Hitlera je třeba odříznout od benzínu! Před 80 lety se také české území stalo cílem spojeneckých náletů na strategické průmyslové podniky Třetí říše. Vojenská kampaň byla úspěšná a také díky ní německé tanky nemohly zabránit Rudé armádě v postupu na Berlín.

V polovině roku 1944 bylo nacistické Německo po úspěšném spojeneckém vylodění v Normandii i sovětské operaci Bagration v Bělorusku sevřeno ze dvou stran. Bylo jasné, že bude poraženo, otázka zněla, jak dlouho to potrvá a kolik mrtvých si boje ještě vyžádají.

Jedním z důležitých předpokladů spojeneckého vítězství bylo omezení nebo úplné zničení německých surovinových zdrojů. Na ty se zaměřila téměř roční vojenská kampaň v letech 1944 až 1945, která měla zničit německý palivový průmysl.

Jak připomíná historik Steven J. Zaloga, krátkodobým cílem bylo odříznout Luftwaffe od leteckého paliva a wehrmacht od pohonných hmot do tanků, dlouhodobým pak „zabít německou průmyslovou chobotnici“, tj. celou infrastrukturu od ropných polí, rafinerií a továren na syntetický benzín až po sklady a železniční překladiště.

Po válce němečtí představitelé podle Zalogy konstatovali, že nedostatek pohonných hmot byl jedním z důvodů, proč německá armáda například nebyla schopna využít své tankové rezervy k zablokování postupu Rudé armády na cestě k Berlínu v lednu a únoru 1945.

Součástí této kampaně se staly i dva cíle na území předmnichovského Československa – v roce 1944 se jeden z nich, severočeské Záluží u Litvínova, nacházel na území Třetí říše, zatímco druhý, východočeské Pardubice, byl součástí Protektorátu Čechy a Morava.

Jak připomněl historik Zdeněk Bičík, oba cíle se v roce 1944 dostaly do akčního doletu americké 15. letecké armády operující z jižní Itálie i 8. letecké armády využívající základny ve Velké Británii.

Mysleli jsme, že už živí nevyjdeme

Do sítě 23 továren na výrobu syntetického benzínu patřil závod Hydrierwerke Brüx společnosti Sudetenländische Treibstoffwerke (SUTAG, krátce také STW), který byl od října 1938 součástí koncernu Reichswerke Hermann Göring. S kapacitou 600 000 tun ročně se jeden z největších hydrogenačních závodů v Říši nacházel v Záluží u Litvínova.

Základní výrobní surovinou bylo hnědé uhlí. Během války se stal nejméně sedmnáctkrát cílem spojeneckého bombardování. I proto byly od srpna 1942 v jeho okolí umístěny balonové uzávěry, Sperrballonen, a hrad Hněvín byl využit jako protiletecká hlásná služba Luftwaffe (Flakmelldedienst). Severozápadně od Mostu bylo umístěno až 300 děl různých ráží a baterie protileteckých světlometů.

Ilustrační foto: se svolením Post Bellum

Poprvé na Záluží zaútočilo 140 amerických bombardérů 12. května 1944 a tuto rafinerii i obytné domy v blízkých obcích značně poškodily. Výroba ale byla za několik týdnů obnovena. Letecký, v roce 1944 již dvacátý čtvrtý poplach, trval od 13.30 do 14.40. Zahynulo tehdy asi 586 až 590 Čechů, Němců a také válečných zajatců z Francie, Itálie, Sovětského svazu a dalších zemí.

Vysoký počet obětí byl způsoben i tím, že nálet lidé nečekali, a varování sirén vzhledem k předchozím planým poplachům spíše ignorovali. To potvrzuje Olga Chotová, rozená Guhrá (1937), která žila se svými rodiči v Litvínově a jako dítě bombardování chemičky v Záluží u Litvínova zažila: „Lidé vlastně nevěděli, co se děje. Protože německé flaky [protiletadlová děla], které byly umístěné kolem Litvínova, střílely velice často, tak to ani lidem nepřišlo. Já jsem si hrála na zahradě a lidi na nás z oken volali, že sestřelili nad Mezibořím, tehdy Schönbachem, letadlo, abychom šli okamžitě domů.“

Miroslav Hrabák (1921) se v Záluží narodil a v roce 1940 byl na práci do Hydrogenačních závodů přeřazen. Dvanáctého května 1944 byl přímým svědkem prvního náletu: „Slyšel jsem sirénu. Dorazili jsme na ‚bahnhof‘, na uhelné nádraží. Tam na mě volal jeden ajznboňák: „Je tu nálet, podívej se nahoru!“. A tak jsem se podíval a viděl jsem stříbrně jasné seskupení letadel. Pak jsem viděl, jak padají bomby. Běželi jsme do krytu, který byl asi čtyřicet metrů od nás. Byl jednoduchý, stavěný jen ‚na půl cihly‘, a v něm jsme první nálet přečkali.“

Dne 21. července 1944 z jižní Itálie vzlétlo několik desítek bombardovacích letadel typu B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress. Nad rafinérii v Záluží se ale dostalo pouze 143 z nich. Nálet tehdy poškodil výrobu jen minimálně a bomby dopadly většinou na přilehlé tábory zahraničních dělníků a válečných zajatců. Při náletu zemřelo 195 osob.

Eva Hochhäuserová, rozená Fialová (1928), od dětství žila v severočeském Mostu, respektive od října 1938 v říšskoněmeckém Brüxu. Vzpomínala, jak po vyhlášení leteckého poplachu její rodiče utíkali do krytu a ona se musela postarat o to, aby doma všechno zamkla: „… vzala jsem papíry, cennosti, naše křestní listy a utíkala jsem za nima.“

Někdy vypukla i panika: „A stalo se, že padaly osvětlovací stromečky a v podchodu nastala panika. Jeden člověk tam začal padat, zakopnul o dalšího a přelézali lidi jeden přes druhého. Zachránilo mě to, že někdo, kdo ležel nade mnou a tlačil mi hlavu dolů, zemřel a povolil tu ruku, a já jsem se z toho dostala.“

Olgu Chotovou nálety často zastihly ve škole. Některé děti byly odeslány domů, jiné ve škole musely zůstat: „… při náletech ty, co bydleli poblíž, ty pouštěli domů jako mě. A ti žáci, kteří bydleli daleko, ti šli ve škole do sklepa. Zajímavé bylo, že to všechno vždy proběhlo velice, velice ukázněně. Žáci byli ticho a ani nemukli a velice ukázněně odcházeli do sklepa.“

Nálety tak Olga Chotová zažila povětšinou doma: „Protože byl vždy takový předpoplach. Proto jsme to většinou stihli domů. Někdy se to taky nepovedlo, když rychle za předpoplachem následoval nálet. Jednou byl nálet tak silný, že jsme mysleli, že ze sklepa živí nevyjdeme, protože celý dům se třásl, světlo zhaslo, dveře do sklepa se zablokovaly. Omylem totiž bomby spadly za litvínovský kostel.“

Při tomto náletu bomby zasáhly hlavně tábory, v nichž zahynulo mnoho zajatců. Pro jiné to ale byla příležitost, využili chaotické situace a utekli. Díky chemičce, v níž pracovalo přes 30 tisíc lidí, byl v oblasti mnoho nuceně nasazených lidí a zajatců z celé Evropy. Někteří mohli pracoviště po ukončení smlouvy opustit, další ale právě byli válečnými zajatci, vězni, ostarbeitery či totálně nasazenými. V zajateckém táboře v blízkosti areálu hydrogenačního závodu byli francouzští zajatci.

Ilustrační foto: se svolením Post Bellum

Stanislava Barabášová (1930) se jako malé dítě přestěhovala do Záluží u Mostu, ke konci války zažila dramatické chvíle při bombardování: „Já jsem šla okolo toho zajateckého tábora (…) a oni furt křičeli, abych utíkala. Mně to došlo, o co tady jde, přestože mi bylo čtrnáct let. Tak jsem to oběhla a tady byly takové cikcak hluboké zákopy, polní zákopy jako ve válce. Já jsem tam bohužel spadla… A najednou, jak jsem tam dopadla, tak to začalo a to jsem viděla ta letadla. Říkala jsem si v duchu, že na mne spadnou, létala mi totiž úplně nad hlavou… To byly výbuchy… Bylo to hrozné.“

Další nálety na Záluží se opakovaly 11. září 1944, při něm bylo sestřeleno třináct bombardérů, a 16. prosince 1944. Němci chod chemičky několikrát úspěšně obnovili, definitivní úder jí zasadil až nálet 231 bombardérů Lancaster britské RAF v noci z 15. na 16. ledna 1945.

Závod byl těžce poškozen a do konce války se jej nepodařilo obnovit. Naposledy na Záluží bomby dopadly v noci z 5. na 6. března 1945, kdy letouny směřovaly k německé Saské Kmenici (Chemnitzu), ve tmě si ovšem spletly cíl.

Tam byla ruka, tam zase noha

V tehdy takřka čtyřicetitisícových Pardubicích sídlila v roce 1944 řada úřadů a byl to důležitý komunikační uzel a průmyslové centrum východních Čech. Ve městě sídlila početná německá vojenská posádka a letiště s výcvikovým střediskem.

Pro Spojence v rámci jejich „benzinové“ kampaně byla podle historika Zdeňka Bičíka zajímavá především rafinérie minerálních olejů firmy David Fanto ve Svítkově (dnešní Paramo). Patřila k nejstarším podnikům chemické výroby v Čechách (založena 1889) a byla umístěna západně od města u křižovatky železničních tratí Pardubice – Praha a Chrudim – Rosice n.L. Za války až do svého zničení vyráběla mazací oleje, asfalt, parafin a benzín.

První velký nálet na Pardubice se uskutečnil před osmdesáti lety v noci z 21. na 22. července 1944 mezi 00.25–00.48 hodinou. Zaútočili Britové se 49 Wellingtony a 16 Liberatory. Jak připomíná Zdeněk Bičík, značkaři tehdy cíl náletu – rafinérii – vyhledali přesně a osvětlili ji světelnými bombami.

Vyhodili je ale poněkud východněji od cíle, a bombardéry potom svrhly celý svůj pumový náklad na východní okraj města. Několik bomb zasáhlo Vinici, roh Jindřišské a Karlovy ulice a louky podél řeky Labe.

Na sirény ohlašující letecký poplach mnoho lidí nereagovalo, neboť mu předcházelo několik poplachů planých. Bomby zničily 23 domů, těžce jich poškodily 19, středně těžce 37 a lehce 58 domů. Nálet si vyžádal 43 mrtvých, z toho 11 dětí a mladistvých, a 32 zraněných, z toho 20 těžce.

Jak uvádí novinář Petr Vaňous, podle statistik byla nejmladší obětí malá dcera dělníka Helena Kadidlová. V době náletu jí nebyl ještě ani rok. Nejstaršímu mrtvému člověku, Josefu Sitařovi, bylo 70 let.

Josef Vinař (1934) zažil v roce 1944 nálety Spojenců včetně toho na 22. července 1944. Devítiletý Josef se spolu se svým bratrem, tetou, strýcem a dalšími obyvateli domu ve Smilově ulici krčil na dřevěné lavici a s úzkostí pozoroval pytlem zakryté okno:

„Padající pumy vydávaly svištivý zvuk. Měli jsme dojem, že dopadají na nás, ale Pardubice byly zasaženy z druhé strany, protože se netrefili do Fantovky, a místo toho rozbili vilovou část… Pumy postupně začaly dopadat blíž ke středu města a nejbližší zasáhla dům řezníka Žáčka, který stál asi 40 metrů od nás. Po dopadu každé bomby se zatřásla země i dům, tlaková vlna zvedla pytel v okně, ten odkryl oblohu, a zdálo se, že Pardubice hoří. Tuším, že jsem držel tetu za ruku, a viděl jsem, že všichni mají strach. Měli jsme štěstí, že nikdo z těch lidí, kteří tam byli, nepropadl hysterii.“

Podobně na nálety v roce 1944 vzpomínal pardubický architekt, v té době čtrnáctiletý Miroslav Řepa: „… my jsme se nedaleko krčili v krytu pod dekami a klepali jsme se, jak to celé dopadne.“

Bombardování vyvolalo strach a rozčarování. Nacisté civilní oběti a škody použili ve své několikadenní kampani proti Spojencům. Na Perštýnském náměstí zorganizovala městská rada veřejné smuteční rozloučení a pompézní veřejný pohřeb s tryznou. Na pohřeb vzpomínala tehdy šestnáctiletá Helena Zářecká: „Němci ho vypravili jako protest a propagandisticky toho využili.“

Další denní nálety probíhaly v režii americké 15. letecké armády, která nad Pardubice létala ze základen v Itálii. Dva americké nálety proběhly téměř současně v rozmezí několika minut 24. srpna 1944. Účastnilo se jich celkem 268 bombardérů.

První dvě vlny přesně zasáhly rafinerii, třetí umístila svůj „náklad“ poněkud východněji od cíle (čtvrť Skřivánek a okolí starého nádraží), čtvrtá pak bombardovala cukrovar. V osmiminutovém odstupu zahájily útok na letiště „létající pevnosti“ B-17 o počtu 158 strojů. Útok zasáhl i obce Svítkov, Popkovice a Nové Jesničánky.

Rafinérie hořela čtyři dny a lidé umírali i při jejím hašení. Ztráty na životech činily podle úředních statistik 213 mrtvých (z toho 19 německých vojáků), 94 těžce (z toho 42 vojáků) a 192 lehce zraněných (z toho 68 vojáků).

Na nálet vzpomínal v té době šestiletý Vladimír Nadrchal (1938): „Rafinerie minerálních olejů stála něco přes kilometr od našeho domu a dostala velké zásahy. Nálety byly docela často, při jednom velkém plameny šlehaly blízko místa, kde jsme bydleli… Nepřál bych nikomu, aby zažil bombardování. Jak zahoukaly sirény, šup a už jsme běželi do sklepa. Měl jsem třesavku, jak nálety dopadnou. Plameny z rafinerie jsem viděl krásně. Blbost, krásně je špatné slovo. Venku bylo peklo.“

Jeden z posledních útoků na Pardubice se odehrál těsně před koncem roku 1944. Dvě bombardovací skupiny 15. letecké armády odstartovaly 28. prosince roku 1944. Jako první zaútočil krátce po poledni sled 27 Liberatorů. Zasažena byla rafinerie, kterou ihned zakryl kouř vznikajících požárů.

Ve druhém sledu pak zaútočilo dalších 26 Liberatorů. Poslední prosincový nálet na rafinerii dovršil její zkázu, podnik byl prakticky do konce války vyřazen z provozu.

Zahynulo šest lidí a 16 bylo zraněno, bomby ve městě zničily osm domů a 128 jich poškodily. Současně Američané zaútočili na letiště v Chrudimi, kde zničili obří dopravní letouny Messerschmitt Me-323 Gigant.

Autor textu, historik Jan Adamec, působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.