V koncentračních táborech přišla o celou rodinu. „Od té doby už skoro nebrečím,“ říká třiadevadesátiletá Anna Hyndráková. V krátkých videích Paměti národa posílá povzbuzující vzkaz všem, na které doléhá pandemie covidu, zákazy a další opatření. Paní Anna vyjmenovává, kam nesměla chodit za války – do kaváren, divadel a kin: „Naštěstí nám nezakázali se smát.“

Krátká videa vytvořila nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s Českou spořitelnou, která financovala jejich výrobu a poskytla pro ně svůj zakoupený mediální prostor. Vedle Anny Hydrákové představují letce RAF Jiřího Pavla Kafku a Jiřího Lukšíčka, který prošel komunistickými lágry.

Autoři se nechali vyburcovat neschopností vlády, která povzbuzující kampaň dosud nebyla schopna vytvořit. Nechtějí srovnávat dnešní situaci s minulostí, která byla v mnoha ohledech těžší. Chtějí dát prostor hrdinům, kteří prožili až neuvěřitelné životní zkoušky, a přesto jim nechybí nadhled a humor. Více na www.hrdinove.cz.

My Židy nebereme

Anna Hydráková přežila holokaust jako jediná z příbuzných. Narodila se jako druhá dcera v březnu 1928 do rodiny, která patřila k vinohradské židovské komunitě. Otec se jmenoval Pavel Kovanic: „On byl vigéc – víte, co je? On byl obchodní cestující a ti se mezi sebou zdravili vždycky: Wie geht es? (německy „Jak se daří?“) – proto vígéc,“ vysvětluje Anna Hyndráková, rozená Kovanicová.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Maminka Augusta se starala o domácnost a nemocnou babičku. Rodina byla plně srostlá s českým prostředím, otec se hlásil k Masarykovi a sympatizoval se sociálními demokraty. Anna jako malé dítě žádné rozdíly vzhledem k většinové společnosti nepociťovala, snad jen že neměli doma na Vánoce stromeček a ve škole měla kvůli židovským svátkům více volných dní.

Anna se starší sestrou Trudou. Foto: Se souhlasem Paměti národa

Situace se ale změnila po Mnichovu, kdy i českou společnost naleptával jed antisemitismu. Anna si třeba vzpomíná, že chtěla chodit cvičit do blízké vinohradské sokolovny v Riegrových sadech, ale tam prý jim řekli: „My Židy nebereme.“

Další vlna zákazů přišla po okupaci zbytku Československa a zřízení protektorátu v březnu 1939, ve kterém postupně začaly platit nacistické rasové zákony. „První zákaz byl, že Židé nesmějí kupovat brašnářské zboží. To mi přišlo směšné,“ vypráví Anna. U brašen to ale zdaleka neskončilo.

Otce vyhodili z práce, Anna i přes výborný výsledek u přijímacích zkoušek nemohla nastoupit na anglické gymnázium. Chodila tedy nějaký čas do školy zřizované židovskou obcí. Ta byla podle slov pamětnice původně určena pro ortodoxní věřící, a najednou musely třídy pojmout třeba šedesát dětí. Žáky i učitele školy navíc od října roku 1941 začaly ovlivňovat první transporty do koncentračních táborů.

Zaklepat mohli kdykoli

Vědomí, že kterýkoliv večer může na dveře bytu Kovanicových zaklepat posel z židovské obce s příkazem do transportu, poznamenalo život rodiny. Sestra Truda se vdala za svého milého, protože tak měla větší naději, že do transportu půjdou společně. Vědělo se, že každá osoba smí mít s sebou padesát kilogramů zavazadel.

Anna vzpomíná, jak se do sklenic se sádlem či zavařeninami ukrývaly šperky a další cennosti, jak se původně bílé ložní prádlo přebarvilo na „hnusné tmavé barvy.“ Také vzpomíná, že otec radši úmyslně rozbil to, co nemohl vzít s sebou, a když musel úřadům odevzdat radiopřijímač, schválně ho cestou hodil na zem. „Byl v tomhle důmyslný a důkladný. Potom bez odporu odevzdal klíče.“

Starší sestra Truda a její manžel odjeli do nacisty zřízeného terezínského ghetta transporty na sklonku roku 1941, zbytek rodiny Kovanicových ale dostal očekávané předvolání až v září roku 1942. Jejich kroky vedly do Holešovic do místa zvaného Radiotrh. V oblasti dnešního Parkhotelu mezi ulicemi Veletržní, Strojnickou a Dukelských hrdinů se před druhou světovou válkou nacházel areál bývalého výstaviště, které se od roku 1941 stalo shromaždištěm Židů a další zastávkou na smutné pouti ponížení a zbavení veškerých práv.

„Předtím to byly takové od sebe oddělené stánky. Mám pocit, že to bylo něco jako juta polepená tapetou a barevně natřená. A ty stánky tam zůstaly. V nich jsme měli matrace na délku a bylo tam hodně těsno.“ Zatímco většina shromážděných zde pobyla nanejvýš pár dnů, Anna vzpomíná, že zde z neznámých důvodů strávili asi šest týdnů. „My děti jsme si hrály, lítaly kolem. Jak trávili čas dospělí, to si neumím představit,“ vypráví Anna Hyndráková.

Přes ohradu byl slyšet všední život na ulici, cinkání tramvají, na protější straně dnešní třídy Dukelských hrdinů stály běžné činžáky, obyvatelé z vyšších pater museli dobře vidět do útrob podivného lágru. Až ve světle pozdějších hrůzných zážitků bylo přežívání na holešovickém shromaždišti vlastně ještě docela snesitelné. Anně tehdy bylo čtrnáct let a podle svých slov brala celý transport jako jakousi zvláštní hru. Nechala se předtím ostříhat na kluka a obstarala si nůž.

Sednu ti na nos jako saze

„Tehdy bylo v ghettu nejvíc lidí,“ vzpomíná paní Anna na příjezd do Terezína koncem října roku 1942. „Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna.“ Annina starší sestra Truda a její manžel František už věděli, jak to v ghettu chodí, a dokázali svým blízkým pomoct, takže nebyli při vstupu do ghetta ve „šlojsce“ okradeni jako řada dalších příchozích. A mladí novomanželé taky hlásili novinku – čekali rodinu. Zatímco Kovanicovi se zděsili, sestra prý zářila radostí.

Anna říká, že si dokázala představit, co ji v Terezíně čeká, na co se ale připravit nedokázala, byl zážitek z přelidněných terezínských půd, kde leželi staří lidé ve zbědovaném stavu. „To jste ani nevěděli, jestli jsou živí, nebo mrtví.“ Pro mladé a zdravé lidi naproti tomu představoval Terezín místo, kde se dalo přežívat a třeba se i vzdělávat, půjčovat si knížky… Nad terezínskými vězni se však permanentně vznášela hrozba deportací kamsi na východ.

Anna Hyndráková při natáčení televizního spotu. Foto: Se souhlasem Paměti národa

V květnu roku 1944 zařadili do transportu i Annu s rodiči. Dobytčí vagóny odvezly tisíc lidí do zastávky Osvětim. Anna si vybavuje noční příjezd do nacistického lágru Auschwitz osvětleného dlouhými řadami světel. Skončili v takzvaném rodinném táboře. Terezínští Židé, které přivezli, nešli hned k selekci, ale byli ponecháni v šestiměsíční „karanténě“, rodiny navíc směly zůstat pohromadě. Strach je ale neopouštěl. Dozvěděli se, že lidé z transportu ze září předchozího roku byli půl roku po příjezdu zavražděni a stejný osud čekal v červnu i následný transport z prosince roku 1943.

Vězni věděli, co je čeká, věděli o existenci plynových komor. „Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily, a cítili smrad spálené bílkoviny. Viděli jsme ustavičně přijíždět lidi, ale neviděli jsme je odjíždět.“ Annina kamarádka z předchozího prosincového transportu se den před selekcí přišla rozloučit se slovy: „Až ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já.“

Když došlo v červenci roku 1944 na likvidaci rodinného tábora, Anna s tatínkem selekcí prošli, ale maminka jako žena starší padesáti let nikoli. „A tatínek řekl, že ji nenechá samotnou. Tak tam zůstali oba. Nejhorší bylo, že jsem pak viděla do našeho bývalého tábora a věděla jsem, že tam jsou naši… Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ říká Anna Hyndráková.

Z koncentráku zase domů

Anna se ocitla v ženském táboře, o kterém říká, že to bylo to nejhorší, co v Osvětimi zažila. Panovaly tu děsivé podmínky a táborovou sekci ovládaly kruté dozorkyně. „Dostávaly jsme polévku a – nevím, čí to bylo zvěrstvo – dali nám na kóji lavór polívky, do toho chumlu těl, ale nedaly nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme tam šílené všemi apely – jeden apel jsme byly nahé, jiný apel jsme musely klečet. Ve dne tam byla tvrdá jílovitá půda, po dešti zase bláto, v tom jsme klečely bez možnosti jít na záchod. Komu se chtělo na záchod, tak jenom tak popolez’, aby se nevyčural přímo pod sebe. To byl ten nejhorší teror.“

Po několika týdnech přišlo „vysvobození“ – Annu zařadili do transportu, který směřoval do Christianstadtu (dnes Krzyszkowice v Polsku). Tady musely vězeňkyně pracovat v lese. Ve srovnání s Osvětimí jim ale bylo o poznání lépe. „Tři dny nám tam nikdo nedal nic najíst. Dost jsme tam dřely a dělaly těžkou práci, ale přesto jsme to považovaly za docela dobrý tábor. Taky nás hlídaly blbé, nevzdělané a zlé esesačky, ale nebyly to takové sadistky jako v Osvětimi.“

Jak se blížila od východu fronta, počátkem února roku 1945 nacisté lágr v Christianstadtu evakuovali a zbědované vězenkyně hnali vyčerpávajícím pochodem smrti západním směrem. Anna a její dvě kamarádky se pokusily o útěk. Po několika dnech se ale znovu dostaly do rukou nacistů a skončily v mužském táboře Niesky, následovala další deportace do pracovního lágru v Görlitz (Zhořelec).

V květnu přišel vytoužený konec války, nacistická moc se zhroutila i v táboře ve Zhořelci. Někdy kolem 5. května v noci vyjel z nehlídaného lágru koňský povoz vezoucí skupinku dvanácti zbědovaných vězňů včetně sedmnáctileté Anny Kovanicové. Vezli s sebou trochu potravin, které našli ve vyloupeném proviantním skladu. Mířili na jih směrem ku Praze.

„Když jsme po cestě někde řekli, že jedeme z koncentráku, tak nám dali na klacky papír, na který napsali: ,Z koncentráku zase domů.‘ Protože když zjistili, že kromě mě mluví všichni německy, tak říkali, že bychom do Prahy taky nemuseli dojet,“ vzpomíná Anna Hyndráková. „Ty lidi, kteří nejvíc seděli schovaní a nejvíc kolaborovali, tak byli najednou velcí vlastenci a byli by nás utloukli. Po cestě nás někdo fotil, já nevím kdy, kde a kdo, ale tu fotku bych moc ráda měla. Okolo nás jeli Rusové na tancích a házeli nám bonbony.“

Zatímco sovětští vojáci mířili stejným směrem, v protisměru proudil nekonečný dav německých uprchlíků. Část osádky zvláštního koncentráčnického povozu se odpojila cestou, Anna Kovanicová se zbylými vězni dorazila do Prahy 11. května 1945.

Doma ji nečekalo žádné shledání. Kromě rodičů přišla i o sestru, která se nakonec do Osvětimi dostala v poslední vlně velkých transportů na podzim roku 1944. S malou dcerou v náručí neprošla selekcí a skončily v plynových komorách. Její muž František následně zahynul během jednoho z pochodů smrti.

Proč zrovna já?

Od roku 1945 až dodnes se Anna Hyndráková snaží vyrovnat s tím, co prožila, i se ztrátou svých nejbližších. „Nikdy se toho nezbavíte, myslím, že jsme tím navždy všichni poznamenaní.“ V devadesátých letech pro Židovské muzeum v Praze zaznamenala stovky rozhovorů s českými přeživšími Šoa. „Já jsem toho nahrávání už měla někdy plné zuby,“ říká, přesto se na dokumentaci podílela řadu let. „Je to pocit povinnosti vůči těm, kteří to nepřežili.“

Když roku 2007 chtěli neonacisté 9. listopadu (tedy v den výročí takzvané Křišťálové noci v roce 1938) pochodovat pražským židovským městem a hrozily tvrdé střety mezi radikály, Anna Hyndráková se zúčastnila úspěšné blokády, která provokaci neonacistů zabránila.

V roce 2015 se stala laureátkou Ceny Paměti národa. „Anna Hyndráková patří k lidem, díky nimž víme, co byl holokaust,“ zaznělo během udílení. Na závěr svého projevu v pražské Státní opeře tehdy řekla: „Znovu se ptám jako všichni, kdo přežili: Proč zrovna já? Na to není odpověď. Člověk přemýšlí, čím si to zasloužil. A tak děkuju… Jestli to byla náhoda nebo štěstí nebo vyšší vůle…? Nevím a nikdy se to nedozvím.“

Autor textu Michal Šmíd působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.