Tomáš Prouza: Vysoká spotřeba energie jako znak pokroku? V roce 1957 možná…
Nedávno jsem viděl propagandistický plakát z roku 1957, kde se Československo chlubilo, jak mu utěšeně roste spotřeba energie a jak se mu ve spotřebě elektřiny daří dohánět a předhánět kapitalistické země.
Není asi lepší ilustrace toho, jak se s dobou proměnily naše energetické priority, píše v komentáři pro HlídacíPes.org státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza.
Zatímco před necelými šedesáti lety byla rostoucí spotřeba energie znakem pokroku, dnes vyspělé země soupeří o to, komu se podaří rozbít závislost ekonomického výkonu na spotřebě energie a pokud možno spotřebu snížit, aniž by tím hospodářství utrpělo.
Česká republika se do tohoto proudu musí rovněž přidat.
Snížit závislost na dovozu
Naše nerostné bohatství ani zdaleka nekryje naše energetické potřeby a jsme – vzhledem k opakovanému utahování kohoutků Ruskem – možná až nebezpečně závislí na dovozech ropy a zemního plynu.
Jednou z cest snížení dovozní závislosti (což je klíčový bod vloni schválené energetické koncepce) je právě i zvyšování účinnosti spotřebované energie.
Jen samotné úspory energie v budovách mohou podle různých scénářů snížit spotřebu zemního plynu až o 1,8 miliardy metrů krychlových do roku 2030.
Celkově se navíc Česká republika (v Národním akčním plánu energetické účinnosti ČR) do roku 2020 zavázala dosáhnout úspor 191 petajoulů (PJ). Rok 2020 je za dveřmi a je jasné, že nás k naplnění takového cíle čeká ještě mnoho práce.
Snížení energetické náročnosti na jednotku HDP je zároveň jednou z možností, jak snížit uhlíkovou náročnost ekonomiky a přispět tak k plnění našich závazků ve vztahu k ochraně klimatu.
Zdroje tu jsou
Česká vláda dlouhodobě obhajuje myšlenku, že dekarbonizace musí jít ruku v ruce s opatřeními, která podporují konkurenceschopnost. Dobře fungující programy podpory energetických úspor mohou zaměstnat tisíce lidí ve všech typech profesí napříč republikou; podmínkou je ovšem zajištění dostatečného financování.
Zde můžeme vycházet ze zkušeností s iniciativou Zelená úsporám, na kterou navazuje program pro rodinné domy Nová zelená úsporám. V něm jsou do roku 2020 prostředky v přepočtu ve výši 8000 Kč na každého obyvatele.
Vedle toho můžeme využít i prostředky z evropských operačních programů. Novinkou bude využití Evropského fondu pro strategické investice, tzv. Junckerova balíčku.
Zdrojů tedy máme dostatek, jejich efektivní a rychlé použití ovšem nepřijde samo sebou.
Chaos ve financích
Dosahování úspor je významným a dlouhodobým projektem. Podmínky programů proto musí být nejen dostatečně ambiciózní, co se týče úspor energie, ale také administrativně jednoduché.
V praxi to znamená zajistit předvídatelnost vlastníkům nemovitostí a ujistit je, že programy budou dlouhodobé.
Jen důvěra v to, že programy mají podporu a dávají smysl, jsou předpokladem úspěchu, protože investice v řádu stovek tisíc do rodinného domu či jednotek milionů do bytových domů se nerozhodují ze dne na den, ani z měsíce na měsíc.
Předchozí vlády bohužel zařadily podporu úspor energie do osmi vzájemně nekompatibilních programů na třech ministerstvech a na pražském magistrátu, přičemž každý program má mírně odlišnou cílovou skupinu i formu podpory.
Výsledkem není nic jiného než roztříštěnost a situace, kdy se nám nedaří využít úplný potenciál státem investovaných peněz.
Situaci se bude snažit napravit nově zřízený Koordinační výbor pro energetickou účinnost při ministerstvu průmyslu a obchodu. Bude teď hodně záležet na MPO, aby dostupné peníze nepřišly vniveč.
V energetice i v ekonomice
Plného potenciálu úspor však nedosáhneme do té doby, než dojde k významné změně uvažování jak o energetice, tak o celé ekonomice.
Debaty na vládní úrovni zdaleka nestačí. Musíme vedle toho přesvědčit širokou veřejnost, že svědomité a nákladově efektivní dosahování úspor má smysl, pomůže ušetřit náklady rodinného rozpočtu a zvýší životní standard.
Ale nejen to – úspory také pomůžou České republice. Nejen jako příspěvek k ochraně klimatu, ale také jako výrazné posílení naší energetické bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Jen to chce přetavit slova v činy.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)
7 komentářů
Máte pravdu – doba se změnila. Stačí připomenout, že evropská integrace začala před 65 lety založením Evropského společenství uhlí a oceli.
Pokud jde o úspory, tak v případě elektrické energie by bylo vhodné podporovat plošné zavádění „inteligentních elektrických hodin“. Myslím to i ve vazbě na způsoby zpoplatnění spotřeby. Je jasné, že to jde proti zájmům výrobců. Zrovna v MPO bych měl v tomto smyslu nulovou důvěru.
Rád bych využil příležitosti: V Eur-activu jsem dneska četl, že francouzský ministr hospodářství Macron navrhuje po volbách ve Francii a Německu „smlouvu o přebudování“ EU, která by zahrnovala jen „některé“ členské státy. Domnívám se, že by ČR měla být součástí tvrdého jádra. Můžete k tomu, prosím, příležitostně něco napsat?
Já bych opravil. Ona totiž není tak úplně pravda že „..dnes vyspělé země soupeří o to, komu se podaří rozbít závislost ekonomického výkonu na spotřebě energie a pokud možno spotřebu snížit, aniž by tím hospodářství utrpělo.“.. Pravda je taková že tyto vyspělé země v rámci ekologicko-ideologické doktríny už dávno potichu akceptují že jejich hospodářství díky vnuceným ekologickým zákonům trpí a ztrácí v konkurenci se zbytkem světa. Jistě se to dá zakrývat právě vyplácením miliardových dotací – na které ovšem ten stát musí vybírat další a stále větší daně, čím opět jeho hospodářství víc trpí a stává se ještě méně konkurenceschopné..
Opak je pravdou. Požadavky na šetření energií (a surovinami) jsou mohutným impulsem k technologickým inovacím. Tedy pokud výrobci skutečně investují do výzkumu a vývoje, a ne do reklamy a do falšování emisí…
Tradičně nejvíc prosperovaly země orientované na výrobu s nízkou spotřebou surovin a energie a vysokou přidanou hodnotou danou vysokým podílem kvalifikované lidské práce – typicky Švýcarsko.
Autor má plnou pravdu, že ti, pro které jsou kouřící komíny symbolem prosperity, se mentálně zasekli někde v době před šedesáti lety. Tedy ne že bych snad chtě kritizovat ministra Mládka, ale už Milouš Jakeš v roce 1989 kritizoval, že těžaři „hrabou a hrabou“…
Ale to píšete o naprosto něčem jiném. Totiž že zkrátka existují různé typy výrobků s naprosto různou energetickou náročností při výrobě – ale taky naprosto rozdílným využitím. Asi snad souhlasíte že kombajn, bagr nebo třeba i tank hodinkami nenahradíte,že ne? Tudíž vedle švýcarských hodinářů klidně existují i švédští oceláři a zakázek mají dost. Sice se pak i do nich dá dodělat hentá umělá inteligence a tím ještě víc zvednout cenu. Ale bez té oceli v základu to nejde.
Ostatně, kdyby to byla pravda jak si představujete, i ti švýcarští hodináři by dávno zkrachovali, neb by je „převálcovali“ producenti digitálek z Hongkongu. S nižší energetickou náročností,ale i s mnohem více funkcemi.Což se ovšem nestalo, Švýcaři zkrátka dokázali přesvědčit zejména movité klienty že jejich kovový produkt je vyšší kvalita než asijský plast. Bez ohledu na vyšší energetickou náročnost která se jim v ceně stokrát vrátí
Je pravda, že bez oceli to nejde, ale západní firmy jsou schopné konkurovat leda v segmentu velmi speciálních nebo čistých ocelí. Ve výrobě surové oceli už ne, ani kdyby WTO povolila uvalení daní na asijské výrobce za ekologický dumping.
O švédských ocelářích nic nevím (jen – pokud se nemýlím – Volvo už je v čínských rukách), ale třeba Walonsko jde do kopru a Lucembursko by šlo taky – nebýt bankovního sektoru. Lucemburský Arcelor je sice v názvu nadnárodní skupiny na prvním místě, ale ovládá ji Lakšmí Mittal. Naše (nebo spíš jeho) „Nová huť Klementa Gottwalda“ sviní životní prostředí, jak jen může, ale kdyby nepatřila do té dominantní skupiny, moc by toho neprodala.
Skutečně je třeba změnit orientaci a levné suroviny nebo výrobky s nízkou přidanou hodnotou raději dovážet.
V tom samozřejmě souhlasím, v segmentu stejných/podobných výrobků rozhoduje kvalita i inovace.
Nicméně – jak jsem napsal výše, oni i kvalitní výrobky dokážou vyrábět kdekoliv na světě, ovšem s tou konkurenční výhodou že nejsou omezováni takovými tvrdými ekologickými opatřeními ke kterým se upsal Západ.
A problém našich podniků je v tom že těžko samotné změní orientaci – jak už bylo naznačeno v řádě článků i zde, tak polovina našich podniků patří zahraničním investorům. A pro ty je ekonomicky výhodné ponechat tady tu „levnou montárnu s nízkou přidanou hodnotou a vysokou energetickou náročností (na úkor naší energetiky). A tu vysokou přidanou hodnotu tam připojit až si ty mezitovary vyvezou.
A právě proto je třeba podporovat malé a střední podniky. Jenže MPO, celá vláda a bohužel i odboráři podporují ty velké. Včetně energetických. Takový ČEZ má asi české vlastníky včetně státu, a přesto jedná proti našim zájmům.