Evropa je ochromená svým strachem z migrantů a ze světa. Bude tak nadále zpovzdálí přihlížet problémům Turecka. Zemi, kde se prezident Recep Tayyip Erdoğan chová jako hlava výkonné moci, ačkoliv mu ústava přiznává z větší části symbolickou funkci hlavy státu. A za fasádou jednoty národa zuří stále silněji brutální bratrovražedná válka mezi nejmocnějšími islamistickými hnutími.

Loňský pokus o převrat moci v Turecku selhal kvůli řadě strategických chyb, narušení komunikace mezi spiklenci a následně stažení podpory třetích stran. Proč?

Autorem níže uvedené analýzy publikované v Aspen Review je politolog a spisovatel Kerem Öktem. Překlad anglického textu zveřejňujeme se souhlasem Aspen Institute Prague. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Loňský 15. červenec se připojí ke dnům, které znamenají zásadní zlom v soudobých dějinách Turecka. Zpravidla jsou těmito dny vojenské převraty. Co však tento nepovedený pokus o převrat znamená pro Turecko, Evropu a svět vůbec, a k jakým dalším změnám pravděpodobně povede, je mnohem nejistější.

Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a  Erdoğan kvapně prohlásili ozbrojené povstání za zoufalý pokus o převzetí moci ze strany teroristické organizace, která je řízena charismatickým kazatelem Fethullahem Gülenem sídlícím v Pensylvánii. Skutečně se podle různých důkazů zdá, že řada spiklenců stojících za převratem patřila k těm, jejichž vzestup v ozbrojených složkách urychlila jejich oddanost vlivné Gülenově síti, která je přítomna prakticky ve všech státních institucích.

Očekávalo se, že tito vojenští velitelé budou nahrazeni při nastávající revizi vojenské rady. Zda jednali na rozkaz Fethullaha Gülena či kvůli pocitu obležení a proto, že si uvědomili, že jejich dny ve funkci jsou sečteny, nevíme.

Víme však, že účastníky pokusu o převrat nebyli jen zastánci Gülenovy sítě. Hodnověrní pozorovatelé mají za to, že se museli účastnit též kemalisté a sekularisté starého režimu a možná i lidé v nejužších mocenských kruzích kolem Erdoğana. Ten sám o pokusu o převrat nebyl informován po dobu několika hodin. Nabízí se tedy pochybnosti o úloze šéfa generálního štábu a dalších generálů, kteří se údajně převratu nezúčastnili, ale dosud neprokázali, že jejich chování je zcela bez viny.

Ještě větší pochyby se vznášejí nad MIT, tureckou ústřední zpravodajskou službou, a jejím ředitelem Hakanem Fidanem, který Erdoğana o pokusu o převrat včas neinformoval.

Všechny tyto útržky informací nasvědčují tomu, že se nejednalo o zoufalý pokus úzké skupiny gülenistů, která chtěla zachránit své postavení. V noci na 16. července bylo zabito více než 200 lidí a nad Istanbulem a Ankarou létaly stíhačky tak nízko, že rozbily tisíce oken a vzbudily v lidech strach. S největší pravděpodobností prezident Erdoğan skutečně čelil riziku, že bude zavražděn nebo alespoň uvězněn.

Proč pokus o převrat neuspěl, bude předmětem diskusí ještě nějakou dobu, přičemž ústřední je otázka, zda byly do převratu nějak zapojeny Spojené státy nebo zda o něm byly informovány. Prozatím se dá s jistotou tvrdit, že se jednalo o plnohodnotný a nezvykle násilný pokus o převrat, který selhal kvůli řadě strategických chyb, narušení komunikace mezi spiklenci a následně stažení podpory třetích stran.

Žádná normalizace

Převratu se podařilo zabránit kvůli neschopnosti spiklenců a částečně kvůli sympatizantům strany AKP, kteří byli vyzváni, aby protestovali v ulicích na podporu prezidenta. Při mobilizaci stoupenců AKP sehrály hlavní roli mešity, které jsou v Turecku v podstatě státními institucemi pod kontrolou Předsednictví pro náboženské záležitosti.

Bránili tito první demonstranti demokracii před pučisty, nebo plnili rozkazy svého vůdce Erdoğana? Nejspíše je pravda obojí, pravděpodobně však šlo spíše o ty, kteří plnili rozkazy. Jiné skupiny společnosti se zapojovaly velmi málo, kromě několika socialistů, kteří se připojili k „hlídkám za demokracii“ kvůli principiálnímu nesouhlasu s vojenskými převraty. Všechny strany však skutečně pokus o převrat důrazně odsoudily.

Uvážíme-li, že se jedná prakticky o všeobecné odsouzení, proč nám tedy nyní připadá, že k převratu v Turecku opravdu došlo? Vždyť byl přijat výnos o výjimečném stavu, s platností pro blízkou budoucnost se pozastavilo uplatňování zásad právního státu a došlo k čistce desetitisíců státních úředníků, učitelů, vojáků. Turecko tedy nevypadá jako země, která prochází normalizací po úspěšném odvrácení významné hrozby demokratickému řádu.

Pravdou však je, že země byla lapena v sestupné spirále směřující k polarizaci a diktatuře ještě před 15. červencem. Od zmařených voleb v červnu 2015, které by ukončily třináctiletou vládu AKP, existují pochybnosti o demokratickém statusu Turecka. Erdoğan se chová jako hlava výkonné moci, ačkoliv mu ústava přiznává z větší části symbolickou funkci hlavy státu. A za fasádou jednoty národa zuří stále silněji brutální bratrovražedná válka mezi nejmocnějšími islamistickými hnutími: AKP je pokračovatelkou nejstarší turecké tradice politického islámu, „Národní vize“ (v turečtině Millî Görüş, což označuje islámský národ a islámskou ummu) a sítě Fethullaha Gülena, která má méně zjevné politické ambice, avšak není o nic méně vlivná.

Charisma vs. melancholie

Už více než jedno desetiletí tvoří obě hnutí partnerství za účelem transformace státu a společnosti směrem k náboženským hodnotám a islámským identitám. Zatímco AKP na politické scéně viditelně bojuje proti patronátu armády a někdejšímu sekularistickému státu, Gülenova síť Hizmet (Služba) se zaměřuje na občanskou společnost prostřednictvím kroužků čtení Koránu, škol a podnikatelských sdružení.

Zdá se, že tato činnost je z větší části prospěšná a orientuje se na vzdělání a snaží se skloubit muslimský sociální konzervativismus s moderním životem a hospodářským pokrokem. Síť rovněž značně přispěla k „měkké síle“ Turecka v zahraničí, a to stovkami škol a univerzit, které byly uznány za vysoce kvalitní, bez ohledu na vyšetřování v USA, uzavírání institucí v Rusku a v některých středoasijských republikách. Zdá se však, že síť má i svou stinnou stránku: její školy a podnikatelská sdružení měly rovněž za cíl vytvořit loajální Gülenovy přívržence, kteří by plnili rozkazy, jakmile by se dostali do mocenských pozic.

Zásadní roli hrály sociální kontrola a náboženský tlak. Mladí muži a ženy se s pomocí sítě dostali do státních agentur a zejména do soudního systému a do armády, což až donedávna byly dvě nejvýznamnější síly v Turecku s právem veta.

Co způsobilo roztržku mezi těmito dvěma frakcemi předních islamistických hnutí? Můžeme jenom spekulovat, ale jedna teorie vypadá poměrně přesvědčivě: hnutí se shodla na přeměně Turecka v bohatý stát, který je hrdý na svou muslimskou identitu, který by navázal na idealizovanou osmanskou minulost a dosáhl jisté formy vůdčího postavení v muslimském světě. Když se ukázalo, že vůdcem se stane charismatický a mladistvě vyhlížející Erdoğan a ne neduživý a melancholický Gülen, rovnováha mezi oběma hnutími se porušila. Místo původního bratrství za společnou věc se Gülen prohlásil za přímého vyzyvatele Erdoğanovy moci.

Následně pak Gülenova síť zjistila, že se Erdoğan mění v despotu, který už nebude služby Hizmetu potřebovat. To může znít jako poněkud nevyzrálé jednání, ale z poblouznění stěží vzejde chladnokrevná politika.

Nenadálá výhra pro demokracii?

Gülenovi přívrženci, kteří se zjevně infiltrovali do státních institucí, aby v konečném důsledku jednali nikoliv v zájmu těchto institucí, ale na Gülenovy rozkazy, jsou nyní terčem čistek. Měli týž cíl jako Strana spravedlnosti a rozvoje, totiž vytvořit z Turecka zemi se silnou muslimskou identitou, avšak rozcházeli se v tom, které osobě by měli být oddaní.

Vzhledem k tomu, že Erdoğan je nyní prezidentem (odhlédněme od vážných pochybností ohledně ústavnosti jeho politiky), ocitli se na špatné straně barikády. Když si uvědomíme, že mnoho z nich si příslušnost k Hizmetu nezvolilo, ale byli vehnáni do jeho náruče jako mladí a nadaní chlapci a dívky kvůli neoliberální restrukturalizaci vzdělávacího systému, řada nevinných lidí nyní přijde o budoucnost. Jestli může státní aparát, který se zbavil desítek tisíc úředníků a vojáků, i nadále poskytovat efektivní služby a zajišťovat bezpečnost, ukáže čas.

Stinnou stránkou Gülenova Hizmetu – vedle té mnohem světlejší, která též existovala – se zdá být to, že nábožensky indoktrinovaní přívrženci sítě poslouchali rozkazy charismatického kazatele, který usiloval o moc. Podobné skupiny nejsou dobré pro demokracii. Mohlo by tedy její odstranění z turecké politiky umožnit nový začátek, nebo dokonce usnadnit návrat k demokracii? O tom jsou přesvědčeny některé optimistické hlasy v Turecku, mezi něž patří liberálové, socialisté a sekularisté.

K tomu by však bylo zapotřebí i špetky dobré vůle k prosazování demokracie na straně Erdoğana, závazek, že bude dodržovat zásady právního státu v soudních věcech proti spiklencům a domnělým Gülenovým přívržencům, a jasného signálu Evropské unie, jehož cílem by bylo neznepřátelit si Turecko těžce zkoušené po krvavém pokusu o převrat, ale naopak získat je na svou stranu. Ani k jednomu patrně nedojde.

Turecko v blízké budoucnosti čekají další bratrovražedné akce, další násilí a další tragédie. A Evropa, ochromená svým strachem z migrantů a ze světa, bude nadále přihlížet zpovzdálí.

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.