Stejně jako v Česku je i v sousedním Rakousku pojem „lobbista“ pro veřejnost často synonymem korupčníka. Můžou za to i kauzy z posledních dvou desetiletí, z nichž některé rakouské soudy rozplétají dodnes. Česká vláda chystá nová pravidla pro lobbing včetně zavedení veřejného registru lobbistů. Právě Rakousko ale ukazuje, že jen samotný registr nestačí.

Webová stránka rakouského registru lobbistů obsahuje v tuto chvíli 318 záznamů. Hned tím prvním v abecedním pořadí je poradenská firma, ve které působí rakouský exkancléř Werner Faymann.

Přímo na webu Faymannovy společnosti pak stojí, že bývalý šéf rakouské vlády „pomáhá zákazníkům řešit politické, strategické a ekonomické otázky“.

O mnoho víc se toho ale běžný návštěvník webu nedozví. Tedy především to, za kterým státním úředníkem například Werner Faymann byl a jaké téma probírali.

Rakouská pobočka organizace Transparency International i proto zákon o lobbingu, na jehož základě registr v roce 2013 vznikl, kritizuje jako „bezzubý“.

V registru jen každý desátý?

„Momentálně čekáme na zprávu Účetního dvora (obdoba českého Nejvyššího kontrolního úřadu, pozn. red.) k zákonu o lobbingu. Podle výsledků zprávy chceme naše požadavky zpřísnit,“ odepsal na dotaz HlídacíPes.org Alexander Picker, vedoucí pobočky Transparency International v Rakousku.

Číslo 318 coby počet záznamů v registru navíc podle jeho organizace neodpovídá realitě v zemi. Když zákon vstupoval v platnost, počítalo se s tím, že počet aktérů v oblasti lobbingu bude asi desetkrát vyšší.

Dnes registr obsahuje jména některých výrazných rakouských firem, třeba globálního výrobce stavebních materiálů Wienerberger. Povinnost zapsat se do registru mají kromě lobbingových agentur i samostatně činní lobbisté či právě firmy, které lobbisty zaměstnávají kvůli prosazování svých zájmů. Například firma ASFINAG zodpovědná za stavbu a údržbu dálnic v Rakousku má v kolonce „podnikových lobbistů“ v registru zapsaných dokonce 61 lidí.

I tady ale Transparency International vidí mezery, od povinnosti registrace jsou totiž zcela osvobozeny třeba církve a náboženské společnosti nebo neziskové organizace bez specializovaných zaměstnanců pro oblast lobbingu.

Pochybnosti vzbuzuje v Rakousku i schopnost státu trestat porušení zákona o lobbingu – na podzim roku 2018, tedy po necelých šesti letech platnosti zákona – totiž nebylo v souvislosti s ním podáno ani jedno trestní oznámení.

Zkušenosti jižních sousedů tak mohou být pro Česko důležitou referencí a vzorem v tom, jak postupovat a čeho se v zákonu o lobbingu naopak vyvarovat.

Smějí politici lobbovat?

K přijetí rakouského zákona o lobbingu vedla mimo jiné i kauza Ernsta Strassera. V roce 2010 se tehdejší europoslanec za rakouské lidovce sešel se dvěma lobbisty, kterým za roční honorář 100 tisíc eur slíbil, že pomůže ovlivnit některé evropské zákony. Strasser ovšem nevěděl, že údajní lobbisté jsou ve skutečnosti novináři Sunday Times a že ho tajně natáčejí.

Právě v aktivním lobbingu politiků vidí bojovníci proti korupci jeden z klíčových nedostatků současné rakouské právní úpravy:

„Zákon o lobbingu sice zakazuje politikům a zaměstnancům veřejné správy činnost v lobbingové agentuře nebo jejich samostatné lobbistické působení. Vedlejší činnost v soukromé firmě je ale (pod podmínkou ohlášení) povolena – a to i v PR oddělení, resp. v oblasti lobbingu,“ píše Transparency International ve své zprávě o lobbingu v Rakousku.

Jak ukazuje případ Wernera Faymanna zmíněný v úvodu, regulace lobbingu se týká i bývalých politiků, a to v období krátce po jejich odchodu z funkce. Faymann měl už čtyři měsíce poté, co přestal být kancléřem, několik různých příjmů, včetně zmiňované poradenské firmy.

Vychladnout a pak si hledat práci

Právě proto, aby se evropští politici bezprostředně po odchodu z úřadu nestávali lobbisty, například ve službách ruských společností, zavádějí některé země EU takzvanou „dobu pro vychladnutí“ (cooling-off period).

V Německu musejí takto „chladnout“ bývalí členové vlády až rok a půl. Když proto Faymann založil společnou firmu s bývalým německým vicekancléřem Sigmarem Gabrielem, držel se Gabriel ve firmě nejprve zpátky a nevystupoval v ní aktivně, aby neporušil německé zákony.

Transparency International v Rakousku navrhuje v zemi zavést alespoň roční podobnou lhůtu pro čerstvé politické penzisty.

Rakouští a němečtí politici bývají coby lobbisté či „poradci“ velmi žádaní právě ve zmiňovaném Rusku, coby prominentní posily ruských státních či polostátních firem. Další příklady popsal HlídacíPes.org ZDE.

Jen tři měsíce třeba trvalo, než si bývalý ministr financí v rakouské vládě Hans Jörg Schelling našel novou práci mimo politiku.

Jako poradce ho vzápětí zaměstnal ruský plynárenský gigant Gazprom. Schelling se měl podílet na projektu plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Evropy.

Něco podobného udělal v roce 2005 i německý exkancléř Gerhard Schröder. Po volební porážce ho „ulovil“ rovněž Gazprom a udělal z něj předsedu dozorčí rady projektu Nord Stream (plynovod byl tehdy ještě ve stadiu plánování).

Protože Schröder ještě krátce předtím coby kancléř potrubí z Ruska silně hájil, vyvolal jeho rychlý přestup z politiky do managementu ruské firmy značné pozdvižení.