ANALÝZA. Rozvoj českých regionů stagnuje, v evropském srovnání dokonce klesá. Dokazují to data Nejvyššího kontrolního úřadu i expertní studie Národní ekonomické rady vlády a nakonec i voličské nálady a preference – jak velmi pravděpodobně potvrdí nadcházející parlamentní volby.

Zatímco Praha patří už řadu let mezi nejbohatších regiony celé Evropské unie, některé části Česka jsou naopak hluboko pod průměrem.

Na startovní čáře přitom byly i pověstné české Sudety o něco výše než mnozí zahraniční postkomunističtí sousedé. Navzdory miliardám z evropských fondů se v celkovém srovnání naopak propadly.

Fakta: v roce 2003 byly všechny české regiony nad průměrem přistupujících zemí; tehdy to znamenalo být nad 55 % v paritě kupní síly původní desetičlenné Evropské unie.

V roce 2022 byl tento průměr 78 %, jenže pět českých regionů (podle členění EU) se už ocitlo pod ním: Severozápad, Moravskoslezsko, Severovýchod, Jihozápad a Střední Morava.

Obrázek to vysvětlí jasněji:

Foto: se svolením NKÚ

A jak že se to odráží v žité realitě?

Vyšší míra chudoby i deprivace

Bráno jen stručně: rozdíly mezi českými regiony jsou velké. Na Ústecku či Karlovarsku trpí chudobou víc než čtyřnásobek lidí oproti bohatým krajů Česka. Problémy lidí s dluhy a exekucemi, často právě v těchto regionech, byly v Česku dlouho přehlíženým tématem, situace se zlepšuje, ale pomalu.

Dostupnost kvalitních škol i nemocnic je ve vzdálenějších regionech nízká. V některých městech je takřka nemožné sehnat praktického lékaře či pediatra, třeba v Karlovarském kraji je potíž sehnat i kvalifikované učitele do základních škol.

Problematická je i dopravní obslužnost. Lidé se i proto stěhují do socioekonomicky rozvinutých regionů, což jen dále prohlubuje zaostávání chudších oblastí.

Mnohá města a obce si dodnes nesou břímě devadesátých let, kdy byly stovky převážně romských rodin ze zajímavých pražských adres vystěhovány (s vidinou výměny bytu plus doplatek řádově v desítkách tisíc korun) do regionů.

Takto pokoutně získaný dekret na pražský byt se privatizací brzy náramně zhodnotil a městům na trase Litvínov–Most–Chomutov–Louny „na oplátku“ za humny vyrostla ghetta s problémy, které trvají dodnes.

Jak shrnul sociolog Pavel Pospěch ve své knize Neznámá společnost: zejména v někdejších Sudetech žijí ve výrazně větší míře lidé s nižším vzděláním, je zde vyšší nezaměstnanost, závislost na sociálních dávkách, vyšší míra chudoby i deprivace.

To, jak se lidem v Česku bude dařit, je přitom – jak se za poslední desetiletí potvrzuje – mnohdy předurčeno.

„Zjednodušeně řečeno rozhoduje štěstí – v tom, do jaké rodiny a jakým rodičům se v Česku narodíte. Vliv rodičovského zázemí je u nás jeden z největších v Evropě. V krajích jako je Karlovarský a Ústecký je v oblasti vzdělávání opravdu vyhrocená situace, ale naši společnost to doposud moc nezajímalo. Bere se to jako osud: holt se narodíš do rodiny, která ti nepomůže, a to už je tvůj problém,“ upozorňuje Daniel Münich, ekonom akademického pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR CERGE-EI.

„Zajímat by nás to mělo. Už jen proto, že jsou to také voliči,“ dodává.

Autoritář by nám ani nevadil

Ne nadarmo je to jeden z marketingových a emočních trumfů a základů současné předvolební kampaně, které v českých a moravských regionech vedou strany a hnutí jako ANO, Stačilo nebo SPD: kritizovat Pražáky, „zpovykané“ hlavní město stavět proti ryzí vesnici, která na Prahu vlastně „doplácí“. Plus poukazování na to, že „tahle vláda pro vás nic neudělala“.

Není to fér – ony toho totiž pro rozvoj nejzanedbanějších tuzemských regionů mnoho neudělaly vlády za posledních třicet let.

Má to své konkrétní dopady, jak pěkně shrnula Národní ekonomická rada vlády (vládní poradní orgán složený z ekonomů i sociologů): Česko stagnuje právě i proto, že nechává část regionů zaostávat. Nerovnosti se prodražují a ničí důvěru v demokracii.

Důsledkem je pak i skutečnost, že roste náchylnost lidí k populismu a nezanedbatelné části společnosti by – jak potvrzují průzkumy – vůbec nevadil autoritářský režim.

Část veřejnosti nemá zkrátka pocit, že jí demokracie přináší nějaké výhody. A vedle antisystémových stran se pak upínají k různým konspiračním teoriím, nesnášejí „diktát z Bruselu“ či rovnou obdivně vzhlížejí k Rusku a přáli by si změnu režimu.

Podle analytiků agentury STEM jsou rozdíly ve volebních preferencích podle krajů patrné. Na druhé straně samotná regionální příslušnost není rozhodujícím faktorem volebního chování: „Hlavní štěpicí linie zjišťujeme v závislosti na subjektivně vnímaném materiálním zajištění, vzdělání či podle věku.“

Dokládá to průzkum na datech za období březen–červen 2025:

„Moravskoslezský kraj je pak protipólem Prahy, když by zde jednoznačně uspělo hnutí ANO a naopak velmi málo by získaly vládní síly. Jde též o kraj s vyšší podporou pro SPD. Takový obraz pak nacházíme i v jiných, menších krajích: v Ústeckém a v Karlovarském. SPD má navíc nadprůměrnou podporu v Olomouckém kraji.“

Témata, jimiž je možné i nevoliče aktivizovat, jsou obecně ta, jichž se bojí, jež v nich budí strach a další negativní emoce: obavy z migrace, nerovnost ve společnosti, pocit nespravedlnosti i hodnocení vývoje po roce 1989.

Ale do stavu mnoha českých a moravských okrajových regionů promlouvá historie ještě mnohem starší.

Čech versus příjmově chudý Rakušan

Je vlastně až fascinující, jak jsou v mnoha ohledech stále patrné hranice někdejších Sudet. I více než 80 let po válce se to odráží v zájmu lidí o politiku a věci veřejné, v jejich politických preferencích, ve výši nezaměstnanosti, průměrných výdělků, konzumace drog, míry chudoby, počtu exekucí a do jisté míry i rozvrstvení kriminality.

I tohle je Česko, v němž se za tři desítky let mnoho nezměnilo. I když – pokud se zeptáte místních, tak se dozvíte, že změnilo. Jenže k horšímu. Právě zde se nejvíce daří přesvědčení, že za komunistů bylo líp.

Na druhé straně: přestože se často opakuje, že „Česko je v Evropě zemí nejméně ohroženou chudobou“, sociolog Daniel Prokop dlouhodobě upozorňuje, že to tak ve skutečnosti není.

Podle něj „příjmově chudý Němec, Nizozemec a Švéd je na tom svou životní úrovní podobně jako středně příjmový Čech“ a „rakouský či finský chudý má reálné příjmy na úrovni české středněpříjmové domácnosti“.

„Při zohlednění cen v jednotlivých státech trpí v mezinárodním srovnání relativní chudobou přes 21 % českých domácností. Jsme zhruba v průměru EU, nikoli na špičce. Jsme na tom lépe než některé středomořské státy, ale taky hůře než Slovinsko či západní Evropa,“ konstatuje sociolog z PAQ Research Daniel Prokop (jeho studie k tématu je ZDE)

Aby nezůstalo jen u kritiky a popisu stavu. Zde je aspoň telegraficky pár bodů k zlepšení: lepší cílení a využití evropských dotací, motivující rozpočtové určení daní a vůbec smysluplná daňová reforma, efektivnější řízení samospráv (včetně například slučování obcí), podpora vzdělávání, omezení šedé ekonomiky a funkční bytová politika…

Zní to vlastně docela jednoduše, kdyby v tom všem nebyla právě ta politika, která s tím za dlouhé dekády prakticky nepohnula.