Je polovina srpna roku 2021. Tálibán dobyl Afghánistán. Po obsazení hlavního města není tak krutý jako před dvěma desetiletími. Prý se poučil. Vraždí jen nárazově, zato cíleně. Omezil mediálně vyhledávané bičování na ulicích a upustil od nedobrovolných skoků do vypuštěného bazénu. Jeho píáristé zásobují sociální sítě snímky dobrosrdečných venkovanů s dlouhými vousy, kteří se jako rozpustilé děti radují z návštěvy městského lunaparku, popřípadě skáčou na trampolíně.

Malé holky mohou chodit do školy. Ty větší ne. Prý jen prozatím. Ty největší, dospělé, většinou přišly o práci. O perspektivu a budoucnost. O naději, že jejich země se někdy vydrápe z patriarchální bažiny.

Celé rodiny opět prchají do světa. Svět se k Afghánistánu otočil zády, odepsal ho. Západu stačí příslib, že se Tálibové nebudou kamarádit s globálními teroristy a budou – ale fakt, kuci, jo! – trochu hodnější. Východ v čele s Ruskem a Čínou je nadšen ze západní prohry a novým vládcům pragmaticky gratuluje.

Text je ukázkou z nové knihy válečného reportéra Pavla Pawluschy Novotného Proč Alláh stvořil kalašnikov. V této konkrétní pasáži popisuje své reportážní zkušenosti z Afghánistánu. HlídacíPes.org ji zveřejňuje se souhlasem autora i vydavatele.

Testosteronová monstra

Posuďte sami. Rozčílila tato slova české vojáky sloužící v Afghánistánu právem? (Text z roku 2009 je v doslovném znění.)

Vypadal jako rozčilená, ba vzteklá družinářka. Navíc měl podobný úkol, totiž zabránit strávníkům v nošení tašek do jídelny. Jenže tenhle obr měl uniformu americké armády, světlé, řídké vlasy a mizernou náladu. Chyběly mu jen přezůvky, ty ale do jídelny na vojenské základně v afghánském Lógaru nikdo nosit nesmí…

Vojáci mají rádi zákazy. Některé si patrně vymýšlejí proto, aby je pak mohli dodržovat. Což platí i v Afghánistánu, kde se opravdu i bojuje. Americká vojenská pravidla bývají neobvyklá. Ženy chystající se vstoupit do místnosti mají dle striktních norem zvenčí zavolat třikrát „žena“ – samozřejmě anglicky –, než vezmou za kliku stanu (ta existuje!), kde lze očekávat muže. Jsem latentní feminista, toto nařízení však podle mého soudu ponižuje především ženy, které jsou takto nuceny vyřvávat na veřejnosti.

Z podobných důvodů nesmějí nosit ženy výrazné šperky; jsou vojáci opravdu testosteronová monstra, která si při pohledu na půvabnou vojačku nedokážou pomoci? Muži pak mají přikázáno mýt se a nemočit u stanů; zkušenost historika velí, že zákazy přicházejí jako reakce na pravidelně se vyskytující nešvary.

Už slyším své militantní, Ameriku, ba waterboarding milující kolegy: „Je to nutné na frontě s terorismem, ty pacifistické hovado!“ Ano, zákaz alkoholu jako alkoholik chápu, notabene ve striktně muslimském (byť notně zhuleném) Afghánistánu. Chápu i pocity mužů, kteří se několik měsíců musejí obejít bez lásky (přinejmenším ženy). Zákaz nošení tašky chápu nejméně. Vojákům se takto zamezí nosit si jídlo na lůžko. Ze zbytků by se mohla vyklubat epidemie. Jsou vojáci bezduché stroje? Možná ano jako celek, jistě ne jako jednotlivci. Vždyť vím, jmenuje se to armáda… 

Vypadáme jako idioti

Na vysvětlenou. Tento přípis vznikl v rámci seriálu (celkově o šesti dílech) s názvem Afghánský deník reportéra. Snažil se – pravda poněkud netradiční formou – popsat dění na základně v Lógaru, kde kromě Čechů sloužili i Američané. A gay filipínský kadeřník plus další jeho krajané ve službách, jak jsem uvedl v dalším ze zápisníků. Tyto blogy jsem publikoval především proto, že jsem se tu nudil; velitel českých vojáků povoloval hostujícím novinářům výjezd mimo základnu jen občas, lépe řečeno výjimečně.

Svoji roli jistě sehrál i zastydlý pacifismus akcelerovaný šokujícím, ba tragikomickým kontaktem s důstojníky, kteří mě za komunistického režimu hodlali na civilní vysoké škole učit vojenskému řemeslu. Zjednodušeně řečeno, málokterý student si po této zkušenosti mohl vážit armády hovořící tehdy česky, či spíše česko-slovensko-ostravsky. Mé pero, nebo vlastně prsty na klávesnici, snad samovolně vedl rovněž odpor k vojenskému romantismu, kterému někteří kolegové podlehli do té míry, že v bezmála homoerotických fantaziích básnili o „blyštivých střelách tyčících se proti rannímu nebi“. Nemluvě o „statečných strážcích civilizace nasazujících život v extrémních podmínkách“ či „přátelských hromotlucích v uniformách“ (volně parafrázuji).

Punkové hnutí, jehož kódy jsem do značné míry přejal, vycházejí z premisy, že „všichni a všechno je s*ačka“. Rozuměj přezkoumatelné, zpochybnitelné. Ba co více, kritizovat je nutné proto, aby jevy, politici nebo vojáci (a vůbec všichni a všechno) neustrnuli/lo. Neodmyslitelnou součástí takového postoje je ovšem pravidlo, podle kterého jsem s*ačka (ve filozofickém smyslu slova) i já sám. 

Tušil jsem, že uniforma s sebou nese jiné uvažování. Že touha po řádu stejně jako nerelativizujícím poselství jsou důležitou podmínkou vstupu do hierarchicky organizovaného společenství. Prostým poslechem hudby v příbytcích i obrněných vozech bylo jasné, že jímavé dumky od frontových ohňů, či naopak ryčné pochody v podání Daniela Landy nehýří ironií, ba sarkasmem, zato hledají pravdu, pokud možno jednu. Že ale příslušníkům elitní vojenské jednotky – tedy některým – docela slušně jebne? Ne, to jsem nečekal.

Vše začalo u snídaně. „Vypadáme teď jako idioti,“ sykla mi do ucha v jídelně jedna ze statných vojaček a znatelně mě dloubla do zad. Nejméně polovina vojáků se mnou přerušila kontakt zcela, zbytek se buď potutelně usmíval, nebo zmíněný zápisník (patrně) nečetl. Celý proces vyvrcholil nepsaným domácím vězením a v podstatě i zákazem komunikace se mnou – obé nařídil velitel českých oddílů. Kontakt se mnou přerušilo i na cti raněné ministerstvo obrany. Pravda je, že četní, obvykle moudřejší a zkušenější i méně kategoričtí příslušníci jednotky se mnou hovořili. Mnohokrát jim děkuji a chci říci, že právě oni armádu v mých očích rehabilitovali. 

Jen poznámku. Toto není stesk, kritika, sebelítost ani výsměch. Naopak. Všem, které jsem tehdy (i později) urazil, se omlouvám. Zcela upřímně! Bez přetvářky, ku*va! Nicméně, patrně jsem nemohl jinak, neboť: Punk is not dead! 

Znaky SS na přilbě

Disclaimer! Pozor! Pozor! Ani tyto odstavce nejsou stížnost. A opět prosba; předem se omlouvám těm, jichž se následující řádky netýkají. A že jich je.

To první, co jsem se dozvěděl po přistání na základně v Lógaru, bylo, že velitel P. rozděluje vojáky na oblíbence a na ty ostatní. To druhé? Šu*á prsatou blondýnu. (Inu, vojenský slovník). To třetí: Na dveřích nacházím vylepený znak neexistující jednotky. Aha? Co je to za partu, že o ní nikdo neví? Kdo nechal vyrobit samolepky a jiné symboly tohoto oddílu? Jak vznikl název? Od šéfa výjimečné – vlastně nejelitnější skupiny českých vojáků v zahraničí, která měla reprezentovat armádu navenek – slyším: Ta parta jsme my, ale doma to nevědí, tedy ne všichni! 

Nechápu. Samolepky jsem nechal vyrobit já, pokračuje P. A ten název je z také mé hlavy, dodává. Hmmm… A co zmíněná anglická slova znamenají, ptám se? Viděl jsem podobné označení i na jiných misích a prostě se mi líbilo. Jaj, ajajaj.

Tedy ještě jednou. Někteří vyslanci toho nejlepšího z české armády byli tak zoufalí, že novinářům hned – doslova během prvních hodin – popsali nejrůznější hříchy vlastního velitele. Ten měl podle všeho své milce (i milenku), přičemž zbytek vojáků trpěl, když ne přímo ústrky, tak přezíravostí. 

Složitě i draze vycvičení specialisté, kteří prošli náročným výcvikem ve Spojených státech, prý čekali celé dny na pouhé přijetí u (knížete) P. O šanci zapojit se do akce nemluvě. Lídr českého kontingentu úřadoval za dveřmi označenými znakem smyšlené jednotky a při prvním rozhovoru reportérům vysvětlil, že pokud získané informace napíší do novin, bude v hajzlu. 

To vše se dělo před očima Američanů, kteří v Lógaru s Čechy koexistovali. (Aby bylo zcela jasno: vstup do NATO považuji, ač se cítím být spíše nalevělým liberálem, za klíčový okamžik moderních dějin. Pozitivní, samozřejmě. A Ameriku stejně jako celý Západ vnímám jako přirozené spojence Česka, jehož vojáci byli na misi v Afghánistánu správně.) 

Ke konfliktu prostě muselo dojít. P. se snažil přimět vojáky, aby mě ignorovali. Pro ministerstvo obrany jsem se stal neviditelným. Problémy nastaly i v Praze: servilní kolega z mé vlastní redakce, tak pyšný na kontakt s armádní špičkou, můj rozhovor s P. určený k autorizaci na generálním štábu (nebo kde) zabavil. Ba pohrdavou poznámku utrousil, že prý jde o udání. Nešlo. Jiný statečný novinář z mého okolí, člověk s vhledem do armádního dění, ovšem nezaváhal. A později zveřejnil neuvěřitelnou zprávu, která mě nepřekvapila. Bohužel.

„Velitelé elitní 4. brigády rychlého nasazení, kteří se právě vrátili z Afghánistánu, nosili téměř po celou dobu svého působení v Lógaru na přilbách erby nacistických divizí a brigád SS. Tytéž velitele ministr obrany Martin Barták s náčelníkem generálního štábu Vlastimilem Pickem minulý pátek na náměstí v Žatci vyznamenali za vzorné splnění afghánské mise. Přilby velitele roty nadporučíka Jana Čermáka a praporčíka Hynka Matonohy ‚zdobily‘ erby brigády SS Dirlewanger a divize SS Hohenstaufen. Vojáci SS Dirlewanger jsou známí tím, že při potlačování Slovenského národního povstání měli na svědomí loupežné přepady, znásilňovali ženy a vraždili civilisty podezřelé z podpory partyzánů,“ konstatoval zkraje listopadu roku 2009 deník MF Dnes, respektive jeho internetový bratr, tedy server iDnes.cz.

Nejcitelnější šok jsem ovšem zažil v okamžiku, kdy se moji známí s odkazem na loajalitu k české armádě i po zveřejnění všech podrobností vyznávali z obdivu k P. Je prý totiž dobrý voják! Pak opravdu nevím, co to znamená. OK, patrně z pistole trefí mouchu na sto metrů. Mohou si ale vojáci české demokratické republiky na čepice malovat (třeba) znaky ruské svatojiřské orlice nebo rovnou hákový kříž… a stále budou nepostradatelnými profesionály? Je velitel pánem nad svými vojáky, a až jim zavelí k puči, oni beze slova vyrazí? Jasně, přeháním, ale toto byl ku*va bizarní zážitek.

Američtí generálové jako z filmu

Jak jsem Američanům záviděl jejich generály a důstojníky vůbec! Jejich dokonalou image hollywoodských hvězd. Natrénovaný klid a tymolínový úsměv. Souhrnně řečeno jejich profesionalitu. 

Hráli jsme takovou hru. S kolegy z několika redakcí jsme byli v roce 2010 embeddováni k NATO právě v Afghánistánu. V rámci připravovaného programu jsme navštívili zbytečně dlouhou řadu velitelů s mnoha hvězdičkami i jinými (mně) neznámými symboly na uniformách. Po několika potřebných otázkách se někdo z nás optal zhruba v tomto smyslu: 

„Jak chcete zabránit tomu, že při aliančních akcích umírají nevinní lidé, ženy a děti? Kdo je za krveprolití odpovědný? Padnou tresty?“ 

A odpověď pravidelně zněla: 

„Je nám upřímně líto, že k podobným incidentům dochází. Pečlivě je vyšetřujeme. Je ovšem mimo veškerou pochybnost nutno vzít v potaz, že naši – i vaši – chlapci zde nasazují životy ve jménu svobody Afghánistánu. Naše mise je tu důležitá kvůli…“ 

Že si myslel něco o novinářských kokotech? Bezpochyby. Američtí, kanadští i další alianční důstojníci jsou ale zvyklí. Podobný trénink je udržuje ve formě; na rozdíl od českých vojáků si nezdobili předpisově upravené tváře znechucenými grimasami, s kverulanty si na rozloučenou potřásli rukou a za pár minut už jistě nevěděli, že s někým podobně otravným mluvili. 

Mimochodem, příznačné bylo, že turecký kolega se jako jediný do podobných dotazů nepouštěl, zato jej zajímal každičký detail hrdinství jeho krajanů. Nic proti, sympatičtí Turci úřadovali v provincii, kde docházelo k pravidelným střetům s Tálibánem. A snad mi odpustí, ale po všech těch instantních tekutinách si z návštěvy u nich pamatuji nejvíc na opravdovou, reálnou, prostě skvělou kávu.

Přece jen jedna kladná vzpomínka na českého důstojníka. Při odletu z Afghánistánu stál v odletové hale. Vysoký, s vojenským držením těla. V černých brýlích a s vážným výrazem telefonoval, patrně s Prahou. V notně odlehčené atmosféře, tedy na cestě domů, jsem učinil vtip, který se vydal jistě za hranu obvyklého armádního humoru. 

„Jestli je to převrat, chci být jeho mluvčí,“ zažertoval jsem o puči proti české vládě. V prvním okamžiku – na pouhou vteřinu – netušil, a mně se zdálo, že organizuje polní soud za drzost. Pak se pobaveně usmál. Příznačné je, že navzdory praxi z mezinárodních institucí už v české armádě nepůsobí. Tedy opožděné díky za shovívavost, generále! 

Močení se žoldnéři

Když jsem z Kábulu odlétal do Prahy, nevím už, z kolikáté cesty (zas tak moc jich ale nebylo), našel jsem coby letitý alkoholik ve vojenské části letiště KAIA nálevnu. Psali tam, že každý smí vypít pouze tři piva. TŘI MALÁ PIVA, podotýkám. A prodávali i český Budvar (nikoli americký Budweiser). Rozdíl mezi nimi není až tak velký – sorry, Jihočeši! – ale to by bylo na jinou knihu…

Při prvním Budvaru jsem se dal do řeči s americkým kontraktorem – komunista by řekl žoldákem. Jako meteorolog se tu nudil kdesi v kanceláři. Dosavadní život strávil v americké armádě, a šel proto do důchodu ještě před padesátkou. Doma sice měl rodinu, peníze ale potřeboval stále. Nechal se proto najmout jednou ze soukromých společností, které tyto velmi čilé a ještě mladé penzisty posílají do válek. Obvykle jde o specialisty a jejich úkol nebývá nebezpečný. 

Zanedlouho kolem sedělo odhadem pět podobných důchodců. Byla s nimi skvělá řeč, samí sympatičtí lidé. Vrávoravou cestou domů jsme močili na basketbalové hřiště s umělým povrchem, do kterého potoky přepitého piva zaručeně nevsákly. Skrze fotografie jsem se seznámil s manželkami všech přítomných stejně jako se středními školami jejich dětí. Ráno jsem měl pocit, že lahví bylo třiatřicet, nikoli jen anoncované tři. 

Konec dobrý, všechno dobré. Až na tu kocovinu, kvůli které jsem málem poblil letadlo.