Před šestasedmdesáti lety, 2. srpna 1943, vypukla vzpoura ve vyhlazovacím táboře Treblinka ve východním Polsku. Patří k nejvýznamnějším činům protinacistického židovského odboje – a jedním z mála lidí, kteří se jí zúčastnili a přežili, byl československý občan Richard Glazar (1920-1997), pozdější autor dnes již slavné knihy Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Jeho vzpomínky přinesly Příběhy 20. století.

O mnoho let později Richard Glazar vzpomínal, že inspirací se vzbouřencům stalo dřívější povstání ve Varšavském ghettu:

„Působilo […] jako katalyzátor na vzpouru v Treblince. Za dva měsíce po nás pak přišla vzpoura v Sobiboru, takže není pravda, že Židé nekladli odpor, že šli jako ovce. Uvažoval jsem nad tím, co nám vzpoura v Treblince vlastně říká. Co znamená pro budoucnost. Uvědomil jsem si, že i když jsou lidské bytosti zbavené všeho lidského, tak hluboko v nich stále dříme jakási rezerva, kterou žádná moc nevyčerpá. A ta rezerva se mobilizuje právě v okamžicích, kdy to neustále hlídající moc nejméně čeká. A pak se něco přihodí.“

Ghetto Terezín

Richard Glazar přišel na svět 29. listopadu 1920 v rodině asimilovaných českých Židů. Narodil se v Praze pod jménem Goldschmied (příjmení si změnil po válce), avšak dětství a dospívání prožil z velké části v Kolíně. Ve 30. letech se jeho rodiče rozvedli, otec se odstěhoval na Moravu. Obecnou školu navštěvoval Richard v Kolíně, reálné gymnázium pak v Praze, v Křemencově ulici.

Maturoval krátce po okupaci, přijali ho na Vysokou školu obchodní, ale studovat už nesměl.
V roce 1940, v době, kdy už nacisté zavedli rozsáhlá protižidovská opatření, poslala rodina Richarda na práci na venkov, aby nebyl tolik na očích. Krátce předtím deportovali jeho otce do koncentračního tábora v Nisku, odkud uprchl do Sovětského svazu, kde záhy zemřel (podle úmrtního oznámení na zápal plic).

Záznam o trasportu z Terezína do Treblinky (Foto: Post Bellum)

Richard pracoval převážně s koňmi v osadě Třebenice blízko Štěchovic. Žlutou hvězdu, kterou museli Židé nosit od září 1941, si připínal, jen když jel do města. Na podzim téhož roku začali Němci vypravovat pravidelné židovské transporty. Dne 12. září 1942 byl Richard deportován do Terezína.

V ghettu zůstal krátce. Našel tam deportované příbuzné a jednoho dne i dědečka z matčiny strany s podřezanými žilami. Setkal se i s babičkou, otcovou maminkou, a poprvé si uvědomil, že staří lidé v Terezíně umírají hlady.

Za pár týdnů obdržel tzv. transportní příkaz, na němž stálo, že bude převezen v transportu s označením BU do „jiného ghetta na východě“. Odjížděl 8. října l942 ve vlaku s obyčejnými osobními vagóny. Cílová stanice na východě Polska se jmenovala Treblinka.

Příjezd do Treblinky

Dne 10. října 1942 odpoledne odbočil vlak se stovkami lidí z hlavní trati a za vsí Malkinia dojel po jednokolejné odbočce na „nádraží“. Okolní prostor byl obehnán vysokým plotem, sytě zeleným, protože do něj byly vpleteny větve stromů. Richard Glazar líčil, že to na první pohled vypadalo velmi útěšně. Všichni cestující museli vystoupit z vagónů na rampu, kde je čekali esesmani v uniformách a také mužové v civilu, bez židovských hvězd.

Zavedli příchozí na prostranství za plotem a řekli jim, že se mají svléknout, protože půjdou do dezinfekční koupele. Richarda si všiml jeden z esesmanů a nařídil mu, ať vystoupí z řady, že bude pracovat:

„A tak se stalo […], aniž by to onen esesman, který byl Unterscharführer a jmenoval se August Willy Miete a v Treblince měl přezdívku ´Anděl smrti´, tušil, že si vybral na více než dvacet let dopředu svědka svých činů a hromadné vraždy asi osmi set tisíc lidí.“

Vyhlazovací tábor Treblinka (jemuž v té době veleli Hauptsturmführer SS Franz Stangl a jeho zástupce Kurt Franz) neměl „pracovní část“, po příjezdu vlaků tedy neprobíhaly žádné selekce příchozích Židů.

Z transportů byli občas „vytaženi“ pouze jednotlivci, dočasně potřební k zajištění vražedného a loupežného provozu. Ostatní ihned umírali v plynových komorách. Mrtvé museli vytahovat členové zvláštního židovského komanda a pohřbívat je, později pálit. Vedle esesmanů obhospodařovali tábor Treblinka také ukrajinští strážní – vachmani.

„Radost“ z transportů

Richarda a jeho pozdějšího spoluuprchlíka Karla Ungra odvedli po příjezdu ke komandu. Měli třídit, co zbylo po mrtvých – hromady šatů, bot, osobních věcí, ale i peníze, zlato, šperky. Konečné řešení bylo mimo jiné obrovskou organizovanou loupeží. Záhy po příjezdu se Richard s Karlem dozvěděli, že lidé z jejich transportu už jsou nebo v nejbližších chvílích budou mrtví.

Přijížděly pak další a další vlaky, a protože nic nemělo komplikovat hladký průběh zabíjení, předstírali Němci před příchozími do poslední chvíle zdání běžného přijetí v „běžném“ táboře či ghettu. Součástí klamu byl v Treblince i tzv. lazaret: budka s uklidňujícím červeným křížem, symbolem pomoci a milosrdenství. Ve skutečnosti byl lazaret popraviště, to se však oběť dozvěděla teprve ve chvíli, kdy už stála nad hromadným hrobem.

Richard Glazar musel pracovat při třídění nakradených věcí a také na rampě, kde při příjezdu vlaků vykládal zavazadla a mrtvé. O tom, zda se nečetní přežívající a vysílení Židé z Treblinky najedí, rozhodovaly právě transporty: při vyklízení vagónů mohli vězni sebrat jídlo po nešťastnících, odváděných na smrt. Transport znamenal utišení fyzické trýzně: přijel-li po delší době, pociťovali vyhladovělí vězni „radost“ – a současně si uvědomovali hrůzu toho pocitu, který také přispěl ke vzpouře.

Plánování povstání

Richard Glazar patřil v Treblince ke skupině přátel, českých a slovenských Židů. I díky jejich pomoci například překonal tyfus. Je třeba zmínit alespoň některé: někdejší armádní důstojník Želomír neboli Želo Bloch-Birkenbaum pocházel ze Slovenska a byl vybrán na práci jako jediný z transportu.

Další bývalý voják Rudolf Masárek byl podle norimberských zákonů jen poloviční Žid, nemusel tedy být deportován, ale odmítl se odloučit od těhotné židovské manželky.

Medik Robert Atlschul z Prahy byl mezi českými přáteli v lágru „hlavní intelektuál“. Stanislav Lichtblau z Moravské Ostravy byl automechanik. Karel Unger přijel z Terezína spolu s Richardem.

Všichni ztratili nejbližší, všichni byli přesvědčeni, že je třeba se vzepřít a dát světu na vědomí, co se v Treblince děje. Všichni se podíleli na přípravě vzpoury, která vypukla v pondělí 2. srpna 1943. Ze jmenovaných přežili jen Richard a Karel.

Vzpoura v Treblince se plánovala dlouho a několikrát. Neměla jednoho charismatického vůdce, ale více hlavních aktérů pocházejících z různých zemí. Pokusy o odboj se v Treblince datovaly už od listopadu l942, kdy se podařilo propašovat z lágru dva muže, kteří se měli spojit s polským podzemním hnutím a informovat je o vraždění – podařilo se jim to, avšak polská exilová vláda jejich výpovědi nevěřila.

„Takovou fakuli SS ještě neviděli­“

Začátkem roku l943 plánovali vězňové tzv. „Akci H“ neboli hodina. Každé židovské komando mělo v určenou hodinu přepadnout své stráže a zneškodnit je. Plán překazila tyfová epidemie. Pro účel třetí vzpoury se vězňům povedlo sehnat láhve s benzinem a ukrást granáty z muničního skladu. Richard Glazar později ve své knize vzpomínal:

„O čtvrté hodině odpoledne, pod blankytně modrou oblohou, pod sálajícím sluncem a v dusivém vedru, které ještě zesilovalo dávivě nasládlý pach, tak příznačný pro Treblinku, vybuchl první granát, signál ke vzpouře. A pak vybuchly další granáty. A pak už letěly láhve naplněné benzínem proti barákům, proti ubikacím Ukrajinců a esesmanů. Rudla prý tam někde v blízkosti SS baráků zůstal. Na cestě směrem k plynovým komorám jsem zahlédl jednoho, jak s puškou ukořistěnou ukrajinským vachmanům zakleká… Podle té kulaté hlavy to musel být Želo,“ vybavoval si Glazar.

„K požáru tábora snad nejvíce přispěl výbuch, obrovský výbuch benzínového tanku. Standa Lichtblau zřejmě splnil svůj slib, že na památku těch svých zapálí v Treblince takovou fakuli, jakou ti s lebkou a hnáty na čepicích při svých parádách ještě neviděli. Ať si nikdo nepředstavuje, že to byla vzpoura jako ve filmu. Byl to zoufalý pokus lidí zbavených téměř už všeho lidského učinit to, co by svět asi byl od nich očekával a co by snad jim byl neprominul, kdyby to byli neučinili. A byl to ten svět, od kterého se cítili naprosto opuštěni, který je skutečně opustil a který je vlastně vydal do záhuby.“

Útěk z hořícího tábora

Když Treblinka hořela, dostali Richard Glazar a Karel Unger pokyn, aby spolu s dalšími vězni vyrazili z tábora. Utíkali, a na rozdíl od většiny ostatních měli štěstí: skočili do bahnitého jezírka, podařilo se jim skrýt se ve vymletém břehu. Po dlouhých hodinách vylezli a vydali se na cestu: neznámou zemí směrem ke slovenským hranicím.

Šli v noci a bez větších obtíží, až do chvíle, kdy se přiblížili k Nowemu Miastu nad Pilicou, kde je zatkla policejní hlídka. Nepřišlo se však na to, že jsou Židé, a od Treblinky už byli daleko. Udali falešná jména, Richard řekl, že se jmenuje Rudolf Masárek.

Ve vězení se jim pak podařilo namluvit policistům, že jsou Češi poslaní do Polska na práce, že je přepadli partyzáni a o všechno je obrali. Neuvěřitelným řízením osudu dostali náhradní doklady – a byli posláni vlakem do německého Mannheimu, do fabriky, která se tehdy jmenovala Heinrich Lanz A.G.

V Německu Richard Glazar a Karel Unger přežili pod falešnými jmény téměř dva roky. Až do porážky nacismu nikoho nenapadlo, že by mohli být Židé – a pokud napadlo, nechal si to pro sebe. V Mannheimu se dočkali osvobození, vyhlazovací tábor Treblinka mezitím zanikl.

Richard po válce zjistil, že Šoa přežila i jeho maminka. Změnil si příjmení na Glazar, vystudoval ekonomii a cizí jazyky. Roku 1951 byl z politických důvodů poslán do výroby a v letech 1953 až 1964 pracoval ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Praze. Když Československo v srpnu 1968 okupovala sovětská vojska, odešel do exilu a žil ve Švýcarsku.

První zápisky o Treblince, vzpouře a útěku do Německa sepsal Richard Glazar hned po válce. Chtěl vydat své svědectví, ale dlouhé roky o ně nebyl o ně zájem. V roce 1960 svědčil proti někdejším treblinským esesákům: vedle Kurta Franze a dalších byl mezi nimi i August W. Miete; dostal doživotí. V roce 1970 vypovídal Glazar i v procesu s velitelem Treblinky Franzem Paulem Stangelem.

Po roce 1989 se pravidelně vracel do Čech. Zemřel v Praze 20. prosince 1997 – vzal si život dva týdny po smrti své ženy, kterou velmi miloval.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.