Senior není člověk, který chce pustit sednout v tramvaji nebo hledá slevy v supermarketu. Jde mnohdy o aktivní lidi se silnými životními příběhy. Pohled na stáří se snaží demýtizovat ředitel centra pro seniory Elpida Jiří Hrabě, který vede časopis Vital zaměřený na lidi v důchodovém věku. „Jsme takový Respekt pro seniory. Jde o časopis, který stojí za to ukrást babičce,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org

Existuje vůbec něco jako specifická žurnalistika pro seniory?

Podle mě ne. Je to marketingová kategorie, kterou si média chtějí čtenáře rozdělit do nějakých škatulek, ale jinak je to prostě žurnalistika. Rozdíl tak není v kvalitě žurnalistiky, ale spíš ve výběru témat. Jsou to třeba rozhovory s osobnostmi, kterých se vedle běžných témat ptám i třeba na jejich vztah ke stáří a jakým způsobem ho prožívají. Chceme totiž čtenářům kromě radosti ze čtení přinést také inspiraci. V tom to tedy může být trochu jiné. Volíme témata, která sami řeší, stejně jako to dělají časopisy pro mladé. 

Je odlišná forma, jakou jim ty informace předáváte?

Používáme třeba větší písmo, a vzhledem k tomu, že jsme čtvrtletník, tak se snažíme psát delší texty a jít do hloubky tématu. To, co jiná média nemají, jsou rozhovory, kterým říkáme „přes generace“. Tedy že někdo mladší dělá rozhovor s někým starším. Často oslovujeme známé osobnosti, ať udělají rozhovor v rodině, protože je to příležitost, aby se třeba děti svých rodičů nebo prarodičů zeptali na něco, co se v běžném životě ještě nedozvěděli. 

Vy do těch rozhovorů nějak zasahujete?

Většinou jim jen řekneme, jak vypadá koncept a pošleme jim rozhovory, které už proběhly. Samozřejmě tam následuje klasická editace, ale vedení rozhovoru necháváme na nich, protože chceme, aby to bylo autentické.

Pojítko mezi generacemi

Mezi známými jsem si dělal takovou malou rešerši toho, co jsou podle nich média pro seniory. Z deníků zmiňovali Blesk nebo z časopisů pak takové ty lifestylové Květy či Vlastu. Liší se v něčem Vital?

My jsme vlastně takový Respekt pro seniory. To znamená, že se moc nevěnujeme povrchním informacím typu, kdo s kým byl na jakém večírku, ale snažíme se jít více do hloubky. 

To, co říkáte, kopíruje zažitou stereotypní představu, kterou mladší generace mohou o seniorech mít. Moc to nereflektuje skutečnost, že senioři jsou mnohovrstevnatá skupina lidí a je mezi nimi velká řada těch, kteří mají vztah ke kultuře, chtějí se nadále vzdělávat a silně přemýšlejí na tím, jak trávit volný čas dobře a efektivně. Tito lidé nechtějí konzumovat to, čemu se v žurnalistice říká mediální obsahy nízkého vkusu, neboli bulvární média.

Předplácí si vás kolem dvou tisíc lidí a řada dalších seniorů má k vaší publikaci volný přístup v knihovnách nebo v domovech pro seniory, kam ji dodáváte. Na což mimochodem aktuálně pořádáte finanční sbírku, abyste v tom mohli pokračovat. Mě by ale zajímalo, kdo je pro vás senior, a tedy vaše cílová skupina? 

Naší cílovou skupinou jsou především lidé v důchodu. Obecně nás čtou ale lidé nad padesát, protože k nám dodávají texty i redaktoři z jiných médií, kteří si u nás mohou napsat o tématech, pro která třeba ve svém domovském médiu nemají prostor. 

Ono to často funguje tak, že Vital svým rodičům nebo prarodičům předplácejí mladší členové rodiny. Motivací je nejspíše právě to, že chtějí, aby četli něco kvalitního. Publikace je v podstatě svébytnou knihou, do které se mohou začíst jak studenti, tak právě jejich rodiče a prarodiče, kteří mají chuť se do některých témat, třeba i společně, ponořit do hloubky. Proto se nechceme vyloženě omezovat na věk a sami říkáme, že jde o časopis, který stojí za to ukradnout babičce. Třeba čtením Vitalu děti nebo vnoučata zjistí, co lidé ve starším věku řeší. Mohou se k ním vnitřně přiblížit a navzájem se pochopit v době, která je extrémně rychlá a zdá se, že si někdy přestáváme rozumět.

Takže lze ve zkratce říct, že bojujete proti dezinformacím, které nezřídka kdy na základě informačního chaosu vytvářejí v rodinách napětí a propasti. Je vaším cílem vytvářet mezi generacemi jistá pojítka? 

Rozhodně. Ostatně i o tématu dezinformací běžně píšeme. Ale nepíšeme o tom z pozice kazatele, který říká, co je pravda a co lež. Snažíme se spíš poukázat na způsoby manipulace a podnítit čtenáře k tomu, aby si po vlastní ose přišli na to, v čem je problém a v čem ta manipulace tkví. Vybavujeme je takovými nástroji, aby na to přišli sami, podpořili tak vlastní sebevědomí a zlepšili dovednosti, jak ty nástroje využívat a kombinovat. Často jsme i hodně překvapení, na co vše dokáží přijít. A taky s nimi řešíme prostě základy žurnalistiky, tedy to, že se sluší, aby byl článek podepsaný, aby byl dohledatelný zdroj, vydavatel daného média, nebo zda fotografie odpovídá sdělení a je u článku použita v kontextu, v jakém byla pořízena.

Setkání nad propastí

V médiích se o seniorech často mluví jako o příjemcích a šiřitelích manipulativních řetězových e-mailů či se zpochybňují v souvislosti s dezinformacemi jejich schopnosti pracovat s informacemi. A to i přesto, že víme na základě výzkumů, že náchylnost k dezinformacím je ve všech věkových skupinách dost podobná. Jak oni na to z pozice těch zpochybňovaných na téma dezinformací reagují? 

Hodně z nich to upřímně štve. Říkají, že se v tom dokáží zorientovat a zvládnou rozeznat nedůvěryhodný e-mail. Když jim přijde zpráva, kde je hodně barev a vzbuzuje silné emoce, jako strach nebo lítost, tak to řada z nich prostě smaže. Je pravda, že když jim to pošle známý, ke kterému mají důvěru, tak mají větší tendenci pak věřit i tomu sdělení a přeposlat ho, ale i tak je mezi nimi dost těch, kteří tomu známému odpoví: „Hele, tohle mi neposílej, protože to není pravda. Podívej se na toto a uvidíš, jak to skutečně je.“ Ti, kteří u nás třeba prošli ověřovacími kurzy, se často stávají jistými vyslanci kritického myšlení. 

Zmiňoval jste, že váš časopis kupují mladší členové rodiny těm starším a může to vést k vzájemnému pochopení. Přeci jen ve společnosti máme mezigenerační propasti, jako v případě využívání technologií, konzumace typů médií nebo v přístupu k duševnímu zdraví. Našel jste nějaký klíč k tomu, jak si více v rodinách rozumět?

Univerzální klíč asi neexistuje. Vždy záleží na tom, jak moc otevřenou komunikaci v té rodině mezi sebou máte. Na diskuzní akci „Mezi generacemi: setkání nad propastí“, kterou jste pořádal a já se jí účastnil, jsme to viděli. Třeba právě v oblasti duševního zdraví tam byla situace, kdy účastnice popisovala, že je pro ni těžké s rodiči mluvit o tom, že má terapeuta, protože to nejsou schopni pochopit a berou to jako selhání. Vy jste zase popisoval, že někdy rodina pochopí, že problémy s duševním zdraví jsou reálné a není to nic ostudného, až ve chvíli, kdy se jich to samotných týká. To je realita a je podle mě základ pochopit, že není potřeba se bát toho, že má někdo na něco jiný názor. Je dobré mít také na paměti, že taková diskuze nemusí mít okamžitý efekt, jsou to spíš postupné kroky vedoucí k nějakému cíli. Je to spíše několikadílný seriál.

U všech zmíněných témat je dobré se o tom bavit a snažit se pochopit a zjistit, v čem je vlastně ten problém a proč je třeba ta pozice našeho partnera taková, jaká je. Žijeme v jiných sociálních bublinách, máme jiné finanční zázemí, potkáváme se s jinými lidmi a nebo máme jiné zdroje informací o tom, co se ve společnosti děje. 

Stárnutí jako strašák

Jak pohlížíte na stáří a stárnutí?

Stáří nemá ve společnosti moc pozitivní postavení. Myslím to tak, že mladí lidé se na seniory často dívají jako na někoho, kdo chce pustit sednout v tramvaji nebo kdo hledá slevové akce v Kauflandu. To bývá způsobeno tím, že ne každý mladý člověk má v dnešní době přímou zkušenost se seniory, protože nemají čas nebo jejich prarodiče bydlí daleko. 

Za každým tím seniorem je ale nějaký příběh. Většinou jde o dost silný, zajímavý příběh a má smysl se o něm dozvědět, abychom se lépe chápali. 

Takže se ve Vitalu snažíte rozbourat typické stereotypy o seniorech a možná i nějaké mediální tabu a způsob, jakým je o nich v médiích referováno?

Ano, přesně to se snaží Vital rozbourat. Ukazujeme seniory z jiného úhlu pohledu, a chce narovnat ten běžný mediální obraz. Co se týče médií, všimněte si, že když se mluví třeba o důchodové reformě, tak tam tvůrci těch textů nebo reportáží dávají typické obrázky seniorů, kteří jsou nějakým způsobem závislí na systému nebo mají nějaký fyzický hendikep. Ale takto to nemají všichni senioři, takových je menšina. Nepopíráme, že se stářím přichází i negativní věci, jako zdravotní problémy a podobně, ale říkáme, že může přinášet i řadu těch pozitivních. 

Se seniory se setkáváte při své práci pravidelně, napsal jste o nich dokonce knihu Z nuly na sto, kde popisujete příběhy několika aktivních seniorů a jejich přístup k životu. Kdo je z vaší zkušenosti ve stáří spokojený? 

Spokojený senior je ten, který je pokud možno úměrně ke svému věku zdravý a který má nějakou aktivitu, které se věnuje. Nejhorší, co se může stát, je odejít do důchodu bez plánu. Dlouho dobu se lidé před odchodem do důchodu těší, že si odpočinou, že nebudou muset do práce, ale pak to nastane, tři týdny je to baví a pak může přijít  i silná deprese doprovázená pocitem, že to tak už bude pořad.

Důchod jako hledání smyslu

Takže nastává existenciální krize a hledání smyslu…

Ano, hledání smyslu. A musíte si uvědomit, že v tom ideálním případě nás po odchodu do důchodu čeká ještě dvacet pět nebo třicet let života. A z toho přeci může být velká část ještě dobrá, můžeme dělat věci, na které jsme před tím neměli čas, můžeme se vrátit k něčemu, co nás bavilo v mládí a zase to nějakým způsobem nastartovat. Je to příležitost, ale ve společnosti se o tom mluví jako o etapě, kdy na ničem už moc nezáleží a nedá se s tím nic dělat. 

Vezměte si, že lidstvo se celou dobu, co existuje, snaží, abychom žili déle a zdravěji, ale ve chvíli, kdy se nám to do jisté míry podaří, tak z toho uděláme problém, hlavně tedy s ohledem na veřejné finance. Samozřejmě, stárnutí je ekonomický problém. Ale mně ve veřejné diskuzi chybí to, abychom se na seniorskou část našeho života dívali jako na příležitost a nedělali z toho strašáka. Když budu připravený finančně, sociálně, budu mít bydlení a budu pokračovat v tom, co dělám celý život, tak to nemusí znamenat žádný konec, ale spíše začátek skvělé etapy, kterou si můžeme užít. 

Co byste tedy radil tomu, kdo upadá do nějaké existenciální krize na počátku svého důchodového věku?

Je důležité si uvědomit, že v důchodu kopírujeme svůj životní styl, který žijeme celý život. Když jste celý život samotář, pravděpodobně v důchodu nebudete mít kolem sebe padesát přátel. Hlavní rada tak podle mě spíše musí směřovat k těm, kteří v důchodu ještě nejsou. Radil bych jim, aby na důchod mysleli dříve a zhodnotili, jestli ten život, který žijí teď, by si dovedli představit žít v důchodu. A když ne? Tak aby s tím začali něco dělat. 

To může být dost těžké…

Může a často je. Ale můžeme začít malými kroky, byť i ty pro někoho mohou být obrovsky těžké. Můžeme třeba zaklepat na sousedku a pobavit se s ní, třeba zjistíme, že máme hodně společného. 

Do Elpidy mnohdy přichází lidé, kterým zemřel někdo blízký nebo právě odešli do důchodu, a hledají právě ten smysl. Nejdříve přijdou na ukázkovou hodinu, třeba angličtiny, kde se obvykle s někým skamarádí. Začnou chodit společně tady do kavárny na kávu a vypráví si o tom, co prožívají v životě. Pak spolu jedou na výlet a stane se z toho přátelství, které už se odehrává mimo nás.