„Věznice Guantánamo je jako úplně jiný svět, je to jako žít v kosmické lodi,“ vypráví Enrique Mustelier, který se přes americkou námořní základnu Guantánamo neúspěšně pokusil uprchnout z Kuby a skončil ve stejnojmenné, avšak ne americké, nýbrž kubánské, nechvalně známé věznici.

Enrique strávil za zdmi Combinado de Guantánamo, Kombinované věznice Guantánamo, pět let: „Ve věznici velí polovojenské rady složené z vězňů, kteří mají za úkol utlačovat odpůrce režimu. Dělají to výměnou za trochu jídla, návštěvu manželky, cigarety anebo třeba i za drogy, se kterými je pak bachaři nechají obchodovat.“

Guantanamera je pravděpodobně světově nejproslulejší kubánská píseň. Byť přesný překlad jejího názvu znamená „žena z Guantánama“ či „vesničanka z Guantánama“ (guajira Guantanamera), lze ji ale vyložit i úplně jinak než jako opěvování krásy žen z Guantánamy. Několik veršů písně patří kubánskému „apoštolovi“ José Martímu z dob války za nezávislost na španělském koloniálním impériu, ostatně také proto je Guantanamera považována za píseň o lásce, svobodě a společenské rovnosti. Když se nad textem hlouběji zamyslíme, vynoří se téma smutku zotročovaného lidstva. To je více než symbolické pro národ, který žije už 64 let v totalitním režimu.

García Fournier Yordis. Foto: se souhlasem Paměť národa

Enrique není v archivu Paměti národa jediným, kdo se pokusil jít za štěstím přes americkou námořní základnu Guantánamo. Podobný osud stihl i Yuniera Guerru Samóna, který si následně za ilegální opuštění Kuby odseděl osm měsíců žaláře, dále Jesúse Manuela Peñu Ramíreze, dostal  pět let odnětí svobody, a Diosdela Lorese Tisera se dvěma lety vězení; rovněž nezapomeňme na Yordise García Fourniera se dvěma lety, Anderlaye Guerra Blanca se čtyřmi lety a tak bychom ve výčtu mohli pokračovat snad donekonečna…

Všichni do jednoho skončili v Kombinované věznici Guantánamo. Z většiny z nich se po propuštění stali lidskoprávní aktivisté a disidenti. A pokud jimi byli už před uvězněním, bojují pak po propuštění s o to větším převědčením a sní o lepší Kubě.

„Pustili mě z vězení, ale ne na svobodu,“ říká Yordis García Fournier, který se za zdi Kombinované věznice Guantánamo pak dostal ještě několikrát za své „protistátní aktivity“. Yordisův příběh ukazuje to samé, co řada dalších – guantanamská věznice je líhní opozičních myšlenek. Na Kubě totiž pravděpodobně nenajdete další místo, kde by bylo koncentrováno více lidí, kteří jsou v opozici vůči kubánskému režimu. Společnými silami se snaží z věznice vynést co nejvíce důkazů o nelidském zacházení s vězni.

Vězni a bratři z Guantánama

„Můj přečin měl speciální označení – prioritní. Nelegální opuštění země bylo v té době zločinem bez možnosti snížení trestu nebo možnosti potrestání polními pracemi. Prakticky jsme v porovnání s odsouzenými za vraždu, s vrahy, s drogovými překupníky nebo zloději neměli právo vůbec na nic,“ popisuje situaci politických vězňů Yunier Guerra Samón. Nelidské každodenní podmínky potvrzuje jeden z bývalých guantanámských vězňů:

„Vždycky, když se jako vězeň snažíš bránit svá práva, spoutají tě a odvlečou na ošetřovnu. Doktoři ale také drží s komunistickým režimem. Stráže řeknou lékaři, že jsi neklidný a podobné lži, pak ti dají nějaké léky, jejich název neznám, ale začne ti pak hořet v puse, máš pocit na zvracení, pusa ti úplně ochrne a je ti strašně…“ vzpomíná Diosdel Lores Tiser. A pokračuje:

„Odvedou tě do pokoje s pěti postelemi, přivážou ruce a nohy k jedné z nich a nechají tě tam napospas hejnům komárů. Nemůžeš se ani pohnout. Prosíš, žádáš, aby ti nechali alespoň jednu ruku volnou, abys ty nenasytné komáry mohl odehnat. Je to hrozný pocit, nedá se to vydržet..“

Diosdel Lores Tiser. Foto: se souhlasem Paměť národa

Řada z lidí, kteří si prošli guantanámským vězeňským peklem, se stává přáteli na celý život a souputníky v boji proti kubánské komunistické totalitě.

„Všichni jsme byli jako bratři. Stávka vězňů byla tou nejúžasnější zkušeností, kterou jsem si odnesl z vězení. Myslím, že jediným vězením, kde se něco takového stalo, bylo právě v Guantánamu,“ tak vzpomíná Jesús Manuel Peña Ramírez na zahájení vězeňského opozičního Hnutí Orlanda Zapaty Tamaya roku 2012 v guantanámské věznici.

„Jakékoliv podobné snahy v ostatních věznicích byly potlačeny. Nikde jsem nic podobného neviděl a nikdy se to už také neopakovalo,“ dodává Jesús Manuel. Soudržná skupina politických vězňů tehdy veřejně vystoupila s prohlášením o všeobecné stávce a protestní hladovce. Na Kubu tehdy navíc mířil papež Benedikt XVI., a tak měl jejich protest také patřičný dopad, kubánský režim si nemohl dovolit, aby podobné informace prosákly na veřejnost.

Minové pole a kaktusová opona

Lidé, kteří se pokouší opustit Kubu přes americkou základnu, čelí kromě žaláře za nelegální opuštění Kuby i řadě dalších nebezpečí. Námořní základna Guantánamo je totiž kromě standardních bezpečnostních opatření, jako jsou ostnaté dráty, také obehnána pozůstatky původního minového pole. To kdysi čítalo 55 tisíc nášlapných min a oficiálně ho měl zrušit roku 1996 americký prezident Bill Clinton. Od odminování na papíře po odminování v realitě je ale dlouhá cesta:

„Přímo tady v Caimaneře začíná minové pole, táhne se od Caimanery přes Cayos až k Boquerónu. Je označeno cedulemi, které tady u nás nazýváme ‚stopky‘, je to červená cedule s nápisem ,zákaz vstupu‘, jsou rozmístěny i různě za městem. Výstrahou jsou hlavně během deště, ale lidé tam stejně chodí, už jsou tak zvyklí, a myslí si, že terén dobře znají, ale spousta jich tam přišla o ruku či nohu. Nebo dokonce zemřeli…“ popisuje Jesús Manuel Peña Ramírez a doplňuje:

Jesús Manuel Peňa Ramírez. Foto: se souhlasem Paměť národa

„Minová pole nejsou určena k odrazení Američanů, ale nás, Kubánců, abychom se nesnažili uniknout přes vojenskou základnu nebo hledat politický azyl. Protože tudy by nikdy žádný Američan projít nechtěl.“

Minová pole však nejsou všechno. Další obrovskou bariérou je tzv. „Cactus Courtain“ (doslova kaktusová opona), jejíž název je aluzí na Železnou oponu v Evropě. Je silná tři metry a zabraňuje průchodu ostny opuncií.

Guantánamo

• Roku 1898 vstoupily Spojené státy americké do války se Španělskem, které tehdy v Latinské Americe drželo zuby nehty poslední koloniální výspy – Portoriko a Kubu. A právě vojenská síla USA pomohla Kubě k nezávislosti na španělském impériu. Cena byla však vysoká – Kuba se rázem stala závislou na Spojených státech, které roku 1903 zabraly na ostrově území asi 120 kilometrů čtverečních v zátoce Guantánamo a postavily zde námořní základnu.
• Kuba dodnes žádá o navrácení tohoto území, jež považuje za okupované, ale USA argumentují podpisem kubánsko-americké dohody z roku 1903. Tehdy se Kuba zavázala k „pronájmu na dobu neurčitou“ a o něco později byla určena i výše platby za tento pronájem – 2000 dolarů ve zlatě. Když se roku 1961 Fidel Castro oficiálně přiklonil k marxismu-leninismu, kubánsko-americké vztahy byly přerušeny. Kuba následně odřízla přístupové cesty k vodě, proto USA musely do základny dovážet vodu z Jamajky, a později zajistily vlastní čističku mořské vody.
• Základna se tak stala nezávislou jak na dovážení pitné vody, tak elektrické energie. Kuba základně nedovoluje zaměstnávat personál z řad Kubánců, proto jsou její zaměstnanci výhradně americké národnosti. Základna Guantánamo je samostatným světem, ve kterém najdete např. obchodní centrum, poštu, osm barů, dvě kina a dvě školy. Námořní základna Guantánamo je jedinou operující americkou základnou na území socialistického státu.
  

  ---

Suché nohy, mokré nohy

Na samotné americké námořní základně je od útoků na Dvojčata z roku 2001 věznice, do ní se ale nedostávají Kubánci, nýbrž vybraní vězni z USA, nejčastěji obvinění z terorismu. Buď jak buď, vězni jak za zdmi Detenčního centra Guantánamo na stejnojmenné americké základně, tak za zdmi nedaleké kubánské Kombinované věznice Guantánamo rozhodně nemají na růžích ustláno. I tak ale další a další Kubánci usilují o štěstí a míří pěšky potmě, mnohdy několik dní na americkou základnu a doufají, že je Američané nevydají zpět Kubě. Marně.

Od roku 1995 do roku 2017 totiž platil americký zákon o „suchých nohou, mokrých nohou“. Stručně řečeno určoval, za jakých podmínek mohli Kubánci setrvat v emigraci v USA. Pokud na jejich území vstoupili „suchou nohou“, pak směli zůstat. Pokud však byli zadrženi při pokusu přeplout Floridskou úžinu (tedy „mokrou nohou“), byli navráceni zpět na Kubu. Od roku 2017 však bez ohledu na druh vstupu Kubáncům bez platného cestovního dokladu a víza USA vstup oficiálně zakazují.

„Když jsem se v roce 2001 poprvé dostal až na námořní základnu, byl jsem tam celkem sedm dní. Poté mě Američané vrátili zpět kubánským úřadům. Znovu jsem se tam dostal v roce 2003, to jsem tam byl deset dní. No a nakonec jsem se snažil o útěk přes základnu v roce 2005, to jsem tam zůstal dvanáct dní. Zacházení s námi, zadrženými, bylo vždycky shodné: na dobré úrovni,“ popisuje Yeris Curbelo Aguilera své opakované pokusy o opuštění vlasti přes americkou námořní základnu. Stejně za ně opakovaně seděl v guantánamském vězení.

„Na americké základně je lékařská péče, oblečení, jídlo, okamžitě ti nabízejí něco k jídlu, dají ti věci pro osobní hygienu, denně mění oblečení, prostěradla a ručníky. Zacházení s Kubánci je tam úžasné.“

Příběhů z Guantánama je nepočítaně. Jsou tací, kteří si do velké míry stejně jako Yeris cení alespoň dočasného vymanění se ze zaběhnutých kolejí standardního kubánského nedostatku, byť jsou jejich opakované pokusy o opuštění ostrova prakticky bez naděje na úspěch.

Guantánamo je pro drtivou většinu Kubánců toužících po svobodě totiž symbolem úplně opačných extrémů: znamená příslib lepších zítřků v Americe, pokud se jim přeci jen poštěstí, anebo žumpu nesvobody v Kombinované věznici Guantánamo, kde většina z kubánských snílků končí…

Článek vznikl v rámci projektu Paměť kubánského národa. Autorka textu Eva Kubátová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.