Útěk z komunismu s razítkem z brambory a vymyšlenou příbuznou z vídeňského telefonního seznamu
O Vánocích 1979 vystoupili Hana Palcová a její syn Lukáš z vlaku v rakouském městečku Sigmundsherberg. Naproti jim běžela přítelkyně ‚Kuky‘ Englanderová, ukazovala na Hanu a křičela v různých jazycích na cestující i na lidi na perónu: „Ona je svobodná! Je svobodná!“
Socioložka a později redaktorka Hlasu Ameriky Hana Palcová cítila nekonečnou úlevu: právě se jí podařilo utéct z Československa, ale především (se zfalšovanými dokumenty) propašovala přes hranice devítiletého Lukáše. Kdyby se na to přišlo, skončila by ve vězení se součtem trestných činů, od falšování úřední listiny až po nedovolené opuštění republiky.
„Pořád kvrdlal tím kvérem“
Dostat se z ČSSR na Západ bylo v 70. letech komplikované. Lidé při každé příležitosti prchali ze „socialistického ráje“ do „kapitalistické nejistoty“, komunistické úřady se snažily zmenšit emigraci na minimum, a pokud byl někdo vypuštěn ze zadrátovaného sovětského území, museli jeho blízcí (manžel/ka, děti) často zůstat doma jako rukojmí, jako pojistka.
Hana Palcová se svým manželem Milanem Palcem a vpravo Ladislav Goval, 1976. Foto: se souhlasem Post Bellum
K vycestování nestačil pas, byla zapotřebí ještě výjezdní doložka a devizový příslib (tj. slib státní banky, že dotyčnému poskytne západní měnu), to všechno bylo podmíněno četnými posudky, na jejichž základě pak státní aparát rozhodl.
Hana Palcová a její muž, scénograf Miloslav Palec, se tehdy domluvili, že budou žádat o vycestování každý zvlášť a v jiném termínu, aby odvrátili podezření, že se chystají na Západě zůstat. Měli štěstí, získali potřebná doporučení, Miloslavovi byla povolena pracovní cesta do Dánska, Haně pak krátká návštěva příbuzné v Rakousku (de facto si příbuznou vymyslela, s použitím vídeňského telefonního seznamu).
„Manžel odcestoval, já měla odjet den po něm a pro jistotu jsem tu poslední noc přespala u kamarádky Věry Eisenbergerové… Pak jsem vyrazila pro syna, který zatím zůstával u babičky v jižních Čechách,“ vzpomíná Hana Palcová: „Náš kamarád, výtvarník, mi Lukáše připsal do výjezdní doložky. Udělal to perfektně, napodobil strojové písmo a celé to opatřil razítkem, které vyřezal z brambory…
Lukáš byl u té babičky s dalšími dětmi, nikam jet nechtěl, ale něco jsem mu napovídala a naslibovala, neměl na vybranou… Jenom tři lidé věděli, že chystáme emigraci: babička, moje sestra a ta kamarádka Věra… Bylo šeredné počasí, na nádraží ve Veselí se nás ujal starší ajznboňák, který se vyptával, kam jedu, pak nám pomáhal a ukazoval, do jakého vagónu máme jít.
Jenže do toho přišel nějaký mladý muž se zbraní, začal diskutovat, prohlašoval, že ‚do Vídně dneska nikdo nejede‘ a pořád kvrdlal tím kvérem… Ten ajznboňák nás nakonec naštěstí strčil do vlaku, zavřel za námi dveře – a naštěstí v té debatě pokračovali sami… Uvnitř se na mě vrhly takové dvě ježibaby, začaly ze mě sundávat kabát, dělaly prohlídku, sápaly se po kufru… Lukáš byl vyděšený, bylo to hnusné. Ale přes hranice jsme projeli.“
Jak už bylo řečeno, kousek od hranic čekala na Hanu přítelkyně, které předtím dala zprávu.
Mami, v té škole by mě zabili
V lednu 1980 se po administrativních peripetiích dostal z Dánska za ženou a synem i Miloslav Palec. Následně požádali o politický azyl ve Spojených státech amerických, pár měsíců bydleli v Rakousku u přátel Englanderových, cestovali po Evropě. V červenci 1980 se dostali do USA – v Československu byli jako uprchlíci odsouzeni a jejich nevelký majetek „vyvlastněn“.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Palcovi nebyli prominentní exulanti, a i když jim v Americe pomáhali kamarádi, museli si obtížně vydělávat na živobytí, rychle se učit jazyk a stěhovat se za prací – chvíli žili na Floridě, chvíli v Pensylvánii, chvíli v Kalifornii. Kvůli práci se také na čas rozdělili. Nedlouho po příletu do USA odjela Hana Palcová s Lukášem do districtu Richmond v San Franciscu, kde jim známí nabídli bydlení v domě starších manželů, kteří na rok přesídlili do Austrálie. Žili na okraji černé čtvrti, Hana se učila anglicky a vydělávala si jako pečovatelka o těžce nemocnou paní (v Čechách absolvovala střední zdravotní školu).
Desetiletý Lukáš nastoupil do školy: žáci byli z 80 procent Afroameričané, z 20 procent Hispánci a Lukáš jediná bílá vrána. Hana vzpomíná: „V té čtvrti nás zrovna nevítali, vymykali jsme se, byli z nás nervózní…. A asi po dvou třech měsících mi jednou večer syn řekl: ‚Mami, už mě zítra do školy neposílej, zabili by mě. Do toho ještě přišlo zemětřesení, kýval se lustr a padaly věci z polic, tak jsem to vzala jako znamení a řekla jsem: Jedeme pryč!‘“
Běh o život
Lukáš Palec (1970) po mnoha letech popisuje, proč se bál o život: „Nešlo o to, že bych se třeba nedomluvil anglicky, to mi nedělalo potíže, učil jsem se rychle… Byl to prostě úplně jiný typ školy, než jsem znal. Učitelé se báli studentů, byly tam drogy a zbraně, i když tedy ne pistole, ale spíš nože nebo nunčaky…
Během oběda se kluci rvali do krve, tak drsně, že pravidelně přijížděla policie. Měl jsem tam jednoho kamaráda, který mi něčím připomínal bratrance ze Soběslavi. A jednou se kolem nás shromáždila spousta kluků, kteří řekli tomu mému kamarádovi, ať si vybere, jestli je se mnou nebo s nimi. Asi jsem je nějak štval, že jsem třeba neměl dost rád basket nebo jsem moc spolehlivě dělal úkoly.
Syn Lukáš Palec po příletu do USA, rok 1980. Foto: se souhlasem Post Bellum
Kamarád si vybral ty kluky, začali na mě plivat – a já jsem pochopil, že nemám moc šanci, že musím utíkat. Uměl jsem rychle běhat, ale tohle nebyla nějaká běžná ´stovka´, letěl jsem dost daleko, až domů… A pamatuju si, že mi bylo jasné, že utíkám o život. A když jsem se dostal domů, tak jsem se hlavně bál, aby máma pochopila vážnost situace, aby mě neposlala zpátky. Neposlala.“
Palcovi pak odjeli na Floridu, kde se Hana Palcová na čas stala pomocnou zdravotní sestrou v domově důchodců. Za rok se stěhovali do Tampy, kde získal Miloslav Palec práci na univerzitě, v roce 1983 odešli do Illinois, kde Hana začala studovat obor média a výzkum. „Dokonce mi uznali diplom z Univerzity Karlovy, díky jedné pedagožce, která pocházela z Německa a moc mi pomohla. Začala jsem tam dělat doktorát. To už jsme byli usazeni,“ říká Hana Palcová a dodává:
„V těch horších počátečních časech mě utěšovala od různých stesků právě univerzita. Měla jsem ráda univerzitní prostředí, ráda jsem byla v knihovnách, bylo mi tam dobře. A také jsme se brzy seznámili se spoustou lidí, kteří měli nějaký vztah k Československu nebo ke střední Evropě. Pokud jde o společenský život, rozhodně jsme nestrádali. Američané kolem univerzity měli o Československo a o další země v Evropě zájem, sice většinou nevěděli, kde přesně ČSSR leží, ale zajímali se. Nerozuměli ovšem komunismu. Moc toho nevěděli a jen minimálně chápali, jaký je každodenní život v komunistické zemi. Snažili jsme se jim to vysvětlovat, ale ta zkušenost je zkrátka nepřenosná.“
Za Hlasem Ameriky
Nikdy prý nelitovala, že se rozhodla pro emigraci. Na domov však nezapomněla, vzpomínala na přátele, často vězněné a šikanované komunistickým aparátem. Nechtěla být v tom směru nečinná, a tak se v polovině 80. let přihlásila do konkursu na místo redaktorky v československém vysílání Hlasu Ameriky (The Voice of America).
Hana Palcová v listopadu 2018. Foto: se souhlasem Post Bellum
Roku 1986 nastoupila jako hlasatelka a redaktorka: „Pavel Pecháček, který tehdy československou sekci vedl, vytvořil spolu s dalšími kolegy dobré prostředí, v němž jsme mohli dělat skoro cokoli, co jsme uznali za důležité a o čem jsme chtěli informovat posluchače v Československu, ať už to byly zprávy a pořady o dění v USA nebo o exilu a československé protikomunistické opozici. Pokud se nemýlím, měl Hlas Ameriky koncem 80. let v Československu několik miliónů posluchačů.“
Poprvé se Hana Palcová vrátila do Československa krátce po pádu komunistického režimu, v létě 1990. O šest let později, kdy v Hlasu Ameriky skončila, se přestěhovala do Prahy.
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Plátno ztratilo rám a obraz se stal mapou. Miloš Šejn nenašel u komunistů pochopení
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
48 komentářů
V emigraci nebyl problém vysvětlit komunismus nebo nějaký socialismus. Ale bylo těžké vysvětlovat kolaboraci s tímto režimem. Často dobrovolnou. Tak jak nebylo možné vysvětlit v hospodě mladým sovětským důstojníkům po okupaci v roce 1968 fakt, že jsme se nebránili. Teď nám chce Okamura se svou proruskou partají vytvořit společnost pro dnešní mladé. Čeká je také emigrace ?
…no sovětským okupantům se moc toho vysvětlit nedalo, protože na tancích seděli Ukrajinci, Bělorusové, Litevci….a i když rusky uměli tak vám úmyslně odpovídali ve svém jazyce a z tanku na tank na sebe taky řvali taky ve své mateřštině, které jsme nerozuměli…v roce 1968 mě bylo 18 let a byl jsem u rozhlasu když začali Ukrajinci na tancích střílet, tak jsem utíkal Italskou na Mírák a tam byli okupanti v relativním klidu
Tak si necháme vytvořit proamerickou diktaturu,ta bude lepší,že?
Nechapu jednu vec a to je ta neutuchajici servilnost rusku.Od Milouse Zemana zacinaje a Vami konce.Ja s radosti prijmu diktaturu Ameriky nebo Bruselu oproti ruke spine a otravu Новичо́к-em.
Také tam v Brně – Husovicích, kde jsem tehdy bydlel, nebyl mezi sovětskými vojáky v srpnu 1968, jediný Rus, všechno, to byli Ukrajinci a nějací šikomoocí příslušníci nějakého sibiřského etnika.
Oskare,žádná novinka.Když jsem byl jako voják na zájezdě v Milovicích,tak tam ti šikmoocí zameteli chodníky a sovětští lampasáci o nich mluvli s opovržením,že jsou určení coby potrava pro děla.Naš mladý poručík byl dost překvapený.Hold v Rusku rasizmus není.
Kdo to neprozil asi nepochopi.Emigrace nebyla vetsinou „touha po penezich“ jak si vetsina lidi tehdy pravdepodobne myslela a asi dodnes mysli.Ani to nebyla frustrace z nedostatku, mandarinky nebo banany jen o Vanocich by asi nikoho nevyhnaly.Byla to u vetsiny, nebo aspon casti lidi touha zit zivot sam za sebe.Ne z prikazu nebo dovoleni nekoho jineho.V te dobe mi bylo milejsi byt bezdomovcem na zapade, coz jsem zpocatku par tydnu i byl, nezli prijmout nabidku pracovat pro ministerstvo vnitra na teplem mistecku.Coz mi opravdu bylo nabidnuto, po predchozi perzekuci me rodiny kvuli „rozkulacenemu“ dedeckovi a nevzeti na strojarnu kvuli „spatnemu tridnimu profilu“, i kdyz jsem mel znamky lepsi nezli vetsina prijatych a zkousky jsem neudelal skvele ale slusne, zase mnohem lepe nezli vetsina prijatych.A to bylo v prostredku sedmdesatych let, ne nekdy v padesatych.
Pane nebo paní Post Bellum, když už něco veřejně píšete, mrkněte do dějepisu ZŠ nebo Wikipedii, protože v ČSSR nebyl komunizmus ano komunistický režim. Socializmus, to bolo to, z čeho utíkali!
Možná by neškodilo pořádně si přečíst článek. Na závěr máte jméno autora, který se navíc zminuje, že utíkali z socialistického zřízení, řízeného komunistickými úřady(myslíte, že tehdy nějaký ouřada mohl být mimo KSČ? A kdo byl vedoucí stranou v tom bordelu?Nebyli to náhodou komunisti? ). Jinak pak další zmínky o útěku z komunismu jsou jen citace paní Palcové. Takže si zamette nejdřív před svým prahem, než někoho začnete poučovat
Hezká pohádka.
Cca v roce 1982 jsem byl poprvé v západním Německu. Já desetiletý s mámou-dcerou největšího kulaka ve vsi a s tátou-synem živnostníka. Každý kroutil hlavou nad tím že nás takhle všechny nechaly vycestovat. Samozřejmě kulil jsem oči na obchody, všude reklamy a celkově ten svět vypadal pestrý a barevný, např pamatuju na obchod s modely a hračkami o rozměrech patra v tehdejší Kotvě ale co si budeme nalhávat trošku větší sortiment . Přestávalo se v autě a njaký emigrant z Československa si nás všiml a pozval nás k sobě, pamatuju na hodně upřímnou večerní debatu kdy se bez nějakých emocí porovnával život a našla se negativa i pozitiva na obou stranách. Jo na hranici to byla normálka jak do DDR jen o mohutnou závoru víc a táta přišel o pár časopisů kde byly fotky holek tak chudých že jim nezbylo na oblečení.
V čem? Neutíkali snad lidé ze socialistického blahobytu? Jiní riskovali i kulku do zad, a přece chtěli pryč. Pěkně je tady ukázán jejich život po emigraci. Museli se sami snažit. Ne, jako ti současní přivandrovalci, kteří nepracují, dostávají tučné dávky a ve volném čase loupí, znásilňují a vraždí. Díky za hezký článek.
Já jsem Ukrajinka co utekla podal od Ruska a jak vidět Rusko ke mně nebezpečně se přibližuje prostřednictvím Zemana a jeho okolí .Co jiného člověk má udělat aby unikl od OSY ZLA!!!
Většina lidí nikam utíkat nechtěla, to je blábol paní Palcové, proč na tom slavném západě nezůstala. Skoro každý se tam měl tak dobře, že se houfně vraceli zpět a každý jako velký hrdina.
Máte pravdu.Tady se jenom lže a pomlouvá
Slavny Zapad,Oldrichu jak se Vam zije stagnovanem Vychodu s oloupanyma omitkama ,vsudepritomnyho bordelu a platama na hovno?Hlavne ze pivo je levny a pokud vam nezdrazi Startky tak asi zijete v raji.
To nemáte pravdu, ta většina pouze nechtěla riskovat kulku do zad, příp. perzekuci příbuzných, kteří zde zůstali. Já bych také šel na čas pracovat do zahraničí, ale nechtěl jsem rodiče vystavit trestnímu stíhání, ukradení majetku, na který se za života nadřeli a podobně. A nešlo mi jen o peníze, chtěl jsem poznat svět. A když jste cestoval i do spřátelených socialistických zemí, koukali vám i do z……, co jste měl k obědu. Znám několik lidí, nebyli to žádní dříči a daří se jim tam dobře. Najděte si třeba příběhy pana Vladimíra Svatého, nebo pana Otto Wichterle.
Otto Wichterle. Prof. Ing. RTDr. Otto Wichterle, DrSc. byl prvním ředitelem ÚMCH v Praze. Dovolím si pro Vaši informaci citovat z https://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Wichterle :
„Dne 4. prosince 1958 byl Wichterle jmenován vedoucím laboratoře makromolekulárních látek Československé akademie věd (ČSAV), z níž se vyvinul Ústav makromolekulární chemie (ÚMCH) v Praze 6 na Petřinách. Wichterle se pak stal jeho ředitelem (až do tzv. normalizace) a strůjcem většiny jeho úspěchů.“ a dále : „K 21. prosinci 1969 byl Wichterle jako signatář 2 000 slov zbaven funkce ředitele ÚMCH a dále tam pracoval pouze jako řadový vědec.“ a to až do listopadu 1989, kdy : „prof. Wichterle jako nově zvolený prezident ČSAV varoval před nebezpečím tržního zneužívání vědy.“
Nikdy nebyl emigrantem. „Otto Wichterle zemřel na svém letním sídle v obci Stražisko (okr. Prostějov) 18. srpna 1998 ve věku 84 let. Pohřben byl na Městském hřbitově v Prostějově.“
To má být svoboda a demokracie když se dítě bojí jít do školy aby ho tam nezabili? Nakonec jsem šťastná, že jsem se nedostala do Ameriky ač jsem o tom já a celá moje generace slastně snila.
… zvirata v ZOO jsou vlastne v bezpeci, dostanou pravidelne nazrat,neprsi na ne ,
obcas jim veterinar vypumpuje zaludek,kdyz se prezerou nahazenych potravin,
v zime jim zatopi, kdyz se nehodi pro chov tak je vykastruji..
Zažil jsem šesteré:1) demokracii 1.republiky,
2) válečnou totalitu za Protektorátu,
3) demokracii po osvobození,
4) budování socialismu po d vedením komunismu, t.zv. totáč
5) dočkal jsem se listopadu 1989, lítal po náměstích, byl mezi zakladateli OF a zvonil
klíči.
6) současnou demokracii, která se stále více začíná podobat některé z těch totalit
a při tom za to ani nemůže vláda, ale různí hlídači demokracie a kde čeho ještě.
ja byl v bejvalym Zap.Nemecku v roce 1988 na pozvani a tam uz se vedelo ze tady komousi maji odzvonino akorat se spletli o ctyri mesice nafotil jsem tam tu bidu a v praci dal do zaskleny nastenky no to byl poprask komousi se nezmohli na slovo az jeden komous se rozpovidal a rek on tam fotil nez ty bohaty a ja povidal soudruhu chudy jsem tam fotit nemoh prptoze jsem je tam nevidel!
pokud jsi tam chudý neviděl , tak jsi chudý duchem. Já byl v NSR a Francii v roce 1988 po složení devizových prostředků od rodiny potřebných k vycestování. Samo , že byly i víza koupené na ambasádách. Potvrzení od voj. správy o odevzdání Voj. knížky. Potvrzení od zaměstnavatele. Já tam viděl bídy a problémů v té době moc. Všude na přízemnich bytech mříže. Nepořádek. Všechno se házelo na zem. Odpadky, krádeže, To byla jižní Francie v roce 1988 . Dnes nemám zájem tam cestovat.
Kupodivu, byl jsem v roce 1987 v Německu (tehdejším západním) a té bídy a chudých tam bylo také dost.
Právě proto, že tam nebyla povinnost pracovat. Některým lidem to vyhovovalo a vyhovuje i nyní. Mamínka vzpomínala, že ve 30. letech nabízeli žebrákovi práci. Ale on odmítl, pohodlnější bylo žebrat.
… a my tedy tady tak můžeme být docela rádi, že Ukrajina zkrachovala, krachuje a bude ještě i v budoucnu krachovat a tím nám bude „zajištěn“ trvalý přísun velice práceschopných lidí za peníze ( mnohdy jen) agenturních zaměstnanců…
To se divím že je dovoleno takové informace o agresivních afroameričanech a latinoameričanech vůbec napsat v dnešních korektních časech,kdy se kleká na kolena před barevnými zločinci.
Jen bych si dovolil dodat k těm Latinoameričanům (kde navíc o nějaké 100 %-ní „barevnosti“ můžeme pochybovat asi tak jako u těch Severoameričanů, občanů USA, viz ti Afroameričané)… Tak vzhledem k tomu, kolik třeba českých vysokoškoláků v uplynulých letech prošlo (prostřednictvím nějakých stáží apod.) nějakou dobu univerzitami zejména v Mexiku, ale i v jiných latinskoamerických zemích – a aspoň tedy nevím o tom, že by získali podobnou zkušenost jako pan Palec v kalifornském San Francisku…(???)
Tím samozřejmě vůbec nepopírám, že Hispánci v USA mohou být pořádnej dobytek. A pořádnej dobytek žije samozřejmě i přímo v té Latinské Americe… Tak chachacha, zrovna to Mexiko, že, kde už po více než desetiletí nikoliv nějaký zlý totalitní stát, ani ne skupiny, oficiálně uznané jako teroristé, povstalci či pod., ale prostě, byť zjednodušeně řečeno, normální kriminálníci se masakrují třeba až po stovkách (a jistě, odnést to mohou třeba i novináři, regionální politici nebo prostě běžní bezúhonní občané, nemluvě samozřejmě o policajtech nebo vojácích)… Ale tak přece ani všichni bělošští anglosaští gringos určitě nebudou sami slušňáci, že…(???)
To jenom poznámka, že si nemyslím, že by bylo dobré třeba někdy jen úplně zbytečně otravovat mezinárodní vztahy…
Opustili jsme zemi v r. 1982 pres Jugoslavii pres hory do Rakouska. Uz od zacatku to bylo dobry. AFCR v cele s Ivanem Medkem odvedla v Traiskirchenu skvelou praci pomoci a podporou ceskym emigrantum. Po roce odlet do Kanady To bylo to nejlepsi rozhodnuti naseho zivota. Ted kdyz vidim, jak po „porazce komunistu“ komunisti dal vladnou, Estebak v cele vlady, na hrade se teteli dementni, zapsklej dedek, ukovan v KSC, dozral v CSSD a zalozil Stranu Prav Ovcanu, Svejkistan dal bude jen vesela tragikomedie….
..obavam se,ze vic to bude tragedie,nez komedie…
V Kanade to jde tez od 10 k 5. Tez si ten socialismus chtejj vyzkouset.
Právě o tom to cele je. Většina lidi je hodně na nízké úrovní a nemají jiné hodnoty nežli materiální blaho. Ne nadarmo se říká:“ Čím větší pustina tím honosnějc zdobena“ a proto je tu potřeba SMRTI aby jsme jako lidi vzpamatovaly se a žily v souladu s přírodou ne jako její vládci!!!
Vám opravdu věřím. Hlavně, když si přečtu všechny Vaše příspěvky. Díky Ukrajinko.
.. mam jednu technickou otazku..
uz podruhe jsem narazil na hlasku,ze se nekomu podarilo zfalsovat vyjezdni dolozku,
me to neprijde realne… mam ji totiz,vice nez tricet let schovanou…
Musíte pořádně číst! Není tam, že zfalšovali výjezdní doložku, ale že připsali dítě do pasu…
cituji : „mi Lukáše připsal do výjezdní doložky. Udělal to perfektně, napodobil strojové písmo a celé to opatřil razítkem, které vyřezal z brambory…“
cituji :
mi Lukáše připsal do výjezdní doložky. Udělal to perfektně, napodobil strojové písmo a celé to opatřil razítkem, které vyřezal z brambory…
Minulý režim byla vláda hlupáku a dalo se všechno zfalšovat!!! Jen pro vaši informaci.
zfalsovat jiste lze skoro vsechno,a nema to s inteligenci co delat…
ale zrovna tak lze falsifikat jednoduse odhalit, treba kontrolnim procesem,ale o tom zase asi vite malo…
Jen můj názor, nikoliv tvrzení, protože jsem ji nikdy neměl.
Upravoval to výtvarník, takže člověk se znalostí grafiky. Vždyť „odborníci“ dokáží vyrobit i falešný pas, příp. kopii slavného malíře a často to neodhalí ani odborníci.
… no ja kdyz jsem opoustel ceskej dolik, tak to hranicni hlidac ,kontroloval,asi v nejake dalnopisne sjetine,takze,nejaky nesoulad by se urcite objevil…
nebudu psát, že zrovna výjezdní doložka, ale mnohé jiné, aby bylo možno vycestovat… tehdejší „úroveň“ tištěných dokladů (a jazyková znalost českoslovesnkých úředníků) byla prachbídná; naštěstí.
..ja mam dolozku schovanou… a cestina pred triceti lety..co o tom vite…
Mám dojem, že za posledních 30 let emigrovalo víc lidí než za 40 let vlády komunistů. Důvody jsou pořád stejné. Peníze.
..asi proto,ze na hranicich nejsou hlidaci se strelnou zbrani, psi na volno, signalni draty, spackarny , udrzovane cesty pro gaziky…
Odesel jsem v roce 1968. Vzdelani jenom stredni skola, oficielni kvalifikace temer zadne. Na „zapade“ jsem zacal jako umyvac letadel, pak kreslic, pak konstrukter, pak 35 let inzenyr. 4 Deti, kazde s vlastnim domem, 7 vnoucat, vsechno v dobrem zamestnani. Ziju ve vlastnim dome, penze je dobra, nemenil bych se „socialismem“ ani nevim za co. To se ani neda srovnavat, zde je clovek clovekem, ne hracickou statu a politiky.
Jak mohla mít absolventka střední zdravotní školy diplom Karlovy Univerzity, který jí v USA uznali ? Že by něco jako připsání syna na výjezdní doložku ? Jen se ptám ? Jinak přeji hodně štěstí i nadále.
Diplom měl manžel.