Zámek Šilheřovice v Moravskoslezském kraji, někdejší sídlo rodu Rothschildů ve Slezsku.

Ústavní soud: Rothschildové nárok na majetek v Česku nemají. Jeden ze soudců ale mluví o křivdě

Napsal/a Robert Břešťan 8. února 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

Jméno Rothschild se stalo nejen v českém jazyce synonymem pro boháče. Však také rodina Rothschildů vlastnila i v Česku rozsáhlé majetky. O ty přišli nejprve kvůli nacistické perzekuci, po válce na něj byla uvalena národní správa, později vše dokonali komunisté. Náhrady škody se ale Rothschildové nedočkali ani s návratem demokracie, poslední ne řekl český Ústavní soud.

Českou tečku za snahou dobrat se rodového majetku, pozemků a nemovitostí ve Slezsku udělal v polovině ledna Ústavní soud. Nárok na původní majetek potomci rodu podle něj nemají; k argumentům se dostaneme níže.

Odmítnutí restituce majetku původně ukradeného nacisty však vedlo i k nebývale tvrdému disentnímu stanovisku ústavního soudce Jiřího Zemánka.

Za odpor do Osvětimi

V roce 1939 Rothschildové nemovitosti ve Slezsku pod nátlakem převedli na německou říši. Existuje na to i „kupní smlouva“ z 6. prosince 1939 napsaná ve prospěch německé říše. I podle Ústavního soudu šlo ale de facto o předávací protokol a převod majetku proběhl bez jakékoliv náhrady.

Sami potomci rodu i před soudem popsali, jak taková „dobrovolnost“ vypadala: když například majitel továrny Rothschild ve Francii odmítl „smluvně převést“ svou strojírenskou továrnu na Němce, byl uvězněn a deportován do Osvětimi, kde byl zavražděn. I na tomto příkladu dokazovali, že samotný vynucený podpis protokolu ze dne 6. 12. 1939 byl mezinárodní zločin, když jeho případné odmítnutí znamenalo jistou smrt.

Po roce 1945 na původní majetek Rothschildů dopadly prezidentské dekrety a zkonfiskoval je stát. Nikoli však jako nepřátelský majetek, ale s ohledem na správu majetku.

„I kdyby bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. únorem 1948, a takové křivdy se podle ustálené judikatury neodčiňují.“

Už před dvanácti lety psala regionální média o tom, jak na svá bývalá panství zavítal baron Geoffrey R. Hoguet, potomek bývalých majitelů rozsáhlých pozemků a nemovitostí ve SlezskuPříkladem je třeba zámek Šilheřovice, u nějž je nyní i golfový klub s příznačným názvem Rothschild, který byl v majetku rodiny od roku 1844, od roku 2008 je ale v soukromém vlastnictví.

„Ctíme soukromé vlastnictví zdejších občanů,“ ujistil už před lety Hoguet. Právě on a další tři příbuzní se právě s ohledem na podstatu soukromého vlastnictví snažili domoct těch nemovitosti, které jsou v majetku státu nebo obcí.

Nižší soudy však rozhodovaly v neprospěch rodiny s poukazem na to, že vdova po posledním držiteli majetku po roce 1945 plně nevyužila možnost domáhat se svého vlastnického práva poté, co ji Zemský národní výbor odkázal ve věci vrácení majetku na soudní řízení.

Takové křivdy se neodčiňují

V roce 2017 nároky nakonec odmítl Nejvyšší soud s tím, že „i kdyby bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. únorem 1948, a takové křivdy se podle ustálené judikatury neodčiňují“. Možné bylo podat už jen ústavní stížnost, což také Rothschildové v červenci 2017 udělali.

Několik let se nedělo nic. Až vloni koncem roku soudce Radovan Suchánek schválil změnu mezi stěžovateli a rozhodl o pokračování řízení: jedna ze stěžovatelek Nancy Hoguet Tilghman v dubnu 2020 zemřela; dříve, než se případem soud začal zabývat. Její nárok převzal nový rodinný trust (Nancy H. Tilghman Revocable Trust).

 

 

Kromě něj usiluje o rodinný majetek ještě dědic původních majitelů, zmíněný Geoffrey Robert Hoguet a další dva rodinné trusty (Irrevocable Trust for Peter A. Looram a Irrevocable Trust for Bettina L. Burr). Konkrétně se domáhají určení, že jejich předchůdce a poslední majitel Dr. Alphonse Mayer de Rothschild „byl ke dni svého úmrtí v roce 1942 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v napadených rozhodnutích, případně že Clarice Adelaide de Rothschild byla ke dni svého úmrtí v roce 1967 výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí“.

Finální rozhodnutí senátu složeného z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka pak přišlo letos v polovině ledna. Ústavní stížnost byla zamítnuta mimo jiné s odůvodněním, že když bývalí majitelé po válce neuplatnili restituční nárok na vydání původního majetku, „nejsou již nyní dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky“.

„Dnešní český stát, hlásící se k principům demokratického právního státu, by měl umět najít způsob, jakým naložit (…) po více než 75 letech od skončení 2. světové války s nápravou zjevné křivdy.“

Okresní soud v Opavě sice už dříve uznal, že se Rothschildové pokusili po válce tuto možnost (žádost o restituci, pozn. red.) využít, „ale věc nedotáhli do zdárného konce“.

Podle právních zástupců rodiny takový přístup znamená „faktické uznání legality a legitimity aktů nacistické perzekuce a německého nacistického práva“ a to, že dekrety prezidenta republiky později zneužila komunistická totalitní moc. Trvají navíc na tom, že jejich restituční nároky byly po válce uplatněny, dobové dokumenty se však nedochovaly.

Všechny námitky Ústavní soud ale poměrem dvěma hlasům ku jednomu odmítl s tím, že ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů nebyly porušeny. Odmítnuta byla i žádost, aby stěžovatelům byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Dnešní český stát…

Pozornost zasluhuje disentní stanovisko soudce Jiřího Zemánka, který se s rozhodnutím svých kolegů neztotožnil a naopak jej tvrdě kritizuje.

Hned v úvodu poznamenává, že první ústavní stížnost byla podána už před třemi a půl lety a soudce zpravodaj Suchánek původně navrhoval „poměrně stručné odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost“.

Celý verdikt Ústavního soudu spolu s disentním stanoviskem ke stažení ZDE

Upozorňuje, že „většina senátu“ nebrala v úvahu fakt, že doba k uplatnění restitučního nároku uplynula v květnu 1949, „tj. více než 14 měsíců po 25. únoru 1948, nástupu komunistického režimu k moci, kdy uplatňování restitučních nároků občany „kapitalistických“ států nemělo sebemenší naději na úspěch“.

Konstatuje také, že nemovitosti původního vlastníka nelze pokládat za nepřátelský majetek německé říše, automaticky podléhající konfiskačnímu dekretu prezidenta republiky a že stát neměl upírat dědicům přístup k možnosti domoci se nápravy žalobou o určení vlastnictví nemovitostí.

Pokud by vydání majetku již nebylo s ohledem na ochranu práv aktuálního vlastníka možné, měl „vzniknout prostor pro uplatnění nároku na náhradu škody proti státu“, mimo jiné proto, že podle soudce Zemánka „nárok za promlčený považovat nelze“. „Prostor pro takové politické rozhodnutí však tento nález uzavírá,“ podotýká Zemánek.

Dnešní český stát, hlásící se k principům demokratického právního státu, by měl umět najít způsob, jakým naložit (…) po více než 75 letech od skončení 2. světové války s nápravou zjevné křivdy, kterou utrpěla v důsledku rasové a politické perzekuce tehdejší k majetkové restituci oprávněná osoba, jejíž nárok nepropadl v důsledku prekluze, ale byl pouze promlčen,“ píše ústavní soudce Zemánek.

Bráno prizmatem tohoto disentního stanoviska, český stát v případě potomků rodu Rothschildů způsob, jak „napravit zjevné křivdy“, nenašel.

Nová kniha HlídacíPes.org

Publikace vyjde v omezeném nákladu. Pořízením publikace podpoříte projekt HlídacíPes.org.

Kniha nebude ve volné distribuci. Lze ji získat pouze jako poděkování za dar v minimální výši 599 Kč.

Knihu začneme distribuovat krátce před 17. listopadem 2024.

Více o knizePořídit knihu
QR kód
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)