená výběr jiných vhodných plemen, a tedy běh na minimálně několikaletou trať. Jednoduchá řešení ale nejsou

Tak či tak by v době strategií a koncepcí všeho druhu, často dublujících obdobné dokumenty z minulosti, bylo docela žádoucí vytvořit daleko potřebnější dokument týkající se budoucnosti produkce mléka v ČR.

Je ale vhodné připomenout, že příslušný dokument by měl být zpracován nepopulisticky, tady i se všemi nepříjemnými důsledky, které vyplynou z v úvodu zmíněné restrukturalizace oboru, včetně toho, kolik výrobců mléka bude muset ukončit svou činnost, pakliže nezmění stávající způsob produkce.

To se jistě nesetká s všeobecnou podporou, ale „něco“ se stát musí, pokud chceme v naší zemi nadále mléko vyrábět a nebýt tak, jako je tomu v současné době, závislí na dovozech mlékárenských výrobků ze zahraničí.