Ze současných diskusí o českém pozdním komunismu často vyplyne podivně pokřivený obraz minulosti: proti předlistopadovému režimu se podle něj za tzv. normalizace stavěla jen „hrstka disidentů“, jinak prý žili obyvatelé Československa vcelku klidné životy. Sice občas neměli banány nebo toaletní papír, ale nějaký útlak a nesvobodu si ani pořádně neuvědomovali, neměli dost informací a podobně. Ten obraz je dost účelový, co se do něj nehodí, to se příliš nepřipomíná.

Málokdo tedy například ví, že vůbec největší a velmi důraznou protikomunistickou petici, tzv. Moravskou výzvu, iniciovanou katolickým laikem Augustinem Navrátilem, podepsalo v roce 1988 přinejmenším půl milionu lidí, kteří žádali náboženské svobody.

Málokdo asi také ví, že v červenci 1985 při oslavách sv. Cyrila a Metoděje vyhnali čeští křesťané (v počtu 100 až 200 tisíc osob) pískotem a skandováním tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka. Protestovali tak proti útlaku a proti komunistické snaze pojmout masové setkání věřících jako bolševickou „oslavu míru“.

Pavel Záleský s rodinou a mladšími bratry v roce 1967. Foto: se souhlasem Post Bellum

Moravský křesťanský disident a neúnavný dělník samizdatu Pavel Záleský se na zmíněné petici podílel jako Navrátilův blízký spolupracovník (a dění na Velehradě se předtím také účastnil). O tzv. normalizaci, tedy období let 1969-1989, Pavel Záleský říká:

„Někdy se mi zdá, že normalizace byla v určitých ohledech těžší, než když vás někdo například fyzicky trápí. Za normalizace šlo o zničení duše. Žil jste ve špatném komunistickém prostředí, k něčemu vás nutili, vy jste se navenek přetvařoval. To zanechalo strašné následky na morálce celého národa. To přetvařování, farizejství, ten dvojí život. Něco jiného se říkalo v televizi, něco jiného v práci, něco jiného doma. To je zhoubné, takové ničení duše.“

Kriminál za poezii

Pavel Záleský se narodil se v Hodoníně v únoru 1955, do svých 22 let žil v Mutěnicích. Na svět přišel jako první ze tří synů Petra a Julie Záleských. Otec pracoval na dráze, kromě toho měla rodina malé hospodářství a vinohrad.

V roce 1958 byli Pavlův otec Petr a strýc František (tehdy student bohosloví) zatčeni, záminkou se stalo mimo jiné šíření protikomunistických básní. František Záleský dostal dva roky, Petr Záleský musel do vězení na dva a půl roku (v rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná mimo jiné na útrapy a ponižování ve vazbě v Uherském Hradišti i ve výkonu trestu, který si bratři museli odpracovat v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku).

Pavel Záleský (vlevo) s matkou a bratrem Petrem o Vánocích bez vězněného otce v roce 1958. Foto: se souhlasem Post Bellum

Pavel byl jako tříapůlletý kluk u otcova zatčení, byl za ním také v lágru na návštěvě: „Byl jsem tam jednou s maminkou. Držel jsem se křečovitě mříže a na taťku jsem se ani nepodíval. Měl jsem strach. To zatčení táty mě poznamenalo navždycky.“

Součástí trestu bylo propadnutí majetku. Přiživilo se na tom i družstvo, do kterého Zálesští odmítli vstoupit. „Otcův a strýcův případ využili jako exemplární, sloužil k zastrašení hospodářů, kteří nechtěli do družstva. Náš dům znárodnili. Mohli jsme v něm zůstat, ale až do roku 1989 jsme platili nájem. Jezeďáci odvedli naše krávy. Meruňkový sad zničili. Přijel bagr a vytrhal třicet stromů. Měli jsme zkultivovaný vinohrad, dali nám místo toho úhor, kde jsme museli vysadit vinohrad znovu. Sebrali nám spoustu majetku.“

Rodina byla zbožná, Pavel ministroval v kostele, víra byla součástí každodenního života. Chtěl pracovat se dřevem a stát se dřevomodelářem, ale nedovolili mu, aby se vyučil u soukromníka. Dal se tedy po otcově vzoru k železničářům, roku 1970 nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční a strojnickou v Břeclavi.

Studoval do roku 1974 – a tehdy prý prodělal krizi víry, na zhruba sedmileté období svého života nerad vzpomíná. Pavel Záleský je poctivý člověk, nedopouštěl se žádných kriminálních činů, prostě jen lehkovážně žil: „Chodil jsem do vinného sklípku, pil jsem, kouřil, na ničem důležitém mi moc nezáleželo.“

V roce 1975 musel na povinnou dvouletou vojnu. Nejprve ho poslali do poddůstojnické školy v Michalovcích na Slovensku, pak sloužil rok a půl v Chebu, krátce také v Lounech.

„Byla to šikana a hlavně vymývání mozků. Na politických školeních nás přesvědčovali, že nás ohrožuje Západ a že musíme bojovat proti nepříteli. Přitom tady byly sovětské rakety, neměli jsme bránit vlast, ale naopak my jsme Západ ohrožovali.“ Po návratu z vojny se Pavel oženil a s manželkou Alexandrou se přestěhovali do Ludkovic u Luhačovic. Pracoval u dráhy (až do pádu komunismu) a říká, že se tehdy vrátil sám k sobě a k víře, že k tomu výrazně přispěla jeho žena.

Opisoval jsem a opisoval…

Protože v Československu oficiálně nevycházela téměř žádná náboženská literatura (a to, co vycházelo, podléhalo cenzuře a dalšímu politickému dohledu), začal Pavel Záleský brzy vydávat samizdat:

„Nedala se sehnat ani Bible, tak jsem opisoval a opisoval, co mi přišlo pod ruku. Něco jsem dostával od kněží, se kterými jsem spolupracoval. V Luhačovicích jsem se seznámil s páterem Rudolfem Vašíčkem nebo s Václavem Divíškem, kteří strávili mnoho let v kriminálech. Materiály jsem získával také z Křesťanské akademie v Římě.“

Pavel Záleský (vlevo) v roce 1975. Foto: se souhlasem Post Bellum

Důležitý byl tehdy pro Pavla jeden z jeho spolupracovníků na železnici, Svatoslav Malurek, který ho seznámil s disidenty z celé republiky, především ale začal spolupracovat s Jaromírem Němcem ze Zlína, významnou a zapomínanou postavou, důležitým organizátorem českého samizdatu.

Pavel Záleský nejdřív opisoval texty na psacím stroji v deseti až dvanácti kopiích, ale to mu připadalo nedostatečné:

„Vymyslel jsem tedy takovou hmotu ze želatiny, suříku a různých chemických sloučenin, vytvořil jsem z ní formu, do které jsem obtiskl matrici. Z toho se dalo udělat až 30 kopií. Bylo to ale hodně mokré, takže jsem to musel sušit, papíry bývaly rozložené po celém bytě. Později jsem získal od Augustina Navrátila rozmnožovací rámeček, to už pak byla týmová práce na vysoké úrovni, už se dalo tisknout třeba 500 kopií.“ S prací na samizdatu, za níž samozřejmě hrozilo vězení, Pavlovi Záleskému pomáhalo mnoho přátel.

Po protestech na Velehradě v červenci 1985 si Pavla Záleského začala všímat tajná policie, v listopadu 1985 zažil první dlouhý výslech. Státní bezpečnost tehdy zatkla jeho spolupracovníky Jaromíra Němce a Pavla Dudra – Záleskému se podařilo dorazit domů krátce před domovní prohlídkou (to už bydlel v Otrokovicích) a ukrýt většinu důkazů:

„Odvezli tenkrát spoustu věcí, hlavně náboženskou literaturu, ale za jedním obrazem jsem měl třeba schovaný adresář, který nenašli. Pod vanou byla rozmnožovací barva, kterou také neobjevili. A na chodbě si nevšimli krabice s papíry a barvou. Cítil jsem v tom Boží pomoc.“ Následný výslech „trval několik hodin, pět hodin určitě. Vystřídalo se na mně asi deset estébáků. Chtěli, abych prozradil spolupracovníky. Neprozradil jsem nikoho, ale litoval jsem, že jsem se s nimi vůbec bavil.“

I když Pavel Záleský tenkrát neskončil ve vyšetřovací vazbě (jako třeba Pavel Dudr, se kterým dokumentaristé Paměti národa také natáčeli), byl obviněn a až do listopadu 1989 ho estébáci šikanovali, sledovali, pravidelně zadržovali na dvacet čtyři nebo osmačtyřicet hodin. Odmítal s nimi spolupracovat, volil pasivní rezistenci, když ho přišli sebrat, lehl si na zem:

„Občas mě zmlátili. Dávali mi pouta, pak mě za ně vláčeli po zemi, jednou mi pohmoždili nebo možná zlámali žebra.“  Mezitím Pavel podepsal Chartu 77 – dřív to neudělal, aby k sobě jako samizdatový vydavatel zbytečně nepřitáhl pozornost StB, po roce 1985 už tenhle důvod neplatil.

Moravská výzva

V letech 1987-1988 pomáhal Pavel Záleský Augustinu Navrátilovi (i on pracoval jako železničář) s organizací petice, které se říká Moravská výzva, ale přesně se jmenovala Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů (blíže zde). V jedenatřiceti bodech žádala rozsáhlé náboženské svobody, jež jsou sice v demokratickém zřízení samozřejmé, avšak komunistický stát je i v pozdních 80. letech odmítal povolit.

Mimo jiné tím komunisté demaskovali sami sebe: navenek předstírali, že lidé mohou praktikovat svou víru svobodně – petice přitom ukazovala, že kdyby režim připustil skutečnou náboženskou svobodu (včetně svobody slova a shromažďování), brzy by se zhroutil.

Pavel Záleský vzpomíná: „Udělali jsme velké setkání ve vinném sklípku u mých rodičů v Mutěnicích, kde jsme diskutovali o obsahu a načasování petice. Přijelo asi 30 lidí z Olomouce, Prahy, Brna, Přerova. Řada významných osobností. Pražští disidenti chtěli, aby se to více propracovalo. Augustin však trval na tom, aby se akce spustila hned. A taky jsme to, bez ohledu na opatrnost Pražáků, rozjeli.“

Pavel Záleský vláčený příslušníky SNB. Shromáždění za propuštění Augustina Navrátila z psychiatrické léčebny, Olomouc 1988. Foto: se souhlasem Post Bellum

Petici, za níž se postavil také kardinál František Tomášek, podpořilo v následujícím roce více než půl milionu lidí z Československa. Šlo o nejmasovější petici proti komunistickému režimu, možná vůbec největší akci podobného druhu ve střední Evropě: „Podle Augustina bylo těch podpisů asi 600 tisíc, jenže tisíce archů zabavili estébáci, půl milionu podpisů je tedy doložených.“ Pro srovnání: Chartu 77 podepsalo asi dva tisíce lidí, protikomunistická iniciativa Několik vět z jara roku 1989 získala zhruba 40 tisíc podpisů.

Pavel Záleský, Augustin Navrátil i desítky dalších lidí čelili v souvislosti s peticí všemožným potížím, pronásledování a šikanování: „Estébáci na nás nemohli přímo, protože jsme s Augustinem Navrátilem akci řádně ohlásili. Šikanovali nás tedy jinak, číhali v kostelích, kde se petice podepisovala, otravovali různé signatáře a další sběrače podpisů. Nás před tvrdším postupem chránil také zájem zahraničních rozhlasových stanic, Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Když nás zadrželi, hned se to dostalo ´do éteru´. To na naše věznitele působilo.“

Poslední dva roky před pádem komunismu zabrala Pavlovi Záleskému nejvíc času výroba ilegálního samizdatového čtrnáctideníku Křesťanské obzory:

„S Augustinem Navrátilem jsme redigovali texty, tiskli, distribuovali. Dělali jsme toho 500 kusů, časopis míval dvacet stránek a více. Když Augustina zavřeli do psychiatrické léčebny v Kroměříži, jezdil jsem tam za ním dělat redakci.“ Mezi českými samizdatovými časopisy se zřejmě nenajde žádný jiný, který by vycházel tak často jako Křesťanské obzory, na poli ilegálního samizdatového vydávání šlo o obdivuhodný výkon. Pavel Záleský v rozhovoru právem připomíná, že podíl křesťanů na podvracení a nakonec i zhroucení komunistického režimu je nepominutelný.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.