Zdeněk Zelený se skautskou přezdívkou Káďa naplnil svůj život neuvěřitelným dobrodružstvím. Za války vstoupil do Obrany národa a za komunismu šel za údajnou velezradu sedět na deset let jako politický vězeň. V polovině 50. let se mu podařilo tajně nafotit tábor, kam ho komunisté poslali.

Zdeňkova maminka měla o syna vážné obavy, znepokojovala ji jeho plachost. A protože se znala s paní Svojsíkovou, manželkou zakladatele českého skautingu, přihlásila ho do junáckého oddílu.

Tam získal přezdívku „Káďa“, protože tajné zprávy pro odboj ukrýval na půdách, kde se nacházely kádě s pískem pro případ požáru.

Útěk z třetí říše

Zdeněk Zelený se narodil 1. prosince 1924 v Praze v katolické rodině ruského legionáře. V devatenácti měl za sebou zbrojní průmyslovku, obor puškař a obdržel předvolání na nucené práce do Norimberku do fabriky Hermann-Göring-Werke. Tady nastupoval na dvanáctihodinové směny, spal v lágrových barácích pro 500 lidí.

Skaut Zdeněk Káďa Zelený. Foto: se souhlasem Post Bellum

Když spojenecké letectvo vybombardovalo část fabriky, bomby zasáhly kartotéku, domluvil se Zdeněk se čtyřmi přáteli, že spolu utečou. Cigaretami uplatil staršího vrátného, který v poškozené kartotéce našel jejich karty a spálil je. Každý den ušli desítky kilometrů, žebrali o jídlo nebo ho kradli, spali obvykle přes den a večer a v noci pokračovali v cestě na východ.

Po měsících putování se Zdeněk vrátil zpátky do protektorátu. Tatínek pro něj našel úkryt na vltavském nábřeží, kde dnes stojí známý Tančící dům. Káďa se schovával asi deset dní v podzemí domů. V této době se zapojil díky tatínkovi do Obrany národa. Jako spojka měl za úkol přenášet zprávy, ve kterých se kromě jiného připravovalo národní povstání. V květnu 1945 se aktivně účastnil bojů. A mimo jiné se mu povedl husarský kousek. Odzbrojil posádku německého vojenského auta těžítkem – maketou pistole.

„Nerad o tom vykládám…“

V srpnu 1945 splnil slib, který dal ještě před válkou páteru Klementovi, jeho prvnímu skautskému vedoucímu. Oslovil asi patnáct dětí z pražského Podskalí a založil družinu Lišáků. Scházeli se v parku na Karlově náměstí před kostelem sv. Ignáce ve vypuštěném bazénku. Tak vzniklo dnes slavné skautské 47. středisko Maják.

Zleva Stanislav Holáň, Zdeněk Zelený, Ladislav Shejbal, Slovák, Jaroslav Mejzr v zednické partě v pracovních lágrech na Jáchymovsku. Foto: se souhlasem Post Bellum

V únoru 1948 v Junáku vznikl Ústřední akční výbor. Junácká organizace byla rozhodnutím výboru následně plně podřízena Československému svazu mládeže a oddíly, které se odmítaly podrobit, byly v podstatě nuceny se rozejít. Tak začala postupná likvidace celého hnutí. Jako první přišly na řadu oddíly s křesťanskou výchovou. Skauti z Majáku pokračovali tajně: v Bohosudově, Příbrami a Praze, kde Káďa vedl oddíl roverů.

Zdeňka „Káďu“ Zeleného zatkla šestice estébáků 13. ledna 1951. Po devítiměsíčním martyriu ho Státní soud v Brně odsoudil k 15 letům vězení. Jeho spis obsahuje různá obvinění. Chystal prý útěk přes hranice jednoho bohoslovce, vyzbrojoval prý špionážní velezrádnou skupinu a usiloval o svržení lidově-demokratického zřízení. Ve skutečnosti toho Káďa proti režimu tolik neudělal. Kopíroval a šířil biskupský pastýřský list.

Co všechno během devítiměsíční vyšetřovací vazby zažil, nevíme. Prostě o tom nechtěl mluvit: „Osobně nerad vykládám, nebo snažím se vždycky slušně mluvit o těch záležitostech, kde teče krev. Kdo to prožil – má svoje zážitky, svoje následky. Vykládat o tom? Ono to jde špatně ven,“ říkal Káďa. Na nahrávce pro Paměť národa prozrazuje své muklovské heslo: „Když leží kousek chleba na stole, není hlad.“

Zdeněk Káďa Zelený, fotografie z vězeňského spisu. Foto: se souhlasem Post Bellum

Lilie odlitá z pojistek

Zdeněk Zelený mezi léty 1951 a 1960 prošel téměř dvaceti lágry a věznicemi. Vypráví o přátelství, která tam navázal, o skautském bratrství, které se v lágrech projevovalo službou ostatním. Vzpomínal, jak mu spoluvězni pomohli s bolavým zubem. Bez umrtvení mu ho vytáhli nějakým hákem.

Káďa v příbramském táboře Vojna založil pracovní četu složenou z deseti skautů. Společně byli určeni na stavbu mimo lágr, na sídlišti Březové hory. Tady si vytvořili ve zdi jednoho stavěného paneláku skrýš. Sem jim skauti zvenku uschovali fotoaparát. Káďovi se v polovině 50. let podařilo tajně nafotit politické vězně, tábor a příbramské staveniště.

Vězni sesbírali z vypálených pojistek plátky stříbra. Měsíce trvalo, než měli vzácného kovu tolik, aby z něho odlili skautskou lilii. Ukryli jí ve zdi jednoho domku sídliště. Až po mnoha letech jí vykopali. Káďa vše, co shromáždil – fotografie, písemnosti, kresby vězňů, předměty z lágru, které vězni vynesli přes civilní zaměstnance dolů a stavby sídliště, uchoval v pečlivě vedeném domácím archivu.

I po propuštění na amnestii v roce 1960 Zdeňka sledovala StB. Říká, že se musel chovat opatrně, jeho propuštění bylo pouze podmínečné s podmínkou trvající po deset let.

Skaut Zdeněk Káďa Zelený. Foto: se souhlasem Post Bellum

Zdeněk pracoval u Staveb silnic a železnic jako údržbář. Dál se scházel se skauty a přáteli z vězení. Udržoval naději, že se blíží doba, kdy se skaut obnoví. To se stalo v době pražského jara v roce 1968, v dubnu toho roku se obnovilo středisko Maják, pod ním 19 oddílů.

Těžko popsat zklamání, které prožil s příchodem normalizace. Skauting byl opět postaven mimo zákon. Majetek oddílů rozkradli pionýři. Káďa se dostal opět pod dohled StB. V roce 1989 mu bylo již 65 let, ale znovu se podílel na obnově skautského střediska Maják, který funguje dodnes. Zdeněk Káďa Zelený zemřel v 93 letech v roce 2018.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.