Na svém textu odkrývajícím kořeny nenávisti, propagandy a xenofobie ve vztahu k uprchlické krizi v Maďarsku, České republice a dalších zemích střední Evropy pracoval britský novinář Daniel Howden řadu měsíců. 

Do tématu zahrnul i kauzu televize Prima, na niž vloni na jaře upozornil HlídacíPes.org.

Howden v minulosti psal pro týdeník Economist, deník Guardian a byl ve vedení zahraniční rubriky deníku Independent. Nyní působí v redakci nezávislého novinářského projektu News Deeply.

Překlad textu publikujeme se svolením autora a redakce News Deeply.

Autor: Daniel Howden, News Deeply

Agnes Urbanicsová si s cizincem promluví ráda – pod podmínkou, že se bude mluvit tiše. Pracuje totiž v mateřské školce v maďarské vesničce Letkés na hranici se Slovenskem a děti zrovna po obědě usnuly.

Školka září novotou, její vznik podpořily strukturální fondy EU. Letkés je zároveň obcí, kde byla nejvyšší volební účast při nedávném referendu o plánu EU zavést kvóty na rozdělování uprchlíků. Výsledkem zde bylo drtivé ne.

„Bylo důležité říct, že je tu nechceme. Opravdu doufám, že se tu žádní imigranti neusadí, znamenalo by to pro nás jen nebezpečí,“ říká Agnes. Je jí 41 let, dobrovolně pomáhá v církevní charitě a zajímá se třeba i o hladovějící děti v Africe. Zároveň ale vysvětluje, že migranti, kteří přicházející do Maďarska jsou „špinaví, násilničtí a jsou to hlavně mladí muži, kteří nechtějí pracovat“.

„Nejsme xenofobové. Lidem, kteří to skutečně potřebují, bychom pomohli. Ale tito lidé to nejsou,“ dodává. Připouští, že muslima nikdy nepotkala, ale ani o to prý nestojí.

Ani Agnes, ani další lidé v obci nevidí žádnou paralelu s rokem 1956, kdy po krvavě potlačeném protisovětském povstání z Maďarska na Západ odešla řada lidí do zahraničí.

“To bylo něco jiného,“ argumentuje myslivec Petr. “Maďaři respektovali kulturu hostitelských zemí. Těmhle je to jedno, chovají se jako invazní armáda a chtějí nám vnutit svou kulturu.“

Protože žádný uprchlík cestu do jejich obce nenašel, místní obyvatelé si názory vytvářejí hlavně na základě televizního a rozhlasového vysílání.

Visegrád a růst xenofobie

Jen kousek jízdy od Letkése je historické město Visegrád. Právě zde byla ustanovena Visegrádská čtyřka – spolupráce Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky. Kvartetu, který úspěšně naboural unijní plány na kolektivní odpověď na uprchlickou krizi a zavedení kvót.

Tři z těchto zemí – Polsko, Maďarsko a Slovensko ovládají nacionalističtí populisté. Česko má alespoň zjevně populistického prezidenta.

Političtí lídři těchto zemí se předhánějí v atniimigrantské rétorice daleko překračující zavedený termín „pevnost Evropa“.

Maďarský premiér mluví o azylantech jako o jedu pro společnost, český prezident Zeman příchod lidí z válečných zón Sýrie, Iráku a Afghánistánu označuje za organizovanou invazi do Evropy.

Veřejné mínění v zemích V4 s nimi zhusta souhlasí. Zhruba 82 % Maďarů a 75 % Poláků je přesvědčena, že uprchlíci jsou zátěž, která místním bere práci a sociální benefity. Evropský průměr je přitom na 50 %.

Podle stejného průzkumu Pew Research Center je 76 % Maďarů a 71 % Poláků přesvědčeno, že s příchodem uprchlíků vzrostla v jejich zemi pravděpodobnost teroristického útoku (průměr v EU je 59 %). Podobné postoje zaujímají i Češi a Slováci. Pouze Maďarsko má ale ze zemí V4 reálnou zkušenost s masivním příchodem imigrantů.

Vlnu xenofobie využili v zemích V4 vládnoucí populisté jak k zablokování návrhu na zavedení kvót, tak k návrhům na tvrdá protiimigrantská opatření. Ve zbytku Evropy pak „visegrádská xenofobie“ slouží jako důkaz, že uprchlické vlny nevyhnutelně vedou k nárůstu populismu a a podkopání podpory liberální demokracii.

Jenže takový závěr má v sobě skryté vážné vady. Nové důkazy naznačují, že opak může být pravdou: že populistické režimy se oportunisticky chopily příležitosti a uprchlickou tématikou záměrně s vidinou politických zisků xenofobii rozdmýchávají.

Kolonizace médií

Volby v dubnu 2010 vynesly Viktora Orbána po osmi letech v opozici zpět k moci. Jako politik je Orbán označován jako mistrný stratég a talentovaný populista – a to i jeho kritiky, jakým je například i v zahraničí žijící maďarský historik Paul Lendvai.

Návrat Orbána do premiérské kanceláře završil cestu jeho strany Fidesz od malé skupiny mladých liberálů přes středopravicovou stranu k tvrdě nacionalistickým konzervativcům.

Orbán se vrátil ve velkém stylu a v parlamentu získal dvě třetiny křesel. Což mu umožnilo začít pracovat na změně ústavy. Mezi jeho prvními zásahy byly změny mediálních zákonů. Během pouhých tří měsíců se maďarská mediální scéna kompletně proměnila.

Jediný centralizovaný mediální úřad získal pravomoc kontrolovat vše od internetu přes vysílací licence až po jmenování šéfů státních média a sankce vůči redaktorům státních i soukromých médií.

Hlava úřadu stojí na úrovni ministra a jmenován je přímo premiérem.

Mediální expert Karol Jakubowicz maďarské mediální právo analyzoval pro Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a došel k závěru, že „ tyto zákony nelze popsat jako kompatibilní se základními principy demokracie“.

Do roka od změny mediálního práva přišlo o práci přes tisíc novinářů státních médií.

Peter Bajomi-Lazar, redaktor respektovaného maďarského čtvrtletníku o mediálních studiích Mediakutato, říká, že Fidesz moc převzal s jasným plánem „kolonizovat média“. Strukturu popisuje jako pyramidu, na jejímž vrcholu sedí Orbán.

“Z Maďarska se sice nestala Čína, ale vláda se stále častěji vměšuje do činnosti mainstreamových médií a máme tu svého druhu opět vládu jedné strany,“ říká.

V roce 2010 cílem státem zřízená média, po volbách v roce 2014 se Orbán zaměřil na ta soukromá.

„Většina velkých médií byla buď zestátněna, nebo je získali podnikatelé blízcí vládě,“ konstatuje Andras Petho, uznávaný maďarský investigativní novinář, v té době reportér předního zpravodajského portálu Origo.hu.

Petho se do problému se zaměstnavatelem dostal poté, co začal popisovat opulentní výdaje šéfa premiérovy kanceláře Janose Lazara. Vedení se pokusilo článek zastavit, neuspělo, ale většina členů redakce poté v Origo skončila.

Další metodou, jak držet média pod kontrolou, je kontrola nad inzertními výdaji firem. Mezi hlavní zadavatele reklamy v Maďarsku patří kupříkladu tamní jaderná elektrárna, největší soukromí inzerenti jsou napojeni na vládnoucí Fidesz.

„Média v Maďarsku jsou vtažena do služby vládě s cílem nastolit ideologickou nadvládu ve snaze změnit veřejné mínění a volební chování v dlouhodobém horizontu. Cílem je upevnit a zabetonovat se u moci,“ říká Peter Bajomi-Lazar.

Síla této propagandistické mašinérie se ve své úplnosti ukázala právě i v případě uprchlické krize.

Doneste obětního beránka

Poté, co Orbán v roce 2014 znovu vyhrál volby, musel čelit několika korupčním skandálům i odporu veřejnosti kvůli návrhu na zavedení daně z internetu.

Z volebních 37 % se podpora Fideszu následující rok podle průzkumů smrskla na 20 %.

“Nevyvíjelo se to pro ně dobře a hledali nějaké klíčové téma,“ říká Csaba Toth, politický analytik liberálního budapešťského think-tanku Republikon.

Fidesz se pokusil vytáhnout kartu možného zavedení trestu smrti. “Poté ale vsadili na migraci a tohle téma začalo rezonovat,“ podotýká Toth.

Start protiimigrantské kampaně lze vysledovat do ledna 2015, k pařížským útokům na Charlie Hebdo. Zatímco ostatní evropští politici mluvili o svobodě slova a náboženské toleranci, Orbán útok spojil s muslimskými migranty.

V rozhovoru pro maďarská státní média, v rámci své účasti na pařížském pochodu, řekl: „Ekonomická imigrace je pro Evropu špatná věc. Nelze na ni pohlížet jako na nic pozitivního, nepřináší žádné benefity, jen problémy a nebezpečí pro Evropany.“

Fakt, že útočníci na Charlie Hebdo se narodili ve Francii pominul. Ze dne na den se ale z migrace stalo v Maďarsku velké téma. Ještě na podzim 2014 průzkum Eurobarometru ukázal že jen tři procenta lidí považují imigraci za vážný problém. To se mělo zásadně změnit.

Vláda nechala každému z voličů doručit dotazník na téma terorismus a imigrace. Osm milionů Maďarů tak dostalo do ruky text s dvanácti otázkami typu: “Někteří lidé si myslí, že špatný přístup Bruselu k imigrantské otázce má souvislost s nárůstem terorismu. Souhlasíte s tímto pohledem?“

Současně s tím nechala vláda vylepit plakáty, které jako by mířily na imigranty – až na to že byly psány Maďarsky. Stálo na nich: „I když přijdete do Maďarska, nezískáte práci patřící Maďarům“ nebo „Když přijdete do Maďarska, musíte respektovat naši kulturu“.

Tou dobou také skutečně narůstal počet imigrantů procházejících Maďarskem. Kvůli své poloze se Maďarsko stalo zásadním bodem západní balkánské trasy (přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko či Chorvatsko) do EU.

V roce 2014 Maďarsko zaznamenalo 50 tisíc případů nelegálního překročení hranic, v roce 2015 to bylo zhruba desetkrát tolik. V roce 2014 šlo především o Kosovany, o rok později to byli Syřané a Afghánci.

Drtivá většina těchto lidí nehledala v Maďarsku azyl. O azyl v Maďarsku sice zažádalo 176 tisíc lidí, ale až poté, co byli zadrženi policií. Status uprchlíka v Maďarsku dostalo jen 508 lidí.

Hlavní dvě opatření Orbánovy vlády – stavba 175 kilometrů dlouhé plotu a uzavření nádraží Keleti v Budapešti mělo paradoxně za následek to, že migranti v Maďarsku uvízli.

“Od chvíle, kdy jsou migranti hlavním tématem, popularita Fidesz stoupá,“ říká politický analytik Toth.

Tématem číslo jedna zůstali migranti i díky diskusi o kvótách. Na loňský říjen vláda dokonce vyhlásila referendum. Na Maďarsko mělo podle unijního plánu připadnout 1294 lidí.

Vláda spustila i novou plakátovací kampaň, jež zabrala 40 % maďarské venkovní inzertní kapacity. Na modrém pozadí byly slogan: “Pařížské útoky spáchali imigranti“ a “Od začátku uprchlické krize narostl počet případů sexuálního obtěžování žen“

„Síla těchto vzkazů byla v tom, že byly všude a byly nepřehlédnutelné,“ říká Orsolya Jeneyová, ředitelka maďarské pobočky Amnesty International. „Ještě nikdy tu nebyla podobná kampaň, která by vám sugerovala, co si máte myslet.“

Kampaň za „ne kvótám“ vedl přímo premiér Orbán. Získal k tomu i lukrativní reklamní časy – v průběhu července a srpna u vysoce sledovaných přenosů z mistrovství Evropy ve fotbale a z olympijských her.

V žádné zpravodajské relaci státních médií pak nechyběla negativní zmínka o migrantech. S tím, jak se blížil termín hlasování, 2. října, hlavní státní televizní kanál M1 vysílal sérii krátkých interview s maďarskými celebritami od herců po atlety a zpěváky – všichni vysvětlovali, proč budou volit „ne“.

Nezávislý magazín Atlatszo vypočítal náklady na státem placenou kampaň na 59 milionů dolarů.

Agnes Urban, z budapešťské organizace zaměřené na kontrolu médií Mertek poukazuje na obsahovou analýzu pěti hlavních televizních stanic. „Čtyři z pěti stanic byly prakticky zcela antiimigrantské,“ říká.

Výsledek se dostavil. Z lidí, kteří přišli k referendu 98 % volilo ne kvótám. Na druhé straně – volební účast byla o dost nižší než se čekalo: pouhých 44 %, šest procent pod nutnou hranicí pro platnost referenda.

Editor je Bůh

Zhruba ve stejné době, kdy se v Maďarsku řešilo referendum, proběhla v jedné z nejsledovanějších českých televizí TV Prima pozoruhodná redakční porada. Zástupci vedení televize a managementu na ní nařídilo redaktorům, že mají ve svých reportážích uprchlíky a imigranty zobrazovat výhradně jako hrozbu.

“Bylo zjevné, že Prima má ve svých zprávách protiimigrantský přístup. O té poradě se v novinářském prostředí běžně mluvilo, ale žádné důkazy pro to neexistovaly,“ říká investigativní reportér webu HlídacíPes.org Robert Břešťan.

Podařilo se mu je ale získat. Ozval se mu zdroj z televize Prima s tím, že disponuje nahrávkou zmíněném porady.

Na rozdíl od ostatních zemí V4 má Česká republika sociálně-demokratického premiéra. Ale populisté, jako je prezident Miloš Zeman si užívají pozornosti soukromých médií, často v patriotickém sentimentu a v atmosféře toho, že česká kultura je ohrožena a čelí útoku zvenčí.

Televize Prima dává prezidentu Zemanovi ve svém vysílání velký prostor právě ve vztahu k uprchlické krizi.

Zdroj z televize Prima nejprve navrhl, aby si Břešťan udělal obsahovou analýzu toho, jak se změnila podoba zpráv před a po předmětné poradě.

Rozdíl byl jasně patrný. „Bylo to jako den a noc,“ podotýká Břešťan.

Moderátoři reportáže neuváděli, ale spíše komentovali, příspěvky samotné byly takřka výhradně zpracované v negativním světle ve vztahu k uprchlíkům.

Zdroj poté skutečně nahrávku z porady předal. Je na ní mimo jiné slyšet šéfredaktorka TV Prima Jitka Obzinová, jak novinářům oznamuje, že stanice musí zaujmout jasné stanovisko a uprchlíky prezentovat jako hrozbu.

Jeden člen redakce poté odešel, další následovali později. Jiní naopak získali mnohem více prostoru na obrazovce. Kupříkladu reportér Bohumil Roub ve svém příspěvku z maďarských hranic varuje, že do Evropy má přijít dalších až 50 milionů migrantů. Ve skutečnosti v České republice o azyl požádalo v roce 2015 celkem 1 525 lidí.

Prima, jakkoli čelí možné sankci od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za porušení pravidel objektivity a vyváženosti, popírá, že by vysílání zkreslovala a nahrávku bagatelizuje.

Český příklad nasvědčuje tomu, že populisté v regionu si všímají toho, jaký vliv mají na média politici v Maďarsku a rádi by importovali podobný model.

V Maďarsku se nic podobného, jako je česká nahrávka zatím neobjevilo. Nicméně několik novinářů pracujících pro státní rozhlas a televizi – pod podmínkou anonymity – potvrzují že podobné příkazy od nadřízených dostali také.

Jeden z nich podotýká, že propagandistický systém začal fungovat ještě před tím, než se začal „průmyslově vyrábět“ strach a nenávist k uprchlíkům. “Stovky schopných kolegů byly vyhozeny a místo toho přistály příkazy, co můžeme dělat a co ne. Kolem nás jsou lidé, kteří jen poslouchají příkazy – buď z přesvědčení nebo ze strachu. Vrchol ale přišel právě s uprchlickou krizí.“

Jiní dva novináři ze státních médií potvrzují existenci „stranických komisařů“ Fideszu přímo v newsroomech. “Nemusejí nic říkat. Každý ví, kdo jsou a proč tam jsou,“ říká jeden z nich.

Limity propagandy a paniky

Sociolog Endre Sik sleduje míru xenofobie v Maďarsku už od roku 1992. „Maďarsko je i bez manipulací poněkud xenofobní,“ připouští Sik. „Je to i jedna z prvních věcí, kterou říkám mým studentům sociologie.“

Za „přirozenou úroveň“ xenofobie v Maďarsku označuje zhruba čtvrtinu až třetinu populace. Opírá se při tom o čtvrt století průzkumů TARKI Social Research Institute na reprezentativním vzorku tisíce lidí s jednou opakující se otázkou: Souhlasíte s tím, že by Maďarsko nemělo přijímat žádné žadatele o azyl?

Od roku 2010, kdy se Orbán a Fidesz dostal k moci úroveň xenofobie rapidně vzrostla nad svůj dosavadní historický limit. Poslední údaje z října 2016 označují za xenofoby 58 % Maďarů.

Souvislost s uprchlickou krizí a vládní politikou je zřejmá. „Žádná jiná země neinvestovala do protiuprchlické kampaně tolik,“ říká Sik. Důvod je podle něj jasný – vrátit Fideszu upadající popularitu. „Vystrašili lidi a pak jim řekli, že jenom jejich vláda je dokáže ubránit před vetřelci, kteří chtějí zničit jejich svět.“

V České republice vztah mezi propagandou a veřejným míněním funguje odlišně. Ani vláda, ani média nepodléhají jedné straně či ideologii. Neobjektivní přístup k tématu uprchlické krize se jeví spíše jako komerční tah – když se 80 % procent populace otevřeně hlásí k protimigrantským postojům, proč nesestavit své zpravodajství s ohledem na jejich předsudky?

Daniel Prokop, sociolog a analytik agentury Median, s použitím metod běžných pro hodnocení komerčních produktů, zjišťoval, na čem lidem skutečně záleží a co je přiměje k změnám jejich postojů. Matici uplatnil i na téma xenofobie.

Český prezident Miloš Zeman s oblibou opakuje, že jeho odmítavý postoj k přijímání uprchlíků sdílí 80 % národa. Toto rozdělení společnosti zdůrazňují i média.

Prokop se to rozhodl podrobit bližšímu zkoumání. Na reprezentativním vzorku Čechů a Češek zmapoval jejich postoj k uprchlíkům i důležitost, jakou přikládají různým aspektům včetně toho, odkud migranti pocházejí. Výsledek? Těch, kteří jsou silně proti uprchlíkům a proti jejich přijímání není 80 %, ale „jen“ 29 %.

“Média chtějí přikrmovat předsudky svých diváků. A to i přesto, že jejich předsudkům pořádně neznají a nerozumí jim,“ vysvětluje Prokop.

Když respondentům kladl otevřené otázky týkající se migrace, polovina z nich projevila souhlas s možností, že by uprchlíci mohli najít nový domov i u nich v obci.

“Je to sebenaplňující myšlení – když se na vás valí negativní přístup a pokrytí tématu, tak si nakonec vytvoříte negativní postoje,“ vysvětluje Prokop.

Epilog: Mašinérie na export

Cavendish Square je ulice schovaná nedaleko pulzujícího londýnského Oxford Circus. Číslo 4, v půvabném domě z 18. století, je sídlem jedné z nedávno vzniklé konzultační agentury Danube Consulting. Jako akcionáři společnosti jsou uvedeni Arthur J. Finkelstein a Arpad Habony.

Druhý jmenovaný je expert v oboru politických kampaní. Řemeslu se vyučil v USA, ale jeho služby jsou poptávány hlavně mezi mladými a méně stabilními demokraciemi. Působil i jako oficiálně nepřiznaný spin doctor maďarského premiéra Viktora Orbána.

Habony se narodil v Budapešti a v tamních politických kruzích je dobře znám – právě jako Orbánův politický poradce. Habonyho vztah k Orbánovi a vládě se stal opakovaně předmětem opozičních interpelací.

Newyorčan Finkelstein je veterán americké konzervativní politiky. Jeho averze k vystupování na veřejnosti mu vysloužila od televize CNN přezdívku „neviditelný muž Republikánů“.

Nyní je mu 70 a je mu připisováno pionýrské užití slova „liberál/ liberální“ coby formy útoku na zavedené americké politiky.

V minulosti pracoval pro několik amerických senátorů, v Izraeli pak pro stávajícího premiéra Benjamina Netanyahua či Ariela Šarona.

Orbán se ke spolupráci s Finkelsteinem příliš nehlásí, v květnu 2015 však „probíhající kontakt“ připustil. Web GEB International, konzultační agentura Filkensteinova dlouhodobého byznysového partnera George Birnbaum, připisuje Finkelsteinovi zásluhu na Orbánově drtivém vítězství v roce 2010.

Výkonným ředitelem Danube Consulting je Tamas Lanczi, muž stejného jména i data narození je i seniorním poradcem think-tanku Szazadveg Foundation financovaného maďarskou vládou. Prezidentem think-tanku je jeho otec Andras Lanczi.

Nyní Danube Consulting vedena jako spící firma, nenabízí oficiálně žádné služby. Vlastníci firmy jsou ale tvůrci maďarské impozantní komunikační mašinerie. Tvůrci mustru, podle nějž jsou uprchlíci použiti jako karta v politické hře a který je kopírován už nejen v zemích V4.

“Je to jedna z nejprofesionálněji odvedených prací v Evropě,“ říká Csaba Toth, liberální politik, který je v Budapešti pravidelně v kontaktu s nepřiznanými Orbánovými poradci.

“Maďarsko bylo odjakživa naladěno proti jinakosti, vždy to tu tak bylo,“ upozorňuje Toth. „Ale oni tyhle predispozice využili, uměle navyšovali míru strachu a obav ve společnosti a nafukovali důležitost uprchlické krize. Lidem to prezentují jako realitu a ti mají pocit, že jim neustále hrozí nějaký útok,“ dodává.

Marketingové i politické poučení z téhle továrny na nenávist ve střední Evropě by si měli vzít nejen ti, kdo z ní profitují, ale především ti, kterým jde o zachování svobodných a nezávislých médií a ochranu lidských práv.