Donald Trump, soudem usvědčený zločinec, politik, který porušuje ústavu, bez ustání lže a byl v letech 2017–2021 nejhorším americkým prezidentem moderní éry, se vrací do Bílého domu. Jak je to možné?

Když Trump vyhrál volby poprvé, měl štěstí na nepopulární protikandidátku a souhru příznivých okolností. Vyhrál těsně a jak později prokázal nezávislý vyšetřovatel Robert Mueller, Putinovo Rusko vedlo kampaň za jeho zvolení.

Leckterý liberál si mohl legitimně říci: Kdo ví, zda by Trump vyhrál bez ruské dezinformační kampaně. Chaotické první Trumpovo prezidentství bylo tedy možné poněkud zlehčit poukazem na historickou náhodu. Takové věci se stávají i v lepších rodinách.

Text je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek a mezititulky jsou redakční. 

Jenže loni vyhrál Trump znovu, s větším rozdílem hlasů (i když stále těsným, jedním z nejmenších od 19. století), a to po objektivně úspěšném mandátu prezidenta Joea Bidena.

Ten převzal po Trumpovi covidem zdecimovanou zemi i ekonomiku, postavil ji na nohy, takže je dnes znovu pýchou planety, a navzdory očekávání se mu v rozdělené, zablokované politice ve Washingtonu podařilo prosadit několik zásadních zákonů, které Spojeným státům pomohou uspět v následujících desetiletích.

Na faktech už v politice nezáleží

Bidenovy investice do infrastruktury posunou ekonomiku k energeticky čistší budoucnosti a lze je svým významem srovnávat s investicemi do infrastruktury a vědy ze strany Eisenhowerovy vlády v 50. letech, které položily základy americké dominanci ve studené válce.

Přesto Biden odchází značně nepopulární a skutečnost, že se v roce 2022 rozhodl znovu kandidovat, zřejmě demokraty stála Bílý dům. Američané mu zazlívají drahotu.

Politická komunikace je dnes mnohem víc než kdy dřív zaměřena na posilování předsudků, nadbíhání jim a mobilizaci stejně smýšlejících spíš než na přesvědčování a informování.

To, že zkrotil covidovou inflaci (jež byla o polovinu menší než ta naše), pochopitelně neznamená, že by ceny klesly. Biden také viditelně sešel s věkem a už není schopný působit dojmem rozhodného lídra, jenž má situaci pod kontrolou.

Trumpův druhý prezidentský pokus tedy není možné připsat náhodě. Řečeno s klasikem, něco se stalo. To hlavní je politováníhodný fakt, že na faktech už dnes v politice nezáleží.

Když karikaturista Marek Douša nakreslil do mojí knihy Možná přijde i diktátor (2017) obrázkovou výměnu názorů dvou postaviček, vypadalo to jako humor: „Fakta dnes už nikoho nezajímají.“ „To je fakt.“ Dnes je to holá realita.

Politika má díky sociálním sítím svoji vlastní „realitu“, jež má ke skutečnosti jen velmi volný vztah. Z této premisy je nutné vyjít, neboť z ní vyplývá závěr, že dnes je v politice pro značnou část populisticky naladěných voličů důležitější, kdo co říká, než co říká.

Politická výměna názorů na sociálních sítích má pověstně nikoliv argumentační, dialogický či rozpravní charakter, nýbrž má charakter performativní. Z výměny názorů na síti X a dalších se stává jakýsi tanec, divadlo slov, které nemá prvotně informovat či přesvědčit, ale oslovit podobně naladěné čtenáře a diváky, houfovat je do skupin a kmenů, a ty pak štvát proti jiným kmenům.

Politika stále funguje jako trh. Po Trumpovi a spol. je prostě poptávka. Znamená to však, že liberální model politiky je v hluboké krizi a je otázkou, zda přežije.

Algoritmy sociálních sítí divadlu slov a obrazů pomáhají zvyšovat jejich účinnost, protože jejich komerční model je na této manipulaci komunikace závislý.

Politická komunikace je tak dnes mnohem víc než kdy dřív zaměřena na posilování předsudků, nadbíhání jim a mobilizaci stejně smýšlejících spíš než na přesvědčování a informování. Trump dokázal, že je v takové manipulaci mistrem.

Tolerantnost je na ústupu

Nabízí se otázka, k čemu je politika, v níž je víceméně přetržena souvislost mezi politickým programem, politickým činem a rétorikou. Taková otázka není ani naivní, ani triviální, neboť politika je sférou rekonciliace různosti, hledáním shody a řešením sporných pohledů na společnost a na život. Pokud ale to, co říkám, neodpovídá tomu, co jsem udělal a co hodlám dělat, můžeme ještě mluvit o politice?

Rozhodně nikoliv o politice v klasicky liberálním smyslu, vyrostlé z osvícenství. Je samozřejmé, že moderní západní politika zažila od 18. století řadu schopných a úspěšných manipulátorů, demagogů a populistů, ale dovolím si tvrdit, že naše doba je unikátní v rozsahu problému.

Politika stále funguje jako trh. Po Trumpovi a spol. je prostě poptávka. Znamená to však, že liberální model politiky je v hluboké krizi a je otázkou, zda přežije. Tolerantnost je na ústupu a na její místo se jako primární tlačí jiná ctnost, a tou je síla.

Nemusí jít nutně o sílu svalů a zbraní, ale je docela možné, že i na ně dojde. Není náhodné, že v jisté části společnosti sílí popularita bojových umění a zápasů všeho druhu v reakci na společenskou a hodnotovou feminizaci, která evidentně zašla příliš daleko.

Trump bude bezesporu opět prezidentem chaosu a nekompetentnosti, prezidentem podlamujícím ústavní zvyky a demokratické instituce, stejně jako prezidentem, který oslabí liberální světový řád, budovaný Spojenými státy po druhé světové válce.

Pokud tedy liberální politika chce přežít, musí si ze současné situace vzít ponaučení, bude se muset přizpůsobit novým podmínkám a změně v poptávce. Slovo liberalismus nepoužívám v americkém smyslu „umírněné levice“, ale jako označení široké politické shody od sociální demokracie po pravicový libertarianismus, která je dnes pod takovým tlakem.

Kvůli komplikovanému komunikačnímu prostředí nemůže liberalismus spoléhat na to, že jen přebere některá řešení pravicového populismu, národoveckého konzervatismu, tribalismu a autoritářství, i když například důsledná ochrana hranic Spojených států (i Evropské unie) před divokou imigrací je pro jakoukoliv životaschopnou politiku potřebná a utopické nesmysly aktivistické levice o otevřených hranicích a sociálních výhodách pro nelegální přistěhovalce jsou nesmírně sebepoškozující.

Liberální polovina politiky však bude muset postupně najít také jinou generaci politických lídrů, kteří se budou umět přirozeně pohybovat v novém komunikačním prostředí, budou umět rychle, vtipně a srozumitelně reagovat, nebudou působit jako mravokárci, ale spíš jako sympatičtí rebelové, schopní mluvit k většině.

Kde vládne právo silnějšího

Trump bude bezesporu opět prezidentem chaosu a nekompetentnosti, prezidentem podlamujícím ústavní zvyky a demokratické instituce, stejně jako prezidentem, který oslabí liberální světový řád, budovaný Spojenými státy po druhé světové válce.

Tím oslabí Ameriku, udělá Ameriku zase jednou menší (Make America Small Again). Liberálové nalevo i napravo musí být ochránci těchto zvyků a institucí. Musí je však umět chránit nikoliv jen prostřednictvím proklamací, ale budou muset voličům vysvětlit, k čemu vlastně ony instituce máme, k čemu máme ústavu a vládu práva.

Protože tam, kde nevládne demokratické právo, tam vládne právo silnějšího, bohatšího, vlivného. Je to jako na silnici. Kdyby neexistovala pravidla silničního provozu, stačila by morálka k tomu, aby nákladní vůz nevytlačil z cesty cyklistu?

Většina lidí si v takovém případě představí sebe sama jako cyklistu, tedy jako oběť, nikoliv jako agresora. Protože však každý z nás má v sobě také inklinaci ke zlu, byť třeba jen ve zkratovém okamžiku náhlého návalu hněvu, zkusme si představit se v té hypotetické situaci za volantem kamionu.

Lépe tak pochopíme, že vláda práva, demokratické instituce a zvyky chrání i nás samé před sebou samými a našimi stinnými stránkami. Trump podporuje to horší v nás.

Autor přednáší na New York University Prague. Jeho knihu Svět podle Trumpa vydalo Nakladatelství Bourdon.