Vracíme se k rozhovoru s člověkem, který musel uprchnout před nastupujícím autoritářským režimem v Turecku. Útočiště nalezl v České republice, na Univerzitě Palackého. Gokhan Bacik, politolog se zaměřením na zahraniční politiku Středního východu, se s námi sešel na akademické půdě ve své nové pracovně. Jak vnímá zpětně eskalující problémy Turecka, které ho nakonec přiměly k tomu, aby opustil svou rodnou zemi a udělal tak něco, o čem do té doby pouze četl?

• Je jasné, že z Turecka je nyní politicky a společensky turbulentní země. Kdy jste si poprvé uvědomil, že něco není v pořádku? Že s takovou se něco přihodí?
  

Přesné datum si nevybavím, ale bylo to září 2009. Sledoval jsem doma televizi a zrovna tam byl přenos debaty mezi vládou a jedním architektem. Týkalo se to sochy, kterou ten muž stvořil, a vláda rozhodla, že ta socha má být zničena, kvůli, řekněme, kulturním a morálním důvodům. Pamatuju si, že ten architekt mluvil a najednou začal brečet, v přímém přenosu. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že se Turecko mění. Tehdy to, alespoň pro mě, začalo. Září 2009.

• A od té doby jste začal pozorovat, že se věci zhoršují?
  

Ano, ano. To září už byla spousta věcí problematických. Je to takový proces, kdy se každé ráno probudíte a zjistíte, že se nějaká situace zase o něco zhoršila. Může se to týkat problematiky Kurdů, může to být problematika demokracie, může to být o svobodě slova, o turecké zahraniční politice, o Sýrii. Stala se z toho taková telenovela, kdy se to pokaždé zhorší. Nakonec to trvalo zhruba pět let, ale znáte to, psychologie vám diktuje, že máte mít důvěru v lidi ve vaší zemi. Víte jak – vypadá to bídně, ale třeba se já pletu. Taková je politika, někdy si říkáte, že “tohle už bylo moc”, ale pak přijde něco dalšího.

• Byl jste také jeden z prvních, kdo varoval zahraničí o zhoršující se situaci v Turecku. Ozval se s vámi také někdo další?
  

Inu, někdo určitě. Ale víte, já začal kritizovat na začátku roku 2010, protože jsem strávil léto v Sýrii, poslední léto před povstáním, na univerzitě v Damašku. Já si uvědomil, že Turecko najednou přistupuje k věcem jinak. Stala z něj země, která podporuje změny režimů. Sýrie je a byla autoritářská země, o tom není pochyb, ale způsob, jakým s tou situací nakládalo Turecko, byl kontraproduktivní. Byl jsem v Pákistánu, byl jsem i v Afghánistánu, vím, jak to tam probíhalo. Takže pokud odstartujete převratný proces, jako se tomu stalo v Afghánistánu nebo některých částech Pákistánu, stane se z toho zacyklený proces, který se nedá zastavit. Takže jsme nezačali kritizovat z morálních, ale z taktických důvodů. A rozhodně byli další lidé – mám pocit, že většina z nich už teď je mimo Turecko – včetně několika novinářů, kteří o tomhle mluvili veřejně.

• Co bylo tím zlomovým bodem, kdy jste se rozhodl, že musíte opustit Turecko?
  

To je více než zřejmé – minulé léto, po tom neúspěšném puči. Ale je to komplikované, protože nikdy nevěříte, že se to stane právě vám. Ještě jako student politologie jsem hodně četl o válečných konfliktech, o lidech žijících v exilu. V roce 2001 jsem psal článek o tureckých politicích v exilu, v podobné kanceláři jako tahle, koukal jsem na hodně filmů, ale nepřemýšlíte o tom. Vždycky vám to sepne až v tom momentě, kdy se stanete součástí podobných situací, o jakých jste doposud jen četli nebo je viděli v televizi. Potom mě začali varovat někteří známí, kteří znali tuzemskou politiku lépe než já. A najednou jsem byl v první skupině, která měla projít čistkou. Po tom puči se vláda rozhodla pročistit veškeré vedení univerzit – já býval v Turecku děkanem – takže jsem byl mezi prvními na řadě. Turecko nikdy nebylo podobná země jako Norsko, demokracie tam byla vždycky problémová. Ale tady jde hlavně o to, jak to tu začne být problematické v krizových situacích – státní násilí. Takže poté jsem se rozhodl velmi rychle.

• Jak začala vaše spolupráce s Univerzitou Palackého?
  

To je složité. No, napřed to byli čeští politici, možná přímo ministr zahraničí, kteří vydali prohlášení, že české univerzity jsou otevřené. Později, to už jsem byl v Bruselu, hledal jsem místo, kde bych mohl zůstat, komunikoval jsem s mezinárodními organizacemi typu Scholar Rescue Fund, kteří pomáhají lidem jako já. Googlil jsem a narazil jsem na společné prohlášení primátora Olomouce a rektora univerzity, pana Millera. V tom prohlášení uvedli, že Olomouc je multikulturní město. Pak jsem zjistil, že v tomhle městě, v téhle zemi, máte vlastní zkušenosti s autoritářskými režimy, takže jsem zkusil napsat e-mail rektorovi. Bylo to krušné, žili jsme s rodinou v místnosti, která byla zhruba stejně velká jako tahle kancelář, a vůbec jsme netušili, co bude dál. A pak přišel email od pana rektora, že má zájem nám pomoci. To byla fantastická zpráva. Takže bych tímto chtěl poděkovat Olomouci a českému lidu, že nám dali tuhle příležitost. Podle mě je otevírání univerzit za takových situací lidem jako já jednou z nejvyšších forem intelektuální činnosti. V minulosti, to možná víte, během nacistické éry Německa turecké univerzity poskytovaly azyl německým akademikům. A teď to jsou Češi, kdo přijímají nás, což mi přijde skvělé. A spolu s českými to byly i německé a nizozemské univerzity. To nikdy nezapomeneme.

• Vaše rodina je tu také?
  

Ano, jsou tu.

• Jak probíhalo opouštění Turecka? Chápu to dobře, že první zastávkou byl Brusel?
  

Ano, měli jsme víza, abychom tam mohli cestovat. Vzali jsme první možné letadlo. A pokud vím, tak dvacet minut po našel odletu vláda letiště uzavřela. Skoro jako ve filmech. A následující pondělí byly všechny lety ze země zrušeny, takže to opravdu byla otázka patnácti, dvaceti minut. A nechci zabíhat do detailů, ale hodně lidí nám pomohlo se zařizováním, s dopravou a tak podobně. Věděli jsme, že čas hraje proti nám, že se žene bouře. Všechno jsme nachystali během dvou hodin, koupili jsme lístky, zařídili všechno nutné. V takových situacích za sebou necháváte úplně všechno. Vaše auto, vaše osobní věci, váš dům. Nachystali jsme si jen malá zavazadla. Snažili jsme se působit jako turisté, kdyby se nás náhodou ptali, kam letíme, protože letištní personál na to už tehdy byl docela citlivý. Nastoupili jsme a dvacet minut za námi se letiště uzavřelo. To jsme zjistili během letu. A strašná spousta lidí Turecko opustit nemohla. Museli jít pěšky, překonat hranici mezi Tureckem a Řeckem, přes řeku Marica. Od dalších tureckých akademiků, kteří jsou teď v Řecku, vím, že někteří lidé při pokusu o překonání té řeky zahynuli. Problémem bylo taky to, že vláda tureckým akademikům zneplatnila pasy, takže odejít mohli opravdu jenom přes hranice. A jediná možná hranice, přes kterou se dá jít, je ta s Řeckem, protože Řecko je demokratická země. A musím říct, že Řecko v téhle situaci jednalo velice dobře.

• Turecká armáda tu hranici nezajistila?
  

Hádám, že ano, je normální, že se v Turecku hlídají hranice armádou, neznám všechny detaily. Ale vím, že minimálně třicet lidí zatkli, když se pokoušeli tu hranici překonat. A vzhledem k tomu, že tam to je jediný geografický způsob, jak se z Turecka dostat na západ, myslím, že se událo nějaké, řekněme, investování do hlídání hranice z turecké strany. Od jednoho akademika, co tu hranici překonal, jsem četl vyjádření, ve kterém popisoval, že si musíte vyhlédnout ideální čas, nejlépe v noci, a zajistit si loď. Zase jako ve filmech. Tímhle způsobem hodně akademiků uprchlo z Turecka.

• Pokud by byl Erdogan odstraněn z jeho pozice, zůstal byste tady, nebo byste se vrátil domů?
  

Víte, já jsem politolog, takže já se na tyhle věci dívám z hlediska politických institucí. Ale když jsem viděl, co se v Turecku děje, došlo mi, že ten problém není politický, ale společenský. Takže teď cítím hluboké rozhořčení nad naší společností. Je to pro mě poprvé, já se v Turecku narodil, ale z dlouhodobého hlediska nevím, jak se s těmi lidmi srovnám. Ale je třeba pochopit, že každý v Turecku má z něčeho strach. Ne jen potom, co jsem Turecko opustil, ale i takové ty dva měsíce předtím to bylo znát. Podařilo se mi kontaktovat přátele přes zabezpečená spojení, zvládl jsem kontaktovat i svou matku, bavíme se symbolicky, ve znacích, o těchhle věcech raději nemluvíme. Ale ve finále se každý něčeho bojí.

Pokračování rozhovoru zde.