Miroslav Šik v roce 2019
Post Bellum,

V pubertě utíkal s diplomatickým pasem ze Švýcarska do Prahy. Na Západ ho odvezli volhou

Profesor Miroslav Šik je u nás i v cizině uznávaný architekt a pedagog. S emigrací se ale na začátku vyrovnával obtížně. Patřily k tomu i jeho „útěky domů“, od rodičů ze Švýcarska zpátky do Prahy, které skončily až uzavřením hranic a normalizací.

21. srpna 1968 byl patnáctiletý Miroslav Šik s rodiči a bratrem na dovolené v Jugoslávii. V noci vzbudila rodinu světla a neobvyklý ruch, k Šikovým se poté dostavili příslušníci jugoslávské tajné služby, naložili je do vrtulníku a přepravili do sídla Josipa Broze Tita.

Tam se Šikovi (a někteří další prominentní občané Československa) dozvěděli, že jejich zemi okupovaly „armády Varšavské smlouvy“, t.j. především armáda sovětská, a že jsou hosty jugoslávské vlády. Miroslav Šik si pamatuje na Tita v maršálské uniformě, kouřícího doutníky, z rozhovoru je však patrné, že měl v té době jiné starosti: když vypráví, jak mu otec oznámil, že už nepojedou domů, zlomí se mu hlas.

Pionýr, který dočůral nejdál

Narodil se v březnu 1953, v rodině Oty Šika, vysokého komunistického funkcionáře, ekonoma, ředitele Ekonomického ústavu Akademie věd, v letech 1961-69 člena Ústředního výboru KSČ.

První máj v Praze. Miroslav a bratr Jiří s otcem Otou Šikem (foto: Post Bellum)

Ota Šik patřil k nejpopulárnějším tvářím pražského jara 1968 a měl na starosti ekonomickou reformu. „Podle Hitlerových zákonů jsem se narodil míšencům. Mám dva židovské dědečky a dvě nežidovské babičky,“ říká Miroslav Šik. Líčí, že jeho otec (tehdy se ještě jmenoval Schick) patřil ve 30. letech k mladým sionistům, později se však stal komunistou, zapojil se do odboje, za války byl zatčen a přežil v koncentračním táboře Mauthausen. Matka Lilly Grünfeldová se k odboji přidala ke konci okupace, působila především jako spojka – během pražského povstání ji zasáhla zbloudilá kulka a osvobození se dočkala v nemocnici.

To všechno, včetně poválečného stalinistického období svých rodičů, zná Miroslav Šik jen z četby a z vyprávění. V 60. letech vyrůstal v prominentní rodině, bydlel na Letné ve funkcionalistickém bloku domů, jemuž se přezdívá Molochov (před Listopadem tam žila řada funkcionářů KSČ), a vysvětluje, že své výsadní postavení v komunistickém Československu si uvědomoval jen pomalu a způsobem, který odpovídal jeho věku:

„Ve škole jsem se třeba stal předsedou pionýrské organizace. Tomu ovšem předcházela ´volba´ na záchodě, kde jsme se spolužáky soutěžili, kdo dočůrá nejdál. Já jsem čůral nejdál, tak jsem mohl být tím předsedou. Jenomže okolnosti vyšly najevo, někdo si asi stěžoval. Byl jsem tedy sesazen a vyloučen z Pionýra. Pro běžné dítě by to asi byl velký škraloup, ale protože měl otec vysokou pozici, tak si na mě netroufli, dostal jsem jen trojku z chování.“

Čím výš ve straně, tím víc mandarinek

Svou pozici prý postupně využíval, ale podvědomě. Protože se nebál, byl větší a větší „sígr“: „Viděli jsme třeba s kamarády ´beatlesácký´ film Perný den, okamžitě jsme se rozhodli, že založíme kapelu, koupili jsme si snímače na kytary a pojmenovali jsme se The Sharks. Jenže jsme neměli reproduktory. V každé školní třídě visel vedle portrétu Antonína Novotného velký reprák. Vůbec se to tehdy nepoužívalo, tak jsem naplánoval krádež, několik reproduktorů jsme vymontovali a ukradli a udělali jsme si reprobedny. Přišlo se na to – jednoho kluka vyloučili ze školy, ale já jsem měl zase jen tu trojku z chování.“

V uvolněném roce 1968 bylo Miroslavu Šikovi teprve patnáct – zajímal ho především „big beat“ a slečny, politika a kultura rovněž, ale tak, jak to odpovídalo teenagerovi. Od svých vrstevníků se podle všeho lišil jen tím, že měl snazší přístup ke gramofonovým deskám a k džínům.

Dnes říká, že si teprve s odstupem a s pomocí čím dál kritičtěji smýšlejícího otce například uvědomoval, jak žili příslušníci komunistické nomenklatury ve státě, který proklamoval rovnost a spravedlnost:

„Výhody se odvíjely od postavení v hierarchii. Když se otec na počátku 60. let stal členem ÚV KSČ, mohli jsme jezdit do hotýlku u Máchova jezera. Kdo stál v nomenklatuře výš, jezdil na Hvozdy nebo na letní sídlo na Orlík. Když se cestovalo do NDR a vystoupilo se z autobusu, dostal každý obálku, v ní byly marky – a výše toho obnosu se zase odvíjela od pozice ve straně. Na Molochov si člověk mohl objednat jídlo, které přivezla zásilková služba – a zase to bylo stejné, rozhodovalo postavení v nomenklatuře, někdo mohl mít chlebíčky a džus, jiný i nedostatkové mandarinky a hroznové víno. Otec tohle víc a víc reflektoval, velice mu to vadilo.“

Útěky z emigrace

Miroslav Šik s maminkou asi v roce 1960 (foto: Post Bellum)

Po okupaci v srpnu 1968 žili Šikovi krátce v zapůjčené vládní vile v Jugoslávii, potom se přestěhovali do Švýcarska. Miroslavův starší bratr Jiří, tehdy student pražské FAMU, emigraci odmítl a vrátil se do Československa. Pro kolaborantský režim byl však Ota Šik výrazným propagandistickým terčem, což se – jak bylo v komunistické ČSSR zvykem – odrazilo i v politické perzekuci Jiřího. Aby na sebe neupozorňoval, vzal si jméno své manželky (jmenoval se pak Jiří Polák), ale na jeho osud to nemělo velký vliv: postupně přišel o rodinný byt i o chatu, nedostal se k žádné smysluplné práci, odešel na Západ v psychicky špatném stavu o několik let později.

I Miroslav Šik nesl exil těžce: „Ve Švýcarsku ještě neprobíhala emancipace mladých lidí, která koncem 60. let naplno zasáhla Prahu. Všichni tam byli hrozně slušní, žádné diskotéky, koncerty musely končit v deset. Doma s rodiči jsem příliš být nechtěl. Máma pořád brečela a otec už se chystal na další kariéru, která se mu dost vydařila. S českými emigranty jsem si taky moc nerozuměl, protože jsem byl Šik, syn vysoce postaveného reformního komunisty.“ Zase byl bez vlastního přičinění „zvýhodněný“ a „prominentní“ – a přitom vytržený z kořenů, stýskalo se mu po domově, po přátelích, po pražském životě.

V prvních měsících emigrace odjížděl Miroslav Šik do Československa. Nebyl plnoletý, ale měl diplomatický pas, odjížděl vlakem, utíkal rodičům: „Naposledy jsem byl v Praze v srpnu 1969. Když se rodiče dozvěděli, že jsem zase utekl, požádali o pomoc nějaké známé, kteří se ještě drželi ve funkcích. Na ulici v Praze mě pak čapli dva pánové, strčili mě do volhy a řekli: ‚Chlapečku, chovej se slušně.‘ A vezli mě přes celou Moravu až do Vídně.“ Na podzim 1969 českoslovenští komunisté zavřeli hranice na Západ – a to byl taky konec útěků Miroslava Šika.

„Pracující, slušný pán“

S emigrací a s potřebou najít svou identitu a postavit se na vlastní nohy se potýkal řadu let. Přestože měl díky otci slušné znalosti ekonomie a politologie, rozhodl se po maturitě pokračovat ve studiu architektury na Spolkové vysoké technické škole v Curychu.

Otec Ota Šik na Západě uspěl, stal se vysokoškolským profesorem, byl finančně zajištěný, ale Miroslav se prý u rodičů necítil dobře. Měl pocit, že žije ve zlaté kleci a chtěl z ní uniknout. Odstěhoval se z domova, přestal číst literaturu v češtině:

Ota Šik, otec Miroslava Šika, si potřásá rukou s Václavem Havlem při setkání Občanského fóra (foto: Post Bellum)

„Začal jsem se odcizovat svému původu a zázemí, hledal jsem sám sebe, nějakou dobu jsem hledal své kořeny v židovství. Jenže jsem zjistil, že žádný Žid nejsem. Snažil jsem se dál k něčemu dobrat – a jednou cestou byla levicová orientace. Během 70. let jsem se ovšem přeměnil z intelektuála-hippíka na postmoderního relativistu-pankáče. Na začátku 80. let jsem se podílel na anarchistickém hnutí kolem Autonome Jugend, byl jsem šéfredaktorem jejich časopisu Stiletto. Bojovali jsme za emancipaci žen, legalizaci marihuany, chodili jsme také rušit jednání komunistických studentských spolků. Kritizoval jsem společnost, a to mi paradoxně pomohlo se do společnosti integrovat. Jednou jsem byl zatčen, Vánoce jsem s ostatními anarchisty prožil ve vězení, hrozilo mi vyhoštění ze země. Měl jsem strach, něco se ve mě změnilo. A pak už se ze mne stal pracující slušný pán,“ vzpomíná s jistou nadsázkou Miroslav Šik, neboť to samozřejmě nebyl konec jeho příběhu.

Jeho rodiče Ota a Lilly Šikovi se dožili pádu komunistického režimu v Československu, ale do Čech se už natrvalo nevrátili. Miroslav přijel do Prahy krátce po listopadu, vracel se pak za divoce prožívanou svobodou první poloviny 90. let, zjistil však, že pouta s lidmi, s nimiž se znal před emigrací a po kterých se mu stýskalo, se zpřetrhala. Chyběl mu prožitek tzv. normalizačních let, lecčemu nerozuměl, nevěděl, jak si kdo v těžké době počínal.

Dnes žije střídavě v Čechách a ve Švýcarsku. Jako architekt, urbanista a pedagog působí u nás i v cizině, vede Atelier architektonické tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze.


Autoři textu Adam Drda a Jitka Andrysová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno