Uprostřed Evropy a přitom na konci světa. České pohraničí není žádná idylka ani 80 let po válce
„Sám jsem se v Sudetech ocitl v jedné z dalších osidlovacích vln, konkrétně v roce 1969, když jsme utíkali, pro změnu, před ruskými vojsky a naše cesta skončila tady v pohraničních horách. Na gymnáziu nás učili stejně postižení kantoři (alespoň někteří), kteří museli odejít ze škol v centru,“ píše v zápiscích ze Šluknovského výběžku pro HlídacíPes.org publicista a kreslíř Marek Douša.
Celý pruh severozápadních Sudet od Varnsdorfu někam k Litvínovu se vždycky po volbách zbarví buďto rudě a nebo, poslední dobou, hnědě. Příčiny můžeme hledat leckde, ale když vsadíte na konec druhé války, budete blízko. Není to veselé, ale když tím krajem projíždíte a místní vám líčí, jak probíhají povolební jednání, nebývají u toho nadšeni. Ale, kdyby to nebylo tak strašné, nakonec se zasmějí a budou na svých políčkách kutat dál s nadějí, že se to časem nějak zlepší.
Mám to podobně. Jako bývalý zpravodaj z různých zastupitelstev musím přiznat, že mi prospělo, když jsem je přestal navštěvovat. Letos jsem udělal chybu a některá si pustil alespoň na YouTube a psal při tom následující text. Nebylo mi u toho veselo.
Kde udělali soudruzi chybu?
V roce 2016 vyšla v nakladatelství Prostor kniha „Pojď s námi budovat pohraničí!“ (Osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952), kterou napsal Andreas Wiedemann. Od té doby si u ní občas říkám, jak fascinující je, jak minulé omyly definují budoucnost.
Tu minulost ještě, možná trochu v mlze, stále vidíme. Připomíná, nám šťastným, kteří můžeme žít tam, kde se říká Sudety někdy sentimentálně, někdy razantně a krutě, když se nás dotýká, kde udělali soudruzi, tentokrát ne z eNDéeR chybu. Velký úkol: roztočiti kola výroby a uvést život v pohraničí, o který se měli postarat jen nejlepší z nejlepších, tak docela neklapnul.
Kraji, o kterém píše Marek Douša, kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach. Kresba: Marek Douša
Sám jsem se tu ocitl v jedné z dalších osidlovacích vln, konkrétně v roce 1969, když jsme utíkali, pro změnu, před ruskými vojsky a naše cesta skončila tady v pohraničních horách. Na gymnáziu nás učili stejně postižení kantoři (alespoň někteří), kteří museli odejít ze škol v centru.
Jediným přáním mých spolužáků bylo zmizet odtud co nejdříve a většině se to podařilo. Kromě touhy poznat svět, byla důvodem i nemožnost uplatnit se v nějakém zajímavém oboru. Když to dneska počítám, zbylo tu z naší třídy možná pět lidí, z ročníku deset. Padesát je jich někde jinde, za čtyřicet let to je třeba dva tisíce lidí…
Mimochodem, Wiedemann píše: Mnoho českých nově příchozích pohraničí po krátké době zase opouštělo. Vraceli se buď zpět do svých domovských obcí, anebo zkoušeli štěstí v jiných městech a vesnicích pohraničních sídelních oblastí. Do severočeského okresu Varnsdorf přišlo např. v září 1945 11 000 osob, protože tamější továrny nabízely pracovní místa. Okres však nebyl na tak velký přistěhovalecký proud připraven, ani z hlediska ubytování, ani zásobování. Po třech týdnech zbylo z 11 000 uchazečů o práci celých 106, ostatní putovali dál.
Když jsem se sem z různých důvodů v devadesátých letech minulého století vrátil a později začal pracovat na nějakých projektech se studenty toho mého gymnázia, jejich nejčastější nářek byl: My bychom se sem tak rádi vrátili, ale co tady budeme dělat…?
Exodus pokračuje, alespoň u těch kteří touží po vzdělání.
Kdo měl, tak šel…
Proč to tak je? Pohraničí je z definice periferie. Od konce druhé světové války byla prostupnost hranice nulová, vztahy, které byly často rodinné, byly zpřetrhány a nikdy se je nepodařilo obnovit.
Samotný odsun byl velmi problematický, dosídlení ale čistá katastrofa.
Vykořenění lidé, jejichž potomci kořeny nedokázali najít ani ve třetí generaci. Zatímco za minulého režimu se představitelé moci alespoň snažili předstírat zájem o pracující, po listopadu 89 převládl pocit, že si každý musí pomoci sám.
I když osobně mám pocit, že je lepší svůj osud řídit samostatně, je dobré, když stát a samospráva vytvoří alespoň základní podmínky k tomu, abych mohl fungovat. A když třeba poslední míli cestou z centra (spíš padesát až sedmdesát kilometrů) musím absolvovat po svých, nebo prostě nedojedu, je to nezanedbatelná komplikace.
Zůstali tu někteří starousedlíci? Ano, když si bez nich národní správci nevěděli rady: Národní správce jedné strojírenské továrny ve Varnsdorfu žádal 8. listopadu 1945 ministerstvo vnitra, aby směl 14 německých kvalifikovaných dělníků ponechat v závodě a nevystěhovávat je z bytů.
Jeden z těch, kteří tu zůstali, mi kdysi vysvětloval klíč odsunu takto: Kdo měl, tak šel, kdo něco uměl, byl alespoň přestěhován z vily do chaloupky.
Budovat pohraničí není ani teď žádná idylka, a to i když žijete ve středu Evropy; jste stále na konci světa.
Víme, proč lidé do pohraničí přicházeli po roce čtyřicet pět: České novoosídlence přitahovala vyhlídka, že dostanou část z bohatého fondu konfiskovaného majetku…
Proč by přicházeli teď, nemám tušení.
Autor textu, Marek Douša, je publicista a kreslíř. Jeho obrázky znají čtenáři časopisu Reflex nebo magazínu Sorry. Žije ve Velkém Šenově ve Šluknovském výběžku, odkud podniká výpady po severních Čechách, převážně za kulturou. Jím spravované weby naseveru.net a vybezek.eu mapují dění ve výběžku, kterému kvůli jeho odlehlosti či zapomenutosti místní občas přezdívají Náhorní Karabach.
Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
29 komentářů
Sudety? Co to je ty pisálku ubohý?
Dovzdělej se Draku:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sudety
Myslíte tu geomorfologickou Krkonošsko – jesenickou subprovincii?
Beneš si myslel že s Němcema zatočil ,odsun všech Němcu byla chyba kteroupocituje pohraničí dodnes .Ono tak chudé a zdevastované nebývalo ,jelikož po staletí byl tento kout hospodářsky i kulturně opečováván i snatky čechu a němcu byly normální.Nebýt Hitlera byl by klid Ovšem odsun po válce byl taky extrém a zášt některých z nás vuči němcum je dodnes :Narodil jsem se v Ustí nad labem v r.1956 mám to tu rád ,ale to jak byl kraj plundrovanej za socializmu ,to si nezasloužil ani ti němci by Krušný hory až po Krkonoše nesplundrovali.A oni když přijedou ani by tu už žít ti mladí nechtěli ,když většina obcí zanikla a vše se zničilo
Je to velká škoda. Příkladem může být například pořízení zvonů v Přerově. Nové zvony, které Němci roztavili budou nahrazeny novými. Jejich výrobce je potomek sudetských Němců, žijící v Německu. Měl by je ale také patřičně označit příslušnými symboly.A tak by to mělo bát pořád. Jenže to by měl vzniknout nový úřad se sídlem v Praze a odbočkami v Děčíně, Litoměřicích, Chebu, Karlových Varech ba i Brně.
To bylo především německé město. Tyto odbočky by měly aktivně vyhledávat potomky sudetských Němců a zajišťovat jim přednostně zakázky v Čechách. Alespoň částečně bychom tak mohli zaplatit za ukradený majetek.
A velvyslanec v Česku by měl být Bernd Posselt.
Po řadě Němců se židovskými kořeny zbyly jen mosazné tabulky se jménem a letopočty na brněnských chodnících, případně názvy ulic.
Tedy, že jsem si tak jen vedle v googlu vytáhl informace o těch zvpnech v Přerově. A co jsem se dočetl, zní opravdu zajímavě.
1) Pořízení těch zvonů umožnila sbírka, kterou vyhlásil místní spolek.
2) Symbolicky byl (z řady nabídek) vybrán německý zvonař, „.. jehož rodina byla vyhnána z Čech po 2. světové válce „.
3) A teď pozor, „.Na .největší ze zvonů ..budou (symbolicky) odlita jména rodin dětí, zavražděných při masakru na Švédských šancích – tedy, jména německých dětí, a rodin, zmasakrovaných československými vojáky těsně po válce (poměrně známý a medializovaný bestiální případ jednotky poručíka Pazúra).
Jako že tenhle brutální čin je nutné odsoudit ,a poručík Pazůr byl už tehdy čs. orgány souzen a odsouzen (z kriminálu ho pak vytáhli komunisti pár let po převratu).
Tak přece jen, vytahovat tyhle informace znovu do médií, skoro po 80 letech, tak to – že to tak musím napsat, na žádné skutečné smíření nevypadá, to spíš vypadá, že ta propaganda (Češi proti Němcům a naopak) jede pořád na plné obrátky. Dalo by se říct a bohužel, to se potom do Sudet skutečně nikdo moc nepohrne.
Na počátku devadesátých let byly v nepoužívaném skladu v Hamburku nalezeny staré zvony, z nichž část pocházela z Českých zemí. Tyto zvony NEBYLY navráceny.
ČSR bylo vyplaceno necelé 1% válečných reparací, zbytek je prý majetek zde zanechaný „sudetskými“ Němci. Ty pak odškodnilo Německo.
„Sudetští“ Němci nebyli vystěhováni z nějaké pomsty (i když to mohlo hrát určitou roli a bývalí krajané , v čele s Posseltem , to tak i prezentují) , ale (se souhlasem vítězných mocností) v rámci eliminace bezpečnostního rizika (což o to, rizikoví byli, jak se ukázalo ve třicátých letech).
Mnichovskou dohodu Itálie a Francie odvolala od samého počátku, Británie tvrdí, že jí zneplatnilo samo Německo okupací zbytku Českých zemí, pouze v Německu zůstává součástí právního pořádku až do dnes.
Němci také kladli překážky vyhledávání dětí, odvlečených do Německa na „převýchovu“. I mezi dětmi z Lidic se najde několik, o jejichž osudu není nic známo. Němci tvrdí, že je zplynovali, ale, na rozdíl od dalších (které s pravděpodobností hraničící s jistotou opravdu zavražděny byly), to nelze nijak doložit. O dalších se ví, že byly uneseny, ale Němci kladli a ještě kladou překážky tomu, aby byla zjištěna jejich „německá“ identita.
Je to jen další z mnoha důkazů toho, že Německo nikdy neprojevilo reflexi zločinů, které spáchalo.
Chtělo by to také zmínku, kolik majetku zničili a ukradli Němci za války v Československu.
Kradli jak straky. Včetně toho, že vypsali nucený kurs protektorátní koruny vůči inflační německé marce, kterým okradli v podstatě kohokoli z obyvatel protektorátu, který měl v kapse, štrózoku nebo bance nějaké peníze.
Na jihu Moravy je oblast, kde ve vsích byly zvláštní školy, a těch pár dětí, které byly duševně normální, bylo z těchto vsí sváženo do střediskové obce do školy pro normální děti. Vím od studentů pedagogické fakulty, kteří tam měli praxe.
Když byl zaveden ukazatel demografický ukazatel „ztracená léta“, v podstatě indikující předčasnou úmrtnost, tak se drasticky zlepšily (byť ne na nadprůměr) v ostatních úmrtnostních charakteristikách děsivé těžební okresy v severočeském kraji a naopak se zhoršily okresy, které byly (celé nebo z části) dosídlovány po odsunu Němců. Přitom, dokud se tento ukazatel nepoužíval, byly v některých studiích některé z těchto okresů brány jako vysoce kvalitní a „špatné“ okresy se s nimi v některých studiích srovnávaly. Po revoluci o tom vyšly nějaké články i s mapami v Československé (později české) hygieně.
Nebyl by zdroj, prosím?
Ta ztracená léta by měla být k nalezení v Československé hygieně z počátku 80. let. Na webu jsem to nenašel, ani na IS MU, v publikacích. Profil hlavního autora je nedostupný, asi byl smazán, když zemřel. Muselo by se do knihovny.
Ty školy jsou informace od studentů pedagogiky, které jsem buď učil, nebo jsem s nimi jezdil jako doktor na dětské tábory.
o invazi rozhodli komunisté, jak CSSR tak SSSR komunisté, a vojáci byli hlavně ukrajinci, vzhledem k rozmístění sovětských vojsk, přestaňte posluhovat komunistům, a pište pravdu, věřím že tento článek není lživou placenou propagandou, opravte si tedy text, děkuji
Tak ono, jak se i v té větě v článku píše „.. v roce 1969“, čili toto už není o sovětské invazi, ale o počátcích normalizace. A tohle období už se jednou větou popsat nedá, a vlastně se o něm nepíše skoro vůbec, to už svou depresivitou připomínalo druhou republiku..
Vyhnání Němců byl zločin. Beneš byl zločinec. Měli být potrestáni aktivní nacisti a zločinci, kteří se přímo provinili proti Čechům nebo Židům. Jenže ti většinou utekli dříve než skončila válka. Ostatní měli zůstat. Reparace mělo zaplatit Německo, ne čeští Němci svým majetkem. Sudety mají obrovský potenciál, ale zase jedině ve spolupráci s Němci. Dnes už nemá cenu to diskutovat. Historie nejde vrátit. Sudety se z toho zločinu budou vzpamatovávat stovky let.
Kecy. Německo mělo sudeťákům zaplatit ze svého (z financí na válečné reparace) majetek, který jim byl v tuzemsku zabaven, a na který dostali potvrzení. Pokud to neudělalo, tak je to vnitroněmecký a ne náš problém.
V reálu nebylo možné soudit několik milionů lidí (to by nebylo skončeno ještě dnes), navíc v situaci, kdy bylo jasné, že se buď bude soud nějak „ohýbat“, nebo bude spousta zločinců osvobozena pro nedostatek důkazů. Paušální odchod všech Němců, nejen sudeťáků, byl asi nejlepší a nejhumánnější řešení.
Uvědomte si. že protektorát nebyl nikdy právně OK, ani udělení německého občanství jeho německým obyvatelům. Fakticky všichni protektorátní Němci, kteří bojovali v řadách německých ozbrojených sil, mohli být po válce popraveni (asi jako Britové pověsili „lorda Hau – Hau“ a taky mu nepomohlo, že měl německé občanství).
Jestli bych si dovolil pár poznámek.
1. Tak to alespoň citujte přesně , jak to řekl v roce 2013 pan Schwarzenberg
“ že to, co jsme v roce 45 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a ASI by tehdejší vláda, včetně prezidenta Beneše, by se octli v Den Haagu,“. Čili – „by dneska „, tedy podle dnešních i mezinárodních zákonů a norem. Nikoliv platných v tom roce 1945 Tehdy platily naprosto jiné, a takové odsuny (se souhlasem mocností) se dělaly zcela legálně. Nakonec, pro připomínku, stejně jako tolerované odsuny menšin během jugoslávských válek ještě v devadesátkách.
2. Stále je nutné to opravovat, odsunem sudetští Němci nebyli „potrestáni“ – šlo o jedno z preventivních opatření, potom co Německo vyvolalo dvě světové války.
3. Pokud píšete o reparacích, tak to bylo obráceně, majetek zkonfiskovaný odsunutým Němcům byl/měl být odečten od reparací Německa nám. Proč píši byl/měl být, ony ty reparace nebyly účetně čisté „do koruny“, ale vedla se o tom řada velice složitých mezinárodních jednáni, o tom co bude uznáno a co ne, ,ani ty naše škody plně nahrazeny těmi reparacemi nebyly.
4. V tom co píšete na závěr je pravda „..ve spolupráci s Němci. Dnes už nemá cenu to diskutovat. Historie nejde vrátit., tak ano, ale
a) on i ten německý investor je investor, čili investuje své peníze tam kam nejlépe uzná, nikoliv z nějakého historického patriotismu k Sudetům. Nakonec teď požaduje stavět VW megafactory na autobaterie u Plzně, a nikoliv v Sudetech – asi ví proč..
b) Jasně, dnes už to chce usmíření, a (že použiji ten výraz) mediální ticho. Jestli se i po těch skoro 80 letech připomínají mediálně staré křivdy (na obou stranách), tak to je k opravdovému smíření pořád daleko..
Názorná ukázka toho, co je ten Haag zač a za jaké síly vlastně bojuje.
Po pravdě, odsun zachránil tisíce německých životů. Nenávist ke všemu německému byla obrovská a v rozvrácené republice státní moc nefungovala. Nenávist byla největší u těch nejzbabělejších co si najednou hráli na partyzány. Kdyby nebyl odsun, lynčování německé menšiny by mělo daleko horší rozměry.
Ono je to trochu složitější: Ti zbabělci subjektivně prožívali rizika z okupace víc, než ti stateční. Takže o to větší pifku na Němce měli.
Nenávist byl uměle vyvolaná a podporovaná na území obsazeném v roce 1945 sovětskou armádou, kde se popravovalo o 106, stačilo ukázat. V americkém pásmu, na Šumavě, bylo dodržováno právo, Američané dbali na to, aby pořádek dělala jen československá bezpečnost a úřady. To osídlenci z vnitrozemí nechtěli při rabování pochopit a vztekali se, že Američané jednají stejně s Čechy , Němci a dalšími národnostmi.
Američanům asi scházel ten mnohaletý zážitek nadvlády „panské rasy“.
Tím samozřejmě nechci omlouvat zločiny. Jen upozorňuji na to, že tehdejší situaci nemůžeme hodnotit dnešníma očima, kdy nám, ještě mnohem více než tenkrát Američanům, schází ten bezprostřední zážitek.
Vůbec nevíte, jak byste se zachoval po léta trvajícím ponižování, pohrdání a pocitu ohrožení.
Prožil jsem poválečné období a slyšel vzpomínky spousty obyčejných lidí z venkova. Většina z nich vyprávěla o létech „hrůzy, ponižování a pocitu ohrožení“ až to, co se teprve po válce dozvěděla z novin a rádia. Přiznat, že za protektorátu si lidé ekonomicky pomohli, že spousta lidí se vyhnulo exekuci za dluhy, které před válkou nebyli schopni splatit, to se po roce 1945 nikdo veřejně neodvážil, aby nebyl označen za kolaboranta.
Bezprostřední zážitky měli Američané až po válce, o kterých píše kronikář jedné jihočeské obce, jako o ostudě českého národa: Od každého vlaku se z nádraží k vojenskému lágru šinulo procesí mladých žen z Písku, Budějovic, Prahy, svobodných, rozvedených i vdaných. Takové pocty se Rudé armádě asi nedostávalo.
Němky v Německu se chovaly stejně. Jenom to měly těžší. Američani totiž měli zákaz bratříčkovat se s nepřítelem a ten se vztahoval i na kontakt se ženami. Proto se tak těšili, až se dostanou na české území, protože Češi byli spojenci a bratříčkování bylo povoleno.
Jenom mi vrtá hlavou, proč to ty ženy za jídlo, čokoládu či nylonky dělaly, když si za Protektorátu tolik polepšily a ekonomicky pomohly.
Horymíre,
viz příslušná kapitola z knížky „Jak jsem vyhrál válku“ od Patrika Ryana. Sice je to o Britech, ale je to to samé.
Na konci války tu byl hlad a zborcená společnost, neschopná zajistit distribuci potravin.
Nesmysl. Američané v obsazených územích zřizovali v podstatě okupační správu, zatímco na územích, obsazených sověty, vznikaly hned národní výbory, jako základy samosprávy.
Je jasné, že v těch národních výborech seděli lidé, kteří měli s německou okupací autentické zkušenosti, zatímco Američané žádné takové zkušenosti neměli. Jména jejich příbuzných na seznamech zastřelených ze zvůle německých okupantů nikdy nebyla.
Odsun byl následek předchozích zločinů. Odsun rozhodně nebyl zločin. Myslet si, že jsme neschopní využít potenciál pohraničí bez cizí pomoci je další nesmysl, podcenění vlastních schopností a současného stavu. Zase nám má spásu přinést někdo druhý, lepší, cizí? Proč? Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene. Pokud se máme někam posunout musíme to dokázat sami.