Svou pozdější ženu poznal v terezínském ghettu. Společně prošli také koncentračním táborem v Osvětimi-Birkenau: „Hnali nás v pětistupech nocí a já si připadal jak v hororu. Všechno šlo strašně rychle,“ vzpomínal Gut, který si později německou variantu svého příjmení nechal změnit na českou. „Gut – to je německy a já měl Němců po krk,“ vysvětloval.

Narodil se 31. ledna 1923 jako Miloš Gut, v židovské rodině, na pražských Královských Vinohradech. Otec Emil byl obchodník s textilem, matka Marta pracovala v italské pojišťovně Asicuracione Adriatika di Sicurta, později byla v domácnosti a v rodinném textilním obchodě.

Miloš, stejně jako o rok mladší bratr Josef, přišel na svět ve vile ve Slovenské ulici. Když začala krize, stěhovali se Gutovi do levnějších a levnějších bytů, až skončili v Chodské č. 3.

Miloš Gut před válkou (Foto: Post Bellum)

Matka sedávala v obchodě u pokladny: „Když mi bylo tak čtrnáct, o Vánocích, když byl velký zájem a obchod plný, prodával jsem kravaty a různé drobné věci. Nosil jsem to důležitě k pokladně, peníze od zákazníků si brala máma. Žili jsme tak obyčejně. Nebyli jsme nábožensky založená rodina, o Vánocích jsme měli stromeček,“ vybavoval si Gut.

„Chanuku jsme moc neslavili, ani do synagogy jsme skoro nechodili. Když jsem byl malý a otec ještě měl dost peněz, měl jsem vychovatelky. Některé byly Němky. Naučil jsem se tak německy, psát jsem neuměl, ale mluvit ano. Nejstarší vzpomínky mám z doby, kdy mi byly tak čtyři roky, chodili jsme s maminkou na Vinohradech na procházku. Držela mne za ruku, poskakoval jsem a zpívali jsme: ´Za pět minut půl jedný, půl jedný, půl jedný – za pět minut půl jedný, jdeme domů,´“ vzpomínal.

Miloš Gut chodil do obecné školy v Kladské, potom na gymnázium ve Slovenské ulici. Hrál fotbal, nejvíc ho bavil sport: „Žil jsem úplně normálně, jako všichni kluci, antisemitismus jsem nepociťoval. Až později, když jsem chodil do gymnázia, pokřikovali na mně nějací spolužáci, že jsem smradlavej Žid. Jednou mi to řek kluk, dal jsem mu ránu, spadnul, tekla mu krev. Byl jsem fyzicky dost zdatný. Jenže druhý den přišel otec toho kluka do školy a stěžoval si, že jsem ho napadl. Přivedli ho za mnou, ptal se, co se stalo. Já mu to řekl. A on na to: ´Měls mu dát ještě jednu.´ Tím to bylo vyřízené.“

Za tři košile jedno kuře

Po okupaci a po zřízení Protektorátu Čechy a Morava byly postupně zaváděny protižidovské zákony. Židé nesměli svobodně na hřiště, do tramvaje ani do kina, na nákup jen někde a v určených hodinách. Emil Gut musel zavřít obchod.

Už předtím rodiče přihlásili Josefa a Miloše k cestě do Anglie – do jednoho ze záchranných kindertransportů. Synové však byli příliš staří. Miloše pak vyhodili gymnázia. Na vysvědčení (citoval z něj po paměti) stálo: „Žák je způsobilý postoupit do vyšší třídy, avšak dle výnosu říšského protektora nemůže být přijat na žádné škole v protektorátu, neb je židovského původu.“

Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

„Tehdy jsem to cítil jako osobní urážku: ničím jsem se neprovinil, ale ze školy mne vyrazili, sportovat jsem nesměl jinde než na Hagiboru. Kluci ze školy se chovali dobře, někteří dospělí hůř. Jeden chlapík, takový vlajkař, přecházel na druhý chodník, když mne viděl. Chodil jsem tenkrát taky do Sokola, a tam byli nějací starší chlapci, hráli jsme ping pong, já je porážel a oni mi začali nadávat do Židů. Tak jsem odešel a už se nevrátil,“ vzpomínal Gut.

Rodina žila z prodeje majetku, který se podařilo schovat. Měnili zásoby ze skladu: za tři košile bylo k mání jedno kuře. Židé museli odevzdat hudební nástroje, kola, rozhlasové přijímače. Marta Gutová odevzdala klavír. Emil Gut měl housle a raději je rozbil. Nové rádio dal sousedovi a vzal si od něj starou krystalku. Kožichy dostali rovněž sousedé.

U učitelky angličtiny (byla o pět let starší než Miloš) schovali šicí stroj, jízdní kolo a knihovnu. U kamarádů si Miloš a Josef uložili obleky, ping-pongový stůl, brusle a lyže. Zbytek zboží z krámu ukryli u pana Mikulce, malíře pokojů.

Švejkova bedýnka

Miloš se nějakou dobu učil v provizorní škole, kterou zorganizovala židovská obec. Pak už ani to nešlo – byl povolán na lesní práce do Slapů u Prahy. 1. září 1941 si musel přišít na sako žlutou Davidovu hvězdu. V lesích dlouho nezůstal, usekl si kus palce u nohy a jako zraněný se směl vrátit domů.

Protože i tak chodil hrát na hřiště na Hagibor volejbal a fotbal, rána se mu zanítila. Na podzim 1941 se doma léčil. Navštívili ho dva muži z židovské obce: „Když tenkrát zazvonil zvonek v deset večer, tak to byl vždycky malér. Otec šel otevřít. Za dveřmi ti dva.

„,Pane Gut, my Vám jdeme gratulovat, protože jste zachráněný. Váš syn Miloš byl vybrán do prvního transportu do Terezína.‘ Měl zkratku AK 1 – jako aufbaukomando, komando výstavby. Rodina, že je chráněná a nebude poslána do transportu do Polska. Už tenkrát začínaly jezdit. Můj transport měl odjíždět 24. listopadu. Otec mi nechal udělat takovou bedýnku z překližky, jako měl Švejk, když narukoval – a já jsem si do ní naskládal povolených 50 kilo.“

Matka Marta zabalila Milošovi lyžařské boty, svetr a ponožky, otci Emilovi se podařilo zaplatit schovanými látkami za husu, kterou synovi upekli a dali s sebou. Aby si ji mohl ohřát, dostal navíc vařič a láhev petroleje, který mu po cestě do kufru vytekl. Pečínku vyhodil, později toho litoval, ještě přesně nevěděl, co je hlad. Do Terezína dorazil v prvním transportu, čítajícím 342 lidí. Měli za úkol připravit v té době prázdná terezínská kasárna na příchod nových vězňů.

Terezínský život

V ghettu nahnali mladíky z transportu do Sudetských kasáren. Lehávali nejdřív na zemi na slamnících, později na třípatrových palandách. Miloš spal úplně nahoře, pod ním Richard Stein a Ferdinand Bergman. Zraněná noha Milošovi hnisala, byl opět uznán práce neschopným, kamarádi, kteří práci dostali, mu nosili chleba. Za pár týdnů ho vybrali, aby přijímal transporty.

V lednu přijížděli Židé z Plzně, bylo hodně pod nulou. Miloš topil v bývalých kasárnách ve velkých kamnech a zároveň chodil naproti lidem, přijíždějícím do Bohušovic, kde tehdy transporty končily, protože do ghetta nevedly koleje. Přecházel z horka do mrazu, dostal zápal plic. Přežil, ale nemohl do práce a neměl jídlo. Začal vyřezávat hračky a šachové figurky, které měnil za chleba s novými příchozími.

Situace v Terezíně se zhoršovala, poměry zpřísňovaly. Ghetto řídili Němci pod vedením Lagerkommandanta Siegfrieda Seidla, podléhala jim židovská samospráva, dozor prováděli protektorátní četníci. Byla zakázána korespondence:

„Přijel jsem jako mladý kluk. Měl jsem doma jen rodiče, měl jsem je rád, ale nepociťoval jsem okamžitou touhu posílat jim dopisy. Jenže v Terezíně byli třeba muži, kteří nechali doma manželky a chtěli vědět, co je s nimi.“

Dopisy se z ghetta posílaly tajně. Provalilo se to, s přispěním českých četníků. Muži, kteří dopisy psali, byli popraveni: „Němci všechny pověsili. Před našima očima, v prostoru blízko šanci, kde udělali šibenici. Měli kata, jmenoval se Fischer, byl řezník. Opili ho vodkou a on pak věšel. (…) Znal jsem v Terezíně kluka, jmenoval se Jindra Jetel, bylo mu jedenadvacet a byl půl roku ženatý. Poslal manželce dopis… a pověsili ho. Za pitomej dopis!“ Hromadné popravy byly vykonány v lednu a v únoru 1942.

V zimě téhož roku získal Miloš díky kamarádově pomoci výjimečnou práci, začal dělat voziče masa, tahače káry, v terezínské hantýrce „koně“. Maso pocházelo většinou z nuceného výseku, bylo velmi nekvalitní, a i tak se dostalo jen k několika šťastlivcům:

„Když jsme rozvezli, stáhli jsme se do řeznictví, a tam nám řekli: jezte, co chcete, ale ven nesmíte nosit nic. A tak jsem jedl. Snědl jsem neuvěřitelná kvanta vuřtů, které řezníci v Terezíně dělali. (…) Dostal jsem z toho žloutenku… A zase jsem ležel na marodce a zase mě ošetřovali. Naučili mě, abych si vyplachoval žlučník vlastnoručně ovládanou sondou. Natáhli mi 25 kubíků MgSO4, síranu hořečnatého, a já jsem si to sám aplikoval.“

Miloš Gut si i po nemoci udržel práci a začal navíc přímo vypomáhat s řezničinou – neměl pak hlad. V červnu 1942 přijeli do Terezína i jeho rodiče a bratr a Miloš mohl rodině dávat svojí polévku. Ghetto začalo být nezvladatelně přeplněné, jídla byl akutní nedostatek, začaly vážné potíže s hygienou, víc a víc nemocí:

„Pořád přijížděly transporty, a do baráčku, kde normálně byla v přízemí kuchyň a pokoj a v patře dvě ložnice, koupelna jenom někde, záchody většinou na dvorku, tak do takového domku, kde dřív bydlela pěti-, šestičlenná rodina, nastěhovali třeba sto lidí. Spali na podlaze, nad sebou ve zdi měl každý hřebík, tam si pověsil těch pár hadrů, co mu zůstaly. To si asi umíte představit. Ale co si představit neumíte: co nastane, když v prostoru, kde byla kanalizace a přísun vody pro šest a půl tisíce osob, je jich najednou sedmdesát tisíc. Voda z kohoutků netekla, záchody nesplachovaly, začaly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice.“

V přeplněném Terezíně začalo umírat příliš mnoho lidí. Němci vypravovali víc a víc transportů na východ.

Zuzana a transporty

V Terezíně tehdy Miloš potkal životní lásku Zuzanu Beckmanovou. Jeho otec se stal správcem domku, do kterého se musely vtěsnat desítky lidí z olomouckého transportu.

Manželka Miloše Guta Zuzana (Foto: Post Bellum)

„Přišel jsem tam po práci, ještě ve špinavé zástěře od krve, protože jsme právě bourali takzvané čtvrtě. A vidím, že na dlaždicích na pavlači před kuchyňkou, kde bydlel otec s matkou, ležely holky. Musel jsem je překračovat. (…) Jedna z nich mi řekla: ´Koukej, nemoh bys nám donést matrace, ono nás to tady tlačí na těch dlaždicích.´ Příští den jsem šel ke kamarádovi do skladu, vzal jsem od něj dvě matrace a té holce, jmenovala se Ema Donathová, jsem je dal. Vedle ní ležela jiná holka, taková černovlasá, s ofinkou – a prý: ´A co já? Já jsem vosk?´ – Řekl jsem jí, že je domýšlivá, že předtím neotevřela pusu – a tak teď nic nemá. Ale líbila se mi. A tak jsme se seznámili, to byla moje pozdější manželka Zuzana.“

Zuzana s Milošem se do sebe zamilovali, jemu bylo devatenáct, jí sedmnáct. Vídali se po večerech, v neděli směli utéct na šance a chvíli sedět v trávě. Zuzana Beckmanová brzy onemocněla – a Miloš jí pašoval jídlo do nemocnice. Ani dočasná výjimka, kterou dostal roku 1941, ho však neuchránila před deportací na východ, do vyhlazovacího tábora. V září 1943 dostala povolání do transportu Zuzana Beckmanová s rodinou.

Podařilo se jim do vlaku nenastoupit, a jak se později ukázalo, zachránili si život, protože celý zářijový transport, umístěný v Osvětimi do tzv. rodinného tábora, skončil o šest měsíců později v plynových komorách:

„Předvolání do transportu, to byla tragédie. Nevěděli jsme, kde přesně transporty končí. Ale věděli jsme, že tam bude hůř než v Terezíně. A protože k nám občas nějaké zprávy přece jen pronikly, transportům jsme nevěřili. Zuzana a její rodiče už byli zařazení a čekali na odjezd. Byl jsem s ní a v noci za námi přišel Fredy Briess z terezínské židovské stráže, z Ghettowache. Řekl Beckmannovým, že jsou ´vyreklamováni´ (z protekce vyřazeni – pozn. aut.), ale že se i tak musí schovat. Lidi totiž z transportů utíkali, bylo nebezpečí, že když budou nějací Židé chybět do počtu, tak prostě bez milosti seberou i ty vyreklamované. Tak jsme s Fredym Briessem schovávali Zuzaninu rodinu po všech koutech ghetta, dokud transport neodjel. Odvezl tisíce lidí, přežilo jich několik.“

Cíl: Osvětim

V prosinci roku 1943 byli Miloš, Zuzana a její rodiče znovu zařazeni do transportu. Tentokrát se mu vyhnout nedalo. Jeli do Osvětimi, ale cíl tehdy neznali. Rodiče a bratr Gutovi zůstali v ghettu.

Vlak jel přes Prahu, Kolín, Českou Třebovou a Olomouc. Miloš si vzpomínal, že jeli přes Hoštejn, Ústí nad Orlicí, a Brandýs: „Deset kilometrů od Brandýsa bylo malinké podorlické městečko Potštejn. Tam nás moje maminka vozívala každým rokem v březnu. Chodili jsme tam do školy a užívali si jako městští kluci venkovské eldorádo… A když jsme jeli z Terezína do Osvětimi, vlak jel těmi místy krokem. Byl to dobytčák a bylo tam stoupání. Dveře nebyly zamčené, daly se odsunout. Padal sníh a já věděl, že mám asi minutu, minutu a půl na rozhodnutí, jestli mám vyskočit. (…) A teď se mi to začalo v hlavě honit…. Dojdu do Potštejna, zaklepu, a teď mě uvidí a budou zděšení (…). Tak jsem zůstal.“

Příjezd do Osvětimi-Birkenau popisoval Miloš jako náhlý hrůzný náraz, vzpomínal stejně, jako všichni ostatní, kteří přežili. Transport dorazil v noci, zářily reflektory. „Museli jsme vyskočit z  vagonu. Já byl kluk, při síle, bylo mi dvacet, no tak jsem vyskočil a zůstal stát. Ale spousta lidí vstát nemohla, poranili se nebo měli zlomeniny. (…) Hnali nás v pětistupech nocí a já si připadal jak v hororu (…). Všechno šlo strašně rychle.“

Z Miloše se stal vězeň číslo 170265. Transport skončil tzv. Rodinném táboře terezínských Židů (oficiálním označením BIIb), který mě zvláštní režim. Příchozí nebyli ihned „selektováni“ (v jiných případech Němci většinu lidí ihned zavraždili), nebyly jim oholeny hlavy, děti zůstaly s matkami a přes den se směly zdržovat v dětském bloku. Odvedli je do dřevěných baráků, původně koňských stájí. Nalevo a napravo patrové prkenné postele, po celé délce stavení, při zemi, se táhl komín. Běhal po něm mladý muž s bičem a tloukl vězně, kteří procházeli kolem něj:

„Podíval jsem se na něj a říkám, Jendo, ty ses zbláznil! Byl to Jenda H., s kterým jsem hrál v Praze na Hagiboru fotbal. Byl asi o rok o dva starší. A on na to: ´Nikoho neznám!´, a praštil mě po hlavě. Říkal jsem si, ten chlap není normální, co nás mlátí, vždyť je to židovskej kluk, kdyby to byl esesák, tak to pochopím. (…) Šel jsem dál, postupoval dovnitř baráku, a najednou vidím strejdu. Jirka Böhm, bratr mé matky, zubař z Prahy, mohlo mu být tak pětačtyřicet a měl v Osvětimi manželku a dvě dcery, čtrnáctiletou Renatu a sedmiletou Soňu. Ptal jsem se ho: ´Jirko, kde to jsme!?´… A on nemohl mluvit, jen mávl rukou. Pak mi zmizel, už jsem ho neviděl. Brzy šel do plynu s celou rodinou.“

Miloš Gut se dozvěděl o plynových komorách a krematoriích, pochopil, že smyslem Osvětimi je vraždění a že obyvatelé v BIIb zatím tomu nejhoršímu unikají. Vánoce 1943 oslavil tím, že ukradl z dvoukoláku tuřín a rozdělil se o něj s kamarády. Měl znovu zdravotní potíže: dostal malé boty, omrzly mu nohy a zanítil se mu palec, který si poranil ještě v Čechách před deportací.

Jiný vězeň, lékař, mu musel odtrhnout nehet. Na zanícený palec se v Osvětimi dalo umřít: „Šel jsem k doktorovi, Bardach se jmenoval, a ukázal jsem mu ty zhnisané palce. A on říká, no dobře, máš dva silné kamarády? Tak je přiveď. Šel jsem tedy za Ríšou a Ferdou Bergmanem a přivedl je. Doktor Bardach jim přikázal, teď ho chytněte a držte. Tak mě drželi, Ríša za nohy, Ferda za ruce. Doktor vzal kulaté nůžky, jaké mají děcka na vystřihování. Zaryl mi pod ty hnisavé nehty a odloupl mi je. Ani to nekrvácelo, jen hnis tam byl. Tak vzal papír, utřel mi palce papírem a rybím tukem na boty mi palce bez nehtů potřel. A zavázal. Kluci mě museli odvést, sám jsem chodit nemohl. Zase jsem ležel na baráku jako lazar.“

Do minuty vydržím…

Během jediné noci z 8. na 9. března 1944 Němci zavraždili prakticky všechny Židy ze zářijového transportu. Část lidí zemřela už předtím, v plynových komorách ztratilo život více než 3700 mužů, žen a dětí. Byla to největší vražda čs. občanů za druhé světové války. Tábor BIIb byl náhle poloprázdný – a uvolnila se i pracovní místa v kuchyni, kde se člověk mohl najíst. Miloš toho využil a prohlásil se za kuchaře.

Uvěřili mu, směl zůstat, ale i tak málem zahynul. Vyprávěl následující příběh, ale není jisté, zda se odehrál ještě v Birkenau nebo až později. Dal prý hladovému kamarádovi z kuchyňských zásob několik malých cibulí, hodil mu je do hrnku s tmavou tekutinou, které se říkalo „káva“. Kamarád ušel pár metrů a potkal ho polský kápo Vacek. Kopl do něj, hrnek spadl, vykutálely se z něj cibulky. Vacek se otočil a zavolal další tři Poláky: Edka, Juzka a Jendreka.

Přišli do kuchyně: „Čekal jsem, co bude. A taky jsem se dočkal. Bylo nás asi šest kuchařů a Vacek s námi začal takzvaně sportovat. To znamená, že čtyři kápové… si stoupli do rohů kuchyně a my jsme museli běhat kolem stěn, občas skákat, lehat si a vstávat, a oni nás mlátili… Řekl jsem, že ty cibulky jsem dal klukovi já. Kápové ostatní kuchaře nechali a mě ohnuli přes stůl. Ten nejsilnější, Juzek, vzal karabáč, a ne knutami, ale tím tvrdým mne začal mlátit přes záda (…). Přitáhli mne k obrovskému kotli, který byl plný vody…“

„Pochopil jsem, že se mám ponořit. Byl jsem dobrý plavec a dovedl jsem se potápět, tak jsem toho teď mohl využít a nadýchnout se, abych měl zásobu vzduchu, až mě ponoří. Předstíral jsem, že nerozumím, načež mne do kotle nacpali a zavřeli víko. A Jendrek, to mi potom řekli kluci, si na to víko sedl. Tak jsem počítal a řekl jsem si, že do minuty vydržím, dál už ne. Když jsem napočítal do pětačtyřiceti, víko se otevřelo. Ostatní kápové Jendreka shodili, mysleli si, že jsem se utopil. Vyletěl jsem jako čert ze škatulky. Měl jsem rozbitá záda, kluci mě odtáhli…“

Zuzanu Beckmanovou mohl Miloš v rodinném táboře vídat, i když zřídka a s rizikem. V květnu 1944 přijeli do Osvětimi-Birkenau i Emil, Marta a Josef Gutovi, i oni skončili v táboře BIIb.

Vězni museli běžet před esesáky, kdo běžel dobře, poslali ho na pravou stranu, kdo ne, šel nalevo. Selekci absolvoval i Milošův otec Emil Gut, nemocný a s kýlou: „Jak to přesně bylo, to už nevím, táta na tu selekci šel a samozřejmě ho nevybrali. Už jsem ho pak neviděl.“

Podle Guta jeho otce popravili v červenci 1944.

„Já a brácha jsme prošli. Dostali jsme nové pruhované hadry a pak nás – asi tisíc lidí – vedli k plynovým komorám. Zuzana stála u plotu v ženské sekci, a pamatuju si, že mi mávala. Jak jsme šli k těm komorám, tak jsme si samozřejmě říkali, že je to možná lest, že nás zabijí, protože Němci vždycky lidem lhali, aby je udrželi do poslední chvíle v klidu. Ale moc velký strach jsem neměl, prostě jsem nevěřil, že by to mohl být konec. A taky kupodivu nebyl. Prošli jsme dezinfekcí, dovedli nás na rampu, nastoupili jsme do vlaku a jeli pryč.“

Selekcí „úspěšně“ prošly i Zuzana Beckmanová s maminkou a záhy byly deportovány do Německa, stejně jako Miloš a jeho bratr Josef. Zuzanin otec v Osvětimi zahynul, stejně jako tisíce dalších obyvatel rodinného tábora, především českých a německých Židů. Němci je vyvraždili během dvou nocí, z 10. na 11. a z 11. na 12. července. Co se stalo s matkou Miloš nevěděl.

Vlak s Milošem, Josefem a zhruba tisícovou dalších vězňů zastavil po dvou dnech ve Schwerzheide:

„Otevřely se dveře. My jsme čekali, že venku bude něco jako Osvětim. Ale najednou se nám zdálo, že jsme v ráji. Červenec, svítilo a hřálo sluníčko, zpívali ptáci. V Osvětimi, a to je zajímavý, ptáci nikdy nebyli. Vedli nás pak do březového háje – a zase: v Osvětimi nebyl ani jeden strom. Esesáci nás nekopali ani na nás neřvali. Koukali jsem jako vyjevení a opravdu jsme mysleli, že jsme z nejhoršího venku.“

Kde jsou moje tulipány?

Tábor nucených prací ve Schwerzheide nebyl tak přísně hlídaný jako Osvětim, v drátěném plotu také nebyl elektrický proud. Miloš se znovu přihlásil do kuchyně, tvrdil, že je vyučený kuchař a řezník. V kuchyni pracovalo deset kuchařů, jeden na sto vězňů. Schwarzheide se jevilo jako „ráj na zemi“, ale jen těm, kdo zrovna přijeli z Osvětimi, protože i tady umíraly stovky lidí. Když počet mrtvých dosáhl stovky (dvou set, tří set), vždy byl jeden kuchař propuštěn. Když přišla řada na Miloše Guta, poslali ho vyrábět silniční betonové zátarasy, které měly zabrzdit postupující sovětskou armádu.

To už byla zima 1944-45 a Schwerzheide postihly spojenecké nálety: „Vedle u silnice, takových padesát metrů, byl rodinný domek a dostal zásah. Střecha a stěny odletěly, zůstal jenom sklep. Esesáci byli zalezlí v  bunkrech, tak jsme s bratrem vylezli a hledali něco k jídlu. Slezli jsme po schodech do sklepa toho vybombardovaného baráku a našli jsme spoustu malých cibulek, tak jsme je samozřejmě snědli. Kolik jich mohlo být? Pár kilo. A najednou přišla nějaká ženská a začala: ,Wo sind meine Tulpen?‘ Kde jsou moje tulipány? My jsme s bráchou dělali blbý, že nic nevíme, ale museli jsme se chechtat. Barák nemá, ale hledá tulipány!“

Bomby zasypávaly i tábor a mrzačily vězně, kteří nesměli do krytu: „Padla puma, rozletěly se střepiny. (…) My jsme se s bratrem schovali v baráku za kamna, a jednomu chlapíkovi, Frantovi Hirschovi, urazila střepina nohu. Bráchovi se nestalo nic a mně střep jenom líznul kotník. Ani jsem to neregistroval. Těžce zraněný byl i náš vedoucí Honza Eisler, byl tam ohromný zmatek, lidi křičeli, a pamatuju si, že jsem nesl kluka, který přišel o obě nohy. V táboře byl jediný lékař, doktor Bardach z Ostravy, ten, který mi v Osvětimi trhal nehty. Dělal amputace pilkou na dřevo, protože neměl žádné nástroje.“

Rána na kotníku se Milošovi začala zbarvovat, bál se, že má otravu krve. Pamatoval si, že maminka léčila různá zranění nastrouhanými bramborami, sebral tedy na skládce odpadků šlupky od brambor a na ránu je přikládal.

Blížící se fronta donutila esesáky k evakuaci tábora. Shromáždili vězně, kterých z původní tisícovky zbývalo asi tři sta. V dubnu 1945 se s nimi vypravili na pochod, denně šli pár desítek kilometrů, kdo nemohl, byl zabit. Miloš a Josef šli vpředu, protože tak mohli sbírat odpadky, ohryzky od jablek, špačky od cigaret. Jídlo nedostávali. Mířili k někdejším československým hranicím a jednoho dne přišli do Varnsdorfu. Odpočívali v místní továrně a z okna viděli fotbalové hřiště:

„Bylo plný pampelišek, úplně žlutý. A někdo řekl: ,To se dá jíst! Francouzi z toho dělají salát.‘ A tak jsme požádali ty esesáky, aby nás pustili na sluníčko. Oni nám to kupodivu dovolili. Dvě stě padesát lidí se na to hřiště vyhrnulo a ty jsme pampelišky sežrali.“ Kousek pak jeli vlakem, až se nakonec vrátili do Terezína. U Litoměřic vězni zjistili, že esesáci jsou pryč. Došli do ghetta, kde už byli lidé z Červeného kříže. Umyli je a dali jim najíst.

Tady už nebydlíte

V Terezíně šel Miloš do domku, kde před transportem do Osvětimi bydleli rodiče. Našel tam svůj dřevěný kufr a dvě alba rodinných fotografií. To už věděl, že maminka Marta Gutová se sice dostala z Osvětimi, ale zahynula v lágru Stutthof. Pak se s Josefem sebrali a odjeli do Prahy.

Zuzana a Miloš (Foto: Post Bellum)

Náklaďak je vysadil v Dlouhé: „Šli jsme do bytu, kde jsme naposled bydleli, do Chodské ulice číslo 3. Vyšli jsme do třetího patra, díváme se na zvonky, a vidíme, že tam bydlí Punčochářovi. Otevřela nám ženská, dveře jen na řetízek, a co prý chceme. Začal jsem koktat, ženská nečekala a zabouchla. Zazvoním podruhé a povídám: ´Paní, nezlobte se, ale my jsme tady před válkou bydleli.´ A ona odsekla: ´No, a teď tady bydlím já´ – a zase zabouchla. Tak jsme zazvonili u souseda, jeho dcera nám dala najíst a nějaké buchty na cestu. Nakonec jsme spali u vzdálených příbuzných.“

Bratři Gutovi nic neměli, a tak začali obcházet známé, u kterých si před válkou uložili majetek. Miloš šel nejdřív k malíři pokojů panu Mikulcovi, u kterého tatínek ukryl látky z obchodu: „Řekl jsem, já bych si vzal ty a ty věci, co tady máte schované. Vím, že jste s tím měl vydání a vystavoval se nebezpečí, tak se nějak podělíme. A on na to: ´Já jsem to všechno odvezl po vozících do Vltavy, poněvadž jsem měl strach, že ukrývám židovský majetek. Já na něj koukám a ptám se: ´Vy jste to tahal přes celou Prahu z Vinohrad k Vltavě, aby na vás všichni viděli, a házel jste ty damašky, atlasgrádly a popelíny do vody?´ Asi jo, protože nám nic nedal.“

Pak navštívili někdejší učitelku angličtiny, slečnu Dvořákovou, teď už paní Libánskou. Měla u sebe Gutovic knihovnu, jízdní kolo, šicí stroj. Pracovala v obchodě s potravinami.

„Dala nám bochník chleba a flašku marmelády a už nás strkala pryč. Než jsme se vzpamatovali, byli jsme z obchodu venku. No tak jsme si řekli, dobrý, chleba s marmeládou. Za tři dni tam jdu znovu. Paní Libánská, začnu, ale přerušila mě a zase nám chtěla dát chleba a marmeládu. A já jsem říkal, víte, vy jste moc hodná, že nám dáváte jídlo, ale já bych chtěl něco jiného. A vytáhl jsem seznam věcí, které poschovával otec a také já. Ten seznam jsem si vyzvedl u svého kamaráda, který ho přechovával přes válku. Tak jsem mohl paní Libánské přečíst, co všechno od nás měla.

Později dostal Miloš zprávu z pražské Židovské obce. Měl si vyzvednout nějakou bednu. V bedně byla Gutovic knihovna od paní Libánské, a z každého díla, které vyšlo v několika svazcích, chyběl jeden díl. Rezignoval, mávl nad tím rukou. Vrátil se zpátky na gymnázium, začal hrát rugby. Za pár měsíců dostal vzkaz, že na něj na smíchovském nádraží čekají dvě ženy. Na perónu stála maminka Zuzany Beckmannové.

Zuzana seděla na kýblu, kterého se zarputile odmítala vzdát, byl to její jediný majetek. Poslední dny války přežily v koncentračním táboře Bergen-Belsen. V roce 1949 se Miloš a Zuzana vzali.

Dobrá rodina

Těsně po válce, v červnu 1945, šel dvaadvacetiletý Miloš Dobrý kolem Národního divadla. Potkal kamaráda z dětství Zdeňka Záhoříka, jemuž se říkalo „Sup“. Poznali se roku 1937, jako kluci spolu hráli fotbal, tenis, jezdili na kole. Zdeněk tehdy odvedl Miloše na stadion, kde trénoval ragbyový klub LTC Praha. Někdo prý vyhodil do vzduchu šišku a zavolal „Chyť ji!“. Milošovi se to povedlo a za pár dní hrál svůj první zápas.

Za dva roky byl v národním mužstvu, nastoupil proti Itálii, Německu, Francii. Získal přezdívku „Dobrák“. Dotáhl to na posledního předsedu Československé ragbyové unie (v letech 1990-1992), na internetových stránkách českých ragbistů měl donedávna svůj portrét v oddíle „profily legend“.

„Když jsem nastoupil na techniku, říkal jsem bráchovi, že už nechci žít s tím naším blbým jménem. Gut – to je německy a já měl Němců po krk. Tak jsme šli na Ústřední národní výbor a požádali o změnu na Dobrý. No, a od té doby se jmenuji Dobrý. A manželka je Dobrá a děti jsou Dobří,“ vzpomínal.

Zuzana zemřela v roce 2010. Miloš Dobrý 11. listopadu 2012.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.