Tak nakonec vyhrál Trump, jak víme. Bez osobních emocí, jen s nadsázkou a nutným odstupem se mi chce jen říct: to se to člověku vyhrává, když má převahu už ve svém jméně.

Trump znamená v překladu nejen karetní trumf, ale navíc volněji i něco jako machr, nebo frajer.

To když se jmenujete Nečas, jako někdejší český premiér, tak jako byste ty politické bouřky a uragány rovnou i příjmením přitahoval. A že jich bylo.

Jaký typ strachu to máme?

Mnozí tvrdí, že v praxi bude dělat něco jiného, než sliboval. Prý to byla vše jen předvolební rétorika a on jako outsider musel být jen víc slyšet, aby ho kandidáti hlavního proudu hned na začátku úplně nevymazali z diskuse.

Možná. Nicméně v předvolebních debatách zněl dle mého Trump odhodlaně a přesvědčivě zejména tehdy, když mluvil o omezování volného obchodu a škodách, které globalizace nadělala části Ameriky.

A když pak brnkal na protekcionistickou notu. Takže i kdyby nakonec dělal v praxi měkčí politiku, i tak to znamená, že našel nosné téma.

Jaký typ strachu tedy vlastně v hlavách a duších tolika voličů objevil? Dle mého lze obavy z globalizace ve vyspělém světě ekonomicky vzato chápat prostě jako strach z rostoucí konkurence.

Asie se díky globalizaci, tedy rozšiřování volného trhu a svobodnějšímu obchodu zapojila intenzivně do světové dělby práce a silně se „westernizovala“.

Západ sloužil a alespoň z hlediska životní úrovně stále slouží jako vzor. Bohatší Číňan nechce mít nakonec kopii BMW, ale skutečné BMW. A jeho žena chce pravou kabelku Louis Vuitton.

Jen je Asiatů víc, přibývá jich rychleji, jsou v průměru mladší a chudší a hladovější po bohatnutí a úspěchu. A mnozí i pracovitější.

Nás v západním světě přirozeně jaksi nepřibývá, stárneme a hladovost nás opouští. Chceme spíš udržet, co máme.

A z té velké světové konkurence pracovní síly, mozků a chuti po vítězství cítíme podvědomou existenciální úzkost.

Důsledkem takové úzkosti může být buď snaha vzchopit se a snažit se využít svých výhod a v soutěži s rostoucí konkurencí obstát. Nebo se uzavřít.

Zmatená volba naší peněženkou

Takové dilema řešíme nakonec v jednotlivých oborech po staletí. Cechy měly chránit před vstupem levnějších řemeslníků do oboru.

Regulovaná odvětví se o totéž pokoušejí dodnes, od taxikářů po notáře. Ochrana před konkurencí ale znamená vyšší ceny a potenciálně nižší kvalitu.

Trump či Marine Le Pen však nabízejí právě tuto cestu. Kdysi ji zvolila Čína stavbou velké zdi a nakonec upadla.

Naše malé západní zdi mohou znamenat, že se budeme cítit na chvíli trochu bezpečněji a zaostávání nebudeme psychologicky tak silně vnímat. Ale že díky nim budeme jen dál chudnout, na to vemte jed.

Frustrace lidí pramení z toho, že globální tržní síly nelze „odvolat“, či „zastavit“. Přitom volba každého z nás je pořád stejná: máme-li si vybrat mezi levnějším produktem vyrobeným daleko od nás, nebo tímtéž, ale dražším vyrobeným ve vedlejším městě, zvolíme většinou první možnost.

Peněženkou volíme pro globalizaci. Volebními lístky stále častěji proti ní. Jsme nekonzistentní.

Jak krásné by proto bylo, kdyby existovali lídři, kteří by nabízeli i onu první cestu: víru, že i otevřený západ ve stále sílící celosvětové konkurenci pracovních sil a kapitálu může uspět, protože na to má.

Takoví ale momentálně nejsou k mání. A to je náš hlavní problém.

Text byl publikován ve slovenském časopise Týždeň, publikujeme s laskavým svolením redakci i autora