Konec války před 70 lety znamenal i nástup drsných metod sovětských bezpečnostních složek a pro tisíce československých občanů začátek nového utrpení. Nabízíme první díl série tří textů k tomuto tématu.

S tím, jak z východu na konci války postupovala Rudá armáda, přicházely na území předválečného Československa i jednotky sovětských tajných služeb Směrš a NKVD.

Na svou činnost zaměřenou především na někdejší emigranty z Ruska, v té době již většinou občany Československa, byli zástupci sovětských bezpečnostních orgánů předem dobře připraveni. Při zatýkání a únosech šli najisto.

Oni byli první

O osudech mnoha odvlečených lidí není dodnes nic známo. Na oficiální dotazy vznesené českou stranou po roce 1989 ruské úřady v řadě případů vůbec neodpověděly.

Badatelé předpokládají, že informace stále skrývají dosud jen omezeně přístupné archivy Směrš a archivní fondy Gulagu.

Tématem se dlouhodobě zabýval dnes již zesnulý publicista Vladimír Bystrov a výbor „Oni byli první“.

Následující řádky jsou výběrem z publikace „Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 – 1955“, kterou v roce 2003 vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu“ (celá publikace je volně ke stažení)

Sovětská brutální svévole

Současně se vstupem Sovětské armády v závěru druhé světové války, koncem roku 1944, přistoupily na území Československa speciální orgány sovětské bezpečnosti k rozsáhlému stíhání některých skupin místního obyvatelstva.

Oběti tohoto stíhání byly po zadržení zpravidla vzápětí převezeny do sovětských vojenských táborů v Německu a Polsku nebo přímo do věznic v SSSR, kde byly následně odsuzovány k dlouholetým pobytům v táborech nucených prací.

Toto stíhání postihlo:

1. Na území tehdejší Podkarpatské Rusi v době od zimy 1944 do jejího oficiálního předání do svazku SSSR v červnu 1945 nezjištěný počet osob, přičemž hlavním cílem byla likvidace všech potenciálních odpůrců Sovětského svazu a představitelů demokratických občanských a politických kruhů, zastrašení pročeskoslovensky orientované veřejnosti a zabránění jakýmkoliv náladám, ohrožujícím připravované připojení území k Sovětskému svazu.

Zatýkáni a odvlékáni do Sovětského svazu byli Rusíni i Ukrajinci, Češi i Slováci, Maďaři i Němci. Mezi zadrženými byli vedle sebe členové a přívrženci předválečné agrární strany a předválečných i okupačních maďarských stran, dále příslušníci ruské emigrace, které Československo ve dvacátých letech využívalo v místní správě a samozřejmě také ukrajinští nacionalisté… Počet odvlečených odhadují různí autoři na několik desítek tisíc.

Šlo o součást dlouhodobého komplexního programu soustředěné likvidace všech předpokládaných protivníků Sovětského svazu a jakékoli protikomunistické opozice.

2. Na územi Slovenska od počátku roku do jara 1945 desetitisice osob

• bud’ obviněných z takzvaných válečných zločinů spočívajících v údajné účasti v bojích na straně Nemecka nebo Maďarska a v příslušnosti k aktivistickým proněmeckým organizacím tzv. ,,Slovenskeho štátu” nebo ukrajinskému nacionalistickém hnuti,
• nebo násilně vyvezených do SSSR údajně na pomoc při poválečné rekonstrukci sovětského národního hospodářství a to bez jakéhokoliv obvinění

Z dopisu Mikuláše Dema z Konfederace politických vězňů v Prešově:

„Dne 15. listopadu 1944 jsem odešel (a ještě 17 chlapů) jako civilní občan na tzv. “maleňkuju rabotu”. Odešli jsme z domova dobrovolně, protože jsme chtěli pomoct dát do pořádku rozbombardované mosty na Tise, ale po příchodu do Královského Chlumce, kde nás obklíčili sovětští vojáci, jsme už tušili, že naverbování na krátkodobou práci, je lež, ale už nebylo cesty zpátky… Pochodovali jsme do Samboru, kde bylo shromážděno dva tisíce lidí. Odtud transport v nákladních vagónech do Donbasu. Z naší obce se z osmnácti chlapů vrátilo deset, dva z nich zemřeli krátce po návratu domů.“

3. Na území dnešní České republiky v době od dubna 1945 do počátku roku 1948

• nezjištěný počet předních představitelů bývalé ruské antibolševické emigrace žijících v Československu od počátku dvacátých let, většinou absolventů československých vysokých škol a ve své většině tvořících integrální součást českolovenské meziválečné společnosti (generalita a vysocí důstojníci československé branné moci, profesoři na československých vysokých školách, lékaři, autoři významných architektonických děl, technici, úředníci státní správy a podobně). Převážně šlo již o československé občany případně osoby dlouhodobě žijící v ČSR a držitele mezinárodního průkazu totožnosti uprchlíka ze sovětského Ruska.
• nezjištěný počet českých remigrantů z Ruska, kteří po převzetí vlády bolševiky v roce 1917 opustili bývalou českou krajanskou komunitu v Rusku a svůj tamní majetek a vrátili se se natrvalo do ČSR;
• nezjištěný počet osob z řad bývalé československé státní reprezentace na Podkarpatské Rusi do roku 1939;
• nezjištěný počet dalších československých občanů různě se protivivších nebo z neznámých důvodů se znelíbivších představitelům SSSR v ČSR

Hlavním prvkem vznášených obvinění byl vesměs článek 58 tehdejšího trestního zákoníku RSFSR, podle něhož byly stíhány projevy takzvané kontrarevoluce.

Průběh operace proti bývalým ruským emigrantům od počátku ukazoval na dokonalé naplánování celé kampaně. Kromě neomylného směřování ruských operativců vždy na přesné adresy, kde se určené osoby skutečně nalézaly, jasně vyplývá neméně přesně připravený další postup. Často velmi intenzivní výslechy zadržených neměly však žádný vliv na předem dané obvinění ani na rozsudek.

         Na území dnešní ČR v době od února 1948 do počátku šedesátých let

• – nezjištěný počet bývalých příslušníků československých legií v Rusku
• – nezjištěný počet českých přesídlenců z Volyně
• – nezjištěný počet československých občanů ukrajinské nebo běloruské národnosti

V dalším pokračování série připomeneme některé konkrétní osudy lidí, ruských emigrantů i československých občanů, odvlečených bezprostředně po válce do SSSR.