Utéct přes dráty, ukrást stíhačku. Za jeden rok svobody v Rakousku jedenáct let ve vězení
Devatenáctiletý Miroslav Froyda v roce 1953 utekl na Západ během svazácké brigády v JZD při žních u Vranova nad Dyjí. Tři týdny se na tuto chvíli připravoval. V přesnou chvíli střídání pohraničníků na věži s kamarádem vystartovali přes pole na hranici. Pomocí dřevěného žebříku od posedu zdolali ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím a šťastně se dostali do Rakouska. Když se ale později, už jako američtí špioni, vraceli, byli zatčeni a odsouzeni na 15 let.
Elegantní pan Froyda se narodil roku 1933 v Plzni. Jeho tatínek, cukrář a fotbalista, měl v nájmu místní restauraci. Zemřel ale náhle na zápal plic, když byly Miroslavovi čtyři. Maminka musela do práce, nastoupila do zámečnické dílny, později se stala uvaděčkou v plzeňském divadle.
Z dětství za války si Miroslav Froyda pamatuje nálety, hukot a hvízdání leteckých bomb, výbuchy, schovával se pod peřinou. Druhý den s kluky hledali šrapnely, které si schovávali do sbírky.
Vzpomíná, jak se v deseti letech surově popral s partou stejně starých členů Hitlerjugend. Jeden z nich ho bezdůvodně chytil a nadával mu: „Nazval mě českou sviní! Dodnes na to vzpomínám. Já mu tak rozmlátil hubu. Strhal jsem jim tašky a naházel je přes plot. Vyšetřovalo se to. Spolužáci mi ale dosvědčili, že jsem byl napaden. Ředitel školy Ulč to zahrál do autu,“ vzpomíná na drama z dětství.
Buchty pro americké vojáky
Jeho maminka mu platila hodiny angličtiny. Když 6. května 1945 vstoupili do Plzně první vojáci 16. americké divize, Miroslav si své jazykové dovednosti ozkoušel v praxi a suverénně tlumočil.
„Pamatuji si jejich příjezd, jak jim Češi dávali buchty a nevěděli, jak skvěle jsou tito vojáci zásobovaní. Tlumočil jsem často takovým různým podnikavcům, šmelinářům, kteří jim nabízeli alkohol. Nám dětem američtí vojáci často věnovali žvýkací gumu nebo čokoládu. Vzpomínky na ně mám prostě pozitivní,“ vypráví pan Froyda pro Paměť národa.
Miroslav Froyda v rakouském městečku Gmunden, kde prodělal výcvik agenta americké MIS. Foto: se souhlasem Post Bellum
Konec války jako kluk prožíval se smíšenými pocity. Na jedné straně se radoval z porážky nacistického Německa, přál si potrestání kolaborantů, jásal jako ostatní, že je konec války, obdivoval Američany, které celý život považoval za skutečné osvoboditele.
Na druhé straně viděl nespravedlivý osud svých německých sousedů, rodiny Braunshoferových.
„To byli nesmírně obětaví laskaví lidé, Němci, kteří nám pomáhali. Moje babička před nimi klidně řekla, že Hitler je zločinec, za což hrozilo i zastřelení, ale oni nikdy nikoho neudali. Pak k nim vtrhli lidé s páskami RG (Revoluční garda, pozn. red.). To byli vlastně první komunisti. Vykrádali, co se dalo. A protože nikdy nebojovali, tak se chovali k Němcům krutě. Braunshoferovi měli dvě dcery a jedna z nich měla malé dítě. Všichni zmizeli v odsunu kdesi ve sběrných táborech,“ popisuje Froyda.
Když to nešlo vzduchem…
Miroslav Froyda studoval strojní průmyslovku. S kamarádem Václavem Šmucrem, synem lakýrníka, jezdili po Plzni na kolech, jejichž řídítka prodloužili a zohýbali, aby připomínali motorky Harley-Davidson. Václav prý skvělé hrával na harmoniku, a tak spolu na začátku 50. let po místních putykách hrávali americké šlágry a country písně jako třeba Guadalcanal, Ghost Riders In The Sky (Nebeští jezdci). Kupodivu je nikdo neudal.
Stejně tak zůstalo neodhaleno, kdo se vloupal v Plzni do dvou kluboven Svazu socialistické mládeže.
„To jsme byli my! Vlastně o tom teď mluvím poprvé. Vtrhli jsme tam v noci a zničili to tam, rozbili jsme nábytek, papíry roztrhali. Chtěl jsem nějak proti komunistům bojovat. Když je vám osmnáct nebo devatenáct, tak si myslíte, že jste nesmrtelný a nezranitelný. A moje odvaha vyplývala i z naprosté nezkušenosti. Neměl jsem strach, protože jsem nezažil kriminál nebo brutální výslechy,“ vysvětluje Froyda, který toužil po maturitě v roce 1953 studovat vojenskou leteckou akademii.
Vysnil si divoký plán: zmocnit se stíhačky, přeletět západní hranice a stát se vojenským pilotem v americkém letectvu a bojovat proti komunistům v třetí světové válce. Pilotem se nestal, přestože absolvoval pilotní výcvik pro bezmotorová letadla. Neuspěl u přijímacích zkoušek na leteckou akademii. Domnívá se, že ho kdosi udal, že vedl protistátní řeči.
„Uletět k Američanům! To byl můj plán, který jsem důsledně sledoval. Když to nešlo vzduchem, rozhodl jsem se jít pěšky,“ vysvětluje Froyda.
Přes sovětskou zónu
V roce 1953 byla hranice se západními zeměmi nejen hlídaná nově vzniklými útvary Pohraniční stráže, ale i částečně zaminovaná a oplocená ostnatými dráty napájenými elektrickým proudem. V létě roku 1953 odjel s o rok mladším kamarádem Jaroslav Klaasem do pohraničního městečka Vranov nad Dyjí na česko-rakouské hranici, kde žil jeho strýc.
Kluci se přihlásili na svazáckou brigádu do místního JZD. Okolí Vranova Froyda dobře znal, jezdíval tam jako dítě na prázdniny. Pole JZD ležela už v takzvaném zakázaném pásmu, v těsné blízkosti hranic, kam se smělo jen na povolení. Tři neděle pracovali na polích a sledovali pohyb pohraničních hlídek. Vypozorovali, kdy dochází k pravidelnému střídání a kdy se ocitají strážní věže bez dozoru.
Miroslav Froyda s manželkou na místě, kde v roce 1953 ilegálně přešel hranici z Československa do Rakouska. Foto: se souhlasem Post Bellum
Z mysliveckého posedu v lese odtáhli žebřík k plotu z ostnatých drátů, opřeli ho o sloup a přelezli. Běželi přes zoraný pás půdy, plížili se v obilném poli. Věděli, že svoboda je za hranicí ještě nečeká, neboť tuto část Rakouska od konce druhé světové války spravoval Sovětský svaz. A pakliže by je policisté nebo sovětští vojáci dopadli, okamžitě by je deportovali zpátky do komunistického Československa.
Narazili však na slušné rakouské sedláky z vesnice Riegersburg, kteří tam pracovali na poli. Ti jim poradili, aby se chovali jako oni, že jsou místní a pracují s nimi na poli. Kluci vázali snopy a sledovali, jak na české straně vylétla k nebi signální raketa, vyhlásil se poplach a probíhá pátrání.
Uprchlíky vesničané nejprve ukryli na statku ve stodole, ale pak je přestěhovali do úkrytu v lese. Dostali jídlo, od místního starosty i peníze na autobus do Vídně. A dokonce jim vyčistili zablácené boty, aby nebyli v autobusu nápadní.
Špionáž za americké občanství
Rakousko bylo od konce války rozdělené na čtyři okupační zóny – sovětskou, americkou, britskou a francouzskou. A stejně tak bylo rozdělené i rakouské hlavní město, jen centrum zůstávalo mezinárodní.
Po příjezdu do Vídně se mladíci poměrně snadno dostali do části města obsazené Američany, a tam pak vyhledali vojenské velitelství s tím, že by chtěli vstoupit do armády. Nejprve je ubytovali společně s dalšími uprchlíky ve Vídni ve vile na Gregor-Mendel-Straße 56 s výhledem do zahrady – dnes vila slouží jako soukromá školka.
Při výslechu s důstojníkem americké zpravodajské služby Froyda prohlásil, že chce bojovat proti komunistům, touží se stát pilotem americké armády a v Československu má přátele, kteří jsou stejného smýšlení. Důstojník jemu i jeho příteli Klaasovi nabídl, zda by nepřijali nabídku spolupráce s vojenskou americkou zpravodajskou službou MIC.
Souhlasili a přijali dohodu, že pakliže se vrátí zpátky do komunistického Československa, založí odbojovou skupinu, která bude plnit informacemi takzvané mrtvé schránky. A vrátí-li se zpět přes hranice, zaručuje se jim americké občanství, vojenský letecký výcvik a život v USA.
Jako americké agenty připravované na misi zpátky do Československa se později přestěhovali do Lince do vily u Dunaje. Pár týdnů před přechodem hranic strávili v překrásných ubytovnách v horách na břehu jezeru Traunsee.
Za rok svobody 11 let vězení
V noci z 8. na 9. srpna 1954 se dvacetiletí kluci Froyda a Klaas vypravili zpátky na hranice. Klaas přijal od důstojníka pistoli, Froyda ji odmítl, podle něj byla jen zátěží. Vybavení gumovými rukavicemi a kleštěmi se prostříhali přes dráty. Rozbili ampuli s těkavou látkou, a táhli za sebou na provázku, aby zmátli psy.
Jenže kvůli dešti opatření dostatečně nefungovalo. Někde u Českého Heršláku při přebíhání železničního náspu je zahlédla pohraniční hlídka, vystřelila světlice, vypustila psy a ti je vyčenichali, jak schoulení leží v bažině – doufali, že psy zmátne voda a bahno.
U výslechu Miroslav po dlouhých dnech nespaní, nucen neustále chodit po malé cele, nakonec vše dopodrobna vypověděl. V procesu Klaas a spol. dostali oba trest 15 let vězení, aniž by se stihli jakéhokoliv protikomunistického odboje v Československu „dopustit“.
Froyda si odseděl jedenáct na Mírově, Leopoldově, v Plzni na Borech a ve Valdicích. Pustili ho v roce 1965, o tři roky později než Jaroslava Klaase. Nemohl však najít práci, nastoupil tedy jako pomocný dělník, poté jako závozník a nákupčí náhradních dílů. Až po sametové revoluci se mu splnil jeho sen – díky daru od syna procestoval Spojené státy.
Autoři textu Mikuláš Kroupa a Martina Kovářová působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
32 komentářů
Však měl nárok na plat byl vězeň do roku 1989, on nepožádal americký úřad o plat.
Autor nebude zrovna odborník na dějiny. V roce 1953 a Svaz socialistické mládeže????? Mládežnické organizace byly 1945 – 49 Svaz české mládeže SČM, 1949 – 70 Svaz československé mládeže ČSM a pak Socialistický svaz mládeže SSM. https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%BD_svaz_ml%C3%A1de%C5%BEe#Svaz_%C4%8Desk%C3%A9_ml%C3%A1de%C5%BEe_(1945-1948)
Mezitím to ještě v roku 1969 zkoušeli Leninským svazem mladým. Tehdy v naší třídě ještě každý projevil odvahu nevstoupit a tak v něm byla jediná dívka, kterou přihlásil otec – náměstk již normalizačního ministra. S onou dívkou nikdo nemluvil kromě mne a mojí nejlepší kamárádky, neboť jsme li litovali a snažili jsme se jí přivést na správnou stranu. Náš odboj skončil totálním rozcupováním vlezdoprdelelelezecké nástěnky mimo vyučovací hodiny.
Trochu ho chápu, homosexuálové to tehdy v Československu neměli lehké.
Zkus napsat víc o svých krušných zkušenostech z tehdejšího Československa.
Žádné „krušné zkušenosti“ nemám, byl jsem jiskřička, pionýr, svazák, mladý člen VB a v této funkci jsem se seznámil v listopadu 1989 na Národní třídě s klečící studentkou a později si ji vzal za manželku. Prostě pohodový život tehdy i dnes.
Chápu, hledal jsi prostor, kde by jsi mohl ventilovat svou jinou sexualitu.
Osudy takových lidí by měly být varováním i pro všechny naše současníky. Vždyť současný prezident i předseda vlády jsou komunisté (dobrovolně do této vraždící mafie vstoupili a nikdy to nijak neodčinili) a Babištán který tady usilovně budují, je „zatím“ jenom v přechodovém stádiu k tvrdé totalitě.
Pane Komárek, hodně tzv,antikomunistů je nyní opět u koryta, nebot jim stačilo zahodit jejich modlitební knížky. Českej národ je banda udavačů, lumpů a lhářů a bohužel se s nimi nikdo od němců po bolševiky dosud pořádně nvypořádal
Socialistický svaz mládeže vznikl až v 70 letech!
Já pořád nedovedu pochopit, proč se komunisti tolik bránili tomu, aby lidé, co zde v tom systému nechtěli žít, odešli svobodně za hranice. Napadají mě dvě možnosti. Buď se báli, že by jim odešla půlka republiky a nebo to byli prostě sadisté, co si chtěli užít mučení, zavírání a perzekuce tolik, že jim to stálo za vynaložené úsilí a prostředky.
No, řekněme že jsou dvě odpovědi, vyberte si jí podle svého gusta.
Za prvé, že tohle je jedna z charakteristik totalitního režimu. Nejen tehdy u nás, ale taky v SSSR, v Polsku, ale taky třeba na Kubě, v Severní Koreji, atd..
No a za druhé, doufám že jste postřehl, že i v tomto případu šlo o nelegální přechod přes zelenou hranici a bez potřebných dokladů , mimo určené hraniční přechody.
Což a kupodivu je nelegální pořád…
K tomu prvnímu… Tak taky to může být vlastně takové až skoro nejednoznačné.
Je fakt, že třeba ve Východním Německu (NDR) se začali bát vážných ekonomických dopadů, jaké by taková masová emigrace mohla způsobit (jak píše předřečník, Dr. B, na způsob toho, že „by jim odešla půlka republiky“) – a i s tím souvisela výstavba Berlínské zdi za Waltera Ulbrichta v roce 1961.
Na druhou stranu, pokud vím, třeba Fidel Castro, ve věci kubánské emigrace do USA, se přinejmenším při jedné příležitosti rozčílil a prohlásil cosi v tom smyslu, „tak ať táhnou, když se jim na Kubě nelíbí!“
Píšete to správně, ono to není tak úplně „nejednoznačné“, ony totiž i ty takto označované totalitní státy byly různě totalitní. I tedy v této otázce „pouštění přes hranice“..
Oficiálně to povolené nebylo – ty lidi přes hraniční přechody bez platných dokladů a zvláštního povolení prostě nepustili. Ale kolik úsilí věnovaly střežení zelené hranice v tom se často lišily. Jestli tam byli „pouze pohraničníci“, a koho nezahlídli a prošel ten měl štěstí, nebo tam nastavěli plot z ostnatého drátu, nebo dokonce zeď, v tom se skutečně a v různých dobách lišily..
Ostatně třeba právě ta situace západní části Berlína uprostřed komunistické NDR byla natolik paradoxní, že si o takové opatření přímo říkala,,,
Tak zase jsem nechtěl říct, že by v tomto ohledu úplně celkově byl nějaký základní rozdíl mezi NDR a Kubou, i když samozřejmě, oproti té NDR (a specificky Západnímu Berlínu uvnitř jejího území), ti Kubánci odtud prchali a prchají nejčastěji, vzhledem ke geografické poloze, dost komplikovaným způsobem po moři (a teď si uvědomuji, že tam např. někdy, snad, v roce 2001, došlo k popravám lidí, odsouzených k smrti za pokus o únos lodí v zájmu útěku z Kuby)…
Ale kdybychom to „totalitní státy“ a konkrétně jejich přístup k téhle věci chtěli vymezit jen na ty komunistické režimy ve druhé polovině 20.století…
Tak pokud bychom k takovým státům přiřadili i Jugoslávii, tak přinejmenším daleko od věci nemusí být, že odtud už na základě smlouvy se Západním Německem z konce 60.let (uzavřené tedy ještě za vlády Josipa Broze Tita) odcházeli do SRN zahraniční dělníci, gastarbeiteři… V 80.letech pak Jugoslávci dokonce vytvářeli asi druhou nejpočetnější skupinu gastarbeiterů v SRN, po Turcích (a možná ještě vedle Řeků, Italů…???)…
Tak nakonec, zase víme, kterak zrovna Jugoslávie (ale to asi hlavně až po Titově smrti v 80.letech) běžně sloužila jako transitní prostor emigrace na Západ i pro naše, československé občany…
Máte pravdu. Bylo to někdy v polovině 80-tých let . Tehdy se Castro opravdu naštval, protože do něho Američani pořád ryli ohledně vězňů, prý jsou všichni političtí. Tak vyprázdnil věznice (nechal tam jen pár vrahů) a ostatní poslal šupem do Ameriky. Zároveň s nimi mohl z Kuby odjet každý, kdo chtěl, bylo to celkem cca 400 tis. lidí ( tehdy měly USA s Kubou smlouvu o přijímání několika tisíc emigrantů ročně). Vylodili je v Miami, kde žije největší kubánská komunita. A víte, jak to dopadlo. Během roku tam stoupla kriminalita o 300%. Kriminálníky potom chtěli poslat zpět , což Castro odmítl.
No po těch reakcích na Váš příspěvek jsem si připomněl, že kdysi ještě Carter vytýkal Teng Siao Pchingovi, že Číňani nemůžou „svobodně“ opouštět Čínu … a Teng mu na to odpověděl, že : „kolik jich chcete pustit do USA – stovky, tisíce, statisíce, miliony Číňanů … a to pak Carter se zarazil… “ Jinak já razím zásadu, že kdo chtěl utéct tak utekl ( ale ne partyzánsky přes čáru – to každý musel vědět co lze očekávat…).
Chápu váš postřeh, ale přece to bolševici nedělali kvůli tomu, aby uprchlická vlna nezaplavila západ, ne? Kdysi jsem viděl dokument o emigrantech z dob socialismu a ty příběhy byly často naprosto absurdní. Například jeden člověk si po nocích ušil balón (látky kupoval v různých obchodech po kouskách, aby nevzbudil podezření) a přeletěl s ním v noci hranici. Jenže byla mlha a vítr ho zavál zpět na české území. Chlapíka chytili a dostal tuším 2 x 11 let. Proč 2x? Protože státní hranici překročil 2x. Prostě absurdistán …………..
I já Vás chápu a také si myslím, že třeba legální vystěhování se mělo (a mohlo) dříve řešit jinak normálně. Prostě chceš ven, tak se dostavíš na příslušný úřad, tam se udělá „interwiev“ a zjistí se případné podmínky typu „závazky vůči státu“ a pak pokud je splníš, tak se v „Rozvadově (a kol.) zvedne závora“ – to by bylo legální, ale na nelegální opuštění republiky byl zákon… Může se to dnes zdát absurdní, ale byl to zákon (to nyní se mnohdy divím, že třeba v USA platí stále zákony z předminulého století, ale platí !!!). Měl jsem v baráku „kamaráda“, který veřejně v hospodách tvrdil, že uteče a utekl (a to dostal výjezdní doložku…) – a po r.1989 se vrátil, protože se mu nastálo v USA zřejmě nelíbilo…
„Kdo chtěl utéct tak utekl“. A jaké že je vaše datum narození?
Šťastlivci, co dostali devizový příslib, většinou neutíkali – byli prověření, nebo jim tu jako rukojmí drželi rodinu. A pro ostatní byla jen cesta přes dráty. A to jste musel mít sakra silný motiv a odvahu. Pro všechny to pak znamenalo, že už nikdy neviděli svou rodinu a pro rodinu to znamenalo podřadnou práci, vyhození z bytu, a to, že děti nemohly studovat.
…jsem již několik let řádný důchodce… A jinak , mám více jak 40 let vdanou sestru v cizině „kapitalistické“, která rozhodně nelíčila život tam nijak přikreslovaně (např.její bývalá spolužačka ze střední školy – také tam vdaná, dělala tam konkurz na uklízečku v nemocnici…). Rozhodnutí bylo ale na každém, dráty byly také „řešením“, které ale mohlo mít i následky tragičtější…
Mezitím to ještě v roku 1969 zkoušeli Leninským svazem mladým. Tehdy v naší třídě ještě každý projevil odvahu nevstoupit a tak v něm byla jediná dívka, kterou přihlásil otec – náměstk již normalizačního ministra. S onou dívkou nikdo nemluvil kromě mne a mojí nejlepší kamárádky, neboť jsme li litovali a snažili jsme se jí přivést na správnou stranu. Náš odboj skončil totálním rozcupováním vlezdoprdelelelezecké nástěnky mimo vyučovací hodiny.
Ten příběh je opravdu brutální, na svou dobu obvyklý.
Leč je na něm ale zajímavé, je tehdejší přístup Západu k migrantům. Žádné azyl, azyl, a bereme všechny a úplný servis. Pěkně si to hošíčku musíš odpracovat, napřed se vrať domů, pracuj tam v ilegalitě pro nás, a teprve potom až se vrátíš ,dostaneš nové doklady.
Zavést tenhle přístup dneska, to by se sem takové masy migrantů nehrnuly…
Zkuste si zjistit jaký je rozdíl mezi udělením azylu a získáním amerického občanství a práva na letecký výcvik.
No o to právě jde, ne? Právě že v případě žádosti o azyl nemusí ten migrant nic a dostane hned a bez podmínek všechno ..
Ani tehdy nemusel, spolupracoval protože chtěl dostat něco navíc.
Jasně, tím se dostáváme k tomu, jak vypadala v 50.letejch migrace z ČSR do Rakous. Kousek za hranicema dřevěnej lágr, kde je ubytovali a dostávali jen to základní Nic víc. Jestli chtěli někam dál, museli si sami sehnat práci, popřípadě a to sami povolení pro vstup do jiného státu.
Mimochodem, podobně vypadala naše migrace do Rakous po okupaci 1968, taky jim tam zajistili akurát nouzové bydlení na pár týdnů, a starejte se sami, jak dál.
Taky, ono pro připomínku, po tom srpnu 1968 se jich část vrátila domů, když zjistili že tu Rusové žádné pogromy dělat nebudou,a ten otravnej socík se dá přeci jen vydržet , jak se zpívá v té známé písni „hlavně nesmí býti smutno, natož aby se věšelo“..
Ve Švýcarku se roku 1968 konala národní sbírka pro posrpnové uprchlíky z Československa. Azyl dostal do března 1969 prakticky každý.
Masy migrantů sem k nám? Podle vyjádření ministra vnitra Hamáčka k nám přišlo za půl roku 5000 migrantů, z toho bylo 3000 Ukrajinců. Kolik bylo asi Slováků, Rumunů a Bulharů?
To je spíš o tom co která čísla znamenají. Slováci, Rumuni i Bulhaři jsou naši rodní bratří z Evropské únie, čili to nejsou žádní migranti. Ti se tu muší jen zaregistrovat že tu přechodně pobývají (už to je jen administrativní blbákov), ale jinak nic víc, žádné povolení nepotřebují.
Zatímco z Ukrajiny a dalších států? mimo EU, to je jiná, to je snad horší byrokratické řízení o povolení, než když chtěl jet našinec za komoušů na Západ..:) Takže ty má jistě pan ministr dobře spočítané…
Jsem sedmdesátka ročník a bydlel v Poštorné.Někdy jsem v noci od lesa slýchával střelbu.Tatˇka (sloužící u LM) vždy tvrdil,že mají cvičení…no tenkrát jsem byl ještě děcko a nic nechápal,ale mít tehdy o 15let víc-taky zdrhnu-měl jsem to kousek.
Také jsem měl možnost utéct na západ, ale neudělal to kvuli rodině. Zkrátka ti uprchlíci byli především nezodpovědní lidé, kteří ani netušili co je za kopečkama čeká a tak se vraceli, přesto že jim hrozilo vězení. Dnes to vidíme i u nás, uprchlíci se zde ani nesnaží pracovat, tak je budeme živit na úkor svých rodin. Nejlépe se k tomu postavili nizozemci, těm kteří nepracují nedají ani korunu.