Informace o sovětské okupaci v srpnu 1968 v učebnici chybí... Foto: Profimedia

Učebnice dějin jako výchova studentů k ignoranci zla. S ministerským razítkem

Napsal/a Michal Klíma 5. září 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

Pod záštitou minulého vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, které bylo nakloněno neo-marxistickému výkladu historie, vznikla učebnice dějin 20. století, která budí vášnivé polemiky. Zcela oprávněně.

Autoři učebnice z Ústavu demonstrativně odešli a obvinili nové vedení ze šikany a cenzury. Ani jedno zatím nijak neprokázali. Ale vzhledem k tomu, že je vedení zažalovalo za pomluvu, budou k tomu mít příležitost u soudu.

Učebnice Soudobě dějiny, kterou vydalo plzeňské nakladatelství Fraus, však má ministerskou doložku a je tak schválenou učebnicí dějin pro nejvyšší ročník základních škol a pro gymnázia.

Smyslem diskuse nemá být popírání nebo potlačování faktů, ani snaha o výklad událostí jinak, než se staly.

Zásadní historické události chybějí

Učebnice je moderně zpracovaná s četnými odkazy na video a audio obsah na internetu a je doprovozena pracovním sešitem a příručkou pro učitele. Jak autoři a další obhájci učebnice opakovaně zdůrazňují, získala různá ocenění a prý ji milují učitelé i žáci.

Učebnice má v názvu adjektivum „badatelská“, což podle pojetí autorů vyjadřuje, že dějiny nejsou o tom, co se odehrálo, ale o tom, jak to dnes vykládáme, jak si to kdo pamatuje.

Myšlenka, že nad dějinami se má diskutovat a studenti se mají seznamovat se vzpomínkami pamětníků, je jistě správná. Ale smyslem takové diskuse musí být snaha o to, aby mladí lidé pochopili, jak svět a náš stát fungoval v době, kterou nezažili.

Smyslem diskuse nemá být popírání nebo potlačování faktů, ani snaha o výklad událostí jinak, než se staly. Lze i připouštět různé pohledy na historická fakta, ale nejdříve je třeba s nimi diskutující seznámit.

Umím si představit, že třeba historici v Rakousku mohou být kritičtí ke vzniku československých legií a mohou je chápat ve shodě s tehdejším pohledem představitelů monarchie jako vlastizradu a porušení vojenské přísahy císaři.

Naopak čeští historici chápou vznik legií jako emancipační krok českého národa vedoucí k ustavení vlastního státu. Aby o tom bylo možné diskutovat, je však třeba vědět, že legie vznikly, proč vznikly, jakou hrály roli atp. Podobně je to s událostmi pozdějšími.

Tuhle elementární zásadu smysluplné diskuse ale autoři nerespektují. V učebnici chybí nejen detaily, ale i zásadní historické události. Na rozdíl od starších učebnic se tak například studenti v kapitole o holocaustu nedozvědí o počtech Židů vyvražděných v evropských státech, ani o celkovém počtu zavražděných.

Nedozvědí se o smyslu a fungování koncentračního tábora Terezín, kterým prošli Židé z celé Evropy a učí se o něm proto dokonce i v jiných zemích.

Nedozvědí se o československém zahraničním vojenském odboji. Při popisu vypuknutí druhé světové války chybí vysvětlení významu paktu Ribbentrop – Molotov a tím pádem role SSSR při okupaci Polska a sousedních států.

Skandální je absence informace o sovětské okupaci v srpnu 1968. Pro autory dějin našeho státu zřejmě tak nepodstatná událost, že se studentům nemusí popsat.

Bez pochopení, že Hitler a Stalin se dohodli na společném postupu, který nacistům významně usnadnil okupaci Polska a zahájení války, nelze chápat nejen samotnou válku, ale ani poválečný vývoj, nemluvě o souvislostech s dnešními (stále stejnými) imperialistickými představami vedení ruského státu.

Tendenčně a chybně je popsán i únor 1948. Rozvrat národního hospodářství, kultury a společenského života způsobený nástupem komunismu je bagatelizován a zkreslován nesmyslnými vzpomínkami na to, jak si údajně pracovnice v zemědělství poprvé až za vlády KSČ mohla namazat chleba.

Fakta nahrazená údajnými vzpomínkami

Skandální je absence informace o sovětské okupaci v srpnu 1968. Pro autory dějin našeho státu zřejmě tak nepodstatná událost, že se studentům nemusí popsat. Samozřejmě pak chybí i informace o protestním sebeobětování Jana Palacha.

Obhájci učebnice na obranu svého „experimentálního“ přístupu volí buď čisté lži, jako že třeba „Palach v učebnic je“ – pak se ovšem ukáže, že mluvili o „Palachově týdnu“ o dvacet let později, nebo tvrzení, že v učebnici všechno být nemusí, protože dobrý učitel chybějící fakta studentům odpřednáší.

Cílem je zjevně navodit dojem, že život u nás byl za komunistů přes nějaké chyby v zásadě v pořádku.

Pevně věřím, že dobrý učitel dějepisu opravdu nezamlčí to, co zamlčují autoři učebnice. Ovšem ve školách jsou i jiní než dobří učitelé. Navíc každý učitel historie, který učí dějiny od starověku po dnešek, nemůže být znalcem všeho.

Řekl bych, že učebnice jsou právě od toho, aby v nich byl ucelený výklad. Aby pomohly učitelům, ale zejména, aby posloužily žákům a studentům, kteří třeba výklad nepochopili nebo zameškali. Argumentace, že to, co v učebnici není, nevadí, protože to kantoři odučí, je proto nepřijatelná.

Dalším pokusem o obhajobu učebnice je osočení kritiků, že chtějí, aby se bazírovalo na detailech, zatímco oni, znalí moderních postupů, jsou proti memorování.

Kritika toho, že v učebnici chybí zásadní fakta, však nejsou žádným voláním po memorování. Encyklopedické heslo Československo 1918 – 1989 se dá popsat na dvou stránkách A4, aniž by tam zásadní události chyběly. Prostor učebnice je mnohonásobně větší, takže pro absenci není omluva.

Prý je kritika učebnice též nekompetentní a kritici chtějí návrat k diktování dějin. Umění může být otázkou vkusu, ale dějiny, jak už ostatně napovídá český výraz, jsou o tom, co se událo.

Pokud autoři považují volání po tom, aby to, co se událo, nebylo zamlčeno, nazývají diktováním, prosím. Podle mého názoru nejde ani o diktování, ani o potlačování diskuse a přemýšlení o dějinách. Naopak. Jde o volání po tom, aby před diskusí byla diskutujícím známá fakta.

Nelze se ale vyhnout ani ideologizaci historie, která je v učebnici nepřehlédnutelná. Jestliže fakta nahradíme údajnými vzpomínkami údajných pamětníků, pak je jasné, že si studenti tvoří názor podle toho, jaké údajné vzpomínky jim autoři učebnice předloží.

Totéž se samozřejmě týká výběru obsahu na internetu. Namísto komparace s vývojem ve srovnatelných zemích, nepostižených sovětským vlivem a komunistickou diktaturou, studenti čtou další dílčí údajné vzpomínky.

Jejich cílem je zjevně navodit dojem, že život u nás byl za komunistů přes nějaké chyby v zásadě v pořádku.

Specifikem tohoto přístupu k dějinám je vydávání komunistické propagandy za skutečný cíl režimu. Zatímco zjevným a prokazatelným cílem Moskvou udržovaného komunistického režimu bylo všemi způsoby a za každou cenu udržet „na věčně časy“ diktaturu komunistické strany a spojenectví s SSSR, studenti čtou lži o tom, že „normalizovaná KSČ nabízela ‚obyčejným lidem‘ zlepšování životní úrovně“.

Tradiční ruský imperialismus

Prý KSČ podporovala výstavbu bytů, dávala mladým lidem výhodné půjčky atp. Tato naprostá demagogie zcela zamlčuje, že po celou dobu totality společnost žila v hluboké krizi bydlení, kdy běžně žili v malém bytě rodiče s dětmi i jejich prarodiče.

Autoři učebnice buď vůbec nerozumí období, o kterém píší, mají v hlavách myšlenkový chaos a fakta nahrazují propagandou, nebo skutečnosti záměrně zamlčují a zkreslují.

Rozvedení manželé spolu museli bydlet často ještě mnoho let, protože nebyli schopni sehnat další byt. Byty byly na pořadníky a čekalo se na ně i desítky let. Kratší termíny byly jen pro komunistické funkcionáře, zasloužilé soudruhy, případně pro režimem oceňované a protežované pracovníky.

Pokud autoři bezostyšně argumentují, že KSČ poskytovala lidem půjčky, pak by také neměli zamlčovat, že nikdo jiný půjčky poskytovat nemohl, protože nesměly existovat jiné než státní instituce, tedy takové, které kontrolovala KSČ.

Půjčky tedy nebyly žádným výdobytkem, ale nutností, také proto, že platy byly tak nízké, že se za ně nedalo vybavení domácnosti koupit. To by ovšem autoři právě museli uvádět fakta – třeba kolik průměrných platů bylo třeba na pořízení pračky a dalšího vybavení bytu, o osobních autech ani nemluvě. Ta se nedala koupit ani s dostatečným množstvím peněz, protože byla na pořadníky. I v nich byli samozřejmě zvýhodňování soudruzi.

Bagatelizace nemožnosti cestovat je vyjádřena tím, že autoři uvádějí, že cestovat se mohlo jen na zvláštní povolení. Formálně informace korektní, jen autoři nevysvětlují, že takové povolení bylo prakticky nemožné získat.

I autory tak oblíbení „obyčejní lidé“, mohli cestovat (i kdyby k tomu měli prostředky) jen se štěstím, pouze s doporučením stranických sekretariátů a nejvýše jednou za řadu roků.

Nekonvertibilní koruna a nejvýše povolená částka pro konverzi způsobily, že množství zahraniční měny mohl mít šťastný cestovatel tak nízké, že za ně mohl buď jíst nebo bydlet nebo cestovat, ale rozhodně ne vše současně.

Jestliže tedy autoři nazývají kritiku učebnice za nekompetentní, svědčí to jednoznačně o nekompetentnosti jich samých.

Buď vůbec nerozumí období, o kterém píší, mají v hlavách myšlenkový chaos a fakta nahrazují propagandou, nebo skutečnosti záměrně zamlčují a zkreslují. Oboje je důkazem nekompetence.

V případě novodobých dějin, tak úzce souvisejících se současným politickým děním v naší části světa, se ale dopouštějí ještě něčeho horšího: výchovy mladých lidí k ignoranci ke zlu, které představuje tradiční ruský imperialismus.


Autor je bývalý zmocněnec vlády pro oblast médií a dezinformací

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)