Po dekádě debat se na Tchaj-wanu zřejmě blíží definitivní konec jaderné energie. Pomalý rozvoj obnovitelných zdrojů, zastaralá infrastruktura i otázky spojené s možnou čínskou blokádou však vedou k obavám, zda tato změna nepřichází příliš brzy.

Rita a Lawrence žijí v Nové Tchaj-peji a stejně jako řada dalších voličů vládnoucí Demokratické pokrokové strany (DPP) jsou skeptičtí vůči jaderné energii.

„Po havárii v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011 mnoho Tchajwanců změnilo názor na bezpečnost jaderné energie,“ říká Rita. „Velkým problémem je, že Tchaj-wan nemá kde skladovat použité jaderné palivo,“ dodává Lawrence.

Oba se shodují, že Tchaj-wan bude bez atomových elektráren o poznání bezpečnější místo.

Autorem textu je Jan Vítek. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Podobný názor na jadernou energii zastává i bývalá prezidentka Cchaj Jing-wen. Ta po svém zvolení v roce 2016 oznámila, že Tchaj-wan do roku 2025 kompletně odstaví místní atomové elektrárny.

Podle Cchajina plánu je nahradí obnovitelné zdroje, které mají v roce 2025 zajišťovat 20 % produkované energie. Do roku 2050 má pak Tchaj-pej dosáhnout uhlíkové neutrality. Současný prezident Laj Čching-te  je vůči jaderné energii otevřenější, nadále však pokračuje v implementaci Cchajiny politiky „Bezjaderné vlasti“.

Část společnosti tomuto rozhodnutí aplauduje, jiní ho kritizují, jisté však je, že s definitivním koncem jádra hrozí tchajwanské energeticky náročné ekonomice ztráta stabilního zdroje elektřiny, který jí do budoucna může chybět.

Dlouhá debata o jádru

Počátky jaderné energie na Tchaj-wanu sahají až do šedesátých let, kdy zemi vedl Kuomintang (KMT) v čele s prezidentem Čankajškem. Když Peking poprvé úspěšně otestoval jadernou zbraň v roce 1964, Čankajšek dal pokyn k zahájení tchajwanského jaderného programu, který byl oficiálně prezentován jako výzkum jádra pro civilní použití.

Vojenský program dvakrát zastavily Spojené státy, výzkum atomové energie však pokračoval a v letech 1977–1985 uvedla Tchaj-pej do provozu šest reaktorů ve třech elektrárnách.

Během svého největšího rozkvětu v 80. letech pokrývalo jádro 52,4 % tchajwanské spotřeby elektřiny.
Když byla v roce 1986 založena opoziční Demokratická pokroková strana (DPP), uplynulo pouhých šest měsíců od černobylské jaderné havárie.

Ovlivněna touto tragédií prosazovala dnes vládnoucí DPP již od počátku hledání alternativních zdrojů energie. Zásadní obrat v postoji tchajwanské společnosti k jaderné energii však přinesla až havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011.

Firma provozující elektrárnu Fukušima nejenže školila zaměstnance státního podniku Taipower, který spravuje energetickou infrastrukturu na Tchaj-wanu, japonské firmy se také podílely na výstavbě čtvrté tchajwanské jaderné elektrárny Lungmen.

Japonskou nehodu zároveň způsobilo zemětřesení, a ta jsou na Tchaj-wanu, stejně jako v Japonsku, běžným fenoménem.

Obavy o bezpečnost jádra zásadně posílily tchajwanské protijaderné hnutí. Ačkoli tchajwanské elektrárny prošly bezpečnostním testem jak americké, tak evropské atomové agentury, v roce 2013 se protijaderných demonstrací účastnilo 220 tisíc protestujících po celé zemi a konec atomové energie podporovalo 62 % Tchajwanců. Odpor veřejnosti způsobil, že společnost Taipower výstavbu nové elektrárny pozastavila.

Po volbách v roce 2016 pak byla KMT u moci vystřídána DPP a začala implementovat politiku „Bezjaderné vlasti“. I přesto, že se v referendu v roce 2018 většina Tchajwanců vyjádřila pro pokračování jádra, Cchajina vláda s odvoláním na končící životnost atomových elektráren pokračovala s jejich odstavováním.

Tři roky na to pak většina voličů v druhém referendu odmítla dokončení rozestavěné elektrárny Lugmen. V současnosti je odstaveno pět z šesti tchajwanských reaktorů a poslední z nich ukončí provoz v roce 2025.

Problémy s jádrem…

Odpůrci jádra po celém světě často vyjadřují obavy ze dvou možných situací: z jaderné havárie a z nebezpečného skladování radioaktivního jaderného paliva. U obou těchto problémů Tchaj-wan naráží na svou malou rozlohu a vysokou hustotu zalidnění.

Pro srovnání, oproti rozloze Česka je hlavní tchajwanský ostrov méně než poloviční. Vzhledem k tomu, že tamní vnitrozemí tvoří převážně vysoké hory a východní pobřeží skýtá jen několik míst s dobrým přístupem k oceánu, drtivá většina tchajwanské populace žije ve velkých městech na západním pobřeží.

V jejich blízkosti stojí jaderné elektrárny, které používají mořskou vodu pro chlazení reaktorů. Poslední aktivní elektrárna Maanshan se nachází zhruba 70 km od města Kao-siung (2,75 milionu obyvatel), starší elektrárna Kuosheng leží dokonce necelých 17 kilometrů od tchajpejské aglomerace (7 milionů obyvatel).

Blízkost měst by v případě havárie mohla situaci zásadně zhoršit. Během fukušimské nehody japonské úřady evakuovaly oblast zhruba dvacet kilometrů od elektrárny, Spojené státy dokonce doporučovaly svým občanům držet se alespoň osmdesát kilometrů od místa havárie.

Pokud by podobná nehoda nastala na Tchaj-wanu, tamní úřady by tak kromě řešení následků zemětřesení navíc musely evakuovat statisíce lidí žijících v okolí poškozené elektrárny.

Při černobylské tragédii pak bylo kontaminováno území téměř pětkrát přesahující rozlohu Tchaj-wanu a oblast v okruhu 30 kilometrů od elektrárny je dodnes považována za neobyvatelnou. Obavy ze zamoření hustě obývaných oblastí jsou jedním z hlavních argumentů odpůrců jádra.

Nicméně ještě větší starosti než možnost jaderné nehody dělá Tchajwancům problém se skladováním radioaktivního odpadu. Zatímco nízkoaktivní jaderný odpad (low-level waste, např. kontaminované ochranné návleky nebo rukavice) byl do roku 1996 skladován na vzdáleném Orchidejovém ostrově, vysokoaktivní odpad (high-level waste) je již od 70. let provizorně skladován v prostoru elektráren.

Z momentálně dostupných způsobů ukládání radioaktivního odpadu je nejbezpečnější variantou podzemní skladování. Kvůli svému zastaralému designu a nedostatečné kapacitě však skladuje nejstarší elektrárna Jinshan veškerý svůj odpad a mladší elektrárna Kuosheng část svého odpadu v nadzemním skladišti.

Jedná se o dlouhodobě známý problém, protesty tamních samospráv však vždy zastavily výběr lokality pro vybudování trvalého skladiště pro jaderný odpad.

Nebezpečně skladovaný odpad se pak může stát obzvlášť závažným problémem, pokud by došlo k vojenské eskalaci už tak napjatého vztahu s ČLR.

Zkušenost z Ukrajiny ukazuje, že se jaderná elektrárna během války může dostat pod palbu, ať už záměrně, nebo omylem. Tchajwanské jaderné elektrárny na severu země se navíc nachází blízko takzvaných „rudých pláží“, nejpravděpodobnějších lokalit pro případné čínské vylodění.

… a problémy bez jádra

Zatímco odpůrci jádra se obávají o bezpečnost ostrova, jeho zastánci jsou skeptičtí, zda jej DPP dokáže efektivně nahradit. Uzavírání jaderných elektráren jde podle plánu, to samé se však nedá říct o vládních ambicích rozvíjet zelenou, primárně solární a větrnou energii.

Původní plán DPP předpokládal, že tchajwanskou produkci elektřiny bude po roce 2025 pokrývat z padesáti procent plyn, z třiceti procent uhlí a z dvaceti procent obnovitelné zdroje. Vzrůstající poptávka po energiích však vládu donutila posunout tento cíl na podzim 2026.

Ministerstvo ekonomických záležitostí odhaduje, že konec jádra v roce 2025 může vést až k patnáctiprocentnímu nárůstu emisí CO2, Tchaj-wanu se navíc nedaří navyšovat kapacitu zelených zdrojů energie.

Ačkoliv se objem zelené elektrické energie na Tchaj-wanu za poslední dvě dekády zdvojnásobil, na celkové produkci elektřiny se v roce 2023 podílela jen 9,5 % a na celkové dodávce energie (energy supply) dokonce pouhými 1,69 %.

Malá rozloha Tchaj-wanu navíc limituje možnosti výstavby solárních elektráren. Tchajwanská energetika je tak momentálně stále z velké části závislá na fosilních palivech, primárně uhlí a zemním plynu, jež generují více emisí než utlumované jádro.

Tchaj-wanu schází nerostné suroviny, je tak nucen dovážet 96,7 % energie a jakýkoliv delší výpadek dodávek surovin může zásadně poškodit tamní ekonomiku.

Tu udržuje v chodu zhruba 92 nákladních lodí, které na Tchaj-wan doplují každý den. Peking si tuto Achillovu patu Tchaj-wanu dobře uvědomuje. Analýza think tanku Atlantic Council odhaduje, že pokud by ČLR chtěla silou donutit tchajwanské úřady, aby se vzdaly své autonomie, mohla by toho dosáhnout efektivněji prostřednictvím blokády ostrova než přímým útokem.

Pokud by k takovému kroku ČLR přistoupila, Tchaj-wan by velmi rychle vyčerpal své strategické rezervy. Ačkoli ze zákona mají ropné rafinérie povinnost udržovat zásobu ropy na šedesát dní a LPG stanice pětadvacetidenní zásobu zemního plynu, Wall Street Journal uvádí, že současná rezerva LPG by Tchaj-wanu vystačila na pouhých 8–12 dní.

Oproti tomu jaderné palivo sice může být nebezpečnější skladovat, pro výrobu stejného množství energie však vyžaduje mnohem menší objem.

Zatímco reaktor s výkonem 100 MW (srovnatelný s výkonem posledního aktivního tchajwanského reaktoru) za rok spotřebuje 27 tun paliva, uhelná elektrárna by pro generování stejného množství energie spotřebovala dva a půl milionu tun uhlí.

Největší nákladní lodě převážející uhlí přitom uvezou naráz maximálně 400 tisíc tun nákladu. V případě blokády by tak jaderná energie mohla Tchaj-wanu zajistit více času pro vyjednávání, jenž může rozhodnout o osudu jeho autonomie.

Stabilní dodávka energie je další výhodou jaderných elektráren oproti kolísavému výkonu větrných či solárních elektráren závislých na počasí.

Pokud má být zelená energie efektivní, musí jí být přizpůsobena rozvodová síť, která bude schopná ustát výkyvy proudu. Optimálně by se mělo jednat o decentralizovanou „chytrou síť“ (smart grid), pravý opak zastaralé tchajwanské sítě.

Vzhledem k její vysoké propojenosti může v současnosti závada na jedné elektrárně způsobit výpadek proudu po celém ostrově. To se stalo v březnu roku 2022, kdy se bez elektřiny ocitlo 5,49 milionu domácností. Rok předtím došlo ke dvěma výpadkům způsobeným solárními a vodními elektrárnami.

Tehdy obnovitelné zdroje generovaly pouhých 6 % elektřiny. Pokud DPP v nejbližší době plánuje zvýšit tento podíl na 20 %, musí zásadně investovat do rozvodové sítě. Podle odhadů se navíc očekává, že poptávka po elektřině na Tchaj-wanu do roku 2030 vzroste o dalších 12 až 13 %.

Ačkoliv společnost Taipower slíbila investovat astronomickou částku 564 miliard NTD (přibližně 400 miliard korun) do přizpůsobení rozvojové sítě zelené energii, tato transformace má být dokončena během příštích deseti let, tedy dávno po odstavení poslední jaderné elektrárny.

Do té doby bude tchajwanská ekonomika čelit riziku možných výpadků proudu.

Nejistá dodávka energie pak může způsobit větší nepříjemnosti než jen výpadky klimatizace v tamním tropickém počasí. Na celkové spotřebě energie se totiž domácnosti podílí ani ne z dvaceti procent.

Více než polovinu elektřiny spotřebovává průmysl, z nějž je energeticky nejnáročnější výroba čipů. Jen firma TSMC v loňském roce spotřebovala 9 % celkové produkce elektřiny.

Kromě rostoucí poptávky po čipech pak bude spotřebu energie do budoucna navyšovat i ambice vlády stát se lídrem ve vývoji umělé inteligence. Pro rozvoj AI je potřeba mít k dispozici dostatečně výkonnou infrastrukturu, která je energeticky velmi náročná.

Pro ilustraci, jedno malé datové centrum v Tchaj-peji spotřebuje zhruba stejné množství energie jako 13 tisíc domácností. Tyto klíčové sektory navíc pro bezchybné fungování potřebují nepřerušovanou dodávku energie, kterou bude se zastaralou rozvodovou sítí náročné udržet.

Pokud by se tchajwanský průmysl ocitl v problémech, následky by pocítil celý svět. TSMC totiž momentálně produkuje zhruba 90 % globální dodávky pokročilých čipů, tamní firmy se pak v součtu na světové produkci všech čipů podílí z 68 %.

Nejistá budoucnost

Ať už Tchaj-wan příští rok odstaví svou poslední aktivní jadernou elektrárnu, nebo ne, jedno je jisté. Pokud by výpadky proudu či zhoršená geopolitická situace donutily zemi přehodnotit politiku „Bezjaderné vlasti“, znovuspuštění jaderných elektráren by bylo velmi obtížné.

Dokončení rozestavěné elektrárny Lungmen by vyšlo na zhruba dvě miliardy amerických dolarů (necelých 45 miliard korun) a zabralo by šest až sedm let, a to pouze v případě, že by společnost Taipower dokázala nahradit některé už nevyráběné komponenty.

Příklady ukazují, že znovuzprovoznit jadernou elektrárnu je náročné a drahé. Vzhledem k současné jaderné politice také Tchaj-wan rychle přichází o experty na jadernou energii, bez kterých není možné elektrárny bezpečně provozovat.

Pokud tedy v roce 2025 ukončí činnost poslední jaderná elektrárna na ostrově, DPP splní svůj dlouho proklamovaný slib a jistě tím potěší nemalou část veřejnosti. Bez vyřešení problému skladování radioaktivního odpadu se však Tchaj-wan „bezjadernou vlastí“ stejně nestane.

Pokud by naopak Tchaj-wan postavil hloubkové skladiště pro jaderný odpad či sjednal smlouvu o ukládání odpadu v zahraničí, bylo by pro něj výhodnější udržovat minimálně svůj poslední reaktor v chodu. Ten může být potřeba minimálně do doby, než Tchaj-pej vyřeší problémy své rozvodové sítě a obnovitelné zdroje posílí natolik, aby poskytovaly stabilní přísun energie.

Mít v záloze jadernou elektrárnu tak může být nebezpečné v případě ozbrojeného konfliktu s Pekingem, v případě mnohem pravděpodobnější čínské blokády je to však výhodné.

Průzkum z roku 2023 navíc ukazuje, že nelibost vůči jádru na Tchaj-wanu upadá. V něm 40,3 % respondentů označilo jadernou energii za pro Tchaj-wan vhodný zdroj energie.

Z nabízených dvanácti možností měla vyšší podporu pouze solární energie. Prezident Laj by tak měl zvážit, jestli je rok 2025 opravdu vhodný čas pro definitivní konec jaderné energie.