Pravoslavný kněz Vasyl Vyrozub dodával ukrajinským vojákům odvahu i v těch nejtěžších situacích. Po jejich boku prožil zajetí, mučení a desítky dnů neslýchaných útrap. 17. listopadu získal Cenu Paměti národa.

„Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, co se stane zítra, za hodinu nebo za půl hodiny. Člověk je naprosto bezmocný,“ ohlíží se Vasyl Vyrozub za nejtěžšími okamžiky, které prožil v ruském zajetí.

Na konci února loňského roku se pravoslavný kněz zúčastnil záchranné mise na Hadí ostrov v Černém moři. Jejím úkolem bylo pátrání po dnes již legendární ukrajinské pohraniční hlídce, která odmítla složit zbraně před ruskou válečnou lodí a poslala ji do patřičných míst.

Sami záchranáři však padli do zajetí a prožili desítky dnů strašlivého fyzického i psychického utrpení.

„Vyndáte tělo, srdce ještě bije“

Vasylovi bylo jednadvacet let, když se roku 1991 rozpadl Sovětský svaz. V té době již studoval v pravoslavném semináři a poté, co byl v následujícím roce vysvěcen na kněze, nastoupil jako pop ve vesnici Krovynka v Ternopilské oblasti na západě Ukrajiny, odkud pocházel. Pro změu svého působiště se rozhodl až po třinácti letech – jeho kroky vedly do Oděsy.

Den před odjezdem pátrací lodi Safír. Zleva kaplané Vasyl Vyrozub, Leonid Bolharov, Oleksandr Čokov a lékař Ivan Tarasenko. Oděsa, 25. února 2022. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Na přelomu let 2013 a 2014, během ukrajinské Revoluce důstojnosti, se účastnil demonstrací a poskytoval protestujícím duchovní podporu: „Kněz by měl stát po boku svého lidu, své obce, svého národa. A když začal Majdan, já jsem u toho byl.“

Krátce na to vypukly boje ve východní části země a otec Vasyl zamířil na frontu. Nejprve jako dobrovolník, který vojákům vozil základní potřeby: „Armáda v té době neměla nic, vojákům chybělo oblečení, boty i jídlo.“ Brzy se objevila také potřeba duchovní podpory, a tak Vasyl s dalšími kněžími různých církví jezdil vojákům sloužit mše a naslouchat zpovědím: „Kaplan je pro ně vším. Je to kamarád, společník i bratr.“

Na frontě se střídal s dalšími kaplany několikrát ročně, jezdil tam vždy na dva nebo tři měsíce. Nejtěžší na službě podle jeho bylo slov přihlížet utrpení zraněných  vojáků a pak informovat jejich rodiny. Vzpomíná, jak museli z obrněného vozidla vytáhnout mechanika s ustřelenou polovinou hlavy: „Vyndáte tělo – srdce ještě bije, krev pulzuje – ale vy víte, že ten člověk už je mrtvý.“

„Nemohl jsem dát najevo, že se bojím“

Když 24. února 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, pomáhal otec Vasyl nejprve s výrobou Molotovových koktejlů, prvních primitivních zbraní proti agresorovi. Následující den ho kapitán ukrajinské armády požádal, aby mu pomohl vybrat dobrovolníky pro záchrannou misi.

Kaplanská mise Vasyla Vyrozuba na východní Ukrajině (2015). Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Skupinka statečných se měla vydat na Hadí ostrov v Černém moři a pátrat po tělech pohraničníků, kteří se předchozího dne vzepřeli ruské válečné lodi a byli považováni za mrtvé. Vasyl Vyrozub se sám přihlásil jako dobrovolník. Spolu s kaplany Oleksandrem Čokovem a Leonidem Bolharovem a lékařem Ivanem Tarasenkem se nalodili na palubu lodi Safír, která mířila k Hadímu ostrovu.

Následující den je zastavilo ruské loďstvo a loď Safír začala prohledávat ozbrojená hlídka, která posádce přikázala klečet na zemi s rukama za hlavou. Otec Vasyl přitom zaslechl, jak Rusové mluví o plánech své armády během sedmi až osmi dnů obsadit celou Ukrajinu. Všechny zajatce potom převezli na Bojkovy věže, Ruskem okupované těžební plošiny.

„Kotvila tam loď Šachtar a celá její paluba byla pokryta ruskými vojáky jako mravenci. Bylo jich nespočet, měli zbraně a vybavení, jaké jsem neviděl ani ve filmech,“ říká Vasyl Vyrozub: „V tu chvíli zasáhly mé srdce strach a pochybnost. Co když si opravdu za sedm či osm dní podrobí celou Ukrajinu?“

Váš Bůh tady není…

Po jedenácti dnech na vojenské základně v Sevastopolu letecky převezli posádku lodi Safír do zajateckého tábora u ruského pohraničního města Šebekino.

Bydleli ve stanech po dvaadvaceti s dalšími zajatými Ukrajinci a navzájem si dodávali odvahu. „Byl tam jeden mladý muž, chlapec, bylo mu asi 22 let. Když jsem se na něj podíval, viděl jsem, že nemá v očích strach. A když ho nemělo to dítě, nemohl jsem ani já tomu vojákovi ukázat, že se bojím, přestože se mi třásla kolena.“

Otec Vasyl Vyrozub v kostele Nejsvětější trojice v Oděse, květen 2022. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Když je nutili zpívat ruskou hymnu, otec Vasyl místo toho recitoval žalmy a modlil se ukrajinsky. „Nutili nás modlit se rusky. Křičeli na nás, že náš Bůh tady není. Ale my jsme říkali: ,Ano, Bůh je s námi‘.“

Později převezli otce Vasyla s několika dalšími Ukrajinci do vazební věznice č. 2 ve městě Staryj Oskol. „A tam začala opravdová hrůza,“ vzpomíná Vyrozub.

Zpočátku ho drželi s dalšími dvěma kaplany a lékařem v cele pro čtyři, odkud je vyváděli jenom k výslechům. Poté ho přemístili na samotku zvanou rezinka. Speciální polstrovaná místnost byla navržena tak, aby působila co největší utrpení.

„Svléknou tě donaha a hodí tě tam. Asi tak na čtyři dny, bez jídla, bez vody, bez spánku, v teplotě osm nebo devět stupňů. A někdo už tam byl před vámi a chodil na záchod pod vašima nohama. Výpary moči vám začnou rozežírat průdušnici a za šest, sedm hodin začnete vykašlávat hnis,“ popisuje.

„Čtvrtý den začnete mít halucinace. Klečíte na kolenou, protože nemůžete stát, jak vás strašně pálí paty, a snažíte se zahřát dechem.“

Pobyt v této místnosti byl prokládán výslechy, kdy mu jeho mučitelé zaváděli do těla elektrický proud a vráželi hřebíky pod nehty ani ne tak kvůli informacím, jako pro svou zvrácenou zábavu. Po třiačtyřiceti dnech byli někteří z jeho spoluvězňů propuštěni výměnou za ruské zajatce, otec Vasyl však v zajetí zůstal. Na samotce strávil dohromady asi měsíc.

Návrat do proměněné země

Uctění památky padlých vojáků, Vasyl Vyrozub zcela vpravo. Oděsa, březen 2023. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Pátého května ruští strážci otci Vasylovi do cely hodili oblečení. Na hlavu mu narazili čepici a odvezli ho na letiště. Zprvu se domníval, že ho s ostatními vězni vezou na vojenskou přehlídku v rámci ruských oslav výročí konce druhé světové války: „Myslel jsem, že nás vezou na Krym na ,přehlídku hanby‘, jak tomu říkali.“

Po cestě nákladním autem jeden ze zajatců vyhlédl dírou v plachtě ven a poznal, že už nejsou na Krymu  – byli na Ukrajině. Pochopili, že je pravděpodobně vezou na výměnu vězňů. „Byli jsme vyměněni ve skupinách po deseti. Deset na naší straně, deset na jejich straně,“ vypráví Vasyl Vyrozub.

„Už jsem viděl naši modrožlutou vlajku a vojenské zdravotníky. Jeden z nich na nás volal: ,Chlapi, jste skvělí. Sláva Ukrajině!‘“

Otec Vasyl v té chvíli nedokázal odpovědět, přemohly ho emoce. Když se později shledal se svou rodinou a se svými věřícími, na každém kroku si uvědomoval, jak se během sedmdesáti dnů jeho zajetí celá země proměnila: „Vrátil jsem se na Ukrajinu, kde náš tradiční kroj, vyšyvanka, není pouze nějakou dekorací. Lidé ho nosí ve svém srdci. Všude jsem viděl modrožluté vlajky. Taková měla být Ukrajina už v roce 1992.“

Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.