Max Grundig, jeden ze symbolů hospodářského zázraku poválečného Německa, by se tento týden dožil 115 let. Jeho firma bývala kdysi největším producentem rozhlasových přijímačů v Evropě a také jednou z prvních, které začaly prodávat barevné televizory. Kde je někdejšímu fenoménu nyní konec?

Impérium Grundig svého času zaměstnávalo v Bavorsku desítky tisíc lidí. Stalo se ale také symbolem toho, jak málo odolní mohou být evropští výrobci proti levnější konkurenci z Asie, i připomínkou toho, že ani ta největší firma zde nemusí být navždy.

Poradil si i za války

Příběh milionáře Maxe Grundiga je až pohádkovým popisem vzestupu chlapce z chudých poměrů až na samotný vrchol.

Narodil se v bavorském Fürthu u Norimberku 7. května 1908 a vyrůstal spolu se svými třemi sestrami ve velmi prostých poměrech. Otec byl skladník a zemřel, když bylo Maxovi 12 let. Max se v roce 1922 vyučil maloobchodním prodejcem u instalatérské firmy a přivydělával si malováním cínových vojáčků. Už od 16 let se intenzivně zabýval rozhlasovou technikou, která ho fascinovala.

V roce 1930 si otevřel ve Fürthu obchůdek s elektropotřebami, kde prodával náhradní díly, žárovky i baterie a opravoval rádia. O osm let později začal vyrábět a nabízet transformátory a stal se dodavatelem firem jako AEG a Siemens.

Max Grundig. Foto: Profimedia

V roce 1946 dostal povolení k výrobě rádií a navrhl výrobu nového typu rádia Weltklang neboli zvuk světa. Tehdejší tisk nazval Grundigův Weltklang rádiem snů pro miliony. Od roku 1952 byl pak už Grundig největším evropským výrobcem rozhlasových přijímačů a největším světovým výrobcem magnetofonů.

Max Grundig si na rozdíl od řady jiných výrobců poradil i během války. Po náletech na Norimberk v roce 1943 nechal přesunout výrobu do obce Vach u Fürthu a až do konce války zde vyráběl transformátory, elektrické zapalovače a řídicí přístroje v tanečním sále místního hostince a v kuželně.

Brzy získal velké zakázky od společnosti AEG, což znamenalo výrobu deseti tisíc malých transformátorů denně.

Od roku 1944 pracovalo pro firmu Grundig také 150 ukrajinských nuceně nasazených dělnic. Max Grundig proslul tím, že se k nim choval slušně a staral se například i o jejich stravování. A tento přístup se mu vyplatil.

Protože ke konci války firma vyráběla také řídicí zařízení pro řízené střely a rakety, byl Max Grundig po válce zatčen a vyslýchán americkou vojenskou policií. Po třech dnech byl propuštěn, ale během té doby mohl snadno přijít o vše.

Jeho majetek však před vyrabováním a zničením zachránily právě ukrajinské nuceně nasazené dělnice, které tak poděkovaly svému bývalému šéfovi za dobré zacházení: zůstaly a hlídaly majetek firmy ve Vachu.

Šéfové zaspali budoucnost

V sedmdesátých letech už zaměstnával Grundig už téměř 40 tisíc lidí. Vyráběl především televizory, kazety a videorekordéry a velmi se mu dařilo. To se ale začalo měnit s tím, jak rostla konkurence, tehdy především z Japonska.

Levnější výrobky z Asie začaly masově zaplavovat trh a Grundigově firmě to působilo ekonomické potíže. Majitel byl ale přesvědčen, že tento stav dlouho nevydrží. Mýlil se a expanze levnějších výrobků znamenala začátek konce dlouho raketově rostoucí firmy.

Grundig musel hledat investora a od roku 1984 se stal součástí koncernu Philips. To byl také moment, kdy se Max Grundig stáhl z vedení firmy, kterou založil. Bylo mu v té době 66 let.

Společnost Philips vlastnila Grundig do roku 1997, pak už to bylo příliš velké sousto i pro ni. Hlavním akcionářem se poté stal výrobce antén Anton Kathrein z Rosenheimu, který v roce 1999 zachránil Grundig před bankrotem.

Nepomohla ale ani rozsáhlá restrukturalizace, při níž bylo zrušeno 1 300 pracovních míst. Grundig hlásil v roce 2001 opět ztrátu 150 milionů eur při obratu 1,23 miliardy eur, napsal v roce 2003 deník Frankfurter Allgemeine.

Před bankrotem zachránilo firmu hned několikrát bavorské státní kancléřství. Ještě na konci roku 2002 se Bavorsko zaručilo za Grundig částkou 45 milionů eur. Situace se přesto na podzim roku 2002 vyhrotila a kvůli vysokým ztrátám přestaly banky firmě poskytovat úvěry.

Trpký konec impéria

V polovině dubna 2003 pak firma Grundig vyhlásila insolvenci. V té době pracovalo v norimberské centrále firmy ještě asi 1 300 zaměstnanců. Jedním z nich byl i Georg Höcherl, který byl ve firmě zaměstnán 22 let. „Šéfové zaspali budoucnost,“ uvedl pro Bavorský rozhlas.

Thomas Schwarz nastoupil do společnosti Grundig v roce 1988 jako montér videorekordérů, od poloviny roku 2002 byl pak předsedou podnikové rady. „Grundig byl reorganizován až k smrti, hlavně špatnými rozhodnutími. Neoficiálně se to nyní občas přiznává,“ řekl webu Süddeutsche Zeitung.

Bavorský rozhlas cituje také dalšího z bývalých zaměstnanců Grundigu, Gerda Loboddu. „V roce 1987 jsem byl v Ósace u Panasonicu a poprvé jsem viděl velké ploché obrazovky, které u nás ještě nikdo neznal. A tehdy jsem pochopil, že televizory a Grundig jsou minulostí.“

V roce 1986 Max Grundig koupil lázeňský hotel Bühlerhöhe v severním Schwarzwaldu nedaleko Baden-Badenu a do roku 1988 jej nechal přestavět na luxusní hotel. Kromě toho zřídil i kliniku Maxe Grundiga.

Trpkého konce firmy, kterou kdysi zakládal a tak dlouho vedl, se Max Grundig nedožil. Zemřel v prosinci 1989. Pohřben je v rodinné hrobce na hlavním hřbitově v Baden-Badenu.

Značku teď mají Turci

I poté se jméno Maxe Grundiga veřejnosti čas od času připomnělo. Například v roce 2014 byla mnichovským aukčním domem Hampe prodána rozsáhlá sbírka uměleckých a starožitných předmětů, kterou Grundig za svůj život nashromáždil.

Na konci roku 2016 uzavřela firma Grundig své poslední působiště v Norimberku. V halách v areálu se usadily nové firmy – velkoobchody, strojírenské firmy, poskytovatelé počítačových služeb, logistické společnosti. Podle norimberského hospodářského odboru v současnosti pracuje v areálu asi tři tisíce lidí.

Značka Grundig stále existuje, už ale není nijak spojena ani s rodinou zakladatele, ani s Bavorskem. Koupil ji turecký výrobce domácích spotřebičů Beko, společnost Arçelik.

Původní sídlo firmy Grundig ve Fürthu se dochovalo dodnes, sídlí v něm Muzeum rozhlasu Fürth. Developerským plánům naopak musela ustoupit pověstná honosná vila Maxe Grundiga v části Fürthu Dambach. K zemi šla v roce 2012.