Před 80 lety zahájili nacisté a jim podléhající úřady protektorátu Čechy a Morava deportace plzeňských Židů. Mezi 18. a 26. lednem 1942 (ve třech transportech označených písmeny R, S a T) muselo odjet do ghetta v Terezíně 2604 mužů, žen a dětí – svobody se dožilo jen 204 z nich. Patřil k nim i tehdy osmiletý Petr Riesel s matkou Irenou a mladším bratrem Hanušem.

Mohlo by se říct, že oproti lidem, kteří kvůli rasové perzekuci ztratili celé rodiny, byli zavlečeni na východ a skončili v táborech s drastickými podmínkami, měl Petr Riesel štěstí, neboť se v Terezíně spolu s některými blízkými dočkal konce nacismu. Uvažovat tímto způsobem je ale nesmyslné. Terezín nebyl tak strašný, jako například Osvětim-Birkenau, přesto v ghettu nedaleko Prahy zemřelo více než třicet tisíc lidí. I pobyt v Terezíně stačil k celoživotnímu otřesu.

„Mé trauma začalo brzy a trvalo dlouho, v opakujících se snech trvá vlastně dodnes. Představa, že z takového traumatu může člověk vyrůst jako z bot a totálně se ho zbavit nebo je přemoci a anulovat jeho formující vliv na povahu a další život, je chybná,“ napsal Petr Riesel v roce 2012.

Nikdo nezavolal „Vraťte se!“

Na svět přišel v červnu 1933 v Plzni v české židovské rodině jako prvorozený syn. Matka Irena pocházela z Broumova, otec Pavel se narodil v Nečtinách u Plzně, jeho předkové přišli do Čech z Polska, z oblasti u města Brody. Rieselovi vlastnili v Plzni obchod s truhlářským zbožím, kde také oba pracovali.

Petr Riesel, bratr Hanuš, maminka Irena a tatínek Pavel 1936 nebo 1937. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Žili obvyklým životem českých Židů. Nebyli nábožensky zaměření, své židovství nepopírali, ale ani mu nepřikládali zvláštní význam, byli vášnivými fanoušky fotbalu a klubu Victoria Plzeň, chodili hrát bridž,“ vzpomíná Petr Riesel: „Otec hrál také amatérsky na violu, ovšem moc toho o něm nevím, přišel jsem o něj brzy.“

Záhy po německé okupaci, ještě v březnu 1939, sebralo Pavla Riesela gestapo (v rámci preventivní zatýkací akce Gitter, při níž Němci uvěznili několik tisíc lidí): „Otec byl vzat jako jeden z politických rukojmí a zahynul, snad v koncentračním táboře Dachau v roce 1942. Možná byl ve spojení s nějakou francouzskou odbojovou organizací, ale bližší informace nemám, jen to zmiňovala maminka.“

Rieselových se týkala všechna protižidovská opatření: přišli o občanská práva, o obchod i o domov, Petr nesměl chodit do školy. Když přišel příkaz, aby se vystěhovali z plzeňského bytu v Nádražní ulici, rodina se rozdělila: matka s mladším synem Hanušem (Honzou) zůstala v Plzni u přátel Lustigových, starší Petr pobýval u prarodičů v Radošovicích u Říčan. V lednu 1942 museli Rieselovi do transportu:

„Vrátil jsem se, setkal se s matkou a bratrem. Vím, že jsme šli v zástupu do tělocvičny Sokol Plzeň, kde jsme byli soustředěni, odtamtud jsme teprve putovali do vagonů. Na chodnících stály houfy lidí, nikdo se nesmál, nikdo nás netupil. Ale také nikdo nezavolal: ,Vraťte se!‘“ Petr Riesel byl deportován do Terezína 18. ledna pod číslem R220.

Stín ruky s revolverem

„Vyčištění Plzně od Židů“, tedy vyhnání dvou a půl tisíc bezbranných a ponížených lidí, netrvalo ani dva týdny. Nejstarším člověkem zařazeným do transportů z Plzně a okolí byla devadesátiletá Marie Ebenová z Litohlav, která zemřela čtyři dny po příjezdu do ghetta Terezín. Nejmladší v transportech byla osmiměsíční Eva Fischerová z Plzně, která se svou matkou válku přežila.

Petr Riesel s maminkou Irenou, 50. léta. Foto: se souhlasem Post Bellum

Terezín plnil mimo jiné funkci tranzitního ghetta: většina plzeňských Židů byla odtud zavlečena na smrt, již v březnu 1942 jich více než 450 odjelo do ghetta v Izbici, kde byli nakonec postříleni nebo zavražděni v táborech Belžec, Sobibór a Majdanek.

Vzpomínky Petra Riesela na Terezín jsou roztříštěné, ale živé a silné: „První terezínský horor byla zima. Příšerná zima.“ Bydlel s bratrem v Kinderheimu (dětském domově), pamatuje si, že později musel pracovat a kvůli všeobecnému hladu kradl brambory ze sklepa, kam prolezl malým oknem: „Jednou tam přišel nějaký esesák, asi byl opilý. Slyšel šramot nebo viděl stíny, vytáhl pistoli a hrozil. A já jsem sledoval stín té ruky s pistolí na zdi.“

Ireně Rieselové se podařilo spolu s oběma syny uniknout z transportu na východ. Němci většinou deportovali jen zdravé, aby zachovali dojem, že lidé jedou na práci, nikoli na smrt. S pomocí přítele dala matka chlapcům injekci, patrně s benzínem:

„Byly z toho vysoké horečky a bylo to zlé, zřejmě jsem prodělal i zánět mozkových blan. Ale do transportu jsme nešli. Prodělal jsem také v Terezíně těžký nervový záchvat, když jsem se jednoho dne od mámy dozvěděl, že tatínek je po smrti. Taková panika, porucha vědomí, křik a šok. Do té doby mi říkala, že otec odjel do Zlína, že tam šije boty.“

Petru Rieselovi zůstalo v paměti také terezínské kreslení (učit se bylo zakázáno, ale malovat děti směly). Po válce se našly originály jeho kreseb, dnes jsou v terezínském muzeu. Doktor Riesel soudí, že jeho dětské obrázky svědčí o citové deprivaci, osamění a beznaději.

Zápach mrtvých a mrazivé slunce

S psychickým otřesem je ve vzpomínkách Petra Riesela spojeno také osvobození ghetta v květnu 1945: „Ruské kolony jezdily kolem Terezína a honily Němce. Ti předtím do Terezína stříleli, tak si to alespoň pamatuju. My jsme byli tenkrát v Drážďanských kasárnách, kde jsem ležel ze strachu pod postelí, máma byla v práci. Když přišlo osvobození, dostal jsem tak příšerný záchvat, že jsem při stavu plného vědomí nemohl otevřít pusu, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem křičet, nemohl jsem nic…,“ popisuje.

Petr Riesel. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Lidé kolem mě skákali radostí, tancovali, křičeli a brečeli, ale já se nemohl přidat. Dodnes to považuji za velké ochuzení a postižení, že jsem si konec nacismu v Terezíně neodjásal a neodskákal. Za pár dní už tam byla docela jiná atmosféra, protože ghetto zachvátila tyfová epidemie a lidé se starali hlavně o to, kdy a jak se dostanou pryč. Jako bych to tedy všechno neměl uzavřené, jako bych se s tím musel vyrovnávat celý život, postupně, po troškách.“

Po osvobození ghetta odcestoval jedenáctiletý Petr Riesel s matkou a bratrem na korbě malého náklaďáku. Přišli o několik příbuzných včetně matčiny sestry Vilmy, mířili do Police nad Metují k prastrýci (i on přežil v ghettu, kde ho Irena Rieselová ošetřovala). Ve svém textu o traumatu holocaustu Riesel píše:

„Pamatuju si, jak jsme záviděli dánským a holandským Židům, že jejich vlády pro ně poslaly moderní autokary. Náš odchod z Terezína nebyl českými úřady nikterak organizován, nikdo nám nepomohl. Usoudili jsme, že s velkou pomocí společnosti nemůžeme počítat ani v budoucnu.“

Z Terezína mu zůstaly vracející se sny: „Jeden sen je ‚čichový‘. Já jsem čich v důsledku určitých zdravotních potíží ztratil, ale v tom snu jasně cítím zápach, který vycházel z mrtvých těl, když na konci války přijížděly do ghetta transporty smrti. Druhý je o příšerné zimě na bohušovické louce, kde jsme byli pod dohledem esesáků nebo četníků počítáni a stáli jsme tam celý den. V tom snu vidím rudé slunce, a i z něj vychází zima. Pak se probudím, a cítím tu zimu tak intenzivně, že si musím jít pro ponožky.“

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.