Před osmdesáti lety vstoupilo v protektorátu Čechy a Morava v platnost následující policejní nařízení: „Židům, kteří dovršili šestý rok života, je zakázáno ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy,“ která „pozůstává ze šesticípé hvězdy velikosti dlaně, černě vytažené, ze žluté látky s černým nápisem Jude. Budiž nošena viditelně pevně přišita na levé náprsní straně části oděvu.“

Židům se současně zapovídalo opouštět bez zvláštního povolení místo, respektive obvod bydliště. Nařízení podepsal 1. září 1941 šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (a brzy také zastupující říšský protektor) Reinhard Heydrich, platit začalo od 19. září téhož roku.

Na konci léta 1941 byli již čeští a moravští Židé uvrženi do bezprávného postavení. Mnozí museli už na podzim 1938 po německém záboru československého pohraničí opustit domovy – a po okupaci, kdy začaly platit rasové principy takzvaných norimberských zákonů, nesměli vykonávat svá povolání, nesměli volně nakládat s majetkem, nesměli se svobodně pohybovat, stěhovat, chodit do školy, nakupovat podle vlastní volby a potřeby, bavit se.

Označování Židů začalo rovněž brzy: od srpna 1939 musely být židovské obchody, firmy, kanceláře či ordinace opatřeny viditelným nápisem „židovský podnik“, od března 1940 museli mít Židé v občanských legitimacích písmeno „J“. Apřipomeňme, že kdo je Židem, to diktovala úřední zvůle podle rasového výkladu.

Napospas udavačům

Zavedení stigmatizující Davidovy hvězdy přesto představuje zlomový moment, a to nejen symbolický. Od září 1941 byli Židé viditelní. Znamenalo to ponížení a také velké praktické potíže.

Za prvé se zhoršily možnosti porušovat absurdní a ničemné předpisy (například při obstarávání potravin), tudíž se ještě více zhoršily už tak těžké životní podmínky. Za druhé byli lidé vydáni napospas udavačům (styk Židů a árijců nebyl povolen). Pokud někdo předpis o nošení hvězdy porušil, mohl být potrestán pokutou nebo několika týdny káznice, ve skutečnosti se závažnost trestu odvíjela od policejní libovůle.

„Dlouho jsem si říkal: No co, jsem český kluk, nikdo na mě nepozná, že jsem židovského původu. Takže jsem chodil třeba do biografu… a nekladl jsem si žádná omezení… Od září 1941 jsme ale museli nosit na přední straně oděvu velké žluté šesticípé hvězdy s nápisem Jude. A to byl pro mě šok. To jsem oplakal, protože to pro mě byla taková první skutečná připomínka, že už nepatřím do české společnosti. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych měl chodit mezi ostatními obyvateli Prahy nějak označen,“ říká historik Toman Brod, ročník 1929, a dodává:

„Maminka mne tehdy vzala k židovskému zubaři, vyprávěla mu, jak jsem se kvůli hvězdě rozplakal – a ten zubař prohodil památnou větu: Chlapče, já se obávám, že ještě budeš mít vážnější důvody k pláči. Měl pravdu.“

Toman Brod pokračuje: „Bylo nebezpečné chodit s křesťany po ulici, stýkat se s nimi nebo se přátelit. I v Čechách byli antisemité, vycházel například plátek Árijský boj, kde byla celostránková rubrika Reflektor. Redaktoři přijímali udání od českých občanů, že například Židovka ta a ta byla viděna, jak mluví na ulici s ‚bílým Židem‘, tedy s člověkem, který projevil Židům sympatie. To mohlo způsobit vážné problémy.“

Princezny v tramvaji

Anna Hyndráková (narozena 1928) líčí, že do září 1941 byla „vychovávána tak, že když jsme potkali známou paní, pozdravila jsem ‚rukulíbám‘. A teď mi najednou maminka řekla: ,Nezdrav nikoho, kdo nemá hvězdu, nesmí se s tebou bavit.‘ Platilo to samozřejmě i naopak. Někdo to překročil a maminku pozdravil, někdo ji jakoby neviděl, někdo zase přešel na protější chodník, aby ji nemusel potkat.“

„To nebyl antisemitismus. To byl strach o existenci, protože poblíž mohl být udavač. Udavačů tady bylo hodně. Pamatuju si, že jsem šla po ulici s kamarádkou, která byla míšenka. Já měla hvězdu, ona ne. A nějaká ženská se na ni velice sprostě rozeřvala: ,To se nestydíš chodit se Židovkou?!‘ A ona přišla domů a udělala kravál, že chce taky hvězdu. Tak jí maminka přišila hvězdu, protože ji věcně vzato stejně měla nosit,“ vypráví Hyndráková.

Reakce nežidovského okolí se lišily, někdo udělal špatnou zkušenost, jiný se setkal s citlivostí a porozuměním, jako třeba Dita Krausová (ročník 1929):

„Jely jsme s kamarádkou tramvají, tehdy jsme ještě mohly stát vzadu, obě s hvězdou. Já jsem se obávala, co budou lidé na naše viditelné označení říkat. Jeden pán v tramvaji se na nás podíval a potom řekl nahlas, aby to všichni slyšeli: ‚To jsou dvě princezny a mají zlatou hvězdu.‘ A lidé se začali usmívat. To nám v naší situaci velice pomohlo.“

Tu radost jim neuděláme…

Novinářka a spisovatelka Ruth Bondyová (1923) píše v knize Jacob Edelstein: „Mnozí mladí Židé vyšli do ulic s vysoko zdviženými hlavami. Máme se snad cítit zahanbeni? Dávali si záležet na tom, aby se usmívali, když potkali jiného Žida: Tuhle radost jim neuděláme. Fredy Hirsch (sionistický vychovatel – pozn. aut.), který připisoval takovou důležitost důstojnosti, zorganizoval dokonce schůzi rádců a členů mládežnického hnutí na důkaz hrdosti: Davidova hvězda není odznakem hanby.“

Ruth Bondyová na konci 40. let 20. století. Foto: se souhlasem Post Bellum

Brzy poté, co si Židé museli přišít na oděv hvězdy, přišel další stupeň nacistické likvidační praxe, další předěl v takzvaném konečném řešení židovské otázky: deportace do ghett a odtud do vyhlazovacích táborů. První  transporty z protektorátu odjely v říjnu 1941, následující měsíc bylo zřízeno ghetto v Terezíně, odkud v následujících třech letech odjížděly transporty do Osvětimi, Treblinky a dalších míst.

Takový osud čekal Tomana Broda, Annu Hyndrákovou, Ditu Krausovou i Ruth Bondyovou, kteří náhodou přežili a přišli o celé rodiny.

Raději roky doma než s hvězdou venku

Nakonec je třeba připomenout, že Davidova hvězda, povinně přišitá na oděv, působila dlouhou bolest členům takzvaných smíšených rodin. Ti mnohdy nebyli deportováni do ghetta (přesně řečeno: mnozí byli deportováni či internováni až na konci roku 1944 či na začátku roku 1945), žili ve většinové společnosti, ale vztahovaly se na ně veškeré protižidovské předpisy. S hvězdou na oblečení vyčnívali, stávali se terčem nepřátelství.

Petr Spielmann (narozen 1932), syn nežidovské matky a židovského otce, vzpomíná:

„Když otec ještě nebyl v koncentráku, musel pracovat na stavbě. Já jsem mu nosil obědy. Jednou jsme šli spolu po Masarykově ulici v Brně směrem k nádraží… a on šel s hvězdou, samozřejmě. A já jsem uviděl v davu proti nám jednoho kluka z naší třídy, o kterém jsem věděl, že je z kolaborantské rodiny. Jmenoval se Vávra a psal se Wawra. Tak jsem řekl tátovi: ,Tati, tam jde ten nácek, z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ,Běž dál, neznáš mě.‘ A zmizel, šel stranou, někam do Josefovské. A ten kluk mě skutečně zastavil a zeptal se: ,Cos tam mluvil s tím Židem?‘ Já jsem samozřejmě řekl, že jsem s nikým nemluvil, to se ti zdálo, já žádného Žida neznám‘. Ale byl to pro mě hrozný šok, a když jsem přišel domů, měl jsem hrozné myšlenky a brečel jsem.“

Dagmar Podubecká (ročník 1926) líčí, že její matka si hvězdu nikdy nevzala: „Byla hezká, hrozně ráda se pěkně oblékala a všude musela vynikat. Nosit hvězdu, to by nepřežila. A tak raději nikam nechodila, celé čtyři roky byla zavřená doma. Odnesly to nervy a maminka už nikdy nebyla normální… Není to maličkost zůstat někde tak dlouho zavřený.“

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.