V nedožitých 85 letech zemřel kardinál Miloslav Vlk. Na setkání s ním vzpomíná brněnský publicista Kristián Chalupa.

S kardinálem Miloslavem Vlkem jsem měl možnost poprvé hovořit 19. listopadu 2015. Byl to čtvrtek a právě skončil jeden z pravidelných pořadů z cyklu Duše a odvaha, který v brněnském klubu Skleněná louka úspěšně realizoval režisér a bývalý umělecký šéf Mahenovy činohry Zdeněk Plachý.

Seděli jsme pak v úzkém kruhu u sklenky moravského vína asi hodinu, možná o něco déle. Naše debata se točila kolem tématu besedy Duše a odvaha. Bylo to neformální a velmi příjemné povídání. Otec kardinál, který projevil zájem o mou knihu Osobnosti, lidé a podlidé, zdůraznil, že je jako každý člověk tvorem chybujícím.

Nechal si také ode mne povykládat anekdotu o Radiu Jerevan, kam telefonuje posluchač a ptá se, zda je pravda, že Československo požádalo v srpnu 1968 Sovětský svaz o vojenskou pomoc? Odpověď rozhlasové stanice Jerevan zní: „V principu je to pravda. Československá vláda požádala sovětské vedení o vojenskou pomoc již v roce 1938 a SSSR se rozhodl této žádosti kladně vyhovět v srpnu osmašedesátého.“ Kardinál se vtipu srdečně zasmál.

„Je to člověk samozřejmě duchovní a také velmi odvážný, takže bylo o čem mluvit. Jeho evropský přehled, velkorysost, umění vypravěčské zkratky, to všechno mne velmi potěšilo,“ řekl tehdy režisér Plachý. Podle jeho slov sám kardinál si je vědom toho, že je třeba v křesťanském kontextu větší ofenzívnosti, větší osobní odvahy křesťanů. Jeho osobnost v tomto smyslu inspiruje i fascinuje.

Rodilý Jihočech Miloslav Vlk ve svém osobním životě mnohokrát prokázal, že má odvahu, a to nejen za komunistické totality, kdy nejdříve nesměl studovat vysokou školu, nebo když mu v roce 1978 komunisté odebrali souhlas k výkonu kněžského povolání. Pracoval pak mj. jako umývač výkladních skříní u pražského podniku Úklid. Miloslav Vlk i po pádu totality v roce 1989 zůstal svůj a odděloval věci duchovní od politiky. A když to bylo potřeba, dokázal se i vůči tak výrazným politickým osobnostem, jakými jsou Václav Klaus či Miloš Zeman, jasně vymezit.

Během zmíněné besedy kardinál zdůraznil, že stát a církev mají spolupracovat, ale je třeba respektovat vzájemnou nezávislost obou těchto institucí. A v tom také spočívala jeho přímočarost, jeho odvaha, o které mluvil před více než rokem na besedě v brněnské Skleněné louce.

Po našem prvním a posledním setkání jsme si s panem kardinálem občas vyměnili několik zdvořilostních mailů. Kardinálův názor na knihu Osobnosti, lidé a podlidé, kterou jsem mu poslal, již ale bohužel neuslyším. Tak jako já mu nikdy nebudu moci sdělit svůj názor na knihu Umývač oken a arcibiskup, o které jsme v listopadu 2015 v brněnském klubu Skleněná louka, u skleničky vína rovněž krátce hovořili.

Umývač oken a arcibiskup i v arabštině

Kniha Alaina Boudreho, pojednávající o životě kardinála Vlka, se dočkala svého dalšího překladu. Emeritní libanonský biskup Joseph Dergham ji před čtyřmi roky přeložil do arabštiny. Prezentace knihy proběhla pak na setkání biskupů různých ritů východních katolických církví v Bejrútu, kde ji účastníci obdrželi s podpisem přítomného kardinála Vlka. Knížka přibližuje život církve v době komunistického pronásledování. Úmyslem překladatele bylo ukázat v dnešní době pronásledovaným křesťanským církvím na Středním Východě zkušenost komunistické perzekuce v Evropě. Tato francouzská kniha byla zatím přeložena do italštiny, španělštiny a slovinštiny. Ve španělštině ji četl i nynější papež František. Do češtiny zatím přeložena nebyla.