Unikátní vizualizace: Nacisté a komunisté hlasovali v parlamentu tzv. Výmarské republiky společně
Unikátní vizualizace historických dat ukazuje, jak hlasovali Joseph Goebbles, Hermann Göring či Wilhelm Frick a kdo s kým vládl v Říšském sněmu těsně před nástupem Hitlera k moci.
Je ironické, že ačkoli nacisté a komunisté byli doslova smrtelnými nepřáteli, v parlamentu hlasovali ke konci demokratické republiky stále více a více společně.
Nedávno se mi podařilo získat výsledky hlasování v Říšském sněmu (Reichstag) v letech 1920-1933, tedy v době tzv. Výmarské republiky. Ta vznikla po porážce Německa v 1. světové válce a demokratický režim zde skončil po 13 letech nástupem Adolfa Hitlera k moci.
Pojďme se podívat, kdo s kým v Reichstagu hlasoval. K tomu používám statistickou metodu zvanou analýza hlavních komponent, konkrétně model vytvořený matematikem Michalem Škopem. V minulosti jsem tímto způsobem vizualizoval třeba hlasování v české Poslanecké sněmovně, v Senátu, v Praze, Brně, Ostravě nebo dokonce 67 let mezinárodní politiky na základě hlasování států v OSN.
Výstupem metody je graf dole, v němž je každý poslanec zobrazen jako jeden bod. Vzájemná vzdálenost dvou bodů odpovídá tomu, jak často dva poslanci hlasovali společně. Tedy: kdyby dva poslanci hlasovali pokaždé úplně stejně, byli by v grafu na stejném místě. Čím dál od sebe dva poslanci jsou, tím častěji hlasovali právě opačně (např. jeden “pro” a druhý “proti”).
Poznámka: Graf je pohyblivý a ukazuje, jak se měnilo hlasovací chování poslanců v čase. Animaci spustíte kliknutím na ikonu trojúhelníčku (►) vlevo dole.
Jak je vidět, poslanci ze stejné strany hlasovali obvykle shodně, takže se v grafu shlukují dohromady. Nacističtí poslanci (strana NSDAP) se v Reichstagu objevili až ke konci sledovaného období a jsou označeni tmavě modrou.
Následující série grafů obsahuje jakési „momentky“ jednotlivých volebních období. Barvy politických stran jsou jiné než v grafu nahoře, pozice poslanců se ale shodují. Navíc obsahují přímky, přičemž každá přímka odpovídá jednomu hlasování a odděluje od sebe poslance, kteří hlasovali opačně (např. na jedné straně jsou všichni, kdo hlasovali „pro“, a na druhé straně všichni, kdo hlasovali „proti“).
První graf je vytvořený na základě hlasování z let 1920-1924, kdy se Německu hospodářsky i politiky ještě poměrně dařilo. Nacisté v parlamentu zatím nejsou – Adolf Hitler vstoupil do NSDAP v roce 1921 a v roce 1923 byl zatčen po nevydařeném tzv. Pivním puči v Mnichově. NSDAP byla v té době jen jednou z mnoha nevýznamných stran.
Poznámka: Graf je interaktivní – po najetí myší na poslance se objeví jeho jméno a strana.
Z grafu je vidět, že poslanci se v té době dělili na dvě skupiny na základě štěpení práce-kapitál. Do jedné skupiny patřili sociálně demokratičtí a komunističtí poslanci (červení, oranžoví a rudí vlevo dole) a do druhé poslanci buržoazních stran (vpravo nahoře). Většina přímek protíná graf z levého horního do pravého dolního rohu. To ukazuje, že skoro všechna hlasování od sebe oddělovala socialisty od ostatních poslanců.
Graf dole zobrazuje hlasování v letech 1924-1928. Tady už se objevují nacističtí poslanci (hnědá, uprostřed grafu). V té době drželi jen 14 křesel ze 493. Reichstag byl stále rozdělený hlavně na základě štěpení práce-kapitál jako v předchozím období. Nacisté jsou zhruba uprostřed mezi oběma skupinami poslanců, z čehož vyplývá, že střídavě podporovali obě skupiny – občas hlasovali se socialisty proti buržoazii a někdy naopak s buržoazními stranami proti socialistům.
Situace se poměrně dramaticky změnila v období 1928-1930, která ukazuje graf dole. V té době už zuřila celosvětová Velká hospodářská krize, jež dopadla nejtvrději právě na Německo. Astronomická inflace, propad statisíců lidí do chudoby a všeobecná nespokojenost se přirozeně projevila i v politice.
Reichstag se v té době rozpadl hned do pěti relativně samostatných hlasovacích bloků. Je to dáno tím, že kromě starého dělení práce-kapitál se objevilo ještě nové štěpení poslanců – na ty, kteří podporovali demokratický režim, a ty, jež požadovali dramatickou změnu. Do druhé skupiny patřili kromě nacistů i komunisté prosazující vznik sovětského Německa a krajně pravicoví nacionalisté (DNVP, modrá) usilující o revizi Versailleské smlouvy a obnovení předválečného autoritářského císařství.
Z grafu je vidět, že přímky odpovídající jednotlivým hlasování se dělí zhruba do dvou skupin. Ty, které probíhají z levého horního do pravého dolního rohu odpovídají starému dělení práce-kapitál a oddělují o sebe poslance sociálních demokratů a komunistů (červená, oranžová, rudá) od buržoazních poslanců.
Přímky protínající graf skoro svisle odpovídají novému dělení demokracie-autoritářství a oddělují od sebe prodemokratické poslance v levé části grafu od komunistů (rudá), nacistů (hnědá) a radikálních nacionalistů (modrá) v pravé část grafu.
Do Reichstagu byla v té době zvolena řada slavných nacistů, třeba budoucí ministr propagandy Joseph Goebbels, říšský maršál letectva Herman Göring, velitel Gestapa Heinrich Himmler či poslední protektor Čech a Moravy a tvůrce protižidovských Norimberských zákonů Wilhelm Frick.
Poslední graf ukazuje situaci těsně před nástupem Hitlera k moci. Je vidět, že staré dělení práce-kapitál je už úplně pryč a poslanci se nyní dělí jen na dvě skupiny – na ty, kteří hájili demokracii (vlevo nahoře), a na ty, jež usilovali o její zánik (vpravo dole).
Je ironické, že ačkoli nacisté a komunisté byli doslova smrtelnými nepřáteli, v parlamentu hlasovali ke konci demokratické republiky stále více a více společně. Pěkně to ukazuje následující animovaný graf, kde jsou zvýrazněni dva poslanci – nacista Gregor Strasser později zavražděný na Hitlerův příkaz a komunista Ernst Torgler, který se po nástupu nacistů k moci stal kolaborantem a paradoxně se podílel na protibolševické propagandě při invazi do SSSR.
Zatímco zpočátku byli oba poslanci v grafu poměrně vzdálení, na konci sledovaného období už hlasovali prakticky totožně. Nacisté byli v té době po sociálních demokratech už druhou nejsilnější stranou a komunisté třetí. Během několika následujících voleb v letech 1932 a 1933 získal Hitler skoro polovinu všech hlasů, nakonec byl jmenován kancléřem a zbytek, jak se říká, je historie…
Autor je datový analytik a politolog, působí v občanském sdružení KohoVolit.eu a na Katedře politologie Masarykovy univerzity v Brně.
Pokud se vám tento článek líbí, podpořte nás pomocí DMS na číslo 87777 s textem: DMS ROK KOHOVOLIT (cena 30 Kč, z toho 27 Kč pro KohoVolit.eu).
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
15 komentářů
Doporučuji panu Gregorovi, aby si nastudoval problematiku tkzv. zmocňovacích zákonů za Weimaru, zejména zákona „Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich“. Kdy pro tento stěžejní zákon, zavádějící v Německu fuhrerovský systém hlasovala NSDAP spolu s katolíky a lidovci – sociální demokraté byli proti, komunisté již hlasovat nesměli (8. března 1933 byly jejich poslanecké mandáty zrušeny, známá to kauza požár Reichstagu) , potažmo nemohli (byli buď na útěku či pozavíráni).
Osoba jednoho kolaboranta netvoří strukturu, v tom je pan Gregor (přes své krásné grafy) dost demagogický.
“ Zbytek “ není historie, Výše uvedený zákon a způsob jeho přijetí (stejně jako následné několikeré prolongování jeho platnosti) jsou stěžejními momenty zrušení parlamentní demokracie.
Takže tak asi. Bez uvedení příkladů – o čem strany a poslanci jak hlasovali, jsou ty grafy sice hezké, ale de facto jsou k ničemum.
Fuhrerovský systém ustanovili v Německu spolu s NSDAP katolíci (tvrdí se že výměnou za Reichskonkordat – smlouvu s Vatikánem) a lidovci, tečka.
Doporučuji českému maloměšťákovi, aby si nastudoval problematiku tzv. Třetího období a 6. kongresu Kominterny (1928), a zejména bolševické teze: „hlavním nepřítelem v dělnické třídě je levá sociální demokracie“. To mu snadno objasní, proč se na grafech právě mezi lety 1920-1930 „hlasovací“ postoje komunistů postupně vzdalují SPD a naopak sbližují s NSDAP.
Osoba jednoho bolševika je jen ilustrativní příklad, ale celou strukturu tvoří právě těch 77 poslanců KDP, jejichž hlavním cílem na přelomu 20. a 30. let bylo připravit se na „přicházející světovou revoluci“ a nahradit parlamentní demokracii diktaturou jedné strany. V tomhle byl jejich cíl shodný s cílem NSDAP. Proto se jejich hlasy nápadně shodují s hlasy 107 nácků. Jde-li o paralyzování demokratického procesu přijímání zákonů, není podstatné, o čem bylo hlasováno – komunisté a nacisté prostě byli z principu společně proti. Takže tak asi.
Demagogií je právě zakrývání faktu, že i když se bolševici tvářili jako velcí antifašisté (stejně jako nacisté se vydávali za antikomunisty), jejich cíl byl identický – uchopit moc a zbavit se demokratické opozice. Obstrukce měla vést k další destabilizaci poměrů v Německu a následné revoluční vlně. Jen nakonec se ukázalo, že schopnější byl Hitler než Thälmann. Ale tu „vratkou loďku demokracie“ rozhoupávali komunisté s nácky společně. Tečka.
Doporučuji panu či paní “ mk“ zabývat se tím, co bylo, ne tím, co by mohlo být (převzetí moci komunisty a vytvoření socialistické republiky výmarské). Tož asi tak.
Je mi líto, že nerozumíte psanému textu, tak znovu a polopatě o tom, co bylo – počátkem 20. let hlasovali komunisté podobně jako sociální demokraté, protože těsně po válce byla KPD ještě přirozeným partnerem SPD. Až po nástupu Stalina, změně strategie Kominterny a „zostření třídního boje“ se bolševici začali proti socdem ostře vymezovat. A na přelomu 30.let už komunisté označovali SPD za „sociálfašisty“, přitom ale v Říšském sněmu už hlasovali stejně jako skuteční náckové. Proč to dělali a nedrželi basu s demokratickými stranami? Protože se pokoušeli o totéž, co Hitler. Pro komunisty, stejně jako pro nacisty není parlamentní demokracie cíl, ale jen prostředek k získání absolutní moci. Capisci?
Znovu opakuji (naposledy, nejsem učitelem v mateřské školce) – realita je taková, že pro tkzv. Zmocňovací zákon hlasovali spolu s NSDAP poslanci za katolickou stranu Zentrum a bavorští lidovci, socdemáci hlasovali proti, komunističtí poslanci byli de facto i de iure nacisty již v době hlasování zlikvidováni fyzicky či funkčně (co do výkonu jejich mandátů). K žádnému převzetí moci ve Výmaru ani v Třetí říši komunisty nedošlo, vaříte prostě z vody, unavujete.
Za vlády ČSSD s premiérem Zemanem spolu velmi často hlasovali poslanci KSČM a ODS (obě strany v opozici). Co z toho plyne ?
Myslím že závěr je celkem jasný. Obě to byly v podstatě strany jednoho muže. Tu Klause tam Zemana. Tak proč by zblblá členská základna nehlasovala jak chtěli tihle rusofiní Putinovci.panáci?
No a ODS je zblblá Klausem ještě dnes.
Plyne z toho nic. Z čehož ale novinář nevyžije.
To není pravda, tady je na to vizualizace:
http://test.kohovolit.sk/m/barcamp-mu-2012-04-14/barcamp.php#cz_psp_1998
V době opoziční smlouvy se Sněmovně dělila jasně na dva bloky: ČSSD+KSČM a ODS+KDU-ČSL+US. Komunisté a ODS spolu hlasovali až v době soc. dem. vlád v letech 2002-2006 (kromě vlády J. Paroubka, to už ČSSD hlasovala zase společně s KSČM):
http://test.kohovolit.sk/m/barcamp-mu-2012-04-14/barcamp.php#cz_psp_2002
Pan Gregora předvádí poměrně sofistikovanou formu demagogie. Zdánlivě pouze předkládá data, ale ve skutečnosti jen lehce naznačuje interpretaci. Přesně jak zmiňuje „český maloměšťák“, bez rozboru toho, o čem komunisté a nacisté hlasovali společně, se nelze tvářit, že by vlastně pan Gregora dokázal mezi našimi „pravicovými“ demagogy oblíbenou lež, totiž že komunisté a nacisté jsou v zásadě totéž a vycházejí ze stejných východisek.
Jak už to tak bývá, historie je mnohem složitější, než jak by se mnohým „odborníkům“ hodilo. Vývoj komunismu je poměrně dobře znám: de facto maximální rovnostářství (popisované už u protokřesťanů), které při realizaci přešlo v diktaturu strany nebo diktátora. Vývoj nacismu je mnohem zajímavější. On totiž vycházel z několika pramenů a v rámci boje o moc se proudy tříštily. Původní DAP byla skutečně spíše levicová, ale také nacionalistická a antisemitistická (komunismus je z principu anti-nacionalistický i anti-antisemitistický, i když v realizaci to bylo trochu jinak, ale z důvodů spíše osobnosti diktátora než z ideologických důvodů). Tuto stranu ovládl Hitler, který byl rozhodně konzervativní antisemita a nacionalista (tedy prakticky byl negací „vzorného komunisty“). Část levicové rétoriky byla zachována, ale jak se lze dočíst v Mein Kampf, jednalo se o jednu z prvních „nordických lstí“, o snahu „zachránit“ dělníky před komunisty a sociálními demokraty, když nechtějí pochopit, že za vše mohou Židé. Hitler až do přijetí zmocňovacího zákona potřeboval podporu dělníků, proto musela NSDAP vykazovat aktivitu podobnou komunistům. Jak to je s levicovostí nacismu doopravdy předvedl Hitler při Noci dlouhých nožů – poslední vlivnější zastánci prapůvodních levicových prvků DAP míněných vážně a nikoliv jako klam na voliče (Röhm, Strasser,…) byli odstraněni.
Víte, jde o to, že některým agitprop pracovníkům je i dnes (po téměř třech generacích) nepříjemný fakt spolupráce církevních kruhů s nacisty. A tak si prostě vyzobou z análů ta fakta, která corpus delicti přesměrují od katolických stran do tábora levice. Následně zkonstruují řetězce (mnohdy jen fiktivních, obmyšlených…anebo pouze naznačených) příčin, průběhu a důsledku vývoje ( naznačené kvazi) skutečnosti tak, aby tato opět „potvrdila“ jejich již dopředu utvořené hodnotící soudy. Výsledkem jsou různé pokleslosti , tak či onak barvité a tak i takého či onakého účinku na masy.
Ovšem nechat si vypracovat elaborátek za účelem vytvoření “ skutečnosti“ popsané zkratkou NSDAP + levice rovná se Hitler (a tedy i holokaust, WW2, likvidace komunistů a socdemáků atd.), to už je na palici.
Nicméně je třeba být “ Je suis COKOLIV“, to se dnes nosí, to je in, tak jste moderního střihu. Konzumovat populárně – to znamená konzumovat neotřelé, senzační, „unikátní“…na víc stejně v dívčím klubu mnohdy ani není čas.
Demagogem a na palici je ten, který úmyslně zaměňuje pojmy – např. levice a komunisté. V článku není ani slovo o tom, že by levice pomohla instalovat Hitlera k moci. Naopak, demokratická levice (SPD, USPD, DDP) měla zájem Výmarskou republiku udržet a proti Hitlerovi ji bránila. Za to KPD měla obdobný cíl jako NSDAP – Výmarskou parlamentní demokracii rozložit a převzít absolutní moc. Proto KPD předložila v září 1932 návrh na vyslovení nedůvěry menšinové von Papenově vládě, čímž vyvolala předčasné listopadové volby, po nichž se Adolf stal v lednu kancléřem. Komunisty do vyvolání vládní krize jen dva měsíce po volbách nikdo nenutil, byla to jejich aktivita. Přitom museli vědět, že když se v červenci Hitler odmítl podílet na vládě, že jeho cílem bude dříve či později vyvolat další volby. A fakt, že to komunisti nakonec odskákali, je věc druhá – kdo s čím zachází…
A „oblíbená lež, že komunisté a nacisté jsou v zásadě totéž“ ve skutečnosti lží není – obě ideologie jsou nedemokratické a odpírají lidem základní svobody, a množstvím obětí po celém světě dokonce komunismus předčí fašismus… Prostě tohle, soudruzi, neukecáte.
Pak také katolíci a fašisti jsou v zásadě totéž.
Ostatek blábolení, opět (jste vytrvalý jak klíště) ale mimo realitu jaká byla, mající za cíl implikovat, že to komunisté při spolupráci s nacisty demontovali výmarskou pseudodemokracii…už nehodlám komentovat, je to jak hovor s kafemlejnkem.
„V zásadě totéž“ je podobně demagogické agitprop rčení, že nějaká žena je v zásadě těhotná, aniž ovšem byla oplodněna.
V zásadě se dá říci, že na vině je vždy panující finanční systém a s ním související způsob výroby, hrátky těch či oněch poslanců už jsou jen koloritem , v podstatě se dá říci, že jsou vynucené, jinak ti poslanci nemohou.
Proto jsme také dolů dal odkaz na případ Woergl. Někomu to při seznámení se s tímto druhem jistě to sociálního inženýrství zapálí, někdo holt bude neustále poukazovat na marginálie, věci nepodstatné, na pouhé důsledky…a to navíc stylem předpojatého agitprop sdělení. To je dost nudné.
Musíte si nejprve přečíst ten článek, než začnete komentovat. Já v něm nikde nepíšu, že by nacisté a komunisté vycházeli ze stejných východisek. Naopak tam jasně říkám, že jejich postoje byly paradoxně velmi odlišné. Vaši reakci pozoruji poměrně často u českých komunistů – jakmile narazí na něco, co jim byť jen trochu připadá jako kritika komunismu, hned jim začnou vstávat vlasy hrůzou na hlavě a obviňují autora z protikomunistické propagandy. Problém je v tom, že co jim v jejich černo-bílém vidění světa může připadat jako kritika jejich milovéného světanázoru, jí ve skutečnosti vůbec být nemusí.
Kvůli vyvážení, nejen to medailonek jednoho sociálního demokrata, rakouského. Všimněte si podobnosti jeho příjmení s příjmením Schickelgruber, stejně jako fyziologické, taktéž dočasnými působišti svými byli si sobě poměrně blízko – „po toku řeky Inn“.
Jedněho nápady ale centrální banky podpořily, druhého zakázaly. Což je pro banky symptomatické, respektive pro vládnoucí finanční systém, kdy tento apriori i v posledku rozhoduje, hlasování v parlametu je jen důsledek, jde jen o zformalizování určeného obsahu.
Zajímavé obecnější čtení pak nabízí pan Adam Votruba ve své knize Paradox úroků.
http://www.unterguggenberger.org/getfile.php?id=4983