Hrubý odhad počtu lidí, na jejichž psychiku „extrémně, mimořádně, nebo velmi vysoce“ dopadlo vraždění na FF UK, se podle Štěpána Vymětala, který byl po tragických událostech v týmu pro koordinaci a strategii psychosociální pomoci, pohybuje kolem 49 tisíc.

Vraždění na FF UK dopadlo na psychiku tisíců lidí, kteří se mohou zotavovat v řádu měsíců, případně roků. Okolo devíti tisíci z nich bude pravděpodobně čelit „významným výzvám v oblasti duševního zdraví po delší dobu, v řádu let“.

Podle Vymětala je pro zotavení většiny zasažených klíčová přirozená sociální opora a posilování komunitní spolupráce.

Poněkud optimističtěji prognózu ale nabízí bývalý armádní psychiatr a současný přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni Jan Vevera:

„Po útoku na dvojčata 11. září téměř tři čtvrtiny osob, které byly v době útoku v budovách, neměly žádné dlouhodobé psychiatrické následky. A i když se symptomy traumatu mohou vyskytnout i po letech, pravděpodobnost jejich výskytu s časem klesá. Zatímco posttraumatickou stresovou poruchu mělo po útocích v New Yorku 7,5 % obyvatel Manhattanu, po půl roce už to bylo méně něž procento.

Aktuální téma dopadů útoků na FF UK začlenil psychiatr Jan Vevera i do své nedávné přednášky Psychické důsledky násilí, psychologické aspekty truchlení a základy psychické první pomoci na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Ke zhlédnutí je ZDE. 

Na jednoho člověka, který přežil katastrofu, připadá prý obvykle deset dalších takzvaně sekundárně zasažených osob. „To je ale to, co se píše v učebnicích, je to průměr a každý případ je trochu jiný,“ podotýká Vevera.

Návrat do školy je žádoucí

Vedle těch, kteří byli dotčeni střelbou přímo na místě, se mezi nejzasaženější počítají zejména přímí očití svědkové, okolní přeživší, pozůstalí, zranění a jejich rodiny. Další okruhy pak tvoří pracovníci Integrovaného záchranného systému (IZS), přátelé a kolegové obětí, ale i lidé, kteří pomáhali na místě a šířeji místní komunita.

Jak plyne z dat Štěpána Vymětala, který se po tragických událostech na FFUK podílel na koordinaci psychosociální pomoci v akutní fázi a dlouhodobém strategickém krizovém řízení, v prvních 24 hodinách po tragické střelbě na místě zasahovalo 425 členů IZS a 252 členů personálu nemocnic, více než tisíc lidí bylo událostí vážně zasaženo bezprostředně a desítky tisíc sekundárně.

„Pomáhání, propojovaní a péče je vhodnou a léčivou odpovědí na stres. A teoretická doporučení se shodují i na tom, že návrat do školy je žádoucí co nejdříve.“

Jen v prvním dni bylo na pomoc lidem nasazeno 54 psychologů a krizových interventů IZS (45 na místě a devět v nemocnicích), v prvním týdnu po události celkem 192 odborníků.

Už v prvním týdnu proběhlo na tisíc přímých krizových intervencí (tedy tváří v tvář) a nejméně tisíc intervenčních telefonických hovorů. Ve třech stovkách případů využili služeb psychologické pomoci policisté a další příslušníci IZS.

Hrubý odhad počtu lidí, kteří byli „extrémně, mimořádně, nebo velmi vysoce“ zasaženi psychosociálně vražděním na FF UK se odhaduje až na 49 tisíc. Asi devět tisíc z nich může potřebovat dlouhodobější odbornou pomoc.

I proto vzniklo online Asistenční centrum pomoci při Národním centru duševního zdraví, kde jsou mimo jiné k dispozici kontakty pro krizovou intervenci pro pozůstalé, raněné a svědky. Informace a služby by zde měly být poskytovány dlouhodobě.

Experti vycházejí z mezinárodních doporučení a praxe zemí, které prošly podobnou zkušeností: Izrael, Německo, Srbsko, Belgie, Norsko a Dánsko.

Přímo v budově univerzity by po izraelském vzoru mohlo vzniknout Akademické centrum odolnosti, jako centrum, kde by lidé měli mít fyzicky k dispozici informace, kontakty a podporu minimálně po dobu jednoho roku.

„Roli má jak formální, tak neformální truchlení, v němž se snažíme podporovat i neformální rituály, jakým bylo nedávné objímání filozofické fakulty. Je vhodné, aby na tom participovali i zasažení. Právě pomáhání, propojovaní a péče je vhodnou a léčivou odpovědí na stres. A teoretická doporučení se shodují i na tom, že návrat do školy je žádoucí co nejdříve,“ podotýká Vevera.

Podle vyjádření vedení Univerzity Karlovy zůstane ale hlavní budova na náměstí Jana Palacha uzavřena minimálně do konce ledna. Důvodem je zejména technický stav budovy po policejním zásahu.

Nejvíce dotčené 4. patro hlavní budovy bude ale pravděpodobně uzavřeno po celý letní semestr. Zpřístupnění tohoto patra se plánuje na začátek nového akademického roku 2024/2025. Zvažuje se zde zřízení trvalého pietního místa.

Přijde fáze deziluze, ale i zotavení

Psychiatr Vevera upozorňuje i na to, že „krize není tvořena jen vraždami či epidemiemi, ale také našimi reakcemi na ně“. A třeba ve srovnání s pandemii covid-19 byly podle něj okamžité reakce na neštěstí velmi profesionální.

Je vhodné, aby pozůstalí získali realistický obraz o tom, co se dělo, protože jinak se otvírá prostor pro tragické scénáře a nežádoucí představy.

„Většina vyrovnání se s katastrofou má obecný průběh. Je to krátké období před katastrofou, pak je to okamžik přímého dopadu, kde v případě násilí platí ono známé: uteč, schovej se, bojuj. Příroda nás k této reakci dobře vybavila, problém je, že často saháme po jiném z repertoáru akutních reakcí. Tou je zamrznutí, dělání mrtvého brouka, které je typické pro bezvýchodné situace. To se ale dá tréninkem změnit. Následuje fáze společenského semknutí, což jsme i nyní pozorovali na spontánních akcích a finančních sbírkách, což jsou obvyklé společenské reakce na stres,“ říká Jan Vevera.

Jak dodává, obvykle následuje i fáze deziluze: „I ta nepochybně přijde. Obvykle nastává po dvou třech měsících. Bude kritizována policie i další složky. Důležité je, že po deziluzi přichází fáze zmírňování následků, obnovy a zotavení, ale i fáze růstu, učení se z události, posílení odolnosti.“

Po katastrofách se podle něj komunity vždy zotaví, mnohdy se zlepší jejich fungování a odolnost. „Ale u mnoha dotčených lidí s časovým odstupem dochází k posttraumatickému růstu,“ doplňuje Vevera.

Pokud jde o praktické návody, jak postupovat z odborného hlediska v případě katastrof, za příklad dává Norsko a tamní postup po řádění – a Vevera se záměrně vyhýbá jménu pachatele – „vraha z Utoya“:

„Rodinám zasažených a přímým svědkům byla proaktivně nabídnuta pomoc prostřednictvím lokálních samospráv, nečekalo se, až si postižení o pomoc řeknou. Vycházelo se z předpokladu, že pro zasažené je obtížné přijmout pomoc, protože jim ani není zřejmé, co by měli chtít.“

Podobně jako dnes FF UK nabízí studijní úlevy, i v Norsku přeživší studenti měli nárok na absence a individuální úpravy v jinak striktní školní docházce.

Truchlící také měli možnost navštívit místo, kde jejich blízcí strávili poslední chvíle života. „Je vhodné, aby pozůstalí získali realistický obraz o tom, co se dělo, protože jinak se otvírá prostor pro tragické scénáře a nežádoucí představy. Neznamená to, že se jim mají vylíčit všechny krvavé detaily, ale mají dostat co nejvíc informací. Návštěva místa neštěstí pomáhá vyrovnávat se se ztrátou, ale musí být zároveň k truchlení dostatek soukromí,“ doplňuje Vevera.

V Norsku v následujících dvou letech po vraždění byla pro příbuzné obětí zorganizována i čtyři víkendová setkání, na nichž sami mluvili o svých strategiích, které jim pomohly vyrovnat se s traumatem.