Syrské město Kobaní bylo peklem na zemi. Teď povstává z popela

Je to vůbec to samé město? ptáme se, když projíždíme Kobaní. Peklo na zemi, napadalo nás vloni v létě, když jsme procházely ulicemi, zavalenými sutinami z rozstřílených domů. Pocit totální apokalypsy, který jsme zažívaly vloni v srpnu, se ale nyní nedostaví. Město vstává z trosek.

Už při první návštěvě Kobaní nás udivovalo, že se do něj začínají vracet jeho obyvatelé, kteří před islamisty utekli do sousedního Turecka. Dnes, půl roku poté, jsou ulice vyčištěné, mnohá místa ani nepoznáváme – namísto sutin jsou jen prázdné plochy.

V ulicích se to hemží lidmi a centrum města je plné znovuotevřených krámků, dílniček, pekáren. Dokonce vidíme i několik svatebních salónů! To je neklamná známka toho, že se do města zase vrátil život se vším všudy.

Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se po půl roce vrátily do míst zasažených tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobaní. Z únorové cesty napsaly pokračování své úspěšné prvotiny „Islámskému státu na dostřel II.“  Kniha líčí dramatické zážitky i život obyčejných lidí na dosah fronty.

„Sutiny odvážíme za město, některé se používají na stavbu cest, a co jde, je znovu použito jako stavební materiál,“ vysvětluje náš tlumočník Džamál, mladý muž, který pracuje jako občasný novinář. Před válkou studoval na univerzitě v Aleppu literaturu.

Je z Kobaní, zná město, a my doufáme, že se nám podaří s jeho pomocí vykonat vše, co jsme si předsevzaly. Džamál má také široce rozvětvenou rodinu, jejíž členy brzy poznáme a z nichž mnozí zastávají důležité funkce.

Zastavujeme na kopci Mištanur, odkud jsme vloni pozorovaly děsivě krásné západy slunce nad apokalyptickým obrazem zničeného města. Vypadá to tu zvláštně, jakoby tu ty ruiny chyběly. Po prázdném holém pozemku bloumá pětapadesátiletá Naila Sulajmanová. Za ruku drží malé děvčátko. V tváři má nešťastný, zoufalý, ale i trochu apatický výraz.

“Tady stával můj dům, teď tu není vůbec nic, nic,” opakuje, jako by tomu pořád nechtěla uvěřit. Ruiny jejího domu odvezla na své náklady vláda kantonu Kobaní. Teď bydlí ve vedlejším domě u sousedů a svých příbuzných. Pokud dostanou vládní pracovníci od majitelů zničených nemovitostí souhlas, trosky vyvezou zdarma. Pokud ne, všechno si musí uhradit sám majitel. Stejně tak i stavbu nového domu. Zejména na starší obyvatele Kobaní je toho moc. “Manžel je nemocný a starý, jak si máme vydělat peníze na nový dům? Potřebovali bychom aspoň 30 000 dolarů, kde je seženeme?” mluví Naila i za další stovky obyvatel, kteří už nemají tolik sil a času, aby se pokusili své zničené domovy opravit.

Syrský Kapitol

O ulici dál stojí torzo tanku, který zde zbyl po islamistech. Dnes je oblíbenou prolézačkou místních dětí. Když totiž Da`iš zaútočili v létě 2014 na Kobaní, přitáhlo na 4000 ozbrojenců s desítkami tanků a spoustou další těžké vojenské techniky.

V centru města vláda ponechala velkou část ležet v troskách jako připomínku tragedie Kobaní. Jde o jakýsi památník, muzeum pod širým nebem. Opravovat se alespoň prozatím nebude. Stoupáme po zničených schodem budovy připomínající Kapitol. Je to bývalá knihovna. Zbylo z ní jen torzo. Islamisté tu měli řídící centrum.

“Přišli jsme, abychom vám všem podřízli krky,” stojí na zdi v arabštině. Vcházíme do divadelního sálu. Polstrované sedačky jsou rozervané, z opony visí k zemi jen potrhané cáry. Do patra nad námi už nesmíme. “Nevstupujte, zaminovaná oblast” září na zdi červeným písmem. Štěstí, že je s námi Džamál a překládá.

Kobaní od časného rána ožívá stavebním ruchem. Obnovujeme opět naše staré a osvědčené zvyky – ještě než nás ráno přijde vyzvednout Džamál s řidičem Serbestem, vydáváme se natáčet a fotit samy. Máme tyhle situace rády a užíváme si i chvíle, kdy se můžeme věnovat jen nabírání obrazového záznamu. A stejně jako my – ani obyvatelé Kobaní nemění své zvyky.

Jsou milí a pohostinní stejně jako před půl rokem. Nemusíme se zdržovat snídaní, protože za krátký okamžik nás někdo určitě pozve k sobě domů, a i kdybychom stokrát nechtěly, nakonec nebudeme mít to srdce je zarmoutit. Protože lidé v Kobaní jsou opravdu smutní, když nemůžete přijmout jejich pohostinnost.

Takže v sedm ráno už sedíme u jedné z rodin a pojídáme chlebové placky, které si namáčíme do olivového oleje. Olej je vynikající. Je to jejich domácí. Na rozloučenou dostáváme litr oleje nalitý do plastové láhve od pepsi. Rodina žije v jedné místnosti u sousedů. Jejich dům je napadrť. Ještě nemají ani odklizené jeho trosky.

Ve městě pracuje na odklízení trosek mnohem větší počet strojů než posledně. Sledovat obrovská rypadla, jak se zakusují do betonových kvádrů, je fascinující podívaná. V sutinách však hledají obživu i mnozí chudí obyvatelé. Troskami se prohrabuje spousta dětí i dospělých a snaží se vylovit staré železo nebo cokoliv, co se dá ještě přeprodat dál.

V centru Kobaní vyrostl staronový bazar a už to tu začíná vypadat vcelku normálně. Mnoho obchodníků zasklilo výlohy svých obchodů, opravili, co šlo, nakoupili zboží a snaží se znovu obnovit svoje předválečné živnosti.

Pekaři jsou ti, kdo nikdy nemají nouzi o zákazníky. Jdeme si koupit snídani do jedné z malých pekáren. Pracují zde tři muži, na nichž je na první pohled jasné, že svoje řemeslo vykonávají dlouhé roky. Ruce jim jen kmitají, ani je nestíháme sledovat. Jeden hněte z těsta bochánky, které pak vloží do kovového přístroje s válcem, zatočí klikou a z bochánku je ve vteřině tenká placka.

A placka už letí vzduchem na pomoučený stůl, kde ji další z mužů upraví do žádaného tvaru, potře marinádou, posype kořením, případně naplní měkkým sýrem, zabalí do tvaru pirohu a předá dalšímu. Ten ji hodí na dlouhou lopatu a strčí do obrovské pece, odkud za chvílí vytahuje čerstvou křupavou pochoutku.

Chceme platit, ale pekaři o tom nechtějí ani slyšet. Místo, aby si vzali peníze, dají nám ještě čaj. “Umíš si představit, že by se ti tohle stalo v pekárně v Česku?” říkáme si venku, když se zakusujeme do chleba zabaleného do kusu novin.

Sladká láska

Na bazaru v centru města to žije. Obchody se zlatem, směnárna – kufr s penězi postavený na židli na rohu ulice, obchod s erotickým prádlem, cigaretárny, krámek s alkoholem, kde seženete všechno s výjimkou dobrého vína. Skoro všechno už se tu dá koupit. Zalézáme do obchodu s obuví.

Mladému obrýlenému prodavači pomáhá asi dvanáctiletý klučina. “Já jsem tu jen jako zaměstnanec. Majitel má ještě jeden obchod. A ten můj malý pomocník, to je sirotek, kterého tu nechávám něco si přivydělat,” vysvětluje. Podle něj jdou obchody dobře, protože město už je zase plné lidí. Na rozloučenou Markéta dostává pár fosforově zelených botiček pro svou dceru.

Náš pohled upoutá velký obchod na rohu s názvem “Sladká láska”. Už pohled do výlohy rozehraje naše chuťové buňky. Jsme totiž v cukrárně plné obřích táců přetékajících lákavými sladkostmi . Sezamové placičky, pistáciové kostky, tvarohové pirohy, ořechové trubičky. Nevíme, kam s očima dřív. Chceme ochutnat všechno.

Pán za pultem jakoby to vytušil, hned nám přináší talířek s ochutnávkou. Ukazuje se, že je to sám majitel, pan Mustafa. V cukrovinkách podniká už 15 let. “Cukrárnu provozuju spolu se svými dvěma bratry. Všechno si pečeme sami. Musím říci, že se nám daří. Tady v Kobaní jsou jen dvě cukrárny, takže tu není velká konkurence,” vysvětluje černovlasý sympaťák. Válka ale dopadla i na jeho podnikání.

“Když se bojovalo o Kobaní, žili jsme v Turecku. Vloni v březnu jsme se vrátili. Nás obchod byl úplně prázdný, výlohy rozbité. Začali jsme makat na opravách a už v dubnu jsme znovu otevřeli.”

Musíme uznat, že jeho sladkosti jsou vynikající. Kupujeme si dvě krabice laskomin a jdeme hledat směnárnu. Nemusíme chodit daleko. Hned na rohu, v ruinách spadlého domu, sedí děda a na stolku před sebou má vyrovnány štosy syrských liber.

“Cože, za dolar 435 liber? No to už je úplná katastrofa, to tu ještě nikdy nebylo,” kroutí hlavou Džamál. Před válkou bylo za dolar 60 liber. Propad syrské měny vede k obrovské inflaci. Pak bere Džamál do rukou syrskou pětistovku a obrací se na nás: “Tahle bankovka je na území IS zakázaná. Víte proč?” podává nám ji.

Dojde nám to hned – je na ní totiž vyobrazena žena – královna Zenobie, vládkyně starověké Palmýry. Ó, jaká to hrůza pro islamisty – žena, která má moc a vládne!