„Smrdí to jako terorismus,“ prohlásil krátce po útoku na istanbulské nákupní třídě Istiklal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Atentát z minulé neděle si vyžádal šest obětí a přes 80 zraněných. Turecká policie z útoku obvinila Kurdskou stranu pracujících a kurdské milice YPG v Sýrii, ty však shodně vinu popírají. Dění v Turecku v některých rysech připomíná rok 2015, kdy série atentátů před parlamentními volbami nahrála právě Erdoganovi. Další volby budou v zemi už příští rok.

Pátrání po strůjcích nedělního atentátu bylo mimořádně rychlé a úspěšné, tvrdí turecké úřady. Už v pondělí 14. listopadu, tedy den po atentátu, přinesla turecká státní média záběry z policejní razie, při níž byla zatčena mladá syrská Kurdka Ahlam Albašírová.

Ta s obličejem plným podlitin měla přiznat turecké policii, že ji k atentátu v rušném centru Istanbulu údajně vycvičila v syrském Kobani Kurdská strana pracujících (PKK) a syrská YPG, tedy vojenské křídlo syrské Kurdské strany demokratické unie (PYD).

Kurdové: My jsme to nebyli

Albašírová v Istanbulu pracovala čtyři měsíce před atentátem jako dělnice v textilní továrně a po útoku měla být podle turecké státní agentury Anadolu propašována do Řecka, kde měla být popravena, aby nemohla odhalit řetězec, který za útokem stojí. Tomu ale turecké bezpečnostní síly zabránily, když Albašírovou a dalších 46 podezřelých pozatýkaly na různých místech Istanbulu už v noci z neděle na pondělí.

„Vyhodnotili jsme, že rozkaz ke smrtícímu teroristickému útoku přišel z Kobani, města s kurdskou většinou v severní Sýrii, kde má PKK/YPG své syrské ústředí,“ oznámil turecký ministr vnitra Süleyman Soylu. Zároveň vytasil i mezinárodní kartu, když z útoku nepřímo obvinil Spojené státy, které kurdské jednotky v Sýrii podporují od začátku války proti Islámskému státu. Kondolence ze strany Washingtonu přirovnal „k vrahovi, který jako jeden z prvních dorazí na místo činu“.

Jenže obě kurdské strany obviněné Turky z atentátu jakoukoliv vinu rezolutně popírají. „Pro nás nepřipadá v úvahu jakkoli cílit na civilisty,“ uvedla v pondělním prohlášení Kurdská strana pracujících a s podobným prohlášením přispěchal i vrchní velitel kurdsko-arabské koalice Syrské demokratické síly (SDF) Mazlúm Abdí, který zároveň vyjádřil soustrast tureckému lidu: „Ujišťujeme, že naše síly nemají žádnou spojitost s výbuchem v Istanbulu,“ řekl Abdí. Kdo tedy za útokem v Istanbulu případně může stát a jaký by mohl mít motiv?

Scénář jako při minulých atentátech

Zprávy o nedělním útoku v Istanbulu směla vydávat pouze státní turecká média poplatná vládě. Turecká nejvyšší rada pro rozhlasové a televizní vysílání také nechala v neděli dočasně zablokovat sociální sítě a YouTube. Zdůvodnila to prevencí šíření paniky a nepodložených zpráv. Podobný scénář se vyskytoval už u útoků, ke kterým v minulých letech došlo v Ankaře i Istanbulu.

Jenže v některých případech se informace, které se o útocích po čase dostaly na veřejnost, od oficiální verze značně lišily. Jedním z kontroverzních případů byl například atentát, ke kterému došlo v říjnu 2015 v Ankaře. Dvacet jedna dní před předčasnými volbami zabily dva výbuchy na demonstraci organizované kritiky prezidenta Erdogana 109 lidí a téměř 500 dalších zranily. Vláda tehdy z útoku také obvinila Kurdy, což bylo vzhledem k faktu, že se protestu účastnilo plno levicových kurdských aktivistů, poměrně zvláštní.

„Opozici se tehdy dostaly do ruky nahrávky, které dokazovaly, že atentátník byl v minulosti v Sýrii, že policie o jeho plánech věděla a stejně ho nezatkla,“ řekl tehdy v rozhovoru s autorkou tohoto textu nezávislý turecký filmař Fatih Pinar, který se demonstrace osobně účastnil.

„Normálně během demonstrací bývá všude přítomno plno policistů, tady nebyli, nikoho nekontrolovali. Poté, co došlo k výbuchům, najely na místo bezpečnostní složky s vodními děly a proti demonstrantům použily slzný plyn,“ popsal Pinar dění během atentátu.

Kurdská opoziční Lidově demokratická strana HDP tehdy ze zorganizování atentátu nepřímo obvinila vládu, respektive „nestátní faktory,“ proti nimž státní bezpečnostní složky nezasáhly. V souvislosti s atentátem bylo později odsouzeno devět lidí, údajně napojených na Islámský stát. Za přímé viníky sebevražedných výbuchů byli označeni dva mladíci z konzervativního kurdského města Adiyaman. V něm měl mnoho příznivců prezident Erdogan, a navíc z něj pocházeli pachatelé dalšího útoku organizovaného Islámským státem, ke kterému došlo o dva měsíce dřív v kurdském městě Suruč.

V červenci 2015 v Suruči při sebevražedném atentátu zemřelo 33 mladých lidí směřujících na přeshraniční brigádu do nedalekého Kobani. Policie tehdy podle výpovědí svědků také překvapivě nikoho nekontrolovala. „Policie vjela na místo velmi rychle po atentátu, nechtěla tam ale pustit ani sanitky, doslova jim zablokovali přístupovou cestu. Odváželi jsme tehdy zraněné v taxících,“ řekla autorce tohoto textu Zehra Yanardagová, ředitelka Kulturního centra v Suruči. I tam prý použila policie proti místním lidem slzný plyn.

Atentáty hrály Erdoganovy do karet

Tehdejší útoky jasně cílily na levicové kurdské aktivisty a opoziční strany, především kurdskou Lidovou demokratickou stranu HDP, která se během červnových parlamentních voleb v roce 2015 vůbec poprvé dostala do tureckého parlamentu a významně ovlivnila rozložení sil Erdoganovy vládní Strany spravedlnosti a rozvoje. Ta poprvé po třinácti letech ztratila výraznou většinu a nebyla schopná sestavit jednobarevnou většinovou vládu.

Prezident Erdogan na to reagoval vypsáním předčasných voleb, které se konaly v listopadu téhož roku. Mezitím nechal pozatýkat řadu starostů zvolených za HDP v kurdských městech a nahradil je zástupci své strany, v červenci „zkolabovalo“ příměří s Kurdskou stranou pracujících a na východě země začala armáda s útoky na kurdské enklávy. Také se odehrály dva zmiňované atentáty a v zemi se zvyšovala atmosféra strachu.

Výsledkem listopadových voleb pak bylo posílení vládní strany, která si oproti červnu polepšila o 59 poslaneckých mandátů, zatímco opoziční HDP přišla o 21 poslanců a nacionalistická MHP dokonce o 40 poslaneckých křesel.

Atentáty provedené Islámským státem tedy prezidentu Erdoganovi hrály do karet. „Červencový puč“ proti němu pak uvrhnul Turecko do dvouletého výjimečného stavu. Ten pomohl k přechodu z parlamentního na prezidentský systém a vedl k významnému omezení demokracie a svobody médií v zemi.

Pocit ohrožení. Téma, které funguje

Teď se Turecko chystá na další parlamentní a prezidentské volby, které se mají konat v červnu 2023. A prezident Erdogan je opět v situaci, kdy jeho vyhlídky nejsou zcela příznivé.

Země se potýká s řadou problémů, především ekonomických. Lira balancuje na hranici 80% inflace a veřejnost je nespokojená také kvůli problémům spojeným s vysokými počty syrských uprchlíků v zemi.

Erdogan nemá moc témat, kterými by na voliče mohl zapůsobit. Opozici zkouší „přebrat“ téma uprchlíků a zpřísnění podmínek pro jejich pobyt v Turecku. Na mezinárodní scéně může využít úspěchy spojené s vyjednáváním mezi Ukrajinci a Rusy, ale také opakované útoky na kurdské cíle na severu Sýrie, potažmo pokusy o obsazení dalších kurdských území.

Posledním tématem se pak po čase stává znovu boj proti terorismu, kterým by Erdogan mohl u veřejnosti sbírat politické body. Nastolení pocitu ohrožení a zhoršení bezpečnosti fungovalo už u minulých voleb, proč by tedy nemohlo zafungovat znovu?

V souvislosti s nedělním istanbulským atentátem se v podobném smyslu vyjádřil i zkušený turecký novinář Murat Yetkin: „Pro mnoho Turků byl nedělní útok na Istiklalu návratem do bouřlivého období 2015–2017, kdy zemí otřásaly atentáty od pohraničního města Suruč po hlavní město Ankaru. Zažíváme teď stejný scénář?“ položil si řečnickou otázku ve videozáznamu zveřejněném na internetu.

Podle něj velká část turecké veřejnosti požaduje zlepšení ekonomických podmínek, nezávislé soudnictví a svobodnější média. Odvedení pozornosti k bezpečnostním tématům by se podle něj vyplatilo především konzervativně smýšlejícím politikům, mezi něž prezident Erdogan rozhodně patří. „Navedení voličů k bezpečnostním obavám by sloužilo pouze zájmům těch, kteří nechtějí v Turecku sekulární, sociální právní stát a pluralitní demokracii,“ vyjádřil obavy Yetkin ohledně budoucího vývoje před volbami.