Česko má plán: do roku 2040 postavit dva nové jaderné bloky v Temelíně a jeden v Dukovanech. Jádro má být v následujících desetiletích jednoznačnou zárukou české energetické bezpečnosti.

I když to podle znění právě aktualizované Státní energetické koncepce na první pohled nevypadá, česká energetika se má zbarvit do zelena. „Obnovitelné zdroje jsou první v pořadí. V tom smyslu, že říkáme: využijme veškerý potenciál obnovitelných zdrojů, aniž bychom si totálně poškodili krajinu. A zbytek doplňme ve výrobě elektřiny jádrem a doznívajícím množstvím uhlí zejména v teplárenství,“ říká náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc, který je hlavním garantem a spoluautorem Státní energetické koncepce. Aktuální vize české energetiky je sepsaná na 25 let dopředu a snaží se tak předjímat to, jak bude vypadat nejen česká, ale i světová energetika až do roku 2040. Novou strategii by vláda mohla schválit ještě do konce letošního roku.

Náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc.

Co byste z celé koncepce jako jeden z hlavních autorů vypíchl?

To, že chceme zachovat bezpečnost dodávek, kterou dnes máme na slušné úrovni. V oblasti elektroenergetiky máme ale zastaralou infrastrukturu a zastaralé zdroje. Zastaralé elektrárny musíme nahradit jinými a zároveň nákladově efektivními zdroji. Chceme tedy rozumný rozvoj obnovitelných zdrojů a mírné posílení jádra. K tomu jsou ale zapotřebí sítě. Významným akcent je proto i na infrastrukturu. Jak na úrovni vysokého napětí, tak na úrovni inteligentních sítí, které by měly umožnit připojení řádově šesti tisíc megawattů malých zdrojů. Existující distribuční síť je blízko svých možností a takovou změnu by nezvládla. Další prioritou jsou energetické úspory a účinnost.

O tom mluví v rámci EU asi všichni …

Ale je to třeba dělat nákladově efektivním způsobem a ne ideologicky. Říct si, v jakých sektorech je největší potenciál, a jakým způsobem toho dosáhnout. Nikoliv nějakými násilnými administrativními opatřeními, ale stimulací. V neposlední řadě energetika vyžaduje i „soft“ oblast – lidské zdroje, kompetence, výzkum a určitou schopnost průmyslu. Tahle kvalitní základna nám stárne a je potřeba jí dát nový impuls.

Jinými slovy energetická koncepce bude mít dopady i do českého školství?

Není možné se soustředit na jednu prioritu a ty ostatní zapomenout. Energetika je orchestr, kde nesmí chybět žádný důležitý nástroj, protože pak by ten part nezněl. Bez podpory školství by to nešlo. Když se podíváte na demografický strom technické inteligence, je tam značné oslabení a velký propad, který musíme napravit.

Energetická bezpečnost z Česka

Jaké jsou tedy ve stručnosti dlouhodobé priority české energetiky?

Dekarbonizace, zajištění energetické bezpečnosti, soběstačnost v elektřině. Už tam není orientace na export. Je to reakce na německou energiewende a na to, že evropský trh s elektřinou asi bude vypadat jinak. Budou tam například kapacitní platby a elektřina bude třeba za 25 eur. Ale vzhledem k tomu, jak důležitá je elektřina pro náš průmysl, je pro nás zásadní mít zajištěnu bezpečnost dodávek. Energiewende bude strašně moc ovlivňovat energetiku okolních zemí a my se nemůžeme spoléhat na to, že nám někdo jiný zajistí bezpečnost. Naopak, my možná budeme přispívat k energetické bezpečnosti celého regionu.

S tím asi souvisí paradox energetických koncepcí mnoha evropských zemí, kde se potenciální nedostatek elektřiny řeší ujištěním, že když bude elektřiny málo, tak se prostě doveze. Jen nikdo neví odkud…

Přesně tak. My jsme se při přípravě naší strategie pečlivě dívali právě na to, co se píše v koncepcích ostatních států, abychom věděli, co od nich můžeme očekávat v dobrém i ve špatném. Abychom byli připraveni na všechny možnosti vývoje.

Nakolik ale můžeme brát takto dlouhodobé koncepce vážně? Když se podíváme do původní koncepce z roku 2004, tak v roce 2020 nám měl hrozit nedostatek elektřiny. Tedy pokud tou dobou nebudeme mít dva nové bloky jaderné elektrárny. Ty nemáme, v roce 2020 nedostatek nehrozí a energetika se navíc velmi rychle mění…

Vycházíme z reality. Prodlužování provozu uhelných elektráren má své limity dané poklesem těžby uhlí. Pak už narazíme na hranice; to je jeden tvrdý fyzický limit. Druhá věc je tempo energetických úspor. Jsme poměrně úspěšní ve zvyšování energetické účinnosti, ale dostávat se na další úrovně bude nákladnější a vývoj v tomto směru se časem stabilizuje. Klíčový je rozvoj ekonomiky. Dlouhodobé predikce říkají, že růst nebude nijak zářný. Ale střední Evropa by na tom měla být trochu lépe. To souvisí i s naší snahou, již silně akcentujeme, aby naše ceny energie zůstaly nadále pod evropským průměrem. Můžeme to ovlivnit, i když jen omezeně. Za prvé tím, že budeme mít slušnou míru energetické bezpečnosti bez náhlých výkyvů. Za druhé si pečlivě ohlídáme, aby investice do chytrých sítí byla prováděna nákladově efektivním způsobem, protože tam se dá utratit ohromné množství peněz. A za třetí veškeré podpory a stimulace nebudou plošné, ale budou pečlivě dávkovány.

Jaderné elektrárny na sto let

Jak konkrétně je vyřešeno jádro? Platí, že se počítá se stavbou tří nových jaderných reaktorů?

Ano. Pátý blok na Dukovanech a dva nové bloky na Temelíně. Pokud nemáme nad míru zvyšovat svou orientaci na plyn, tak při potenciálu využití domácích obnovitelných zdrojů nám to vyjde tak akorát. Počítá se s tím, že Dukovany pravděpodobně v horizontu let 2035 – 2037 budou postupně odstavovány. Bude-li to technicky, bezpečnostně a politicky schůdné, koncepce připouští prodloužení životnosti. Ale ta lokalita i v navazujícím období bude pravděpodobně využita pro další rozvoj jádra. Jádro není jen na příštích 25 let. Pokud se neobjeví nějaká totálně přelomová technologie…

Jaderná fúze?

Fúze, nebo třeba bakterie, které umí vyrobit elektřinu. To umějí už dneska, ale k tomu potřebují ty bakterie vyhřívat a na to se spotřebuje tolik energie, že se to zatím nevyplatí. Nebo kombinace obnovitelných zdrojů s výrobou vodíku je taky báječná, ale celková účinnost je ekonomická mizérie. To zatím není to pravé. Za 25 let třeba něco bude. Pokud ne, budeme žít s jádrem celé toto století, protože nám nic jiného nezbude.

Dá se říct, že v koncepci jsou obnovitelné zdroje hned po jádru, druhé v pořadí?

Ony jsou první. My říkáme: využijme veškerý potenciál, který máme, aniž bychom si totálně poškodili krajinu a zbytek doplňme ve výrobě elektřiny jádrem a doznívajícím množstvím uhlí zejména v teplárenství. Celkově obnovitelné zdroje vycházejí mezi 17 – 25 % a víc toho prostě ze země nevydojíme. Víme, kolik hektarů půdy máme. Můžeme na ní vysázet sluníčka, budeme na tom o deset procentních bodů lépe, ale ta krajina bude vypadat strašně. Počítáme ale s tím, že tu máme miliony metrů čtverečních ploch střech a brownfieldů, na něž se z 50 – 70 % osadí fotovoltaika, jež bude mít vyšší účinnost než dnes. Počítáme i s nějakým potenciálem větrných elektráren, ale ten je limitován výškou stožárů. Stavět tady 300 metrů vysoké stožáry, to jsme zase u toho, jakou chceme krajinu.

A plyn?

Ten v konečné spotřebě, ani jako surovinu, nahradit nemůžeme. Chceme ho ale nechat jen tam, kde se bez něj neobejdeme. Není a nikdy to nebude domácí zdroj. V rámci energetické bezpečnosti mu nechejme maximálně 25 %, zbytek musí být jádro, protože nic lepšího nemáme. Podobně je to s ropou, kterou bychom měli postupně nahrazovat plynem a elektřinou.

Zmiňoval jste, že za tou koncepcí je pět let práce. Skutečně tak dlouho?

Ano, jen já se tomu s malou přestávkou věnuji pět let. Aktualizaci koncepce jsme představil v roce 2009, kdy jsem dělal šéfporadce panu ministrovi Tošovskému. Tam jsme kladli ještě relativně vyšší akcent na uhlí, natvrdo jsme počítali s tím, že za každou cenu musí být prolomeny limity. V tuto chvíli uhlí není kardinální otázka české energetiky, tou je jádro a obnovitelné zdroje.

Územní limity jsou pro politiky

Jak tedy aktualizovaná koncepce řeší uhlí?

Je to politická otázka, kterou nelze vyřešit nějakým expertním dokumentem. Pokud limity budou, pohybujeme se na spodní hraně. Pokud nebudou tak na horní (koncepce počítá s podílem uhlí na tuzemské energetice ve výši 11 – 25 % pozn. red.). V obou případech jsme schopni to přežít a naše energetika bude fungovat. V tom druhém případě efektivněji, protože jsou tam i kladné synergické efekty na nezaměstnanost a na ekonomiku. Podle názoru řady ekologických organizací záporné. Nicméně je to tam ve variantách, protože politické rozhodnutí ještě nepadlo. Nevíme, kdy padne a my mezitím musíme nasměrovat řadu jiných aktivit. Limity tedy neřešíme. Jen říkáme, jak to bude, když budou prolomeny a jak to bude, když nebudou.

Když jsem se ptal na těch pět let, tak proto, že si asi leckdo vybaví koncepci vzniklou v roce 2011 za ministra Kocourka, která s navrhovanými deseti novými reaktory působila jako úlet…

Tak to i bylo. Když máte špatně zadání, máte špatně i výsledek. Pan náměstek František Pazdera dostal úkol dekarbonizovat za každou cenu a jenom splnil zadání. Přistoupil k tomu jako vědec. Pokud bychom měli mít energetiku z 95 % bezuhlíkovou, tak to ani jinak udělat nejde.

Dá se říct, že ten, kdo ve stávající koncepci prohrál, je uhlí? Že těžaři z koncepce nebudou mít radost?

Nebudou z toho mít radost hlavně zavilí ekologové, přestože podle mne vyhráli. Ti, co mají nerealistické představy, se mohou cítit poraženi. Myslím ale, že racionální environmentalisté by s tím měli být spokojeni. Připustím, že prohrává uhlí. Ale to nevyplývá z toho, že bychom byli proti němu zaměření. To vyplývá z kombinace orientace na omezování uhlíkových zdrojů a toho, že nám uhlí dochází. Kdyby to mělo být jinak, to už bychom se nemohli bavit jen o dolu ČSA, ale i o tom, že znovu otevřeme Chabařovice, že začneme těžit na Chebsku… Teoreticky je uhlí pod zemí spoustu. Ale nechceme si rozhrabat celou zemi, stejně jako si na všechna pole nechceme dát sluneční elektrárny. Z toho vyplývá role uhlí v energetickém mixu.