Do konce letošního roku má začít plně fungovat Úřad evropského veřejného žalobce. Na úrovni EU tak vznikne subjekt s pravomocí vyšetřovat a trestně stíhat přeshraniční trestnou činnost. O vzniku úřadu se mluví už více než dvacet let a ambice jsou velké: má řešit hospodářskou kriminalitu, která EU ročně připraví až o stovky miliard eur.

Podle různých odhadů přichází rozpočet EU – a tedy i rozpočty členských zemí – kvůli hospodářské kriminalitě ročně o desítky až stovky miliard eur. Třeba podle místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové dosahují finanční škody každoročně asi 50 miliard eur.

Tato částka může být i mnohem vyšší, zejména pokud se do ní zahrnou i podvody s DPH.  Některé studie pak uvádějí roční ztráty ve výši vysoce přesahující sto miliard eur. Těmto finančním škodám by měl nový úřad zabránit a tyto obrovské částky navrátit do veřejných unijních rozpočtů.

Evropská nejvyšší žalobkyně Laura Codruţa Kövesiová musí ale ještě stihnout řadu úkolů: zajistit potřebné personální a technické zabezpečení úřadu, zřídit kolegium a stálé komory či dohlédnout na jmenování pověřených žalobců v jednotlivých členských zemích.

Text Lukáše Hendrycha vyšel původně na serveru Euractiv.cz, s nímž HlídacíPes.org spolupracuje.

Hlavním posláním Úřadu evropského veřejného žalobce bude vyšetřování a trestní stíhání trestných činů, které poškozují nebo ohrožují finanční zájmy EU.

Mezi takovou kriminalitu patří zejména korupci, dotační a jiné podvody, legalizaci výnosů z trestné činnosti, podvody s DPH či zpronevěru.

Otazníky před startem

Struktura Úřadu evropského veřejného žalobce (Euractiv.cz)

Nyní, kdy žádná nadnárodní veřejná žaloba neexistuje, je velmi složité tuto rozsáhlou finanční (a často přeshraniční) kriminalitu efektivně stíhat.

Problém je i v nedostatečné mezinárodní spoluprací orgánů činných v trestním řízení, limity v institutu právní pomoci, nedostatky ve volném pohybu důkazů přes hranice a jiná omezení a překážky v přeshraničních trestních řízeních.

To by měl nový úřad měl změnit. Otázkou je, zda se ambice naplnit povede.

Součástí úřadu je (vedle ostatního personálu, který zahrnuje právníky, IT specialisty, účetní a jiné zaměstnance) hlavně takzvané kolegium. To tvoří evropský nejvyšší žalobce a evropští žalobci, jež budou vysílat jednotlivé členské státy.

Funkční období evropského nejvyššího žalobce je sedmileté a nelze jej obnovit. Funkční období evropských žalobců je šestileté a lze jej prodloužit maximálně o další tři roky. Každé tři roky má také docházet k obměně třetiny z nich.

Český zástupce? Jen neoficiálně

Kolegium ze svých řad vytvoří stálé komory tvořené vždy třemi žalobci;  jednotlivé případy jim budou přidělovány na základě předem stanoveného náhodného systému.

Stálé komory pak budou mít pravomoc udělovat pokyny evropským pověřeným žalobcům v jednotlivých členských zemích, budou na jejich práci dohlížet a případně je i řídit.

Za Českou republiku má být do Lucemburku vyslán státní zástupce Petr Klement, který nyní působí na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně a zaměřuje se především na kybernetickou kriminalitu.

Jde však zatím stále o neformální post, oficiální jmenování proběhne až ve chvíli, kdy budou vybráni všichni evropští žalobci ze všech zemí.

Jak vznikal Úřad evropského veřejného žalobce (Euractiv.cz)

„Česká republika provedla řádně a včas výběr kandidátů na evropského žalobce, to znamená zástupce České republiky v Úřadu evropského veřejného žalobce. Nicméně do současné doby tento výběr ještě není oficiálním aktem stvrzen a evropský žalobce není jmenován,“ řekl pro Euractiv.cz nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Pověření žalobci budou v jednotlivých zemích jmenováni z řad národních státních zástupců.

Ti budou nadále součástí národního státního zastupitelství a budou si plnit své „domácí úkoly“, zároveň se však stanou součástí úřadu jakožto evropští pověření žalobci. Toto „sezení na dvou židlích“ vzbuzuje kritiku a pochybnosti pokud jde o nezávislost těchto žalobců.

Právě nezávislost úřadu a jeho žalobců je přitom hlavním důvodem pro jeho vznik. Úřad a jeho zaměstnanci mají být díky nadnárodní struktuře při vyšetřování a trestním stíhání nezávislí na jakémkoli politickém či jiném nátlaku ze strany jakýchkoli vnitrostátních orgánů.

Pokud bude ale konkrétní evropský pověřený žalobce i nadále součástí národních státních zastupitelství, může být jeho nezávislost na domovském státě ohrožena.

Zeman: Chce to víc peněz

Evropští pověření žalobci přitom budou základním kamenem pro fungování celého úřadu. Právě oni budou dohlížet na vyšetřování a trestní stíhání jednotlivých případů, budou udílet pokyny policejním orgánům a podávat obžalobu a dokazovat vinu obžalovaných před vnitrostátními soudy.

Budou se muset i nadále spoléhat na vnitrostátní orgány činné v trestním řízení, zejména pak na policii.

I celé trestní řízení se má nadále řídit podle právního řádu v státě, kde řízení bude probíhat. V rámci EU totiž neexistuje žádné společné evropské trestní právo. A to může být problém, jelikož trestněprávní předpisy se napříč členskými státy EU často velmi liší.

Příkladem takovýchto rozdílů je institut vazby. Podmínky pro vzetí obviněného do vazby se v různých členských státech výrazně liší. V jedné zemi bude moct ve vazbě skončit, v jiné – byť u stejné právní klasifikace – nikoli.

A problém je i v penězích. Navržený rozpočet zdaleka neodpovídá úkolům, které se od nového úřadu čekají.

„Podle našich propočtů bychom, s ohledem na počet věcí, které Česká republika generuje a které budou spadat do působnosti EPPO, měli mít něco mezi 8 a 12 evropskými pověřenými žalobci. Rozpočet této instituce je ale výrazně nižší. Vycházím z toho, že bychom měli mít, alespoň podle nařízení, alespoň dva evropské pověřené žalobce, ale upozorňoval jsem na to, že tento počet je naprosto nedostatečný,“ říká za Česko Pavel Zeman.

Doposud tedy není jasné, kolik bude mít Česká republika pověřených žalobců a na jakých státních zastupitelstvích budou působit.

Jak dosáhnout na Maďarsko

Nejasnosti se objevují i v dalších oblastech. Příkladem může být i stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento institut je v Česku běžný, v rámci Evropy ale raritní a nepočítá s ním ani přijaté evropské nařízení.

Stížnost standardně vyřizuje nadřízený státní zástupce, jenže v případě úřadu bude takovým nadřízeným stálá komora v Lucemburku, která však původní stíhání sama nařídila. Je proto nelogické, aby následně rozhodovala i o samotné stížnosti proti takovému stíhání. Tato nejasnost není prozatím vyřešena.

Riziko je i v tom, že žalobci budou mít tendenci záměrně předávat trestního řízení do těch států, kde bude vyšší šance na potrestání pachatele nebo kde hrozí za stejnou trestnou činnost vyšší trestní sazby, případně je zde jednodušší provádět některé vyšetřovací či zajišťovací úkony – jako třeba zmíněné vzetí obviněného do vazby.

Stálá komora totiž za určitých okolností bude moct v průběhu vyšetřování rozhodnout o předání případu evropskému pověřenému žalobci v jiném členském státě. Prozatím nelze předvídat, jak moc bude tato možnost ze strany úřadu využívána.

Neméně důležité budou vztahy mezi úřadem a těmi unijními státy, které se posílené spolupráce rozhodly neúčastnit. Polsko a Maďarsko jsou jedni z největších příjemců unijních dotací, na jejichž čerpání má úřad také dohlížet, rozhodly se však k projektu nepřipojit. Může se ale stát, že stopy během vyšetřování povedou právě do zemí, které se posílené spolupráce neúčastní.

Úřad si tak bude muset ujasnit postupy, jak opatřit důkazy i v těchto případech. Pokud se úřadu nepovede navázat s těmito zeměmi dobré vztahy, mohou se státy, co zůstanou stranou, potenciálně stát podhoubím evropské finanční kriminality.