Štefánia Lorándová zemřela 26. října 2012. Když jsem ji kdysi poprvé navštívil, bylo jí devadesát, bydlela v nejvyšším patře jednoho starého vinohradského činžáku a skoro nikdo za ní nechodil. Její dávnou minulost zpravidla znali jen lidé, kteří se profesně zabývali tématem holocaustu, a staří známí, kterých už moc nezbývalo. Byla to žena neobvykle statečná a obětavá, prodloužila život mnoha uprchlíkům před nacismem – a je pravděpodobné, že mnohé z nich zachránila.

Štefánia pocházela ze Slovenska. Narodila se v Košicích 22. listopadu 1919, do zámožné židovské rodiny. S ironickým úsměvem říkala: „Byli jsme to, čemu se říká ´lepší lidé´.“ Lorándovi žili v Michalovcích, otec Ludvík pracoval jako ředitel elektrárny a parního mlýna, matka Margita zůstávala doma s dětmi, Štefánií a její sestrou Magdalenou. Ludvík měl v Michalovcích spousty příbuzných, na rozdíl od své ženy pocházel z prostředí hluboce věřících Židů.

Lorándovi měli košer domácnost, Ludvík pravidelně chodil do synagogy. Roku 1928 však náhle zemřel, bylo mu 43 let. Matka se na naléhání sourozenců přestěhovala s dětmi do Žiliny a brzy se přiklonila k liberálnímu způsobu života – příkazy, vyplývající z víry, přestala dodržovat.

Hnutí mladých sionistů

Štefánia, hezká vysoká dívka s výjimečným jazykovým nadáním, studovala gymnázium, ale už v šestnácti letech nastoupila jako úřednice v žilinské Legiobance, maturitu dodělala soukromě. A v bance zůstala až do svých devatenácti – přesně do té doby, kdy vznikl Slovenský štát, kdy nacistické Německo okupovalo zbytek Československa, a Židům začaly nejhorší časy.

Štefánia Lorándová. Foto: se souhlasem Post Bellum

Štefánia tehdy patřila k výrazně levicovému hnutí mladých sionistů Hašomer Hacair (Mladý strážce). Nejdřív se spolu s přáteli připravovala na přestěhování do Palestiny, ale po anšlusu a především po rozpadu Československa pochopili, že se to může podařit nejvýš jednotlivcům. Začali se soustředit spíš na záchranu svých bližních, nejdřív uprchlíků z Rakouska.

Když v roce 1942 zahájily slovenské úřady deportace Židů, rozhodli se lidé z Hašomeru, že se pokusí dostat co nejvíc lidí do Maďarska, kde byla snesitelnější situace než na Slovensku. Štefánii vyslali do Budapešti, aby tam, stejně jako další „agenti“, připravovala pro uprchlíky zázemí. Hranice překročila tajně v doprovodu pašeráků 9. března 1942.

„Margitiny“ úkoly

V Maďarsku, v Budapešti, žila Štefánia pod falešným jménem Margita Demeterová. Měla tři hlavní povinnosti: zajišťovat pro uprchlíky doklady, ubytování a peníze. Pomáhalo jí, že uměla několik jazyků (maďarsky, slovensky, německy), navíc nevypadala jako Židovka.

Podařilo se jí tedy oklamat maďarské úředníky a získávat od nich rodné listy se jmény skutečných osob. Vydávala se za Maďarku, byla neodbytná, vynalézavá, vymýšlela si věrohodná zdůvodnění, nakonec dokázala získávat i policejní přihlášky k pobytu. Všechny dokumenty posléze pozměňovala (zaměňovala a přepisovala písmena ve jménech) a desítkám lidí tak zajistila novou identitu. Peníze obstarávala s pomocí židovské organizace JOINT.

Celý příběh Štefánie Lorándové si můžete poslechnout v rozhlasové verzi dokumentu:

Po čase Štefánii zatkla maďarská policie, protože jeden ze zatčených uprchlíků promluvil při výslechu. Policisté ovšem sebrali Margitu Demeterovou – Štefániino skutečné jméno znal málokdo, a tak se nepřišlo ani na to, že zatčená je Židovka. Odvezli ji do internačního tábora Bačka Topola, kde byly poměry mírnější než v jakémkoli židovském lágru. Pracovala jako vězenkyně v kanceláři (mj. proto, že uměla psát na stroji) a zamiloval se do ní stárnoucí velitel:

„Nic jsem mu nedovolila, mohl mi jen políbit ruku. Přesto jsem měla v táboře neuvěřitelné postavení, přišel za mnou třeba jeden z dozorců a řekl mi: ‚Margitko, já bych moc chtěl jet na dovolenou, nemohla byste se přimluvit?‘ A já jsem řekla: ´’Dobře, ale slyšela jsem, že jste křičel na internované, tak už to slyšet nechci!’“

Na zdech viseli samí Hitlerové

Když Štefánii alias Margitu skoro po roce propustili, začala si hledat práci jako úřednice a znovu se zapojila do ilegálního hnutí. Tehdy našla v inzerátech nabídku zaměstnání od neznámé agentury Tempo. Dorazila na pohovor – a zjistila, že je v německé tiskové kanceláři: „Na zdech viseli samí Hitlerové, ale už jsem se nemohla otočit na podpatku a odejít. A teď si představte, že jsem udělala zkoušku a oni mi řekli, že jsem okamžitě přijata. Nevěděla jsem, jak z toho ven, tak jsem jim řekla, že chci nehorázně vysoký plat. A oni na to kývli.“

Štefánia chtěla po pohovoru zmizet, ale nakonec práci přijala, protože ji přemluvili přátelé z odboje, kteří doufali, že se tak dostanou k informacím.

Štefánia Lorándová. Foto: se souhlasem Post Bellum

Své židovství a svou pravou identitu nakonec Štefánia Lorándová neutajila. Dva její ilegální spolupracovníci byli zatčeni, prozradili ji a policie si pro ni přišla do zaměstnání. Věc se ale obešla bez velkého skandálu, což si Štefánia vysvětlovala následovně: agenturu vedl německý baron Pitner, který se „ulil“ do Budapešti, aby nemusel na frontu – dobře se mu tam žilo, chtěl tam zůstat a nepotřeboval nepříjemnosti – a židovská odbojářka mezi zaměstnanci, to nepříjemnost byla.

Baron se tedy prý zasadil o to, aby se případ pokud možno nerozmazával. Štefánia absolvovala několik výslechů (zřejmě dost tvrdých – podle autora diplomové práce o jejím životě jí tehdy policisté pravděpodobně vyrazili zuby), zavřeli ji na samotku a pak do vazební věznice v ulici Markó.

Vzpomínala, že si jí tam oblíbili, dozorci se k ní chovali dobře, potkala tam i přátele z odboje. Po čase měla soud, kde dostala poměrně mírný pětiměsíční trest, ale na svobodu už nevyšla. V březnu 1944 obsadili Maďarsko Němci. Do Budapešti přicestoval Adolf Eichmann a začal organizovat transporty do Osvětimi.

Když jsme stáli v Osvětimi na rampě…

Štefánia Lorándová musela nejdřív do židovského koncentračního lágru a pak už do vlaku, který mířil do Birkenau. Odjížděla 29. dubna 1944, jela spolu se svou sestrou Magdalenou, patřily k prvním deportovaným Židům z Maďarska. Není přesně zdokumentováno, kolika lidem, jimž předtím obstarala falešné doklady, se v Maďarsku podařilo přežít – pravděpodobné je, že jich bylo několik desítek.

„O plynových komorách jsem tehdy vůbec nic nevěděla, v Maďarsku nebylo dost informací… Člověk si mohl představit, že Židy nečeká nic dobrého, ale že jsou hubeni v plynu jako hmyz? Koho by něco takového napadlo?“ – říkala Štefánia Lorándová při našem rozhovoru:

Štefánia Lorándová. Foto: se souhlasem Post Bellum

„Ale když jsme stáli v Osvětimi na rampě a obklopovali nás esesáci se psy, byla před námi jedna Berlíňačka, taková hezká mladá blondýna. A oni nás vyzvali, abychom se sami přihlásili, pokud se cítíme nemocní nebo slabí, že nás odveze auto. Nějak jsem vycítila, že esesáci to s pomocí nemohou myslet vážně, že s tím autem je to nějaká habaďůra. Ta Berlíňačka se ale přihlásila. Já jsem jí říkala: ´Lízo, nedělejte to!´ Jenže ona si snad myslela, že jí nepřeju, aby se svezla autem nebo co. Dokonce i jeden esesák jí řekl: ´Ach, du kannst noch laufen.´ Protože viděl mladou ženu a věděl, že by ještě mohla žít. Ale druhý SSman ji vzal, protože se hlásila dost urputně. Když jsme pak přišly do lágru, tak nám tamní holky říkaly, že to byla součást tzv. selekce, a že ty ženy, které oddělili, právě ´letí komínem´. Zabili je hned po příjezdu.“

Iluze o bezpečí v komunismu

Činnost v odboji zajistila Štefánii popularitu mezi vězenkyněmi z lágrové hierarchie. Pomohly jí, a zapsaly její jméno (a jméno její sestry) na seznam žen určených k deportaci do jiného tábora. O Birkenau nebyla ani na konci života schopna podrobně mluvit: „Byla to taková hrůza, že na to vůbec nedokážu myslet… Chtěla jsem jediné: odjet pryč, kamkoli. Nevěděla jsem, kam nás odvezou, ale byla jsem tehdy přesvědčená, že horší místo než Osvětim na zemi není.“

Štefánia Lorándová (vlevo). Foto: se souhlasem Post Bellum

Sestry Lorándovy se nejdřív dostaly do městečka Poříčí (německy Parschnitz) u Trutnova, do tábora, kde se s židovskými vězenkyněmi zacházelo vzhledem k obvyklým poměrům v nacistických lágrech slušněji. V Poříčí Štefánia opět pracovala jako úřední vězeňská výpomoc, protože uměla německy a psala na stroji. Pak byly sestry převezeny do zhruba deset kilometrů vzdálených Bernartic, na práce v tkalcovně. Situace v Bernarticích se začala zhoršovat s blížícím se koncem války, kdy na místo přicházeli esesáci z území, z nichž byla vyhnána německá armáda, ale i tak to bylo prostředí, nesrovnatelné nejen s Osvětimí, ale i s dalšími tábory v Německu a v Polsku.

V Bernarticích se Štefánia a Magdalena (po namáhavé práci při hloubení protitankových zákopů) dočkaly osvobození, a setkaly se také s maminkou, která byla vězněna v jiném nedalekém lágru. Holocaust přežil i jejich nevlastní otec – mnoho dalších příbuzných Němci zavraždili.

Štefánia s podlomeným zdravím odjela do Žiliny a poté do Bratislavy, kde se setkala s některými přáteli z komunistického a židovského odboje. V té době už nebyla stoupenkyní sionistických idejí: dospěla k přesvědčení, které se záhy mělo ukázat jako zcela iluzivní: že Židé najdou klid a bezpečí pouze v komunismu.

50. léta a vystřízlivění

Foto: se souhlasem Post Bellum

Také poválečné osudy Štefánie Lorándové byly napínavé a plné zvratů. Ještě dlouho před komunistickým převratem v únoru 1948 začala pracovat na předsednictvu vlády, poté na ministerstvu vnitra a dokonce u Sboru národní bezpečnosti. Nabídli jí, že může odjet na Ukrajinu a starat se o repatriace Volyňských Čechů.

Setkání se sovětskou realitou jí způsobilo rozčarování – a když se vrátila do Československa, čím dál víc se jí prý příčila i domácí komunistická praxe. V roce 1951 nastoupila na ministerstvo zahraničí a sepsala své výhrady do dopisu ministrovi Viliamovi Širokému, s nímž se znala. Nedostala písemnou odpověď, ale oznámení, že s ní bylo zahájeno disciplinární řízení a že se má dostavit k výslechu na Státní bezpečnost.

Byla to už doba vyhroceného komunistického antisemitismu – ze zaměstnání tehdy odešla sama, z KSČ ji během několika týdnů vyhodili. Štefánia Lorándová ze svých mladických komunistických iluzí brzy vystřízlivěla. Až do důchodu se pak živila jako překladatelka a tlumočnice.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.