Přátelství s Ivanem Martinem Jirousem výrazně ovlivnilo jeho tvorbu i život. Stal se scénografem a fotografem psychedelických kapel, které na přelomu 60. a 70. let ukázaly cestu undergroundu.

Jan Ságl vyrůstal v Humpolci, kde se v době dospívání v polovině šedesátých let seznámil ve fotoklubu s Ivanem Martinem Jirousem. Hned jejich první společný projekt vzbudil nevoli oficiálních míst.

Oba kluci vyfotografovali surrealistické kompozice zátiší z věcí nalezených na humpoleckých půdách, často pozůstatků po místních odsunutých Němcích a obětích kolektivizace zemědělství. Projekt, který měl čistě výtvarné ambice, vystavili ve výloze místní cukrárny. Ne na dlouho:

„Vydržel tam asi čtyři hodiny, než dorazili estébáci.“

Mladý fotograf pak musel svůj tvůrčí záměr vysvětlovat u výslechu, hrozilo dokonce, že ho nepustí k maturitě.

Zorka Ságlová. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Přátelství obou chlapců se ještě upevnilo, když Jan Ságl začal chodit se svou budoucí ženou, Jirousovou sestrou Zorkou. Celá trojice se přesunula do Prahy, kde se Jan Ságl pokoušel dostat na obor kamera na FAMU. Když to nevyšlo, začal pracovat jako fotograf pro výtvarně zaměřené časopisy.

Prostřednictvím Jirouse se seznámil s kapelami The Primitives Group a později i Plastic People of the Universe a společně se Zorkou dotvářeli výtvarnou složku jejich psychedelických show: kostýmy, pyrotechnické efekty, symboly malované přímo na těla hudebníků.

„Když holky svlíkají halenky a házejí je na pódium, nepochybujete, že to, co děláte, funguje.“

Kreslení kabalistických symbolů na těla členů kapely The Primitives Group, druhá polovina 60. let. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Až později se dozvěděl o newyorské Factory Andyho Warhola, v níž probíhaly velmi podobné performance: „Hleděli jsme na to a bylo nám jasné, že děláme přesně to samé.“

V roce 1969 instalovala Zora Ságlová ve Špálově galerii projekt Seno-sláma, kdy celý prostor zavedené výstavní síně vyplnila senem a osídlila členy undergroundové komunity:

„Po stěnách lezly a cvrlikaly kobylky a kolem nich byli všude androši, kteří v galerii taky nemají co dělat.“

Projekt pobouřil umělce starší generace, kteří na místo dovezli nemocného teoretika Jindřicha Chalupeckého, aby výstavu zakázal. Ten sice nebyl nadšen, ale projevil velkorysost:

„Já jsem ten poslední člověk na světě, který zakáže nějakou výstavu.“

Akce Zorky Ságlové Pocta Fafejtovi, říjen 1972. V popředí Ivan Martin Jirous, který by se 23. září dožil 80 let. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

V době normalizace se cesty Ivana Martina Jirouse a Jana Ságla začaly postupně rozcházet: Jirous inklinoval k politicky zaměřenému disentu, což Jana Ságla neoslovovalo. Obával se navíc, že tím do hledáčku Státní bezpečnosti dostane i řadu lidí z publika undergroundových kapel.

Jan Ságl se více začal zaměřovat na vlastní fotografickou práci a během osmdesátých let postupně nalezl publikum i na Západě, což mu umožnilo jistou nezávislost. Undergroundový postoj mu ale zůstal po celý život:

„‚Vy jste se měli. Vy jste měli nepřítele…‘ Tak běžte do prvního supermarketu a vidíte, kde máte současného nepřítele. Soudobý underground je dobrovolná skromnost, to je jediná cesta: začít u sebe. Jediné, co se s mocenským systémem dá udělat, je, že ho přestaneme konzumovat.“

Text je převzatý z projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.