KOMENTÁŘ. Celosvětová koronavirová pandemie přinesla mimo jiné i zdrcující výjevy z beznadějně přeplněných nemocnic v Itálii a Španělku, kde umírali lidé i kvůli nedostatku plicních ventilátorů. Místní lékaři se museli rozhodovat, kterému pacientovi přístroj poskytnou, a kterému nikoli, a to vše v krátkém časovém okamžiku.

Volba mezi životem a smrtí v přímém přenosu byla na denním pořádku. V České republice dosud naštěstí k takové situaci nedošlo. Přesto se nabízí otázka, jak by postupovali naši lékaři v českých podmínkách a zda jsou na to vůbec připraveni i po právní stránce.

Zase ta Hippokratova přísaha

Jako první pramen by se nabízelo použít přibližně 2 500 let starý a obecně známý dokument: Hippokratovu přísahu. Ta ale pochopitelně není součástí našeho právního řádu a není tedy právně vymahatelná.

Slouží jen jako slavnostní akt při promocích studentů lékařských fakult a jako silný emoční prvek v seriálech z nemocničního prostředí, popřípadě jako morální, leč právně nevymahatelná konstanta.

Z ústavního pořádku nám svitne první záchytný bod v Listině základních práv a svobod, podle níž má každý právo na ochranu zdraví; pokud si platí (či je za něj hrazeno) pojištění, tak i na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky.

Občanský zákoník k tomu uvádí, že poskytovatel zdravotních služeb (což může být přímo lékař nebo nemocnice) postupuje s péčí řádného odborníka, a to v souladu s pravidly svého oboru.

Nejvíce se ale výše nastíněné problematice nabízí zákon o zdravotních službách, který původní lege artis nahradil pojmem náležitá odborná úroveň, kterou se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

Tady začíná základ, jak řešit vzniklý nepoměr mezi nedostatkem kyslíkových ventilátorů a potenciální obrovskou poptávkou ze strany nemocných pacientů, potažmo ošetřujících lékařů.

Pořadí určuje lékař

V právním řádě platí pravidlo analogie legis a analogie iuris, což znamená, že pokud společenské vztahy a jejich práva a povinnosti nejsou upravená v určitém zákoně, tak se porozhlédneme po celém právním řádu a hledáme podobná ustanovení i v jiných zákonech, která bychom mohli použít.

V této situaci se nabízí jako pomocník transplantační zákon, kde také dochází k nepoměru mezi nízkou nabídkou dárců a převisem poptávky příjemců.

Tady je výběr nejvhodnějších příjemců orgánů založen na principu medicínské naléhavosti a rovnosti čekatelů. Při rovnosti medicínské naléhavosti se přihlíží též k celkové době registrace v Národním registru osob čekajících na transplantaci orgánů. To se ovšem nevztahuje na odběr orgánů od žijících dárců a platí to tedy jen pro dárce bezprostředně po smrti.

Podobně se postupuje při mezinárodní výměně tkání a orgánů, kdy transplantace je přípustná pouze za předpokladu, že jejím cílem je nalezení nejvhodnějšího příjemce nebo záchrana čekatele na transplantaci, jehož život je bezprostředně ohrožen, a za předpokladu, že tkáně a orgány splňují požadavky na jakost a bezpečnost a že je zajištěna jejich sledovatelnost.

Nabídka orgánu do zahraničí v rámci mezinárodní výměny orgánů je možná pouze tehdy, pokud v České republice není v Národním registru osob čekajících na transplantaci evidován vhodný čekatel nebo se jedná o postup v rámci členství v mezinárodních transplantačních organizacích.

Pořadí naléhavosti známe i z běžné lékařské ordinace, kde nerozhoduje to, kdo přijde jako první, ale pořadí pacientů určuje lékař a dává přednost akutním stavům a neodkladné péči.

Nepoužitelná kritéria

Pro stanovení výběru, komu bude přednostně přidělen plicní ventilátor, je tedy nutné si dopředu stanovit kritéria, která jsou buď použitelná, anebo nepoužitelná.

Mezi nepoužitelná kritéria patří to, zda platí pacient větší pojistné, má vyšší pracovní postavení (tedy jestli je třeba manažer, nebo prodavačka), jestli je z ekonomicky silného města, nebo z méně rozvinuté vesnice, zda bydlí kousek od nemocnice nebo je veřejně známá osobnost v oblasti umění nebo sportu. Patří sem ale i věk a to, zda se jedná o muže, nebo ženu.

Použitelné kritérium je v podstatě jediné: větší pravděpodobnost následného delšího a kvalitního přežití nemocného oproti pacientům, u kterých by se jakákoli rychlá pomoc minula účinkem.

Mám též za to, že pokud by byl pacientem lékař či jiný člen zdravotnického personálu, měl by mít přednost; pokud nebudou lékaři a střední zdravotnický personál, tak se systém pomoci ostatním zhroutí.

Trestný čin lékaře?

Principu „pravděpodobně vyššího přežití“ paralelně sekunduje i trestní právo, které zná i možnosti, kdy lékař není trestně odpovědný.

Připadá tady v úvahu použití okolností vylučující protiprávnost, kterými jsou krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Za normální situace by se jednalo ze strany lékaře o trestný čin, v krajní nouzi se naopak nejedná o protiprávní jednání.

Příkladem může být provádění zevní masáže srdce, u které je pacientovi sice současně zlomeno žebro, ale nejedná se o trestný čin ublížení na zdraví. Lékař zlomeným žebrem odvracel daleko závažnější nebezpečí, kterým mohla být smrt pacienta.

Každopádně je jisté, že je lepší se do takto závažných právních, morálních a lékařských dilemat vůbec nedostat.

Autor je právník a rozhodce při Hospodářské komoře a působí v Ústavu práva a právní vědy