ROZHOVOR. Spolu se záběry zoufalých Afghánců prchajících před hnutím Tálibán se vrací i starý problém – nevyřešená migrační politika Evropské unie. Na východní hranici EU navíc napětí kvůli uprchlíkům zvyšuje režim běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Podobný nátlak uvidíme i v budoucnu, jeho aktérům totiž zajišťuje celkem spolehlivý úspěch, konstatuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org analytik Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel.

Evropa potřebuje jasně definovat svou imigrační politiku, protože se právě uprchlíci můžou v budoucnu stávat čím dál častěji politickým nástrojem, jako se to stalo opakovaně i v minulosti. Hrozba přílivem uprchlíků je nátlaková taktika stará několik desetiletí:

„Státy či politici, kteří ji v minulosti využili, byli ve většině případů do určité míry úspěšní. Nedosáhli možná kompletně svých požadavků, ale podařilo se jim prosadit alespoň něco,“ shrnuje Jan Daniel.

Uprchlíci jako politikum

Jan Daniel, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Foto: se souhlasem ÚMV

Evropa se dlouho vzpamatovávala z uprchlické krize v roce 2015. Nedávno začal „vyvážet“ uprchlíky do Evropy běloruský režim Alexandra Lukašenka. Používání uprchlíků jako hrozby pro Evropu tedy nevypadá jako novinka…

Podle výzkumu americké politoložky Kelly Greenhillové se už od začátku 50. let 20. století dají vystopovat desítky případů, kdy „slabší“ státy využívaly hrozbu migrace či masového přesunu uprchlíků jako politický nástroj. Masovým přesunem uprchlíků hrozil v 80. letech při jednání se Spojenými státy například Fidel Castro. Téma se ale objevilo třeba i při jednání o statusu Západního Berlína.

Pro Evropu ale bylo migrační téma do zavedení Schengenského prostoru spíše bilaterální. Až během první dekády 21. století s ním specificky jižní evropské státy, potažmo Evropskou unii, vydíral libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. V roce 2004 například varoval, že pokud Evropská unie nezruší sankce proti jeho zemi, přestane Libye fungovat jako „evropská pobřežní stráž“ a zastavovat migranty mířící na sever. Při návštěvě Itálie v roce 2010 si výslovně řekl o peníze. Pohrozil, že když je nedostane, tak se v důsledku nekontrolované migrace přes Libyi Evropa brzy promění na novou Afriku a rétoricky se ptal, jaká bude asi reakce evropské populace na příchod afrických imigrantů.

A kolik peněz tehdy dostal?

Kaddáfí si řekl o pět miliard eur a dostal 50 milionů. Nicméně spolu s tím pravděpodobně i materiální asistenci a dost možná i řadu dalších výhod. Ne vždy se ale jedná jen o peníze. Například Maroko použilo letos v květnu hrozbu migrace v jednání se Španělskem ohledně politického problému týkajícího se Západní Sahary.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Vyčíslit přesně, kolik si státy říkají výměnou za spolupráci při omezování migrace, není jednoduché. To téma rezonuje napříč různými formami finanční a materiální rozvojové a humanitární pomoci a je s nimi úzce propojené. Ne vždy je to tak explicitní jako například u Turecka s jeho miliardami eur (prezident Erdogan dostal v roce 2015 od Evropské unie na řešení uprchlické krize šest miliard eur, další tři miliardy má obdržet do roku 2024, pozn.red.).

Jak reálná je obava, že vámi zmiňované severoafrické státy jako například Maroko nechají jít směrem do Evropy tisíce uprchlíků? Nejsou to stále spíše jen hrozby využívané populistickými politiky?

S ohledem na to, že je to jedna z karet v politických jednáních, tak i když různé státy tuhle hrozbu cynicky využívají, zároveň ví, že ji nemohou použít úplně, neboť by tím přišly o svou vyjednávací pozici. Turecko například nedávno přivezlo k řecké hranici pouze několik stovek uprchlíků a stejně tak v případě Maroka se jednalo o několik tisíců lidí, které ale Maročané během několika dní stáhli. Trochu jiná byla situace s Běloruskem. Lukašenkův režim, který „dovážel“ uprchlíky a pak je transferoval k litevským a lotyšským hranicím, ukázal, že ztratil již snad všechny zábrany, což jsme ostatně viděli i v jeho postupu vůči představitelům opozice a novinářům kritickým vůči režimu.

Úspěšná a levná taktika

Litevci nedávnou situaci na svých hranicích – tedy záměrné posílání uprchlíků přes hranice – označili jako zbraň hybridní války. Vnímáte to také tak?

Osobně jsem skeptický k označování řady různých problémů za hybridní válku, když jde spíše o – bohužel – poměrně standardní taktiku politického nátlaku. Mimochodem sám Lukašenko migrační kartu zvedl při jednání o ekonomické pomoci z Evropské unie už v roce 2002. Je ale pravda, že téma rezonuje mnohem více nyní, kdy je migrace velké celospolečenské a celoevropské téma.

Tady je ale také dobré připomenout, že zatímco západní Evropa toto téma řeší přinejmenším od 90. let. Už jsem zmínil předchozí Lukašenkovy a Kaddáfího hrozby, k nám ale dorazilo až s migrační krizí v roce 2015, a proto nám to často přijde jako něco úplně nového.

A zmiňované zneužívání do budoucna?

Podle výzkumu Kelly Greenhillové, který jsem zmiňoval na začátku, je hrozba masovou migrací poměrně efektivní strategií a státy či politici, kteří ji v minulosti využili, byli ve většině případů do určité míry úspěšní. Nedosáhli možná kompletně svých požadavků, ale podařilo se jim prosadit alespoň něco.

Na druhou stranu, třeba Kaddáfího hrozba neomezenou migrací, když ho západní státy nebudou podporovat proti rebelům, se v roce 2011 minula účinkem. Podobně teď narazil Lukašenko. Používání „uprchlické hrozby“ je nicméně určitě politická taktika, kterou budeme vídat i nadále. Státy, které ji používají, to zase tolik nestojí a může jim naopak přinést dost výhod.

Jak se Evropa brání nebo může bránit?

Pokud to budeme brát jako politickou kartu při vzájemných jednáních mezi státy, tak těch má Evropa samozřejmě také několik. Pokud na jedné straně slibuje peníze za pomoc při omezování migrace, tak může omezovat právě tyto fondy. Pokud druhé státy neplní své závazky, může také hrozit zpřísněním vízové politiky, omezením obchodních vztahů atd.

Problém ale samozřejmě vězí spíše v podobě evropské azylové a migrační politiky. Těžko dosažitelných legálních možností cesty do Evropy, přesouvání problémů na jihu na „vnější hranice,“ tedy partnerské státy mimo EU. Migrace je velké, společensky citlivé téma, na kterém se Evropská unie není schopná shodnout. Právě vnitřní neshody pak nahrávají i státům mimo EU, které pak zkrátka s migrační kartou hrají.