Z centra Ústí nad Labem je to na Tašov za deset, dvacet, třicet… Deset kilometrů, dvacet minut autobusem, za třicet korun. Ves je to nevelká, uvádí se nějakých 135 obyvatel, táhne se kotlinou mezi Kuklou a Babinským vrchem v centrální části Českého středohoří. V jednom z domů nedaleko návsi, v bývalé garáži, najdeme spolkový klub U.Fo, neboli U Formánků. Místo, kde se během roku konají přednášky, sousedské akce, světové premiéry, koncerty, teď ve vánočním čase série adventních koncertů. Nabídka, která si nezadá se sousedním stotisícovým městem.

Je třetí adventní neděle kolem druhé odpoledne a v klubu zrovna jeho duše, majitel domu Jan Formánek roztápí kamna. Za dvě hodinky má začít třetí ze série adventních koncertů, zazpívat přijede ústecký pěvecký sbor Přídemdýl.

Povídáme si v bývalé stáji pro krávy, v přízemí typického bývalého sudetského statku, tedy přesněji v jeho obytné budově. Místo krav je tu ale zrekonstruovaný příjemný společenský prostor tak pro pár desítek lidí, s klenutým stropem a malým pódiem, osvětlený originálními lampami, které zdůrazňují světlé kamenné zdi. Za posledních deset měsíců se tu konaly tři desítky kulturních a společenských akcí, na malou ves slušná nálož.

S Honzou Formánkem se známe léta, spojuje nás zájem o Středohoří a právě pořádání sousedských akcí; sám se o něco podobného pár let pokouším o kus dál, na pomezí Středohoří a Kokořínska kolem Úštěku.

Honza je projektový manažer v IT a v našem rozhovoru dojde na to, proč se rozhodl vybudovat spolkový klub, co je třeba k tomu, aby vesnice dobře „sousedsky“ fungovala, a jak se na setkávání lidí a ochotě „něco dělat“ podepsal covid.

Série adventních koncertů na Tašově, to zní skvěle. Jak to vzniklo?

Já jsem někdy už v říjnu přemýšlel, jak pojmout závěr roku. Protože přes rok tady většinou hrají všelijaké alternativní, ne úplně středoproudé a obvyklé věci. Měli jsme tady kapelu z Berlína, nedávno tady byla světová premiéra jednoho ústeckého elektronického projektu… Nicméně Vánoce jsou Vánoce a i my jako staří zkušení rockeři trochu vyměkneme a zjihneme, a tak vznikla myšlenka udělat adventní koncert. Ovšem furiantství a megalomanství neznají hranic, tak jsem se hecnul, že budou hnedka čtyři. A shodou okolností během asi týdne jsem potkal čtyři různé známé a podařilo se to seskládat velice rychle a zároveň i pestře.

První adventní koncert byl věnován našim ukrajinským přátelům, asi čtyřicítka ukrajinských žen a jejich dětí si tady udělaly hezký ukrajinský večírek v takové domácí atmosféře, to bylo moc fajn. Druhou neděli jsme tady měli domácí muzicírování, otevřenou scénu určenou primárně pro děti tady z Tašova a okolí. To jsem byl osobně šokovaný, děti byly jedno lepší než druhé, takže to bylo skutečně hudební umění na vysoké úrovni. A teď to bude pěvecký sbor Přídemdýl, což jsou absolventi známé ústecké ZUŠ Evy Randové.

Kdo přijde?

Nevím. Dávám vědět známým, sousedům, přátelům. Někdy přijde deset lidí, někdy patnáct, někdy třicet. Měli jsme tu i 50 lidí, těžko to odhadovat, je to vždycky velká souhra okolností. Pro mě ta čísla nejsou tak nějak důležitá, když přijde víc lidí, mám radost, že má víc lidí radost. Přijde míň, člověk zase má víc času se jim věnovat, popovídat si.

Takže tam není nějaký ekonomický zájem?

Jan Formánek. Foto Robert Malecký

Když je řeč o ekonomice, tak to funguje celkem jednoduše. Já tomu věnuju spoustu času a vlastně i peněz do příprav akcí. Dohoda s účinkujícími je taková, že přijedou hrát, mají připravený občerstvení a úplně po každé akci, která tady kdy byla, se vždycky vybíralo pro vystupující do klobouku. Je to z toho důvodu, že je to transparentní. Je to svobodomyslné, liberální, každý dá tolik, kolik může, jsou lidi, kteří dají dvacku, a jsou lidi, kteří pět stovek. A hlavně jde o to, že mám rád performativní umění a to, když se lidi vrátí tam, kde začali, to znamená na ulici. Když někdo žongluje a někdo mu tam hodí pár mincí, tak je to zpětná vazba a není to o těch penězích. Je to spíš o energii, jak to člověk vnímá, jakou má pro něj tvoje tvorba hodnotu. A je to vlastně naprosto jasná zpětná vazba. Většinou tady mají umělci minimálně na ten cesťák a nějakou malou korunu, není to úplně tak, že by to dělali úplně zadarmo.

Když se spolu bavíme, říkáme tady tomu všelijak: sousedský, komunitní, spolkový klub – jak ta myšlenka vznikla? Dřív se tady chodilo normálně naproti do hospody, ne?

Kupodivu jo. Tašov je malý, a přesto se tady skoro pětadvacet let udržela hospoda. I když to byl malý zázrak s nějakými pauzami, ve finále už to ale bylo něco, co se blíží tomu, o čem tady teď mluvím. Tady naproti sousedi provozovali v podstatě krásný společenský klub a říkali, že to mají fakt jako koníčka.

Teď koukám, že barák je na prodej.

Už to bude rok a tři čtvrtě, co umřel majitel. A poměrně krátce na to, do 14 dnů byla závěrečná párty. Vědělo se, že už se hospoda nejspíš nikdy neotevře, protože by byl šílenec, který by do toho šel – koupit barák a ještě provozovat, to je ekonomický nesmysl. No a na závěr té závěrečné párty jsem z furiantství bouchnul do stolu, že teda uděláme něco u mě naproti, kde se můžeme stýkat. A soused, co má stavební firmu, povídá, že v pondělí pošle chlapy. Já jsem doufal, že na to zapomene, ale nezapomněl. A jsem vlastně rád, že nezapomněl, že fakt nastoupili a vrhli se na to. Shodou okolností jsem měl nějaké peníze, které jsem teda původně chtěl investovat jinak, ale pak jsem si říkal, že je to v baráku, má to určitou trvalou hodnotu a má to i nějaký přesah pro lidi. Rekonstrukce trvala zhruba tři čtvrtě roku se vším všudy a letos v únoru jsme vlastně otevírali.

Hodně se říká, že to všechno souvisí s covidem, lidi přestali chodit do hospod a naučili se být a pít doma. Zároveň ale aspoň u nás v Kalovicích, kde děláme podobné věci, cítím touhu lidí víc se potkávat, zajít na přednášku i na té nejmenší vesnici, obnovit sousedské tradice, masopusty, slavnosti. Nejde jen o to mít místo setkávání jako hospodu, které už jsou dávno ztraceny, protože je zabilo pivo v PET lahvích. Lidi chtějí víc, a abys je přitáhnul, musíš jim to nabídnout.

Jo, přesně. Určitě si pamatuješ moment, kdy se zakázalo v hospodách kouřit, najednou začaly chodit do hospody ženský. Tady se zavedlo, že chodí ve čtvrtek, chlapi v pátek, aby si mohli pokecat. Začaly chodit děti, a tohle je pokračování toho trendu, protože my tady máme i dětské akce. Hospody dřív byly pro muže středního a vyššího věku, teď se to rozšiřuje na celou společnost, chodí nám sem pravidelně důchodcovské páry, cítí se tu jako doma. A nechodí jenom na přednášky, chodí i s generacemi dětí. To je možná ještě zajímavější moment, že to nezná generation gap. Můj syn tady pravidelně pomáhá s provozem, teď za hodinu shodou okolností přijede, a bere si to tu zase jako za své. Dcera si tu pravidelně dělá svoje akce, před měsícem měla umělecké sympozium pro dvacet spolužáků, kteří tady strávili víkend nejrůznější uměleckou tvorbou a byli nadšeni. Takže to využití je různé. Já budu teď v lednu pracovat v zahraničí a chci udělat takový experiment, aby to nebyla one man show. Předávám klíče třem sousedům, aby si to tady provozovali a vyzkoušeli sami.

To asi může fungovat, jenom když funguje obec. A tím nemyslím obec jako obecní úřad, ale jako společenství.

Určitě musí fungovat atmosféra, že se lidi rádi vidí a potkávají. Já bych zdůraznil dost zásadní věc. Tady je tak husté osídlení, že jsou vesnice od sebe dva kilometry, což není problém jít pěšky. Možná sem chodí i víc lidí z okolních vesnic než z Tašova. Proboštov, Malečov, Rýdeč, takže ten záběr je velký. A ještě jedna zásadní věc: Já nemám rád vymezování se vůči něčemu, což by v našem případě mohlo být Ústí nebo obecně město. Naopak sem jezdí hodně lidí i z Ústí, taková třetina jich bude.

Před pár lety, když končil covid, jsi tu chtěl vybudovat malý pivovar. Bude?

Pivovar, to je běh na dlouhou trať, to si uvědomuju. Byl by to teda mikropivovárek a původně to mělo být právě v téhle místnosti. Nicméně zjistili jsme, že je to škoda ji zabíjet prostorově, když už si svůj účel našla. Takže jestli to někdy bude, tak v druhé polovině přízemí. Ale vede k tomu ještě spousta kroků, třeba změna územního plánu a celková studie proveditelnosti, jestli tam není nějaké úskalí. Ale byl jsem zrovna včera na návštěvě u člověka, který je nadšenec, má to doma v garáži a se vší administrativou si poradil úplně v pohodě. Jde to.

Co tě sem, na pláně Středohoří, přivedlo?

Já jsem původem Ústečák. Užil jsem si nějakou dobu na Střekově a teď už jsem pětadvacet tady, takže se mi to pomalu přehupuje, že větší půlku života už jsem tady na Tašově než někde jinde. A vidím okolo sebe lidi, kteří si váží, že tady mohou být. A myslím, že tady je obrovský potenciál. Jednak jak je to tu hezký. Jednak to tady přitahuje zajímavé lidi s otevřenou hlavou, což mě asi na životě tady baví nejvíc. A pak chci věřit, že během třeba deseti let se to nějak přehoupne a já už se budu živit IT jenom z poloviny. A druhou budu moct věnovat tomu, že tady budu dělat turisticko-společensko-kulturní věci. Nevím ještě úplně přesně co, ale chci tady zůstat. Nedávno jsem dělal životní pojištění, které vycházelo z představy, že když by se mnou něco stalo, tak se okamžitě prodává barák. A týden na to mi dcera oznámila, že to jsem se teda pěkně splet. Že ona počítá, že tady s přítelem jednou budou bydlet a nechají mě dole ve vejminku. Tak snad ty vazby k regionu tady jsou.