Po prázdninách roku 1943 měla jít šestiletá Eva do školy, místo toho ji nacisté odtrhli od náhradní rodiny. Přes židovský sirotčinec na pražském Hagiboru pak putovala do Terezína. Před deportací do Osvětimi ji tam zachránilo setkání s biologickou matkou.

Eva Demelová, dívčím jménem Rosenkrancová, se narodila v říjnu roku 1936 v Poličce na Svitavsku. Kdo byl jejím otcem, netuší, maminka Růžena Rosenkrancová o něm později neprozradila téměř nic ani jí ani jejímu staršímu bratrovi Juliovi. „Dozvěděli jsme se od ní jen to, že náš tatínek byl vojákem vyšší hodnosti. A že když začala válka, musel ke svému útvaru a už se nevrátil,“ vysvětluje Eva Demelová.

Tříletá Eva Demelová v Noříně. Tuto fotografii jí Michalcovi poslali na Hagibor. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Ve skutečnosti se rodina zřejmě rozpadla už před válkou a Růžena se ani nepokusila obě děti sama uživit. Do Vysokého Mýta, kde se po Evině narození usadila, totiž odešla jen se starším synkem Juliem. Novorozené Evy se ujala rodina Solarových z nedalekého Javorníka a jako dvouletá se pak v roce 1938 stěhovala k bezdětným manželům Marii a Jindřichovi Michalcovým z Nořína u Chocně. Přestože ani Nořín nebyl od Vysokého Mýta daleko, Eva vlastní matku ani bratra nevídala. Za své rodiče považovala Michalcovi, u nichž prožila šťastné čtyři roky.

Napiš nám, kdy si pro tebe můžeme přijet

„Měla jsem jít po prázdninách do školy,“ vzpomíná Eva Demelová na jaro roku 1943, které tuto šťastnou dobu ukončilo. „Ale pak bylo všechno jinak. Mamince a tatínkovi přikázali, že mě musí poslat na Hagibor.“

Pozemky na pražském Hagiboru patřily před válkou židovské obci, ve 20. letech tu působil stejnojmenný židovský sportovní klub a konaly se různé kulturní akce. Za nacistické okupace, kdy byli Židé postupně vykazováni z veřejného prostoru, zůstal Hagibor jedním z posledních míst, kde se Židé směli scházet – a fungovala zde také nouzová škola a útulek pro bezprizorní židovské děti.

Před statkem pana Štěničky v Noříně, Eva Demelová uprostřed. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Právě v něm se Eva Rosenkrancová ocitla poté, co se ke svému údivu dozvěděla, že je Židovka. „Maminka mně zabalila věci do krabice a tatínek mě tam 24. června 1943 vlakem zavezl. Byla to taková veliká vila a my jsme bydleli v poschodí.“

Vzpomínek na tuto dobu nemá mnoho, nepamatuje si, co děti v sirotčinci přes den dělaly nebo kdo se tam o ně staral. V paměti jí uvízl obraz postiženého chlapce, který se po chodbách pohyboval jen pomocí rukou, nebo to, že i ostatním dětem se stýskalo stejně jako jí, pro niž pobyt zde znamenal první odloučení od adoptivních rodičů.

Dodnes má schovanou fotografii, kterou jí Michalcovi na Hagibor poslali zřejmě spolu s balíčkem dalších věcí. Je na ní zachycena coby tříleté dítě a na druhé straně lze přečíst slova: „Evičko, pozdravujeme Tebe a brzy přijeď k nám, těšíme se na Tebe, tatínek a babička, Helenka Tě pozdravuje. Napiš, kdy si mám pro Tebe přijet.“

Nikdo se o nás nestaral

Z Hagiboru se ale Eva domů nedostala, osazenstvo židovského útulku bylo totiž zanedlouho deportováno do Terezína. „Vím, že jsme jeli vlakem. Ubytovali nás v bývalých kasárnách.“ Eviným novým domovem se stal jeden z terezínských Kinderheimů, kde děti bydlely odděleně od dospělých a kde lůžko čtyřpatrové palandy sdílela s dalšími několika děvčaty.

Vzkaz na zadní straně fotografie, kterou poslali Michalcovi Evičce Demelové do Hagiboru. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Zřejmě až v Terezíně poprvé oblékla oděv s židovskou hvězdou. „Oblečení bylo společné, přes noc viselo na jedné tyči a ráno, do čeho jste se vešla, to jste měla… Hvězdy už byly na všem přišité.“ Nikdo se o ně prý moc nestaral, děti přes den odcházely ven a vracely se na jídlo. „Byla to většinou jen polévka z krmné řepy, ve které plavaly takové bílé tečky. Dodnes nevím, co to bylo.“

Eva Demelová (Rosenkrancová) se sestřenicí Zdenou na dvorku Michalcových v Noříně. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Vybavuje si také improvizovanou školní výuku. Sama ale tehdy ještě neuměla číst ani psát, a moc znalostí si prý tedy z terezínské školy neodnesla. Až dlouho po válce se setkala se ženou, která ji jako sedmnáctiletá měla ve světnici číslo 413 na starosti. „Vyprávěla mi, jak nám schraňovali kousky náhražek másla a na tom nám pak opékali brambory.“ Eva v ghettu onemocněla záškrtem a několik měsíců strávila v nemocnici. Nepamatuje si ale, že by ji nějak léčili.

Růžena (Rosa) Rosenkrancová byla biologickou matkou Evy Demelové. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Se sestrou a matkou v terezínských „jeslích“

Koncem zimy 1944 chodila osmiletá Eva Rosenkranc po Terezíně s cedulkou na krku, na ní bylo uvedeno její jméno a věk. Pravděpodobně již byla zařazena do transportu do Osvětimi, když ji jednoho dne vyhledala pro ni neznámá žena – jak se později ukázalo, šlo o její biologickou matku Růženu Rosenkrancovou.

„Přišla paní, měla černý kabát a kolem krku velkou černou lišku. Řekla, že je moje maminka a že mám jít s ní. Já jsem ji neznala a nechtěla jsem, ale přesvědčili mě, musela jsem…“

Růžena Rosenkrancová byla právě v devátém měsíci těhotenství, když ji 16. února 1944 zatklo gestapo. Její desetiletý syn Julius, Evin starší bratr, zatčení unikl a do konce války se o něj ve Vysokém Mýtě starali hodní lidé. Matku však po výslechu na Pankráci deportovali do Terezína, kde o dva týdny později porodila dceru Janu.

Měla štěstí, že Terezín právě v té době zahajoval „zkrášlovací akci“, která ghetto měla připravit na plánovanou návštěvu delegace Červeného kříže. Z propagandistických důvodů tu nacisté zřídili mimo jiné školu, školku i jesle – a právě v těchto „jeslích“, v pavlačovém domě č. 21 v Horské ulici, kde byly podmínky k životu přece jen příznivější, našla Růžena s novorozenou dcerkou útočiště.

Maminka Růžena na prohlídce Terezínského ghetta. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

A když pak Růžena v ghettu objevila i svou starší dceru Evu, odvedla ji s sebou z Kinderheimu do „jeslí“. „Žila jsem pak s malou sestrou a maminkou, byly tam možná ještě jiné děti a asi jejich maminky. Chodila jsem si hrát na tu dřevěnou pavlač, dívala jsem se svrchu na dvůr,“ popisuje Eva Demelová byt v Horské ulici, kde byla i kamna, na nichž maminka „nějakou tu polévku“ vždycky uvařila.

Změna umístění i postavení dítěte v systému řazení do transportu zřejmě způsobila, že Eva směla v Terezíně zůstat. Je také možné, že vedle novopečené matky a novorozence se i ona jakožto „starší sestra“ nacistům hodila k vytváření iluze, že život v ghettu je celkem snesitelný. Cedulku se jménem jí každopádně vzali a do transportu už nemusela.

„Moje čerstvě narozená sestra mi zřejmě zachránila život.“

Byla tak v Terezíně ještě i v listopadu 1944, kdy se nacisté rozhodli zlikvidovat 22 tisíc „uren“ s popelem obětí ghetta, do té doby uložených v terezínském kolumbáriu. „Až později jsme se dozvěděli, že to byl popel z lidí. Dávali ho do papírových krabic, my jsme udělali řetěz, jako když si zedníci podávají cihly, a podávali jsme ty krabice jeden druhému. Poslední to potom dával do vagonů, kde už to někdo rovnal.“ Popel se pak odvážel a sypal do řeky Ohře.

Vrátila se k adoptivním rodičům

Všechny tři se nicméně v terezínských „jeslích“ dočkaly konce války, a když válka skončila, vrátily se přes Prahu do Vysokého Mýta. Tam se Eva poprvé dozvěděla, že má ještě staršího bratra Julia. Se svojí biologickou rodinou ale nezůstala, a vrátila se k Michalcovým do Nořína. Ve svých bezmála jedenácti letech šla po prázdninách poprvé do školy. Školu absolvovala ve zrychleném režimu a vyučila se soustružnicí.

Eva Demelová s bratrem Julkem a maminkou Růženou. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa

Její biologická matka Růžena zůstala s Juliem a Janou ve Vysokém Mýtě. Později se vdala a měla ještě jednu dceru. Když bylo Evě patnáct let, Růžena na ni naléhala, aby se k nim přestěhovala a pomohla jí živit rodinu. Eva ale nesouhlasila. „Řešilo se to u soudu. Už mi tenkrát bylo patnáct let, tak jsem si mohla říct, ke komu chci. A já jsem chtěla zůstat u maminky a tatínka, u Michalcových.“

Manželé Michalcovi si ji tedy osvojili i formálně – dříve to nebylo možné – a ona přijala jejich příjmení. Po tomto rozhodnutí se Eva s Růženou téměř pět let nestýkala, teprve po Evině svatbě a narození syna se jejich vztah upravil. Se svými sourozenci však byla v kontaktu vždy a vídá se s nimi dodnes.

Od roku 1947 je Eva Demelová členkou Československého svazu bojovníků za svobodu (tehdy Českého, později Československého svazu protifašistických bojovníků), pravidelně se také účastní setkání lidí přeživších Terezín a ostatních akcí Terezínské iniciativy. Pracovala jako prodavačka a administrativní pracovnice. Od roku 1962 žije i s rodinou v Pardubicích.

Eva Demelová během natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

Autorky textu Kristýna Himmerová a Šárka Kuchtová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.