Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Obyvatelé Vařákových pasek v roce 1927. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Vařákovy paseky nacisté vypálili týden před koncem války. Vedle už hudba vítala Rudou armádu

Na sklonku německé okupace Čech a Moravy se nacistické bezpečnostní a ozbrojené síly (gestapo, SS, wehrmacht) pomstily obyvatelům několika vsí a osad, kteří na Valašsku pomáhali partyzánům. Například 19. dubna 1945 vypálili členové „trestného komanda“ pasekářskou osadu Ploština a zavraždili tam přes dvacet lidí, o čtyři dny později brutálně zavraždili více než dvacet lidí v Prlově a zapálili osm domů.

Ještě 2. května vypálili Němci většinu domů v osadě Vařákovy paseky a o dva dny později několik tamních lidí zastřelili. Z nedalekých míst už byla slyšet hudba, slavilo se tam osvobození a příchod Rudé armády.

Božena Kršáková se narodila v únoru 1936 jako nejmladší z deseti dětí v rodině Tomáše Vařáka a jeho ženy Františky, jimž patřil dům v osadě Vařákovy paseky. Ležela na loukách nad valašským Pozděchovem mezi vrchy Láz a Bařinka, ve 40. letech jí tvořilo deset chalup.

Tomáš Vařák byl kovář, ale nebylo to jeho jediné řemeslo: byl také zručný kolář, dělal dětem saně a lyže, staral se spolu s rodinou o hospodářství (osm hektarů polí). Kromě Boženy měli Vařákovi ještě devět dětí, část jich pocházela z prvního manželství Tomáše Vařáka (jeho první žena zemřela).

„Byli zavšivavení a hladní“

Díky polnostem a dobytku byli Vařákovi, stejně jako ostatní pasekáři, téměř soběstační. Bylo to nutné: v zimě by se přes vysoké závěje jen těžko dostávali do obchodu v nejbližší vesnici, tři kilometry vzdáleném Pozděchově. Život na pasekách byl tvrdý, ale Božena Kršáková vzpomínala, že až do konce roku 1944 měla šťastné a klidné dětství, válku prý na pasekách moc nepociťovali: „Žili jsme i tehdy obyčejně, sem tam letadlo přeletělo, tož jsme sa hrůzou třepali, co kdyby spadlo. To jsme ještě nevěděli, že se nějaká hrůza bude dít.“

Tomáš a Františka Vařákovi. Foto: se souhlasem Post Bellum

Když jí bylo osm let, přišli na Vařákovy paseky partyzáni – Rusové, kteří hledali pomoc: „Ti první, Saša, Nikolaj a Alex, prosili, jestli by se mohli u nás ohřát. Tož smrděli zapařeninú. A maminka hned, že ano, když viděla, jak vypadajú. Tož jim nahřívala vody a potom sa vykúpali a maminka jim aj prádla oprala – to smrdělo hrozně. A usušila na kamnách… a pak aj vyžehlila. Tož oni měli vši, té šatové vši. Maminka tady pod tú pažú hodně dlouho žehlila, pálila to tú žehličkú, aby zničila ty vši. Byli zavšivavení a hladní… Hodní byli. Ne, že bychom jich nutně museli vzít, ale tož jsme jich přijali, když jsme viděli, jací sú chudáci. A potom už přišli další a další. Až jich byla plná chalupa.“

Lidé z pasek téměř přestali chodit dolů do vesnice, děti nesměly do školy, aby se neprořekly. Partyzáni (bylo jich přes dvacet) zůstávali na pasekách na noc, spávali v síni na slámě a na peřinách a přes den odcházeli „do terénu“: „Oni chodili na ty své akce… Co udělali, to vždycky řekli, že přepadli někde u Prlova Němce a nevím kolik automatů a granátů přinesli… Ale co chystajú, to nepravili.“

Pasekáři v odboji

Božena Kršáková vzpomínala, že německé oddíly nebyly jediným cílem partyzánských výbojů: „Chtěli kuřivo nějaké, přepadli trafiku… Ti trafikanti to tehdy měli doma, nebyl to smíšený obchod. Co chvílu nějakú tu trafiku přepadli nebo prase někomu zabavili. Nevím, jestli jim dávali nějaké stvrzenky, že to dali partyzánom… Nebo kravu jednou dovédli na paseky na zabití.“

Lidé byli k pomoci partyzánům často dost nevybíravě přinuceni, ale to nebyl případ Vařákových (a dalších pasekářů), kteří pomáhali dobrovolně, přidali se k odboji. Podle Boženy Kršákové byl život s partyzány nekonfliktní, což jistě neznamená, že by Vařákovi neměli strach.

Od jara 1945 se na pasekách začali pravidelně objevovat němečtí vojáci a policisté, někdy zřejmě přicházeli kvůli udání. Božena Kršáková líčila, že u Vařáků provedli osm domovních prohlídek: „Jednou našli opasek vojenský, jednou čepicu, pokaždé něco. Partyzáni vždycky, když přišla zpráva, že idú Němci, sa honem klidili do hor. Tož v té rychlosti vždycky něco zůstalo.“

Tomáš Vařák byl vyslýchán a stejně tak jeho syn Karel, kterého spolu s dalšími lidmi odvedlo gestapo do Valašských Klobúk: „Tož čelem ke zdi sa mosel otočit a gatě dolů vysléct. A po holém zadku řetězami ich mlátili. Ale neprozradili ani jeden. A pak je pustili, když z nich nic nedostali…Maminka sa zhrozila, jak mu maso viselo na hýžďách, a on se čtrnáct dní nemohl posadit na ten zadek. Tak byl dobitý.“

Život už nebyl jistý

První velkou ranou, která na Vařákovy dopadla, bylo úmrtí otce Tomáše Vařáka. Zemřel 23. dubna 1945, ranila ho mrtvice, když se dozvěděl, že nacisté (speciální jednotka SS „Josef“, maďarské polní četnictvo a gestapo) začali vypalovat domy v blízké vesnici, v Prlově. Božena se starší sestrou Vlastou byly tehdy právě v Prlově u strýce.

Františka Vařáková (Boženina matka) později vzpomínala: „Na pasekách už nebyl život jistý. Báli jsme se hlavně o nejmenší děti. Malou Vlastu a Božku jsme poslali k mému bratrovi do Prlova a doufali jsme, že tam budou v bezpečí. Dvaadvacátého dubna 1945 k nám přišli Němci a vyslýchali mého manžela. Chtěli vědět o partyzánech. Nic jim neřekl. A tak ho aspoň zbili a zkopali. Druhý den někdo přiletěl se zprávou, že vypalují Prlov a lidi hážou do ohně. Vyběhli jsme ven a opravdu vidíme, jak se nad Prlovem táhne hustý černý dým. Představa, že jsou tam také naše dcery, byla strašná. Můj se rozběhl a chtěl pro ně utíkat. Daleko ale nedoběhl. Padl ještě u nás na dvoře a téže noci umřel.“

Obyvatelé Vařákových pasek před válkou. Foto: se souhlasem Post Bellum

Božena Kršáková v rozhovoru pro Paměť národa o Prlově říká: „Němci přišli, tetu a strýca zajali a nás děcka, jeho dvě cérky a nás se sestrú, nechali doma, zamkli dveře a jenom ukazovali, že zapálija chalupu. A začali rabovat v obchodě, vynášali všecko. Potom už, jak narabovali, odešli do dědiny, tam ty občany (Prlova) zvedli do hospody, vyšetřovali je a bili. My jsme otevřely okno a vyskočily jsme za súsedama. Tam jsme potom ve sklepě byli dlúho, nakonec přišla ta sousedka, že je v dědině hrůza, že vypalujú, že bůhvíkolik lidí hodili do ohňa.“

Tragédii v Prlově, kde za výjimečně krutých okolností zahynulo více než dvacet lidí, byly věnovány samostatné rozhlasové Příběhy 20. století zde.

Hudba už vítala Rudou armádu. Pak přišli Němci…

Na přelomu dubna a května 1945 už na Valašsko přicházela Rudá armáda. Prvního května se ve Valašských Kloboukách za přítomnosti partyzánů slavil její příchod, zněla muzika. O několik kilometrů dál se ale odehrávalo poslední dějství valašské tragédie. Začalo ráno, když na Vařákovy paseky přišli čtyři Němci, s tím, že chtějí na místě postavit vysílačku.

Františka Vařáková jim v tom nemohla bránit, dva se pustili do práce, další dva šli na rozhlednu na kopci. Podle badatelů Ondřeje Haši, Romana Babici a Stanislava Haši zřejmě čtyři němečtí spojaři patřili k německé 153. pěší divizi generálporučíka Karla Edelmanna, vysílačka měla sloužit k navádění dělostřelecké palby.

Partyzáni (vedl je kapitán Ivan Sienkov) se o německých vojácích na Vařákových pasekách dozvěděli a přepadli je. Božena Vařáková vzpomínala:

„Já jsem se spolu sestrú byla pod chalupú, tam jsme si hrály s úlomkami, že to sú hrnky. A naráz od spodu takové ššššt… Já jsem sa tam ohlédla a jeden partyzán kýval, abych šla dolů k lesu. A co že tam ti Němci dělají? A já, že stavijá vysílačku na dvoře. Tož že dobře. A já jsem šla zpátky. Ale partyzáni už sa přibližovali. Včil začala ta střelba a my se sestrú jsme nevěděly, co dělat, chtěly jsme se do chalupy dostat za maminkú. Mezi chalupú a stodolú byl takový průchod, tož jsme letěly, a jak jsme sa dostaly na tu náspu, jenom kulky lítaly kolem nás…To se nehledělo na to, jestli nás někdo střelí nebo ne.“

„Chtěli nás házet do ohně“

Přestřelka působí jako zpackaná akce, která nakonec stála mnoho životů: padl jeden Němec a jeden partyzán (jehož zřejmě nešťastnou náhodou zabili jeho druzi), tři němečtí vojáci utekli do údolí. Partyzáni z Vařákových pasek zmizeli. Františka Vařáková se právem obávala, že se Němci vrátí s posilou a pomstí se, vzala proto se synem Karlem pár nezbytností a všichni Vařákovi se odešli ukrýt do kopců. Byl sice květen, ale zima, foukal vítr, snad i sněžilo, a tak se pasekáři pozdě odpoledne vrátili domů. Vpodvečer dorazila na paseky německá trestná výprava.

Pohled na Vařákovy paseky po zničení osady. Foto: se souhlasem Post Bellum

Božena Kršáková (bylo jí tehdy devět let) vzpomínala: „Začali vypúšťat dobytek, nás vyhnali ven, všecky nás dali do jednoho místa a už začali zapalovat chalupy. A jak hořela naša stodola, my jsme ju měli pokrytú eternitem a tým žárem eternit tak pléskal, jak kdyby střílal. A hned tý Němci: ´Partyzáni, munice střílá.´ A už nás do ohňa házat chtěli. A maminka a ještě se súsedkú prosily, aby nás neházali do ohňa, že to střílel ten eternit. Uvěřili tomu, nechali nás. Jak pozapalovali ty paseky, tož nás sebrali jako rukojmí a šli jsme přes hory s nima. Přes Trubiska nás vedli.“

Němci (ani ne dvacet vojáků) vedli patnáct obyvatel Vařákových pasek do Valašské Polanky. Zajatí lidé byli málo oblečení, někteří šli naboso. Partyzáni se už neobjevili: „Tehdy ti Němci byli takoví polekaní, tož všude hleděli dokola, jestli se někdo nevynoří. Tehdy jsme si pravili, že by stačilo, kdyby partyzáni vyvalili pár ran dovrchu, že by sa byli rozutékli. Ale nic sa nedělo. Nikdo nám nepomohl.“

Ve Valašské Polance zavedli Němci zajatce do obecního domku, začalo vyslýchání a bití: „Po hlavě bili, po zádoch, jak sa dalo. A nakonec, když z nás nic nedostali, přišel ortel. Že zítra o půl desáté dopoledne budou všichni pověšeni u hlavní silnice pro výstrahu.“ Zítra, to mělo být 3. května 1945. Tehdy do příběhu vstoupila Aurelie Ludwigová, hospodyně polaneckého faráře, Němka, která přišla do Polanky ze severomoravského Sovince. Nabídla se jako rukojmí (snad i spolu s farářem Janem Absolonem) a nakonec Němci, jimž velel generálporučík Edelmann, propustili jedenáct vězňů z pasek.

Božena Kršáková v roce 2010. Foto: se souhlasem Post Bellum

Tři muže a jednu ženu však 4. května 1945 odvedli do nedaleké obce Hošťálková, kde byli František Žák, Karel Vařák (bratr paní Kršákové), Jan Polčák a Růžena Šopová týráni (dívku podle některých svědectví vojáci znásilnili) a nakonec zastřeleni: „Sami si museli hroby kopat, dobití od Němců, dotýraní… Vždycky spadl do tej jamy a ti druzí ho museli zahrňat. Až po toho čtvrtého, ta cerka to byla dvaadvacetiletá, tož tu už neměl kdo zahrnúť, ta zůstala jen tak na vrchu.“ Tělo Róziny Šopové hodili vojáci k nedalekému potoku a zaházeli je větvemi.

Osada Vařákovy paseky zanikla. Vařákova rodina, či teď už jen její torzo, žila další dva roky po příbuzných. Františce Vařákové nabídly čs. úřady dům po Němcích ve vysídlených obcích na jižní Moravě. Po bratrově naléhání se tam jela podívat, ale odmítla. Božena dochodila základní školu, nastoupila do práce ve vsetínské zbrojovce.

Rodina si za čas postavila domek v Prlově, který musela Františka Vařáková splácet. Pár let po komunistickém převratu v únoru 1948 za ní přišli představitelé Jednotného zemědělského družstva, aby se zbývajícími majetky (polnosti a stodola) vstoupila do JZD, ale neudělala to, ačkoli jí „jezeďáci“ vyhrožovali. Božena Vařáková-Kršáková zemřela v roce 2013.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

3 komentáře

  1. A. S. Pergill napsal:

    A Němci se odvažují ještě blekotat nesouhlas, s tím, že se nepatrnému procentu z nich dostalo toho, co si všichni zasloužili.

    • Horymír napsal:

      Ten článek není korektní.Mluví se tam o Němcích a přitom je všeobecně známo,že ta zvěrstva za války páchali Nacisti,kteří v květnu 45 záhadně zmizeli.

  2. Vlad napsal:

    No a dneska nacisty spolu s EU vyzbrojujeme, stavíme jim památníky a bourame památníky osvoboditelů. EU je bezesporu nacistická, o tom není pochyb.

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


ReklamaMediální Gramotnost